Jak přežít vojnu

Adéla Vaníčková 23:03 2 komentáře

Úsměvné zážitky mého otce na vojnu od odvodu až do konce, které nebyly zdaleka tak legrační, když se děly.

První, co bych chtěl říct, je, že vojenská základní služba byla za totalitního režimu plná absurdit, jak už jednou řekl vojín Kefalín. Jelikož jsem byl zdravý, vůbec jsem nepředpokládal, že bych mohl dostat nějakou modrou knížku, i když spousta mých kamarádů se o to snažilo. Dokonce i všichni členové jedné naší věhlasné kapely, která hraje dodnes, mají modrou knížku a podle toho se i pojmenovali: „Blue efekt“. Byli to docela provokatéři a hráli undergroundové texty. Já jsem byl, jakožto zdravý, odveden za pět minut. Povolávací rozkaz jsem dostal do Prostějova k útvaru zabezpečení letištního provozu. Na vojnu jsem po rozloučení s rodiči a mou dívkou odjel vlakem plný očekávání a řízků od maminky. Po „vřelém“ přijetí jsem byl okamžitě zařazen do přijímače, který trval měsíc. Tam jsme se učili pochodovat, pokyny vlevo-vbok a tak dál. Jsem vděčný svým rodičům, že mě dali vyučit jako kuchaře, protože jsem byl ihned zařazen jako kuchař, což mi spoustu kluků závidělo, ale naštěstí jsem se v přijímači seznámil se spřízněnými dušemi-fotbal, pivečko, holky a to nejdůležitější: smysl pro humor. To bylo moc důležité, protože bylo potřebné vypnout si těch pár zaměstnaných koleček a brát všechno s nadhledem.

Přijímač jsme úspěšně dokončili včetně přísahy, kdy jsem se moc těšil na svou rodinu a první dvě vycházky. Po skončení přísahy si nás „soudruh praporčík“ nechal nastoupit a sdělil nám, že LEPŠÍ PŘIJÍMAČ JEŠTĚ NEMĚL. Pak následovala první vycházka, která většinu času probíhala s rodiči. Dopadla taky na jedničku. Všichni jsme se v pořádku vrátili včas, takže jsme s přehledem dostali i druhou vycházku, na kterou jsme šli převážně my, kluci z Prahy a Čech, vyprovodit rodiče k vlaku, který jel v poledne z Prostějovského nádraží, kde byla příjemná hospoda s velkou kapacitou. Po posledním zamávání do vlakového okénka, s penězi od rodičů v kapse a měsíci abstinování. K velkému překvapení pana hospodského, který od té chvíle nezastavil pípu, se rozpoutalo alkoholové peklo. Za různých sebevědomých pokřiků jsme si utrhali výložky a roztrhali uniformu. Samozřejmě v pozdních nočních hodinách, když jsme se vraceli do kasáren, si nás velitel nechal nastoupit a stoupl si před alkoholem nejvíce zmoženého kamaráda, který se nedokázal postavit do pozoru. Houpající se „pata-špička“skončil jeho obsah žaludku (několik vypitých piv a rodiči dovezená domácí pálenka) na soudruhově hrdě vypnuté hrudi, jehož velmi důrazný řev se během této vteřiny změnil na tón vysokého C: „HORŠÍ PŘIJÍMAČ JSEM JEŠTĚ NEMĚL“. Zjistil jsem, že věta: „Jeden za všechny, všichni za jednoho“ má něco do sebe, protože kamarádi jsou potřeba, už jen pro tu zábavu. Bez nich by to na vojně nešlo. A to jsem tehdy ještě netušil, jaké našim soudruhům způsobíme trable za další dva roky.

Rukoval jsem za totalitního režimu a během prvních pár měsíců mojí služby byl listopadový převrat 89, a jelikož nám zakazovali televizi, noviny, dopisy a veškerá média, tak to bylo mých několik týdnů nejistoty z toho, co se děje. S první dobrou

zprávou přijel po pár týdnech můj o deset let starší bratr s americkou šálou kolem krku a se štěstím v hlase mi oznámil, že bude svoboda. Nicméně vojenský režim přitvrdil a snad jen kuchaři mohli chodit tajně v civilu na vycházky.

Šikanu jsem zažil pouze první půlrok, ale to jen proto, že nepsaným pravidlem bylo, že kuchaři pracují pouze bažanti- 4:00 h budíček a 23:00 večerka. Zbylý rok a půl už to byla jen bláznivá jízda, kdy jsme například začali zdravit místo pravé zvednuté ruky levou a místo slova „soudruhu“, na které byli vojáci z povolání tak hrdí, jsme začali používat pouze: „pane“.

