Jak jsem se vyučil

Pavel Jajtner 10:45 1 komentář

Proč a jak jsem se vyučil v letech 1962 - 65 elektromontérem.

Jak jsem se vyučil.
 
 
 
             Rozsudkem Lidového soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 9. ledna 1957 byl můj otec Albín Jajtner, učitel, odsouzen podle § 124/1, 2a trestního zákona za trestný čin hanobení republiky, kterého se podle názoru soudu dopustil tím, že veřejně, při jízdě ve vlaku prohlásil: „ ... dnes je již deset let republika a nikde není nic vidět ...“ a dále „ ... čím kulturnější národ, tím lehčeji si nechá navléknout chomout ...“  k trestu odnětí svobody na tři měsíce nepodmíněně. Délka trestu, spíše symbolická, nic nevypovídá o jeho skutečné povaze: hlavní těžiště trestu spočívalo ve ztrátě učitelského povolání, o níž se v rozsudku nic nehovoří, ale k níž automaticky s nástupem trestu došlo. Imaginární vina, symbolický trest,  ale přetěžké důsledky. Železná pěst proletariátu dopadla. Tak jsem se stal, jako devítiletý chlapec, nepřítelem socialismu. Syn nepřítele socialismu totiž, je také nepřítel socialismu. A celá jeho rodina.
                   Když se tatínek vrátil z vězení ve Vinařicích u Kladna, kde těžil kamenné uhlí, někde na dole, který se jmenoval možná Antonín Zápotocký, dříve Mayrovka, (kdo by nevzpomenul na srdceryvnou havířskou píseň Cestička k Mayrovce, ušlapaná , šla po ní milá má, uplakaná...). Ani nám nebylo do smíchu. To bylo někdy na jaře 1957. Sestřičce Helence, která se narodila 20. ledna 1957, byly asi dva měsíce. Bylo to v podvečer, tatínek přijel osobním vlakem od Brodu, byl pohublý a zarostý, nesl si malý kufřík. Málem jsem se ho bál, protože jsem ho nepoznal. Ale v kufříku se kromě pár kousků prádla našel i sáček báječných ledovek, plněných bonbónů, které jsem měl tak rád, a tak strach brzy pominul. To byl tedy tatínkův návrat. Lidé se nám vyhýbali, stará přátelství zanikla a těch ze starých přátel, kteří se nebáli se s námi stýkat, zbylo jen několik.
        Jediné pracovní uplatnění, které stalinští mstitelé tatínkovi dovolili, bylo místo traťového dělníka na nové dráze, jejíž stavba tehdy probíhala. Kladení kolejí a podbíjení pražců, tehdy bez jakékoliv mechanizace, těžká práce za každého počasí. To byl dodatečný trest, jen s tím rozdílem, že tatínek chodil spát místo do vězeňského lágru domů. Ale tatínek vyrostl v hospodářství v sousední moravské dědině Najdeku (dnes jde o část Hamrů nad Sázavou) a těžké práci nikdy neodvykl. To bylo spolu se železným zdravím jeho štěstí a tak tahle nejhorší léta přežil bez vážnějších následků.
        U maminky se někdy v létě toho roku začaly projevovat první příznaky její těžké a nevyléčitelné choroby – roztroušené sklerózy. Měla stále větší potíže s chůzí, já jako chlapec jsem nemohl pochopit, že se musí opírat o kočárek, ve kterém vozila malou Helenku a že chodila tak pomalu a těžce. Ani zkušený náš rodinný lékař doktor Liška si s její chorobou nevěděl rady a teprve mnohem později, po různých vyšetřeních se přišlo na to, o jakou, u nás v té době spíše neznámou nemoc, šlo. Mamince bylo tehdy 38 let a nikdo nevěřil, že by mohla onemocnět právě touto záludnou chorobou, která ji zanedlouho přivedla na kolečkovou židli. Dnes, kdy se o příčinách a léčení této choroby ví mnohem víc, než před 60 lety, lze nalézt v duševním utrpení a stresu, který maminka prožívala v době kolem tatínkova procesu a uvěznění, příčinnou souvislost s jejím onemocněním. Připište si to na účet, soudruzi mstitelé.
   Žili jsme v ponížení a v chudobě. Tatínek vydělával na dráze 1.100 korun měsíčně, maminka nedostávala zpočátku vůbec nic. Trvalo léta, než se podařilo po mravenčí práci s dokladováním jejích příležitostých zaměstnání v létech před jejím onemocněním, získat pro ni nepatrný invalidní důchod. Chodíval jsem stát dlouhé fronty na výsekové a koňské maso, které jsme si mohli dovolit nejvýš jedenkrát za týden. Něco málo potravin jsme si opatřovali výměnou za výpomoc u sedláků, ale těch kvapem ubývalo. Bolševici s pistolemi v ruce je nutili vstupovat do kolchozů. Místo vánočního kapra jsme mívali rybí filé, které tehdy stálo 8 korun kilo. Oděv na všední den: tepláky. K tomu gumové holínky nebo plátěné kecky. Kožené boty byl nedostupný luxus. Nevzpomínám si, že bych měl kdy na sebe něco nového. Jako mladší z bratrů jsem nosil oblečení po starším bratru a ten to zpravidla měl už také po někom z příbuzenstva. Chovali jsme králíky a chodili denně na trávu. V zámeckém parku jsme měli vymezený pozemek, kde jsme směli za poplatek 10 korun do městské pokladny, sušit pro ně seno.
Při sklizni brambor, tehdy hlavní zemědělské plodiny na Vysočině, jsme chodili na sklizená pole překopávat. Výsledkem dlouhé a namáhavé práce byly malé, často zelené a poškozené hlízy, které však byly ještě dost dobré jako krmivo pro králíky. Jednoho večera jsem pomáhal tatínkovi tlačit do zámeckého kopce bicykl, na němž měl naložen výsledek práce za celé odpoledne: nevelký pytel takovýchto mizerných brambůrků. Vtom z temnoty vystoupil místní policajt, zvaný esenbák, soudruh Jan Pertl. Hrklo ve mně.
 
