Jak jsem si (ne)užila promoce

Věra Ježková, PaedDr., Ph.D. 12:49 0 komentářů

Příběh o tom, že někdo promoci "nemusí".

První promoci jsem měla jako každý po ukončení vysoké školy. Vnímala jsem ji jako událost, kterou musím absolvovat. Nijak zvlášť jsem se netěšila. Byla to spíš atrakce pro rodinu. V té době u nás v domě předělávali napětí ze 120 na 220 voltů. U nás v bytě den před mou promocí a v den promoce samé. Sbíječkou rozbité zdi, brodili jsme se v cihlách.

Do toho všeho mi přišla ze studijního oddělení výzva, abych při promoci přednesla poděkování za promované studenty. Text byl přiložen. Radost jsem z toho neměla – nejsem táborový řečník a nerada hovořím k publiku. Odmítnout ale nešlo. V den promoce jsme s maminkou svlékly montérky, oprášily se, umyly, oblékly do svátečního a vydaly se spolu s babičkou a dědou do Karolina.

Jak známo, je to krásná historická budova a aula působí impozantně. Promoci jsem absolvovala bez větších emocí. Přečetla jsem řeč, převzala diplom, nechala se vyfotografovat před Karolinem. Na slavnostní oběd jsme zašli do restaurace Moskva Na Příkopě. Poté jsme se odebrali domů, maminka a já opět do montérek. Krátce po promoci mi můj oblíbený učitel lehce vyčetl, že jsem poděkování nepřednesla zpaměti jako kolegyně z ročníku, která byla promována po mně. Přiznám se, že tehdy mne vůbec nenapadlo, že by to tak mělo být. A také jsem měla trochu jiné povinnosti.

 

Další promoci jsem měla po složení zkoušek na tzv., jak se dnes říká, malý doktorát. Na tu jsem už ale nešla. Zesílil ve mně pocit, že podobné akce nemám ráda. A řekla jsem si, že je to jen moje věc. Já jsem se na doktorát téměř rok učila (ještě jsem dřela marxismus-leninismus, rigorózní zkoušku jsem skládala v roce 1988), a proto mám právo naložit s promocí podle svého. Domluvila jsem se na studijním oddělení a v den promoce si zašla pro rouru s diplomem do Karolina do šatny – vedle auly, tam, kde přebývají taláry. Rodina z toho moc velkou radost neměla, ale já jsem měla klid. Stejně tak u poslední promoce, která následovala po zkouškách a obhajobě disertační práce. Tentokrát jsem nemusela ani do prvního patra, rouru mi dali v přízemí v šatně. Odcházela jsem z Karolina a potkávala ty, kteří přicházeli prožít si svoji hvězdnou hodinu. Nikdy později jsem ani na vteřinu nezalitovala, že jsem si tato dvě společenská „potěšení“ nechala ujít.