Měl jsem to štěstí, že jsem byl vyučen od šikovných mistrů a šéfkuchařů na Praze 1, tudíž netrvalo dlouho a vyžádali si mě, abych vařil našim pilotům vrtulníků MI17 a MI24. Na toto období vzpomínám také rád, protože piloti byli charakterově úplně odlišní od našich zelených soudruhů. TEHDY JSEM BYL POPRVÉ POVÝŠEN NA SVOBODNÍKA. Nebyl jsem jen šikovný kuchař, ale měl jsem i talent na průšvihy, takže jednoho dne, kdy naše dva vrtulníky odlétaly v rámci pohotovosti uklidňovat horkou situaci do věznice Leopoldov na Slovensku, kde tehdy probíhala vzpoura vězňů, která si vyžádala i několik mrtvých. A já to ráno byl takřka nepoužitelný, tak chudáci piloti místo vydatné snídaně dostali každý čtvrt kila tvarohu, půl litru mléka a půlku starého chleba, takže jsem byl vyžádán i do místního vojenského vězení, kde jsem strávil celkem asi osmnáct dní.

Jak už jsem zmínil, alkohol byl velmi dobrým tmelem mých kamarádů z osy ze Žižkova, Smíchova, Pankráce a Nebušic. Nejvíce nám chutnal dvanácti stupňový Litovel v naší oblíbené hospůdce, kde kuchaři spíše platili naturáliemi, jako je vojenský proviant. Ani trochu jsme tam ale nečekali příchod šesti parašutistů ze sousedních kasáren, ze kterých namyšlenost a arogance jen sršely. V pozdních hodinách začali slovenským dialektem místní slečny „přemlouvat“: „Pozritě aký zme chalani.“, až jim to bylo opravdu nepříjemné. Jejich psí oči nás nenechaly chladnými, to jsme přece my- gentlemani z Prahy nemohli nechat jen tak. A tak náš tajný velitel- dvanácti stupňový Litovel- se svým zeleným pobočníkem peprmintem nám zavelel: „Jednejte, jako chlapi!“ Pravda, byli asi vycvičení z posilovny a tělocvičny, jenže to mi taky, ale z ulic Žižkova a Smíchova. A tehdy v tom zmatku si pro nás přijeli soudruzi i s hlídkou a k mojí smůle se jejich velitel stal obětí naší „oblíbené“ akce trhání výložek. Naše kořist čítala tři fialové barety- pýchy naší vojenské elity a dvě výložky se čtyřmi zlatými hvězdičkami našeho soudruha poručíka.

Šlo to asi rychle. Ve vězení jsem se probral zimou a samozřejmě žízní. Tehdy jsem měl zvláštní asi „jedno-promilový“ pocit. Podlaha byla betonová, mříž, v rohu místnosti jakýsi otvor pro všechno. Jediný komfort, který tam byl, byla dřevěná pryčna, na které se spalo pouze pod dekou, a která se přes den z vodorovné polohy měnila do svislé, zamčená ke zdi. K tomu všemu basu obstarávali již zmínění paragáni, kteří samozřejmě o tom, co jsme provedli jejich kamarádům, věděli a podle

toho se tak ke mně chovali. To odpoledne přišel jeden z těch otravných Slováků z předchozího večera s fialovým a opuchlým okem. Vítězoslavně se na mě podíval a procedil mezi zuby: „Tak vidíš!!!“ A já větu: „Já vidím dobře, ale ty teď uvidíš týden jen na jedno oko,“ jsem už v tak napjaté situaci neměl říkat. Sebevědomí chlapci s barety na hlavě mi jasně dávali najevo, že mě hlídají s ostře nabitými samopaly- vzor 58.

Rád jsem proto uvítal, když mi našli zaměstnání. Dostal jsem krumpáč a lopatu, odvedli mě k pařezu poraženého topolu o průměru 1,5 metru a dali mi rozkaz: „Vykopat!“ Basu jsem pět dní přežil, na pařezu se vystřídalo ještě spoustu basmanů, stál tam ještě asi rok. Cesta z basy mířila s kamarády rovnou do naší hospůdky. TEHDY JSEM BYL POPRVÉ DEGRADOVÁN ZPĚT NA VOJÍNA.

Také nemůžu opomenout termín šikana, která se mé osoby konkrétně moc netýkala. Po těžce odpracovaném prvním půl roky, kdy jsem téměř nikdy nevylezl z kuchyně, jsem získal po mých mazacích určitá privilegia. Jedno z nejcennějších bylo výsadní právo odvozu lampasáckych manželek z docela často konajících se mejdanů v kasárnách. Pravidlem bylo, že opravdový řidič škody 1203 byl zavalen šunkou, chlebíčky a jiným proviantem. Výměnou za jeho uniformu a klíčky od auta. Stačilo si pak už jen otipovat patřičně "ovíněnou" paničku, přidat pár milých slov, úsměv, pohlazení a trochu té lásky. Těchto pár věcí neopečovávaným a zanedbáváným paničkám stačilo.

