Husa

Blanka Jelenová 11:04 0 komentářů

Gestapo provedlo domovní prohlídku kvůli bratrovi, který dělal spojku partyzánům a byl ve vazbě. Na přiložené fotce jsem zachycena ve spodní řadě druhá zleva v době (5. třída, 1940-41), kdy se tato událost stala.

Mám vzpomínky na období tzv. protektorátu.Jsem ročník 1930. Naše rodina žila v Jihlavě,rodiče a nás 5 dětí (já jsem byla nejmladší). Jihlava byla tehdy z poloviny česká a z poloviny německá. Německý vliv tehdy ovšem výrazně převládal, Němci měli větší zastoupení na úředních místech,ve školách, na faře apod. Žili jsme docela v klidu, ale až do té doby, než Němci začali být zfanatizovaní, podobně jako v pohraničních oblastech Sudet - Jihlavě s okolím se tehdy říkalo deutsche Sprachinsel. Němečtí kluci chodili cvičit a zpívat do turnvereinů, pak napadali české kluky a rvačky byly na denním pořádku.
Pamatuji se na útok Němců na synagogu, pak křišťálovou noc (vymlácené výlohy židovských obchodů na náměstí), mobilizaci armády na podzim 1938,kdy šel přes náměstí průvod českých mužů s černými bedýnkami provolávajících hanba Hitlerovi a že nám z něj přivezou jitrnice!

Po té euforii pak přišlo velké zklamání, když jsme se vzdali pohraničí bez boje.Říkalo se, že i ti chudí Habešané se bránili Taliánům.

15. března 1939 ráno se má sestra vrátila z nádraží domů (jezdila vlakem do obchodní akademie v Třebíči) a sdělila nám tu krušnou novinu, že nás Němci obsazují,a tudíž vlaky nejedou. Já jsem ještě do naší školy šla, ale stáli tam před vchodem s puškama němečtí vojáci, do školy nás nepustili. Od té doby už jsem tam nikdy nebyla.

Po celou dobu protektorátu (2.světové války) jsme v Jihlavě vystřídali postupně všechny školy, protože z nich udělali lazarety pro raněné německé vojáky. Vždycky jsme ručně stěhovali ze školy do další mapy a sbírky různých přírodopisných sbírek. Vyučování tak bylo na směny. Až nezbyla pro nás ani jedna škola, scházeli jsme se ve studených kinech, ba i v kostelech, dostávali jsme rady co se učit. Současně nám Němci zkrátili dobu školní docházky, takže můj ročník pokračoval z 5.třídy obecné školy hned do 2.třídy měšťanské školy, ti ze 4. třídy šli pak do 1.třídy měšťanské. Žádný český dějepis ani zeměpis neexistoval, jen Grossdeutsches Reich,museli jsme se učit nazpaměť životopisy všech německých potentátů, museli zmizet obrazy Masaryka i Beneše,v učebnicích jsme museli tuší začerňovat večkeré zmínky o ČSR.Jeden můj bratr chodil na gymnazium, to bylo ovšem zakrátko zrušeno,údajně kvůli nějakému hanlivému nápisu na chlapeckém záchodku. Bratr se pak naštěstí dostal na chemickou průmyslovku v Brně.

V době protektorátu byly veškeré potraviny na příděl formou lístků na měsíc, ale bylo toho málo. Lístky na tabák - cigarety dostávali jen dospělí muži, ten kdo nekouřil, vyměňoval s někým jiným tyto lístky za něco jiného. Boty, prádlo,oblečení byly jen na poukaz, o který se muselo žádat na radnici a nebylo jisté, zda ho obdržíte. Tak se vše zužitkovávalo, oblečení se páralo, vypralo, přešívalo. Nesmělo se chovat domácí zvířectvo. Kdo měl příbuzné nebo známé na vesnici, ten se dostal k nějakým potravinám navíc (vejce, mouka, drůbež a j.), ale i na to byl zákaz, na nádražích kontrolovali  gestapáci zavazadla a potraviny v nich zabavovali. Ti movitější jezdili na venkov třeba s ložním prádlem výměnou za potraviny. Čeho jsme měli dost byly - jak jinak na Vysočině-brambory, které jsme v době sklizně chodili sbírat sedlákovi.Chodili jsme tak s tatínkem vždy po práci nebo po škole na pole s vyoranými bramborami.Za práci nebyla žádná finanční odměna,ale mohli jsme si odnést domů zadarmo tolik brambor, kolik jsme unesli. Tak jsme si vždy za několik dnů práce nasbírali brambory na celou zimu. Kromě toho byl každý rok ve sklepě sud s kysaným zelím i okurky láčenky. Brambory byla v té době naše převládající potravina.

Jednou se tatínkovi podařilo koupit husu, tak abychom měli o Vánocích na Boží hod nějaký pořádný oběd. Mít husu v bytě ovšem bylo zakázané, stejně jako poslouchat cizí rozhlas. Tak na husičku vyrobil táta dřevěnou posadu a umístil ji na záchod.Vyráběli jsme s maminkou pro husu šišky a těmi byla vykrmována. Husa na štěstí byla zticha, dobře přibývala. Náš byt byl jednopokojový, pokoj a kuchyň však byla větší než nynější.

Já jsem byla jednou odpoledne sama v bytě, maminka právě cpala husu, tatínek byl ve sklepě. Když Němci zakázali Junáka, Sokol, Orel a vůbec všechny české spolky, museli skauti někam schovat jejich skromný majetek. Tak můj nejstarší bratr jako vůdce junáckého střediska přinesl domů 3 trubky - 2 polnice a 1 fanfárku a knihovnu. Problém byl, kam to dát. Trubky byly uloženy v kuchyni pod vanu, kde bylo potrubí a vana byla uzavřena. Knihy byly uloženy do bedny, tatínek odházel část uhlí a pak tam dal tu bedýnku a uhlím ji zase zaházel. V tom se stalo, že někdo zazvonil a já jsem šla otevřít. Přede dveřmi byli dva vysocí chlapi v dlouhých kožených pláštích - gestapáci! Mně bylo tehdy asi 10 nebo 11 let, byla jsem hubená jak lunt, tak mně odstrčili stranou jako pírko a už byli vevnitř. Začali se vyptávat a rozhazovat všecky věci v bytě. Nepřišli však kvůli té huse, ale kvůli bratrovi, který byl několik dnů zadržen s dalšími kluky Gestapem, protože dělali spojku partyzánům v lesích Helenentalu. Hledali v papírech nějaké důkazy, ale nic nenašli, jen bratrovi se ztratili nějaké doklady a vysvědčení. Ze skříně vyházeli prádlo a taky chtěli vzít sebou skautské košile bratrů. Mezitím už maminka přišla a košile uhájila s tím, že nemáme dost oblečení. Tak jsem alespoň musela z košil odpárat domovenky a různé odznáčky, které si odnesli. Mezitím ještě šmejdili po pokoji a objevili dvě alba s fotografiemi, ve kterých byly fotky maminčiných příbuzných z Vídně. Tak ještě začali slovně útočit, jaktože jsme Češi, když matka pochází z Rakouska a otec je Forman, což byl pro ně důkaz, že bychom měli být Němci.

Ještě musím dodat, že maminka moc německy neuměla, takže jsem musela těm gestapákům čelit já. Vše na štěstí dobře dopadlo, tatínek přišel ze sklepa až po jejich odchodu. Bratr se rovněž vrátil po několika dnech domů. Jen husa na vše doplatila, snědli jsme ji o svátcích jako malinu. I když maminka se s ní před podříznutím se slzami loučila a já jsem raději utekla z bytu.