Jak jsem potkal televizi…….

ing. František Lhotský 13:42 1 komentář

Formulace titulku svým videm dokonavým by mohla vzbudit mylný dojem jednorázové blíže nespe- cifikované příhody, zkrátka jednou a dost. Ovšem ty tečky za nadpisem mohou naznačovat možnosti opakování v jiném čase, za jiných okolností a podmínek.

Vždyť již staří Římané říkali „nec Roma una die aedificata est“, tedy, že ani Řím nebyl vybudován za jediný den. Ta neurčitost má nepochybně své přednosti. Tak jako u nabídek na seznámení v inzerátech „další soužití možné“, nevylučuje to ani variantu motýlí, tedy přelétavou a prchavou. Skutečnost však bývá často složitější a mohla by ji třeba také vyjadřovat opačná formulace, jak televize potkala nás.  Zda si nás vybrala náhodou, jak papoušek z pytlíku, či cíleně a plánovitě z pověření kohokoliv povolaného až do úrovně ústředních orgánů, aby nás třeba obírala o zbytečně volný čas, peníze a vlastní úsudek.
Kromě toho můžeme dále zcela svobodně spekulovat o tom, jak pojem „televize“ chápat, který význam k němu přiřadíme. Můžeme pod tím rozumět státní nebo soukromé propagandistické a reklamní instituce, jejich ohlušující, ohlupující či naopak povznášející programy, anebo zcela jednoduše, jako na počátku její éry, příslušné přístroje se všemi součástkami, tehdy zvané jednoduše „bedna“. Protože se v našich životech stalo již před delší dobou módním, až nezbytným, analyzovat a hodnotit všechno komplexně, s výjimkou toho, co se nám zrovna nehodí, pokusím se tedy o podobný přístup při zachování chronologie těch setkání a snad i logiky času.
Jak už to tak na tom našem světě chodí, těch významnějších kontaktů s předmětným pojmem bylo v mém životě několik a některé z nich se docela neočekávaně zapsaly do paměti i mého života. Patřím totiž mezi ty dříve narozené a proto jsem měl možnost zažít a navštívit již v pamětihodném (nebo nehodném?) roce 1948 Mezinárodní rozhlasovou výstavu MEVRO. Zajímalo mne to tehdy právě jako fandu poválečných možností z tzv. kořistních materiálů začít doma sestavovat různá přijímací udělátka  od jednoduchých krystalek až po bateriovou dvoulampovku. V areálu Pražského výstaviště, zvláště té části, kde se dnes roztahuje nepříliš poutavá krabice nejmenovaného hotelu s parkovacími možnostmi, byly na  několika monitorech  předváděny pohyblivé obrázky ze dvou blízkých kamer připojených kabelem. Rozlišení, dnešníma očima vzato, nebylo nic moc, ale tehdy to byla, nejen pro nás mladé,fantastická novinka s takřka neodhadnutelnými možnostmi, na kterou se od poloviny května chodily dívat po čtyři týdny davy zvědavých návštěvníků. Zanedlouho pak v červenci téhož roku byly na Všesokolském sletu na strahov ském stadionu instalovány tři kamery a signál se přenášel na více jak dvacet míst po Praze. I když to vlastně kvalitativně nebylo lepší než novinové snímky, byl obraz  pohyblivý a byl to přímý přenos. Sice ještě nikoliv pro širokou veřejnost, ale pro tu se pak o rok později opět na Pražském výstavišti přímý přenos už předvedl. Teprve až za další čtyři roky se začaly ve strašnické Tesle vyrábět první přijímače s malou obrazovkou kombinované i s radiopřijímačem a dovážet  bedny východní provenience. Odvážlivci, šťastlivci a prominenti, kteří do této novinky mohli a chtěli investovat a měli správné známé ve vybraných prodejnách, se pak často stávali cílem chtěných i nechtěných návštěv známých a sousedů, z blízkého i vzdálenějšího okolí, cílem pomluv a závisti. Takže i při technickém chápání principů snímání, přenosu, zobrazování a při uznání dosaženého pokroku mne tento výdobytek vědy právě až tolik nepovznášel a nepřitahoval. Ideologizované, řízené zprávy a programy, připomínající často politické školení, vedené obtížně artikulujícími osobami, nelákaly. Žádný další program ještě neexistoval, vybrat se dal spíš některý film v jednom z dosažitelných kin nebo program v radiu.