Jelikož jsem miloval fotbal a docela obstojně ho hrál, všiml si toho i můj nejvyšší nadřízený velitel pluku a dal mi rozkaz, abych do týdne sestavil fotbalové mužstvo, aby porazilo dosud neporažené Mírovské bachaře. Tam totiž jezdili naši soudruzi velitelé na každoroční cvičení-soustředění do překrásné přírody a na konci cvičení o víkendu se na hřišti konaly místní slavnosti vyvrcholené fotbalovým mačem. V sobotu ráno pro nás zvlášť vypravili autobus, kde jsem byl fotbalista jenom já a velice šikovný brankář jednoho Pražského házenkářského mužstva. A ostatní byli kamarádi z Pražské osy a zbývající fajn kamarádi z mokré čtvrti se skvělým smyslem pro humor. K našemu velkému překvapení náš řidič dostal rozkaz vyzvednout na Prostějovském sídlišti manželky našich velitelů. Cesta, Která měla trvat hodinu a půl trvala asi 5 hodin. Řidič opět zaplaven proviantem nám zastavil na každém motorestu a v každé hospodě po cestě. Téměř každá ženská i mužská ruka držela flašku vína a paničky jsme učili zpívat své hospodské písně a chorály. Byla to opravdu veselá jízda a řekl bych spíš předjízda před nastávajícím večerem. Bachaře jsme v nervy drásajícím utkání porazili mým trestným kopem a vynikajícím výkonem našeho brankáře, takže můj šťastný velitel ve večerních hodinách, kdy jsme slyšeli naše lampasáky ptát se: „Kde sakra jenom může být moje žena?“, oznámil, že to bylo děsně důležité utkání. TEHDY JSEM BYL PODRUHÉ POVÝŠEN NA SVOBODNÍKA.

Další jedna z mých vylomenin byla, když nám přestaly fungovat kotle v kuchyni a naše trojčlenná skupina byla vyslána do sousedních kasáren na výpomoc, kde se vařilo i pro náš útvar. Liknavý přístup našeho posádkového velitele, který mě ještě moc neznal a nechtěl obětovat pár litrů benzinu za odvoz a k tomu spoustu administrativy, mě vzal na roh našich kasáren a přes tu nejdelší ulici v Prostějově mi ukázal ve velké dálce zelená vrata a věžičku a pronesl: „Půjdete pěšky a za dvacet minut se mi budete hlásit.“ Hlášení přišlo, ale za dvacet hodin od Prostějovské veřejné bezpečnosti. Vyfasovali jsme sedm dní ostrých.

Během mé strastiplné cesty povinnou vojenskou službou, kdy jsem ještě párkrát navštívil můj dosud nevykopaný pařez, jsem poprvé z rozhlasu a televize začal vnímat dvě jména Václav Havel a Jaromír Jágr.

Čím více se blížil konec vojny, tím více jsme navštěvovali naši oblíbenou hospůdku. Myslím si, že to bylo tím, že jsme tušili, že s některými kamarády už se nikdy neuvidíme. Cesta do civilu trvala někomu pár hodin- mně trvala celý týden, jelikož jsem se jel asi pět dní v předstihu rozloučit s kamarády do jedné vesnice, kde jsem za ně asi rok hrál fotbal. Ač Pražáka, mě myslím měli docela rádi. Z předpokládaného jednoho večera loučení byly nakonec večery tři. Do civilu se šlo v pondělí kolem desáté hodiny a po několikadenních loučeních i s jinými přáteli mě přivezli po půl osmé do kasáren. Samozřejmě jsem nic nestíhal, protože jsem měl vykradenou skřínku. Kromě samopalu vzali všechno. Kamarádi z Prahy a středních Čech slíbili, že počkají na nádraží. Tehdy se mi poprvé vyplatilo to, že jsem nikterak nešikanoval moje mladé, a ti kluci mi sehnali během hodiny všechno, co mi ukradli. Měl jsem zpoždění asi dvě hodiny a k mému úžasu jsem vstoupil do nádražní velkokapacitní hospody, která byla svědkem naší první vycházky na vojně, a kluci na mě zavolali: "Jeden za všechny, všichni za jednoho." A opět to alkoholové peklo. Cesta do Prahy se nám trochu prodloužila. Průvodčí nás vyhodili v Olomouci, Zábřehu na Moravě a v Pardubicích. V Praze, ve Smíchovském sklípku naproti obchodnímu domu Máj bylo vše dokonáno.

Jelikož jsem lumpárny přitahoval, rád bych se ještě vrátil k mému poslednímu průšvihu, kdy jsme po sdělení mého staršího bratra, že v Praze kdosi namaloval tank číslo 23 na růžovou, nastříkali v bujaré náladě barevnými spreji vyřazený vrtulník, zalitý v betonu u vjezdu do kasáren, jakožto symbol našeho pluku. Vylepšili jsme ho srdíčky, kytičkami a různými hesly. Byla to moje poslední návštěva ve vojenském vězení. TEHDY JSEM BYL PODRUHÉ DEGRADOVÁN ZPĚT NA VOJÍNA.