„Co to vezete, Jajtner? „ 
 
„V Poříči je sklizeno, tak jsem tam překopával, a nebyl jsem tam sám“, hájil se otec.
 
„Jen jestli to není krádež!“
 
„Můžete se přesvědčit, pane Pertle, je to samá drobota.“
 
„Tak jeďte, Jajtner, ale dejte si pozor, příště už vám to tak snadno neprojde!“
 
Třásl jsem se strachy. Dlouhý Honza Pertl byl nebezpečný člověk, říkalo se o něm, že nad rámec své policajtské služby v Přibyslavi jezdil na počátku padesátých let do Jihlavy mučit politické vězně, byl to jeho koníček. V roce 1968 tuto fámu sám potvrdil: zmizel z Přibyslavi, bál se spravedlnosti. Vyšlo mu to. Vojska z východu tehdy spravedlnost předešla...
     Tatínek sehnal trochu lepší práci v kanceláři Státních silnic v Havlíčkově Brodě a o něco později se mu podařilo se stát účetním v Jednotném zemědělském družstvu Olešenka. Předsedou toho družstva byl katolík. Včely přestěhoval tatínek ze Sázavy do Přibyslavi a stal se tam jednatelem včelařského spolku. Pod jeho hlavičkou pořádal autobusové zájezdy. Rád cestoval a ze všeho nejraději měl Vysoké Tatry. Na maminčino naléhání mě tu a tam na nějaký zájezd vzal. Byl jsem tak jednou v Tatrách, jednou na Pradědu a to je tak všechno, co si vzpomínám. Bylo to chudičké, ale pro mě to byla veliká událost spojená s velikou radostí z poznávání.
     Abych se mohl dostat do učení na elektrikáře do Žďáru, poslali mě rodiče na poslední půl roku deváté třídy bydlet k babičce Blaženě a dědečkovi Albínovi do Najdeku. Bylo to krásné jaro. Začátkem dubna bylo takové teplo, že jsme se mohli koupat v rybníku Dívka. Bydlel jsem na samotě, na Bělisku v Najdeku. Do školy jsem chodil pěšky, někdy na kole na dědečkově balonce. Měl jsem svobodu a volnost venkovského kluka. Strýc František mně koupil párek holubů. Podnikal jsem výzkumné výpravy do okolních kopců: na Peperek, tam, kde se říká Na konci světa, k Vápenici, na Rozštípenou skálu, ke Starému dvoru...
Na housle jsem pilně cvičil dál, hodinu mi pan kapelník Václav Musil, můj učitel houslí i života, dal na sobotu odpoledne – tehdy byla ještě pracovním dnem.
V září 1962 jsem nastoupil do učení. Stal jsem se člověkem, který trávil  část svého života ve vlaku. A rád! Podél Sázavy z Přibyslavi do Žďáru a zpátky je to přece tak krásné! Před zastávkou Sázava překonává trať smělým viaduktem údolí říčky, která dole skáče bystřinným tokem přes kameny a břehy má lemované skalisky. Za zastávkou, směrem ku Žďáru vede trať po náspu, který pohltil větší část „Losenického pole“ mého dědečka, mlynáře Ludvíka Rymeše. Dál, úbočím vrchu Peperku, jehož jméno svědčí o havířské tradici oněch míst, s výhledem na protilehlou Štenici s jejími žulovými lomy. A dál, zastávka Hamry, po levé straně usedlost mého druhého dědečka Albína Jajtnera, rybník Dívka a další viadukt a silueta továrny vpravo, věž kostela svatého Prokopa ve Žďáře vlevo a ještě dál, na obzoru, věž poutního chrámu na Zelené Hoře.
