JAK JSEM SE POTKALA S TELEVIZÍ ..

Marie Ženatova 08:13 0 komentářů

Byla jsem od dětství pilnou posluchačkou rozhlasu - té malé staré skříňky.. Vždy když jsem v sobotu uklízela dům nebo něco vyráběla v kuchyni, tak byla ta kouzelná skříňka otevřená - v dětství mne nejvíc zajímaly sobotní odpolední rozhlasové hry.. Při nich jsem většinou gruntovala - byl to veliký úklid rozsáhlých místností.. A sobotní podvečery - to byly operetní melodie - přímo jsem se při nich vznášela do výšin.. Byla to nádhera, v kuchyni jsem dělala něco sama, nikdo mne nerušil, ostatní byli rozejití po větším hospodářství..

Také jsem občas do rozhlasu psala a největší úspěch jsem měla v pořadu Tužkou, perem, strojem - byly to kratší povídky z nichž jedna byla dokonce zdramatizovaná. Vzala mi to i Dilia a já dostala několikrát menší honorář a to mne moc povzbudila a já začala psát i víc.. Naše milá sousedka byla vdova a měla 3 menší děti, bydlili vlastně jen v jedné větší místnosti, ale měli jako první televizi.. Byla to malá bedýnka podobná našemu rádiu, jen na levé straně měla malou černobílou obrazovku velikosti pohlednice. V roce 1957 bylo mistrovství v krasobruslení, které mne velmi zajímalo, tak jsem začala k sousedce chodit - nebyla jsem sama, bylo nás tam dětí ze sousedství víc - seděli jsme na zemi, dospělí za námi na židlích. Krasobruslaři byli úplně miniaturní, ale my jsme úplně hltali obraz i zvuk.. Občas musel někdo z přítomných dospělých vylézt na střechu a otáčet anténou nahoru, dolů, doleva nebo víc doprava aby se obraz mohl lépe sledovat.. Ve svém dětském věku jsem nemohla pochopit, že my televizi nemáme a sousedi mají - rodiče mi to vysvětlili tak, že se musí ráno vstávat do práce, přes den je práce také hodně a tak na vysedávání před televizí není u nás vůbec čas.. 12. dubna 1961 jsem prožívala v malé vesničce Krakovec na zemědělském učilišti - i když jsem se dobře učila tak jsem se dostala jen sem, protože jsem pocházela z "gruntu" a chodila do náboženství, tím byla moje přihláška na pedagogickou školu smetena ze stolu.. Tento významný den jsme právě překopávali kompost, měli jsme všichni na nohách gumové holínky - tu za námi přišel vychovatel, abychom nechali práce a šli se podívat na televizi. Tento rozkaz jsme všichni rádi uvítali a mohli jít do jídelny, kde byla zapnutá televize právě v době Gagarinova letu do vesmíru, takže jsme měli všichni nezapomenutelný zážitek.. Rok 1968 jsem hodně prožívala - úplně ze srpnových událostí onemocněla a tak strávila první "bouřlivý" týden u rozhlasové skříňky - to už jsem byla plně zaměstnaná ve svém rodišti. Musím přiznat, že v dětství ani v mládí mi televize moc nechyběla, dívala jsem se na ni málo ale měla jsem život více bohatý na zážitky - my děti jsme prožívaly celé dny venku jak při práci v hospodářství tak při svých dětských hrách - domů jsme se chodili vlastně jen vyspat a večery byly vyplněné buď poslechem rozhlasu nebo četbou.. Když jsem se vdala a odstěhovala do nového bydliště, tak stále byl v naší domácnosti jen rozhlasový přijímač. Až v roce 1974 jsme si koupili první černobílou televizi, to už byla obrazovka trochu větší a mě se stačilo dívat jen na půl oka a stávala jsem se při ní telepracantkou - naučila jsem se při televizi plést svetry a zašívat prádlo a ponožky.. Jenže na náročné pletení vzorů svetrů jsem přece jen potřebovala lampičku, tak jsem se vždy přemístila do jiné místnosti a zase klidně pletla jen při poslechu rozhlasu, manžel více sledoval "drsnější programy" a to já jsem vůbec nepotřebovala.. Dnes si o výběru pořadů rozhoduji sama, takže pro mne jsou nejmilejší pořady cestopisné a když zde mám menší vnoučata tak s nimi sleduji Večerníčky a občas nějakou hezkou pohádku - a to jsou moje nejmilejší zážitky s televizí..


Komentáře
V blogu nejsou žádné komentáře.