Italské lakovky

Mikuláš Zich 22:49 0 komentářů

Posílám příběh mé mámy z konce roku 1988, kdy se účastnila v Praze na Václavském náměstí demonstrace k výročí vzniku Československa 28. října.

V Máji jsem viděla skvostné červené italské lakovky se sametovou černou mašličkou za 550,-Kčs. Blížili se mi narozeniny a měla jsem na ně peníze. Moc se mi líbili. Byly nejkrásnější, žádná béžová, šedá nebo jiná ušpiněná barva. Byly červené, lesklé…. Sice se mi k ničemu nehodili, ale musela jsem je mít.

Všude jsem je nosila, do školy, do kina, do přírody, asi jsem v nich i spala. V pátek odpoledne jsem šla na demonstraci a zároveň na rande. Své mamince jsem ale demonstraci zatajila, abych mohla jít upravená, hlavně mít lakovky. Bylo 28. října a sraz byl na Můstku. Vše se vyvíjelo dobře, byla jsem krásná, Franta mě miloval a i demonstrace byla dobrá. Cítila jsem sounáležitost se skupinou, protestovala jsem a měla jsem nekrásnější boty v Praze! Situace přituhla. Přijeli antony, autobusy a jednotky VB. Dav zhoustnul. Vchody se zavřely. Dav mě tlačil, unášel mě k hotelu Evropa. Kus dál se zatýkali lidé a nakládali do antonů. Frantu jsem neviděla a začala jsem mít strach. Náhle se otevřely dveře od hotelu Evropa. Vynořila se ruka, která mě uchopila a táhla mě do hotelové haly. Vše se odehrávalo velmi rychle. Jediné, co jsem stihla zaznamenat, bylo, jak se mi vyzula bota. Stihla jsem ji ještě zdvihnout a dveře se zavřely. Byla jsem za sklem, v hotelové hale s cizinci, v bezpečí. Držela jsem si svou italskou lakovku, která byla bez mašle. Dav zmizel, byl zpacifikován.  Skrze sklo jsem viděla Frantu, jak sedí v policejním autobusu. Vyšla jsem ven. Musela jsem dát vědět Frantovi, že jsem v pořádku, takže jsem prošla okolo autobusu, kde seděl. Bylo mi smutnu, měla jsem strach o Frantu a šla jsem polo bosa domů. Plakala jsem. Zničila se mi lakovka. Utrhla se mašle.

Došla jsem domů. Zavolala jsem Frantově mamince. K mému překvapení informaci vstřebala v klidu a konstatovala, že se vrátí nejpozději za 2 dny. Tuto reakci nepřijala moje maminka a začala připravovat plán na záchranu Franty, musely jsme ho zachránit, byly jsme jeho poslední nadějí. Na mapě jsme určily místa, kam ho mohli odvézt a v noci ve tmě vysadit. Naskočili jsme do trabantu a vyjeli jsme. Po návštěvě Mělníka, Příbrami a Kladna jsme se pozdě v noci vrátili, úplně vyčerpané, kvůli prázdné nádrži a bez Franty a se zničenou lakovkou.

Druhý den mi František telefonoval, že nás večer nezastihl, že ho po 2 hodinách pustili, ale že to u nás doma nikdo nebral, tak šel spát. Demonstrace byly dál, ale lakovky už jsem nenosila.