Ona prvobytně pospolná éra televize podle výše uvedeného chápání se mne v podstatě tolik netýkala a neovlivňovala. Maturita, pomaturitní kurs, první krůčky ve strojní konstrukci, vojna, svatba, večerní a dálkové studium, narození dcery – to vše bylo i podle mínění mé choti přednější. A měla pravdu. Vlastně skoro jako vždy. Až když jsme společně usoudili, že bychom se měli dědovi a babičce, manželčiným rodičům, za jejich péči nějak odvděčit, pořídili jsme konečně na počátku 60-tých let „bednu“ značky Mánes. Akci předcházel průzkum, který z těch několika málo dostupných typů na trhu by byl nejméně poruchový a nejvhodnější s přihlédnutím na rozměry, hmotnost a možnost umístění v kuchyni. Po konzultacích s dobře informovaným kolegou z technické kontroly, který kromě hlubších znalostí z elektroniky měl také přístup k technickým a statistickým údajům z koncernu TESLA, jsme se rozhodli pro onen typ, hlavně kvůli kvalitě obrazu. Montovaly se do nich totiž tři druhy obrazovek: naše, ruské a dovozní (asi anglické), které podle kuloárových zpráv měly mít nejlepší obraz. Když jsem pak vstoupil do obchodu v Jindřišské ulici, kam ten den podle telefonického průzkumu vybraný typ právě dovezli a projevil své přesné přání, prodavač zapnul první kus, který měl nejblíž po ruce. Po chvíli se objevil obraz a prodavač řekl: „To je takovej, co chcete!“ Trochu jsem zapochyboval. Usmál se a povídá:“Helejte, ruský obrazovky maj‘ nazelenalej obraz, naše namodralej a tenhle je jasně černobílej. Ostatně, podívejte se sem dozadu,“ a odšrouboval zadní stěnu. Nálepka na obrazovce jeho slova potvrdila. Popřál mi jasný obraz a čistý zvuk, já jsem zaplatil, s krabicí odešel a nastoupil do tramvaje č.9. S mírnými potížemi jsem se pak vecpal do přeplněného autobusu a vítězoslavně dorazil domů. Tam už jsem měl připravenou anténu vlastní výroby, asi 15m dvojlinky, stoličku, schůdky a žebřík. Speciální sportovní disciplina mohla začít. Nahoru, dolů, má to duchy, doleva, víc doprava,  zkus to jinam a tak podobně, než jsme dosáhli přijatelného kompromisu a rodina  mohla při akceptování mírných nedostatků v kvalitě sledovat právě vysílaný pořad. S jídlem roste chuť, proto mne výskyt různých duchů nutil k pokusům s umístěním antény, přidáváním dalších prvků, natáčením, k výměně dvojlinky za koaxiál a dalším experimentům. To vše za občasné nelibosti některých členů rodiny, kterým to právě narušovalo jimi vybraný pořad a které ty „drobné“ technické nedostatky tolik nerozčilovaly. Jednoho letního dne za zřejmě mimořádných metereologických podmínek se mi podařilo zachytit v prvním televizním pásmu jakousi zahraniční stanici – vlastně jen obraz beze zvuku. Po napjatém delším sledování a současných pokusech s vylepšením příjmu pomocí natáčení antény jsem podle nějakých titulků usoudil, že by to mohla být rumunská televize..Úkaz se ještě několikrát opakoval, ale vždy  už jen na poměrně krátkou dobu. Se změnou počasí pak už nebyla nic platná ani profesionální víceprvková anténa.Když jsem se pak jednou při nějaké debatě v kruhu kolegů rozmrzele zmínil o těchto potížích a pravděpodobně trochu naštvaně schválně provokativně vyzdvihoval výhody rozhlasu, vyštěkl na mne jeden z nich ironicky: „A znáš něco lepšího, než televizní program?“ Trochu mne to dopálilo, ale stačil jsem rychle vychladnout, protože jsem  si vybavil ze svého mládí jednu otcovu reakci. Při návštěvě několika známých u nás doma za sychravého podzim- ního počasí jeden z nich pokašlával a postěžoval si na škrábání v krku. Když mu otec s úsměvem poradil, onen známý zřejmě trochu kysele řekl: “To neznáš nic lepšího, než Hašlerku?“ Otec se zasmál a odvětil: „Znám, dvě Hašlerky!“. A přesně v tomto duchu jsem onomu kolegovi odsekl: „Znám, dva programy!“ Sice to nějakou dobu trvalo, ale vyplnilo se to.
