Horizontály

Jaroslava Černá 18:21 0 komentářů

Patřím ke generaci, narozené ve druhé světové válce. Větší část aktivního života jsme prožili v období plánovaného hospodářství a také zavřených hranic. Když se po roce 1989 hranice otevřely a hospodářství začala ovládat neviditelná ruka trhu, popadla nás touha po dálkách. Ve své vzpomínce se svěřuji s tím, jaký políček nám při naplňování naší touhy ruka trhu uštědřila.

Horizontály

Stojím před jednou z uměleckých fotografií, která je součástí výstavy Ilony Staňkové. Cyklus se pokouší zachytit pocity z pulzujícího velkoměsta, kde každý někam spěchá, přesouvá se, pádí. Nikdo si  nevšímá ostatních, každému jde v první řadě o to, aby se co nejrychleji dostal ke svému cíli.  Na první podívání vnímám především barevnost děl. Nikdy nekončící pohyb a cesty, které se kříží nebo míjejí, spíše jen tuším.

Na jednom snímku převládá modrá barva. Modrou v oblibě nemám . Nebo se mýlím? Zkusila jsem se víc soustředit, odpoutat se od konkrétního prostředí a odletět. Ano odletět. Světlejší odstín modré v horní části obrazu vyvolává představu oblohy. Dole pod oblohou je modř sytější, hmatatelnější. To je moře. Přechod mezi nimi protíná světlonce modrá, nebo spíš bílá čára, jakou kreslí na obloze letadla. V jednom z nich sedím já a nechám se nést k moři, vlastně ne k moři, ale k oceánu. Je mi blaze. Jsem vysoko nad oblaky, všechno obyčejné zůstalo tam dole.

Na obraze je předěl mezi nebem a oceánem znázorněn rovnou přímkou, horizontálou, která mírně stoupá. Přímý směr, žádné zatáčky, které by cestu zbytečně prodlužovaly, žádné křižovatky, na nichž se musí dávat přednost ostatním pádícím. Vše se zdá být bez problémů, bez obtíží. Narýsované jako podle pravítka.

Odpoutávám se od obrazu, ocitám se zpět v realitě a všednosti. Začínám přemýšlet o skutečných cestách, zatáčkách a výmolech a o nepřehledných křižovatkách.

Vzpomínám na jednu naši cestu.
Toužili jsme poznávat jiné země, zjišťovat, jak to vypadá za hranicemi všedních dnů. Touto vábničkou nás lákaly cestovní kanceláře i jiné instituce, které věděly, že za splnění svých snů jsou lidé ochotni zaplatit.

Byl první rok jednadvacátého století, měli jsme za sebou deset let porevolučního tržního hospodářství. Stále jsme ale byli začátečníci. Nástrahy trhu jsme neměli prozkoumané a zažité. Nechali jsme se pozvat na jednu z mnoha prezentačních akci a tam jsme si po vemlouvavém a na první poslech přesvědčivém přemlouvání koupili dvoutýdenní pobyt pro čtyři osoby na Lanzarote,   jednom z Kanárských ostrovů. Ten den jsme se cítili jako bychom překročili Rubikon. V životě nás nenapadlo, že někdy poletíme na Kanárské ostrovy. A ono je to tady. Na společnou dovolenou  jsme pozvali své přátele Líbu a Kamila, pro Kamila to byl dárek k šedesátým narozeninám.

Nadšení jsme byli už z téměř pětihodinového letu tam. Líba z okénka fotila všechno co se dalo zachytit, výtečně se jí podařilo zvěčnit z výšky Gibraltarský průliv. Náš apartmán v Clubu la Concha byl pohodlný, personál příjemný, všechno, co jsme měli slíbeno za uhrazenou cenu, prodejce splnil. Výlet autobusem po ostrově, půjčení auta na jeden den, večer s hudbou a dobrotami upravenými na grilu.

Po týdnu koupání v Atlantiku, opalování a poznávání ostrova,  nás česky mluvící pracovníci tamější destinace navštívili a navrhli nám, abychom si dva týdny pobytu v tomto apartmánu koupili natrvalo. Po zaplacení patřičné sumy se staneme vlastníky dvou týdnů dovolené.  V určeném čase   tady můžeme pobývat my, nebo někdo, komu apartmán půjčíme. Pokud nás omrzí jezdit stále na totéž místo, pak si můžeme vyměnit svoje týdny s jiným vlastníkem týdnů. A nemusí jít o pobyt u moře. Společnost nabízí ubytovací možnosti na horách, nebo i ve městech po celé Evropě.  Až nás tento způsob cestování omrzí, můžeme vlastnictví dovolené za příslušnou cenu podstoupit dalším zájemcům. Přesvědčovali nás, že investované peníze se nám zcela určitě vrátí, ba i zhodnotí.

My, zřejmě omámeni sluncem a hukotem oceánu, jsme smlouvu podepsali, zálohu zaplatili na místě, další peníze jsme na účet prodejců poslali po návratu domů. Stali jsme se vlastníky dvou týdnů dovolené v apartmánu na Lanzarote.  
      
Skutečně jsme potom  několik let po sobě trávili část léta na Kanárských ostrovech. Lanzarote jsme jednou vyměnili za Tenerife a jednou za Gran Canarii. Pro nás to byla velká exotika. Na Tenerife, a zejména  na Gran Canarii, jsme se sice stali malým kolečkem ve velkém soukolí turistického průmyslu, ale i v té přelidněnosti jsme si našli oázy klidu, které mám dodnes před očima.

