Jak jsme stavěli faru a jak nám Pán Bůh při tom pomáhal

Kateřina Sodomková 11:51 2 komentáře

V 50. letech se stavěla fara v Suché Vrbné

V listopadu 1954, po návratu z výkonu základní vojenské služby, jsem byl vyslán jako farář do náboženské obce České Budějovice – Suché Vrbné, která se mohla pochlubit tím, že na svém pozemku postavila a 3. ledna 1953(sic!) otevřela Sbor Ježíše Knížete míru. Střídal jsem bratra faráře Václava Štěpánka, který musel „za trest“ odejít do Mimoně a pak do Vrchlabí.

Bratr biskup Arnošt Šimšík mne ujistil, že obec má k dispozici několik bytů, že si budu moci vybrat. Patrně nevěděl, že všechny jsou obsazeny nájemníky, až na jednu místnost, kterou měl můj předchůdce pronajatou jako „starý mládenec“. Tam jsme se s mou ženou Toničkou nastěhovali a bydleli jsme tam i s naší prvorozenou dcerou Danielou v opravdu polních podmínkách: záchod a vodovod s výlevkou na chodbě, uhlí k otopu v bedně pod postelí.

Zjistil jsem, že rada starších podala na ObNV žádost o byt, ale dotazem tamtéž jsem se dověděl, že se žádost jaksi „ztratila“ a bylo ji třeba obnovit. Tehdy za mnou přišla jedna sestra (její jméno jsem zapomněl, ale Pán Bůh si ji určitě pamatuje, když ji za mnou poslal) a sdělila mi, že se stěhuje k dceři. Nabídla mi klíč od svého bytu s tím, že se tam mohu přestěhovat, budu-li chtít. S díky jsem klíč přijal, šel jsem s ním na ObNV a informoval jsem je o situaci. Kupodivu nic nenamítali a na byt mi vydali dekret. Brzy jsem zjistil proč. Byt tvořily tři místnosti, rozdělené chodbou, kterou se procházelo ze dvora do zahrady. Nebyl podsklepený, vlhkost stoupala do výše jednoho  metru, obývací pokoj měl v jednom koutě vyspravený strop a pod ním opravenou podlahu. Byla to památka na bombardování Českých Budějovic na konci války. Bomba naštěstí nevybuchla, jen prolétla střechou a zaryla se do podlahy. Na dvorku byla studna s pumpou a v předním domě suchý záchod. V rohu dvorečku byla prostorná kůlna, kde jsme mohli složit piliny a jimi byt vytápět. Pro nás přece jen pokrok! Bohu díky!

V té době president Antonín Novotný vyhlásil mohutnou akci na podporu individuální občanské bytové výstavby. Nabízeli vzorové projekty rodinných domků. Odebral jsem se na ObNV s dotazem, zda bych si mohl postavit rodinný domek také já. Skoro se urazili: „Vždyť jste, pane faráři, občan jako každý jiný. Budete-li mít stavební pozemek, stavební plány a potřebnou hotovost, dáme vám stavební povolení.“

V úřadu Ústřední rady CČSH jsem požádal právníka JUDr. Čálka, zda  by se nedala najít schůdná cesta k uskutečnění takového záměru. Poradil mi, abych s radou starších uzavřel smlouvu o právu stavby na pozemku náboženské obce bezplatně na 99 let, půjčil si od ní peníze na stavbu (100.000,- Kč, které si půjčila od sousedních náboženských obcí) a koupil si tři paré vhodných plánů (za 20,- Kč kus) na stavbu rodinného domku. Na základě těchto dokumentů jsem obdržel povolení ke stavbě.

S radou starších jsem uzavřel smlouvu, že nebudu-li schopen vrátit půjčené peníze, dávám souhlas, aby za ně postavený objekt přešel do majetku náboženské obce.

Vzorový  stavební projekt jsme vybrali po poradě se stavitelem bratrem Františkem Srbeným a ten jej „upravil“ tak, aby co nejlépe vyhovoval budoucím potřebám obce a nad celou stavbou konal stavební dozor.

