První televizor na vesnici a začátky sledování televize na plavbě na řece Labi.
Musím přiznat, že s koukáním na pohyblivé obrázky jsem proti normální populaci trošku pozadu, plavil jsem se totiž na labských plavidlech na kterých v padesátých letech minulého století nebyla převážně ani elektrika. Jen ti nejodvážnější a technicky erudovaní nositelé pokroku mezi kormidelníky si pořizovali malé rozhlasové dvoulampovky, napájené jednak normální baterií a také těžkou baterií anodovou. Samozřejmě byli předmětem obdivu ostatních plavců.
Přesto jsem začátky našeho televizního vysílání byť jen sporadicky zaznamenal. Pocházím z malé vesnice u Poděbrad, a i u nás se vyskytl osvícený a pokrokový hospodář, který si jeden z prvních přístrojů pořídil. Byl to poměrně velký rozhlasový přijímač a v něm integrovaná televize s obrazovkou velikosti pohlednice. Ve dnech kdy televize vysílala, protože to nebylo každý den v týdnu, se u Nováků ve světnici scházela polovina omladiny z celé vesnice. Samozřejmě ani já tam nechyběl, pokaždé když jsem si po plavbě, přijel k mamince pro vyprané prádlo.
Tak jsme tam na tu maličkou obrazovku čučeli, někdy až, ze dvou řad židlí za sebou. Hospodářovy dvě dospívající dcery, samozřejmě v první řadě. Byla to pastva pro mladé oči, ale když mezi nás někdy zavítal někdo usedlejší, moc toho na té malinké obrazovce nerozeznal a otráveně brzy srocenou omladinu opustil. Ani hospodyně s hospodářem, se s námi většinou nedívali. Unavení z celodenní práce na poli a ve chlévě, brzy po příchodu do světnice padli do postele a celá naše sešlost, i s televizí, jim mohla být ukradená. Zato my mladí, každý z nás oči jako rys, jsme živě komentovali ty pohyblivé obrázky, někdy až do konce vysílání.
Vzpomínám si, že úskalí těch maličkých obrazovek si asi uvědomovali i operátoři vysílání. Jak to jen trochu šlo, objevil se na té maličké obrazovce detailní záběr. Tvář herce, krásná ústa herečky, či běžící kůň po pláni. Na záběry bitevních vřav, kde se to hemží postavami, si z té doby ani nevzpomínám. Když doba o něco pokročila a obrazovky se, byť nepatrně zvětšili a dostaly vlastní skříňku, televizorů na vesnici přibylo a sedánky mládeže před pohyblivými obrázky na naši vesnici skončili.
Další bouřlivý rozvoj televizního vysílání mně trochu míjel, lodě jsou přeci jen dost konzervativní dopravní prostředky s příliš dlouhou životností a tak jejich modernizace, za moderním rozvojem dost pokulhává. V padesátých letech se jen zvolna rozbíhala elektrifikace plavidel a v šedesátých letech začali být, teprve rozhlasové přijímače na lodích běžnou záležitostí.
Až teprve v sedmdesátých letech, se objevily cenově přístupné, přenosné televizory na 24 nebo 120 Voltů. Některé posádky daly peníze dohromady a přístroj si pořídily. Moje posádka byla mezi nimi.
Každý večer, po skončení plavby, jsme vztyčili anténu a po naladění kanálu, točením antény zaostřovali obraz. Většinou tedy německé stanice, ARD nebo ZDF. Naše vysílání jsme chytali až ke Drážďanům a potom na náhodných kotvištích, které jsme si pečlivě zaznamenávali a navzájem, někde v přístavní hospůdce sdělovali. To ještě po satelitu nebylo ani slechu. Nejvzdálenější kotviště, kde jsme ještě měli šanci českou televizi chytit, bylo pod mostem v Dömitzích, pět set kilometrů od našich hranic. Ale loď bylo nutno zakotvit na přesném místě, o 10 metrů výše nebo níže po proudu a byla snaha marná. Na německých stanicích jsme rádi sledovali zábavné pořady s písničkami, které Němci umí opravdu dobře dělat. Jakmile se nám podařilo chytit naše vysílání, dychtili jsme hlavně po zprávách. Samozřejmě, ta naše lodní televize byla jen černobílá a nevelká, s obrazovkou kolem pět a dvaceti centimetrů, ale i tak nám dokázala zpestřit večerní chvilky po zakotvení. Vždycky po příjezdu z lodi domů, jsem hýřil nadšením nad velikostí a ostrostí obrazu našeho rodinného televizoru a dcery na mně kvůli tomu koukali jak na exota.