Tehdy ještě jezdívala pára a ke cti každého pořádného kluka patřilo dobíhat na poslední chvíli. Byla to taková nepsaná soutěž a já se jí, jak jinak, také účastnil. Pavel Kubát bydlel až na náměstí a vždy čekával, až vyběhneme s bráchou ze zámecké brány, styděl by se, kdyby byl před námi. Páře se stačit dalo. Dnešnímu elektrickému pantografu už ne.
Tak začala léta mého učení. U pana Musila jsem přestoupil z houslí na trombón a byl jsem přijat do učilištní dechovky. Chodíval jsem hrávat na první máje, ne z přesvědčení, ale za výborný guláš, který jsme v poledne od milých učilištních kuchařek, které v nás viděly své syny, vždycky hojně dostávali. Ve třetím ročníku jsme chodili na praxi do provozu. Tak jsem prošel celou fabriku: od zaprášené slévárny, přes strojírenské provozy až po navijárnu motorů a podnikovou parní teplárnu a elektrárnu. A tak jsem se vyučil. Při závěrečné písemné práci jsem byl s prací hotov jako první. Ta moje písemka kolovala po celé třídě. Vrátila se mně celá ušmudlaná a zmačkaná. Ale zato na mě někteří kluci ze třídy rádi vzpomínají...
Po vyučení už mně bylo jasné, že chci studovat. byl to boj, dostat se na denní studium. Díky několika dobrým lidem, kteří měli také rádi muziku, se to v roce 1965 podařilo. Po pracovních prázdninách 1965 jsem složil s odřeným hřbetem zkoušky do druhého ročníku Střední všeobecně vzdělávací školy (SVVŠ) ve Žďáře, jak se tehdy přezdívalo dnešnímu gymnáziu. Název Gymnázium se nehodil, byl tehdy asi příliš buržoazní. Ale to už je jiný příběh ...
Vyučil jsem se a ukázalo se, že řemeslo má opravdu zlaté dno. Mnohokrát jsem později s vděčností vzpomínal. Život v reálném socialismu věru nebyl pro nás snadný. Proto se mně řemeslná zručnost a zdatnost později tisíckrát vrátily. Při stavbě a údržbě rodinného domu, při opravách starých vraků, ve kterých jsme jezdili, při nesčetných každodenních situacích... Nikdy jsem se nemusel bát, co budu v životě dělat, čím se budu živit. To mně umožnilo, chodit s hlavou vzhůru a nedat se režimem zlomit v poslušnou loutku. Připisuji tuto zkušenost na účet soudruhů stalinských mstitelů s opačným, kladným znaménkem.
 
 


Komentáře
Libuše Münsterová
Velmi krásný a dojemný životní příběh,dobře napsaný.Početla jsem si.
31.3.2015 15:56:22