Jednoho dne jsem čekal na poště u přepážky, až přijdu na řadu.  Přede mnou se bavila paní s poštovní úřednicí o tom, že podává inzerát na prodej tvárnic zn. Isoston, které získala jako zaměstnankyně borovanského podniku „Calofrig“. Chtěla původně stavět, ale nabídla se jí možnost zakoupit hotový domek a tak se potřebuje těch tvárnic zbavit. Okamžitě jsem tvárnice koupil (50 haléřů za kus, každá tvárnice nahradila 6 cihel, zeď z nich postavená o síle 25 cm má tepelnou izolaci cihlové zdi 45 cm tlusté!) Pokladník rady starších bratr Jan Klimeš,  zaměstnanec ČSAD, promptně zajistil přepravu tvárnic na staveniště vedle sboru.

Z místního rozhlasu jsem zaslechl hlášení, že ObNV hledá někoho, kdo by se ujal demolice usedlosti pana Vody, která brání výstavbě místního kina, a že dotyčný bude moci použít veškerý nabouraný materiál pro sebe.  Cena je 500,- Kč – složená kauce, která bude dotyčnému vrácena po odevzdání vyklizeného staveniště Obvodnímu NV. Okamžitě jsem žádanou kauci složil, požádal jsem sestry a bratry suchovrbenské obce i ze sousedních náboženských obcí ve městě o pomoc při bourání objektu. Když jsem přišel na ObNV, abych odevzdal vyklizené staveniště a přijal vrácenou kauci, pravil předseda: „Jak vy to, pane faráři, děláte? Motali jste se na té bouračce jeden přes druhého a my nemůžeme sehnat brigádníky na stavbu kina!“ A tajemník na to temně zamručel: „To víš, soudruhu, lidi svého faráře padnout nenechají!“

Získali  jsme kompletní krov, všechny stropní trámy, cihly a kámen, které jsme mohli vyměnit za traverzy potřebné pro hotovení stropu nad suterénními místnostmi.. Náboženské obci ve Čtyřech Dvorech zbyl modrý žulový kámen po stavbě. Koupil jsem jej za Kč 3000,-. Vystačil na metr vysoký žulový sokl kolem celé stavby. Ten jsme postavili za pomoci, kterou nám radou poskytl stařičký kameník, který celý život pracoval u železnice na stavbě mostů. Přišel, posadil se na židli a radil, jak s kamenem pracovat, až bylo dílo hotovo. Krátce nato zemřel. Jeho jméno jsem zapomněl, ale Pán Bůh si ho pamatuje, vždyť nám ho poslal a věřím, že jej i po zásluze odmění, když od nás žádnou odměnu nechtěl!

Na podzim 1958 došlo ke „slavnostnímu výkopu“ suterénu pod celou zastavěnou  plochou domku. Tím jsme získali místo pro modlitebnu, farní kancelář, sklep a prádelnu.

V roce 1959 odcházel můj strýc Antonín Bednář, povoláním tesař a armovač, do důchodu. Rád přijel i s mou maminkou a  jeho přítomnost a odborné rady byly zárukou, že my, stavitelé - amatéři, neuděláme při stavbě žádnou chybu. Mezi ostatními pomocníky vynikl i můj spolužák z fakulty, tehdejší sokolovský farář Jiří Bauer, který se „vyučil“ zedničině jako příslušník pomocných technických praporů (PTP), u nichž strávil léta své základní vojenské služby. Když jsme domeček „slepili jako vlaštovky hnízdo“, jak se vyjádřila moje maminka, objevil se fasádník pan Hajný, který celou stavbu omítl za nepatrnou hodinovou mzdu. Podkrovní místnosti na své náklady posléze dokončili manželé Hana a František Drdákovi jako byt sborovníka. Pán Bůh jim dopřál užívat jej až do smrti.

Po kolaudaci jsme domek převedli do vlastnictví náboženské obce suchovrbenské.V roce 1962 jsme jej odevzdali, za přítomnosti plzeňského biskupa bratra Antonína Urbana, jako farní budovu do užívání náboženské obci.

Zavítáte-li někdy do Jižních Čech, můžete se na ten Boží div přijít podívat. Slouží suchovrbenské obci dodnes.

Josef Špak