Já a televize

Tereza Brdečková

Tereza Brdečková, prozaička, esejistka a novinářka, přispěla do Národní kroniky SENSEN na téma 60 let České televize.

Za mého raného dětství jsme neměli televizi my ani nikdo z lidí, které jsem znala . Nikdo po ní ani netoužil.  Byla snem stejných občanů, kteří si přáli třeba spartaka , a oboje byly  věci, jimiž tehdejší pražská kulturní inteligence pohrdala. I když by je jistě nikdo nedal do sběru, pokud by je dostal zadarmo. Jenže  v tehdejším režimu to bylo dlouho zboží pro režimní prominenty.
Pak to šlo ale rychle: Asi v roce 1964 nebo 65 už  byla jedna televize na Zámku spisovatelů v Dobříši.  Literáti tam každý večer v klubovně zasedli asi  v deseti řadách a hleděli na cokoliv. V první řadě seděl profesor  V.V Štech, jemuž jako nestorovi bylo dovoleno vysílání komentovat, jinak se muselo mlčet! Jedině snad, že někdo  řekl  opravdu něco vtipného. Tehdy mi bylo tak sedm, osm let. Zarazila mne jednak mluva herců, hlasatelů a vůbec všech kdo se v televizi objevili. Používali slovník a dikci, která  byla v mém okolí stejně  vzácná jako televize a spartak.  Později jsem pochopila, že šlo způsob řeči členů Strany (tedy KSČ), kteří se navzájem znali z různých akcí.  Bezpartijní filmaři, malíři a ovšem také  děti mluvili jinak, řekla bych, že normálněji.
Dále mne  zarazila atmosféra spiklenectví: mezi diváky a   televizí rychle vyrostlo pouto poté, co se začal vysílat seriál Tři chlapy v chalupě.  Jít se na něj dívat znamenalo totéž jako jít telefonovat třeba tetě  do  Kanady: velké dobrodružství a těšení se na příště. Většina pořadů byla ale neuvěřitelně nudná, mohli jste si při nich ukousnout nohu. Řekla bych, že bavili jen  televizáky samotné.
Kolem roku 1966 se všechno začalo obracet  lepšímu. Rodiče ale zůstávali bez televize (postupně jako jedni z mála). Otec  tvrdil, že  by koukal i monoskop a  přestal by pracovat.
Tehdy jsem zažila televizní přelom na vlastní kůži: jezdila jsem na víkendy se spřátelenou rodinou do čerstvě zakoupeného  domu v Sudetech. To se tehdy dalo několik rodin dohromady a koupily ten dům společně – často nás tam bývalo třeba dvacet, dětí i dospělých. Byla to samota a v každý večer jsme hráli společenské hry: na filmy, šarády, monopoly. Dospělí pili víno, kouřili, a přitom si vykládali, a my jsme hráli s nimi , smáli se s nimi, byli rovnocenní a byli jsme prostě všichni spolu.
Někdy po roce 1968 tam v tom domě koupili televizi. A pak už nikdy nikdo nic nehrál a všichni koukali na Kessel Buntes. Dodnes na to vzpomínáme a nechápeme, proč jsme to nevypnuli.