Já a televize

František Schmíd 13:22 0 komentářů

Co pro mě znamenala televize

Já a televize
S televizí se potkávám od počátků, protože jsem na světě již tři čtvrtě století. První natáčení jsem viděl v roce 1957 v Mladé Boleslavi při mistrovství světa leteckých modelů. Sledoval jsem, jestli se náhodou nemihnu mezi diváky.  Tenkrát jsem si přál vidět, jak to vypadá v televizním studiu. Teprve v roce 1976 mi přišla pozvánka do Brna, kde uspěl můj námět na populární Bakaláře. Součástí pořadu bylo losování Matesa a beseda s autory.  V Brně mi uspěly další tři příběhy, byl jsem na setkání autorů s panem Dietlem v Praze. Potom jsme se s manželkou zúčastnili Manželského pětiboje.  Tento díl se ale na obrazovku nedostal, protože ho moderoval Jan Vala a ten dostal od soudruhů stop, ale mi vyhráli psací stroj, ten nám nevzali a tak jsem mohl psát náměty a povídečky na novém stroji
                V lednu 1984 jsem postoupil těžkou operaci ledvin. Před ní jsem měl konflikt s anesteziologem, kterému sestra žalovala, že jsem si zakouřil. Pod vlivem toho jsem se od něho nechtěl nechat vzbudit. Ujala se toho tedy sálová sestra, kterou jsem znal. Doslova na mě lehla, a protože věděla, že píšu Bakaláře, poručila mi, abych jim vyprávěl, co jsem napsal.  Co jsem vyprávěl, si nepamatuji, pouze že jsem sestře stále opakoval „počkej“ a všichni se smáli. Ani mě nedali na ARO a zřejmě se bavili. Na pokoji se mě pan doktor ptal, kdy mám jet do Ostravy, kde můj příběh uspěl poprvé. Řekl jsem, že bych to nezvládl, ale on mě přesvědčil, abych jel. Doma mi stále nebylo dobře a termín se blížil. Na poslední chvíli jsem se rozhodl a jel.  Z Pelhřimova do Ostravy se to dalo stihnout za 24 hodin vlakem, ale bez časové rezervy. Zapomněl jsem na zdravotní stav a v půl šesté ráno jsem opustil domov.  Sledoval jsem stále hodinky a do studia v Ostravě doběhl čtvrt hodiny před vysíláním. Po besedě se štábem Bakalářů a vylosování Matesa následoval úprk na tramvaj, protože po 23 hodině odjížděl vlak. Vše klapalo, a když jsem vystupoval v 6 ráno v Pelhřimově z vlaku, potěšil mě železničář s tím, že se mu líbil příběh a divil se, jak jsem to stihl. Tato “rychloakce“ mě la vliv na můj zdravotní stav, a tak mohu po i po28 letech psát své povídečky.


Komentáře
V blogu nejsou žádné komentáře.