S příchodem druhého programu a občasnými lokálními možnostmi dálkového příjmu cizí propagandy   ve vyšších patrech na Jižním městě, jak mi později předvedl jeden kolega, jsem se donutil ke stavbě trubkového stožáru na zahrádce před domem s možností jednotlivého natáčení   obou TV antén a antény pro VKV.  Nakonec natáčení mělo smysl jen pro příjem rozhlasových stanic, hlavně těch z „Kroměříše“. Nevyšel mi ani poslední pokus s vypůjčeným přenosným bateriovým přístrojem na několika vyvýšených  přístupných místech v blízkosti kbelského letiště. Nepomohla ani anténa na asi pětimetrové tyči, armádní hlídky letiště si mých pokusů nevšimly, nebo je nezaznamenaly, bdělí občané asi odpočívali po vydatném obědě a tak jsem se vrátil z neúspěšné expedice v klidu domů. Časem se ukázalo, že i Mánes má přece jen jednu vadu a tou byla elektronka (snad se nemýlím) PCF82, která podle některých techniků byla v přístroji přetížena, ačkoliv v jiných typech televizorů držela, a tak ji bylo nutno často měnit. Výměna byla sice dílem okamžiku a měl jsem jich v zásobě dost, ale bylo to zbytečné zdržování.  Tak podle rady z časopisu Radioamatér jsem ji nahradil lampou dovezenou z Drážďan  a bylo „po ptákách“. Když jsem tehdy právě tam známým vyprávěl o svém neúspěchu chytit v Praze (západo-) německou  ARD, zasmáli se, že oni na tom nejsou lépe a zeptali se mne, zda vím, co ta zkratka znamená. „Samozřejmě, Arbeitsgemeinschaft der öffentlich rechtlichen Rundfunkanstalten der (Bundesrepublik) Deutschland.“ „Chyba, to je přece Ausser Raum Dresden!“  A tak když už nakonec  celkem v klidu dožila Mánesu obrazovka, přišel postupně čas na větší typ a pak i barvu. Ani to však nebyla jediná zásluha času. Tou se později stala možnost příjmu satelitní televize se zdánlivě neomezeným počtem dostupných vysílačů a téměř i programů, i když těchto druhých je už přece jen podstatně méně. Ale pro nás to rozšíření žánrů od možnosti shlédnout třeba přímý přenos  koncertu vídeňských filharmoniků či tyrolského pěveckého sboru po návštěvy zámeckých zahrad na Seině bylo přece jen významnou novinkou.
To vše však nebyly jediné možné varianty potkání se s televizí, i když takováto  chápání pojmu „televize“ trvala řadu let. Při své  práci konstruktéra strojů a zařízení pro podniky TESLA jsem se stal totiž i spolutvůrcem např.čerpacích drah pro černobílou a pak i pro barevnou obrazovku či třeba metalizačního zařízení na pokovení vnitřního povrchu  stěn obrazovky. Potkávání takovéhoto druhu však už byla poměrně řídká, byť i měla řadu napínavých momentů při jejich montáži a uvádění do provozu na linkách v Rožnově, kde se občas pražáci stávali při počátečním rozběhu cílem posměšků  místních. Ale nakonec  všechna dodaná výrobní zařízení pracovala spolehlivě i pro různé typy  a slávu z úspěchu televizních obrazovek a elektronek si vychutnával jejich výrobce v Rožnově a v našem závodu jsme pak přešli na zařízení pro mikroelektroniku.Dneska jsou obrazovky passé, teď jim říkáme monitor.
