Jak mne televize minula

Oldřich Čepelka 20:01 0 komentářů

Místo sledování TV - trénink na maratón. Výsledek: celý život kondičním běžcem, v 67 letech se chystám na Mistrovství světa v horských bězích...

Jak mne televize minula Už dávno jsem vypozoroval, že když přiběhnu ze svého kondičního tréninku domů, tak jsem jako vyměněný. Přátelský, sdílný, ochotný, tolerantní, přející – prostě v poho. Pěkně se osprchuji a usednu na pohovku, a pokud již sám nezačnu něco vyprávět (po běhu mám „povídavou“), tak s radostí plním úkoly jako např. dej mi pětistovku na nákup, nezapomeň dojít na poštu, zatelefonuj tetičce, nezapomeň vyhrabat z kamen atd. Prostě to funguje. Někteří lidé na to studují šest let, aby zjistili, že jde o tzv. endorfiny. My běžci o tom víme mnohem víc, jen to neumíme tak pojmenovat. Maratón bývá klasickým cílem běžců, tak abych nezapomněl prozradit svůj jednoduchý recept pro ty, kteří se neodvažují běžet maratón s výmluvou, že to je moc daleko. Víte, jak jsem naběhal na svůj první maratón? Jednoduše. Všiml jsem si, že každý týden jsou v televizi tak tři čtyři seriály a místo jejich sledování jsem prostě chodil běhat. Bez výmluv a bez výjimek. To bylo v 80. letech, kdy byly jen dva televizní programy, ne jako dnes, kdy běží současně 187 seriálů. A jen tak mimochodem, moje žena u těch seriálů často žehlila. Umíte si představit, jaké výsledky by měla dneska? Týdně 930 vyžehlených pánských košil, 140 pyžam a 8800 látkových plín by měla! Nebojte se, jako obvykle jsem trochu odbočil, ale už jsem zase u maratónského tréninku. Jak jsem právě řekl, když začal v televizi seriál, tak já se automaticky (automaticky!) zvedl, oblékl jsem se do běžeckého a vyšel ze dveří. Teprve venku jsem se rozhlédl, jaké je počasí, kolik je hodin a jestli je den nebo noc. A bylo jedno, jestli právě padal sníh s deštěm nebo pijavice. Prostě jsem vyrazil. Důležité bylo nepřemýšlet, na televizní znělku reagovat jako Pavlovův pes a vyjít ze dveří. Navíc jsem občas nasadil Kovandovo vajíčko a odběhl si potřebnou dávku „zadarmo“. A když jsem pak přišel domů, nechal jsem si klidně odvyprávět, co se to zas stalo v té nemocnici na kraji města nebo v sanitce či ve velrybí tlamě, nebo o čem všem ty seriály byly. Později se z této zkušenosti vyvinula moje nová zásada. Zněla: Když si můžeš vybrat mezi pasivní zábavou (třeba sledováním televize) a vlastní aktivitou (např. během, ale i studiem či třeba malováním na hedvábí), zvol vždycky to druhé. Má to i svůj rub, který je posilován mou nechutí ke komerčním reklamám. Většinou se totiž při reklamní přestávce v televizi seberu a pak už mě ty buňky nafutrované ionizovaným plynem (dohromady se jim říká plazmová obrazovka) neuvidí. - - - Tak a teď čekám, že mne pořadatel vyškrtne ze soutěže Jak jsem potkal televizi. A přitom jí vděčím za mnoho! Za svůj život maratónce! (Text je úryvkem z knihy O. Čepelky Maléry a já, www.malery.cz - část o kondičním běhání.)


Komentáře
V blogu nejsou žádné komentáře.