Jak jsme jezdily po příbuzných, aneb jak skončil náš výlet

Anna Rytířová 10:19 0 komentářů

Vzpomínky pamětnice Anny Rytířové – ročník 1944. Období 40. - 50. let 20. století.

Byla jsem nejstarší ze tří sester, vyrůstaly jsme na malé vesnici ve staré chalupě a než vznikla družstva, hospodařili jsme na našich polích a chovali dobytek. Když jsme se samy pěšky vracely ze školky a školy z Černovic, po příchodu domů na nás v kuchyni vždycky čekal vzkaz, že je jídlo v troubě a že máme přijít za dům na pole nebo do stodoly drát peří.
 
Když mi jednou moje teta nabídla, že mě vezme na výlet, svoje privilegium nejstarší dcery jsem si náramně užívala. Byly pololetní prázdniny, tenkrát trvaly celý týden, a já s ní mohla jet do Karlových Varů k příbuzným. Už samotná cesta vlakem pro mě byla dobrodružstvím. A protože na nějaké cestování tehdy nebyl čas, po cestě zpátky jsme chtěly navštívit co nejvíce příbuzných, se kterými jsme se jindy neviděly. Proto jsme se na zpáteční cestě nejdříve stavěly ve Kbelích u Prahy. Moje malá sestřenka měla zrovna žloutenku, takže jsme tam moc dlouho nepobyly.
 
Potom jsme dojely do Divišova, tam bydlel strýček s rodinou, učil tam na základní škole. Moc už si nepamatuji proč, Ale moje teta Čepelínova mě tam nechala samotnou a odjela domů. Dali mě tam na těch pár dní do školky. Hned první den se tam ale vychovatelce něco nezdálo a volala rovnou strýčkovi, ať si pro mě přijede. Ten mě obratem vezl do nemocnice,kde zjistili, že mám žloutenku. Od té sestřenky ze Kbelí jsem ji musela chytit. Tak si mě tam v té nemocnici nechali. A já plakala a naříkala, že chci mámu, ale rodiče za mnou přijet nemohli, protože sestry byly malé a nesměly to chytit. Takže jsem tam byla úplně sama, doku jsem se nevyléčila.
 
Je to dost možná jedna z těch nejstarších vzpomínek, které mi zbyly.
 


Komentáře
V blogu nejsou žádné komentáře.