Zbývá tedy snad jako nejsprávnější poslední možná varianta : přímé potkání se s televizí , a to jak s organizací, čili podnikem ČT , tak s programem. K tomu došlo poměrně pozdě a to přesně v polovině prosince 1997 po uvedení třetího dílu vynikajícího seriálu „Pražský písničkář“ o Karlu Hašlerovi, který byl v naší rodině snad odedávna nejpopulárnějším autorem melodií ii textů. Představitel hlavní   postavy pan Preis mne v seriálu uchvátil schopností vyjádřit beze zbytku složitost Hašlerovy osobnosti  v celé šíři a nejrůznějších situacích. Právě v tomto dílu autor scénáře pan Gustav Oplustil použil pro plynulost děje neověřenouou informaci z jakéhosi novinářského článku, jak se Hašler, tehdy nachlazený, chraptící a pokašlávající, prý dal za slušný balík přesvědčit k souhlasu s použitím svého jména na bonbóny proti kašli. Hašler byl sice dobrý obchodník, ale druhá strana jakbysmet. Takže bystrý, byť nachlazený Hašler pochopil, že bude mít prakticky masovou reklamu na statisících obalech  zadarmo a žádný „balík“ se proto  nekonal. Méně významné bylo, že místem tohoto setkání byl ve skutečnosti kabaret Lucerna a nikoliv divadlo v Karlíně, důležitější bylo skutečné datum setkání a dohody. Byl to již konec prosince 1919 a nikoliv rok 1923. Když jsem tuto informaci produkci sdělil, měla možná tato obavu, že bude někdo po ČT vyžadovat finanční vyrovnání a proto přehráli záležitost na autora scénáře. S panem Oplustilem, kterého již dříve z jiných inscenací jsem považoval za předního, ne-li nejlepšího autora scénářů,  jsme si snadno vše vysvětlili a shodli se, že přece nešlo o historický dokument, který by musel být přesný a že budeme tak hodnotit i místo a datum jako autorskou licenci, která na pravdivosti onoho setkání a jeho výsledku vůbec nic nemění. Příjemný rozhovor skončil, já jsem měl dobrý pocit, že jsem milovaného skladatele očistil od možného podezření z vydírání a přátelsky jsme se rozešli. Netušil jsem, že to je jenom pouhý prolog skutečně reálného potkání televize. Za necelých šest let poté jsem totiž dostal  prostřednictvím pana Oplustila od ČT pozvání do připravovaného pořadu „Domácí štěstí“o Karlu Hašlerovi, který moderovala herečka a malířka paní Iva Hüttnerová, kde by se mohlo vše podrobněji popsat a vysvětlit. V pořadu měla vystoupit i tehdy již 93-letá dáma paní Hilda Hojerová-Čiháková, která bydlela v mládí na Zlíchově ve stejném  domě jako Hašlerovi, takže to vlastně mohlo být takřka i potkání pamětníků. Natáčení bylo plánováno na 1.4.2003, ale „apríl“ to doopravdy nebyl. Natáčení se skutečně konalo a do étéru  šel pak tento díl ve dnech 27. – 29. dubna. Pro mne bylo takové potkání televize významné proto, že jsem mohl vidět zblízka na vlastní oči technologii přípravy scény, účinkujících, nasvěcování, snímání zvuku, prostě práci celého, byť codo počtu malého štábu, který je pak divákům zcela neviditelný a o jehož vypětí nemohou mít představu. Já jsem ji do té doby rovněž neměl. Aby moje uspokojení mohlo být úplné, hledal jsem v knihovně Národního muzea ve starém tisku a časopisech, zda bych tam neobjevil nějaké  související informace. Tak se o oné mé anabázi dozvěděli i historici Národního muzea a projevili vážný zájem o získání onoho originálu souhlasu a vlastnoručního podpisu K.Hašlera. Dnes ho tedy mají a mně zůstal dobrý pocit a uspokojení ze všec h těch potkání televize a lidí s tím potkáváním spojených.
Abych vážnější konec trochu odlehčil, chtěl bych závěrem  jen uvést – jako v bajkách – poučení:  „Neberte televizi (právě tak , jako život) příliš vážně.  Beztak z toho nevyjdete živi!“
 
 
 


Komentáře
Libuše Münsterová
Vážený pane Lhotský,se zájmem jsem přečetla váš příspěvek do soutěže-Jak jsem potkal televizi.Měli jsme i možnost se osobně setkat při natáčení a já přeji všechno dobré v příštím roce.Zdraví Libuše Münsterová
17.3.2015 12:37:53