Jak nám válka ovlivňovala obyčejný život

Veronika Jakowetzová, DiS. 10:18 0 komentářů

Vzpomínky na dětství v meziválečném období.

Jak nám válka ovlivňovala obyčejný život
Jmenuji se Erna Poborská a v Domově pro seniory v Bystřanech bydlím teprve měsíc. Opustila jsem svůj byt v Teplicích, kde jsem bydlela dlouhá léta. Podělím se s Vámi o vlastní vzpomínky, aby jste si mohli vytvořit představu, jaké podoby lidský život může mít.
Narodila jsem se v roce 1924 v Kostomlatech pod Milešovkou. Bydlela jsem tam v dětství s maminkou Annou, tatínek Josef Ferkl však od nás odešel a bydlel v nedalekých Hostomicích. Měla jsem ještě starší sestričku, ta však zemřela jako holčička na zánět mozkových blan. Maminka mi vyprávěla, že sotva začala chodit do školy. V Kostomlatech jsem navštěvovala obecnou školu, dobře si vzpomínám na svou kamarádku Hermínu Molkovou. Byla jsem ještě mladá a svobodná, kolem roku 1938, ještě před vypuknutím druhé světové války, když jsem byla totálně nasazená do německého Helmsdorfu, v okrese Pirna. Byla jsem jako děvče nucena pracovat u německého statkáře. Odloučení od domova a přátel jsem snášela velmi těžce. Doba byla zlá a válka si vybírala svou daň. Německá rodina, u které jsem na statku sloužila, se však ke mne chovala celkem mile. Statkář se jmenoval Arno Laube. Nebyli to zlí lidé, dovolili mi, abych se ve svém krátkém osobním volnu stýkala se svými kamarádkami, které stihl podobný dětský osud – s Hermínou Molkovou, kamarádkou ze školy, a Elou Doležalovou. Všechny jsme bydlely na jiném statku, byly jsme všechny svobodné a pracovaly jsme bez nároku na odměnu. Hermína uměla celkem dobře německy, protože pocházela ze smíšeného manželství, její maminka byla Němka. Ele moc němčina nešla a já jsem trochu mluvit uměla. Uplynul rok nucené práce a já jsem dostala povolení odjet na Vánoce domů.
Moje babička měla tehdy v Kostomlatech známého doktora. Byl to velmi hodný člověk. Pomohl mi, když mi zařídil, že jsem se už do Německa nemusela vracet. Uplynul nějaký čas a já jsem se v Kostomlatech seznámila s Aloisem. Ještě před tím, než jsme se poznali, si namluvil francouzskou dívku a navštívil Francii. Alois byl voják a neměl to vůbec lehké. Mnoho o tom nevím, s dívkou se dávno nestýkal, ale možná kvůli tomu byl tolik pronásledován německými úřady. On i jeho rodina - Alois měl dva bratry, Jaroslava a Miroslava. Když chtěl jít se mnou na rande, musel se hlásit u kostomlatské policie, kdy odchází a kdy se vrátí. Hodně mu ubližovali, byl dokonce i vězněn.
Já jsem potom pracovala v jedné firmě u Angličana. Ten zaměstnával české ženy a držel nad nimi ochrannou ruku. Vyráběly jsme vložky do bot. Když mi začalo znovu hrozit, že budu odvedena na nucené práce, nabídl mi Alois sňatek. Vzali jsme se v Kostomlatech  a zůstali zde bydlet. Za rok se nám narodila dcera Ilonka. Poté mi lékař sdělil, že už nebudu moci mít děti, byla jsem z toho velmi smutná. Rok na to nám dal Bůh chlapečka. Narodil se nám Alois. Měli jsme s manželem velmi pěkný vztah. Můj muž byl hodný a pracovitý člověk. Toužil dlouho po bydlení v Teplicích. Jeho kamarád pracoval na domovní správě a sehnal nám tedy v Teplicích byt. Stěhovali jsme se do Stalingradské ulice, nedaleko soudu. Maminka zůstala bydlet v Kostomlatech, měla v blízkosti svou sestru, tetičku Josefu.
Krásné manželství s Aloisem nám vydrželo přes padesát let. Hodně jsme jezdili na dovolené, byli jsme na Jaltě nebo v Rusku. Tam jsme si dokonce už tenkrát pořizovali snubní prsteny. V Rusku mívali větší výběr zlata a šperků, nakupovalo je tam hodně lidí. Svůj snubní prstýnek jsem již darovala v památku své vnučce Ilonce. Moje děti již nejsou naživu, a tak je dnes jediná, kdo mi zůstal. Radost mi však dělají ještě moje pravnučka Markétka s jejím partnerem Dušanem a jejich malá roztomilá holčička Evelína. Věřili byste tomu, že jsem se stala praprababičkou?
Srdce mi denně zahřívá krásný kalendář s fotografiemi malé Evelínky, který mám vystavený na poličce ve svém  novém domově.
Erna Poborská, 07.03.2013
Příběh ve spolupráci s paní Poborskou zpracovala Veronika Jakowetzová
 
 
 
 
 


Komentáře
V blogu nejsou žádné komentáře.