Tato naše cesta však nebyla rovná jako podle pravítka. Záhy se objevily výmoly a nepřehledné zatáčky, či spíše vytáčky. Poplatky, které jsme i přes naše „vlastnictví“, museli v dalších letech platit, nás nepříjemně zaskočily. Ceny letenek také neklesaly. Můj manžel bral situaci s větším  nadhledem. Já jsem se vztekala, skřípala zuby, sháněla informace, hledala zastání v nějaké instituci, která by měla páky k tomu, jak se dostat na kobylku podnikavcům, kterým jsme naletěli. Vše marné.

Po sedmi letech nám představitelé společnosti ústně i písemně sdělili, že jejich /a vlastně i naše/ společnost své podnikání končí a pokouší se o prodej komplexu apartmánů. Spojili jsme se  s ostatními „vlastníky“ a pokoušeli se zachránit vstupní investici. Ale nepodařilo se to. Ti skutečně odpovědní se nám nikdy neukázali, nastrčili ty, kteří vysvětlovali, ale pravomoc měli nulovou.

Dlouho mi trvalo, než jsem setřásla nepříjemný pocit člověka, který ze sebe nechal udělat hlupáka. Neviditelná ruka trhu nám uštědřila pořádný políček. Bylo na nás, poučit se z něj. S postupujícím časem jsme ztrátu nemalé sumy peněz oželeli. Pošramocené sebevědomí se dostávalo do normálu, neboť bylo vystavováno novým situacím, které ho tu posilovaly, tu zase tlačily k zemi.  

       

Na vzdory neblahé zkušenosti jsme si náš „domovský“ ostrůvek Lanzarote v průběhu čtyř pobytů velmi oblíbili. Vyhovovala  nám jeho přehlednost, vždyť od severního konce k jižnímu je to pouhých 75 km a z východu na západ stačí přejet, nebo i přejít, necelých 20 km. Pokud jsme vyrazili autem na výlet, nedalo se zabloudit.

Jste-li na ostrově poprvé, můžete  být zaskočeni zdáním nehostinnosti. Zejména v jižní části  není téměř žádná vegetace. Třetinu ostrova pokrývá neúrodná sopečná půda. Před pouhými třemi sty lety se probudily sopky, kterých je na ostrově 300, a po dobu šestnácti měsíců ničivé činnosti pokrývaly okolí lávou a popelem. Dodnes tato černočerná nevábná hmota vzbuzuje respekt, až úzkost. Tím víc si vážíte Lanzaroťanů, kteří na ostrově i po apokalypse zůstali a naučili se tady spokojeně žít. Povzbuzením pro ně je i slavný rodák César Manrique.  Tento  kulturní znalec, krajinář, ochránce přírody a umělec svůj život zasvětil svému ostrovu. Dokázal ho uchránit před dravým turistickým „průmyslem“. Na Lanzarote převažují jednopodlažní domy, hotely se také nederou do výšek. Jednotícím prvkem staveb je modrá a bílá barva fasád. Manrique vlastním příkladem ukazoval obyvatelům, jak se dá žít s lávou. K vystavění svého domu, který si mohou turisté prohlédnout, využil terén i materiál, který poskytly před staletími vulkány. Umělec vše dotvořil podle svých představ a v domě žil v pohodlí. Jeho zásluhou je na ostrově krásná kaktusová zahrada a mnoho dalších pozoruhodných výtvorů.

Lanzaroťané si umějí poradit. Zdejší zemědělci přišli na to, že pórovité vulkanické částice zvláštní černé půdy v noci nasávají ze vzduchu vlhkost, takže můžou potom rostlinám poskytnout vodu. Rolníci  navozí na svoje políčka černou drť a do ní zasejí semena. Já jsem při pohledu na vinnou révu, pnoucí se uprostřed jakéhosi trychtýře vytvořeného z nadrcených lávových částic, cítila téměř dojetí. Obdivovala jsem nezdolnost člověka i rostliny.

Velkým zážitkem byl pro nás oceán. Dával nám mnohdy zabrat. Teplota vody byla osvěžující  a    hladina nebyla nikdy klidná. Vlny šplíchalky přicházely ze všech stran, plavci museli být ve střehu. Stálá výzva, nic pro zhýčkané. Také naše pláž byla drsně přírodní. Neustálý vítr nedovolil žádné slunečníky, ba ani poležení na písku. Otrlejší jednotlivci si přesto vleže dopřávali masáž těla drobnými zrníčky písku, která vítr pořád udržoval v pohybu a zrnka se zakusovala do pokožky. My zhýčkanější jsme využívali plážové sedačky a hledali jsme si přírodou vytvořenou ochranou zídku, která poskytla trochu komfortu. Alespoň tolik, aby se dalo číst, aniž by vítr obracel stránky. Běžně se stávalo, že po polední pauze, strávené doma v apartmánu, jsme přišli zpět na pláž a ejhle – náš přírodní domeček byl plný vody. A na pláži jezero, které bylo zdrojem radosti pro děti. O to vše se  postaral příliv.

Na jiných místech ostrova jsou přívětivější pláže, také jsme si na ně zajeli. Vítr tam skoro nefoukal, voda byla díky zátokám teplejší a téměř bez vln. Avšak vlevo, vpravo, za vámi i před vámi – samí lidé. Rádi jsme se vrátili na naši domáckou pláž, kde jsme se už znali s lidmi i vlnami.    

Cestováním poznává člověk především sám sebe. My jsme se díky Kanárským ostrovům o sobě také  leccos dozvěděli. Je dobře, když má člověk v sobě touhu a umí se nadchnout. Avšak pro větší jistotu je dobré přizvat rozum, poradit se s ním, nechvátat s rozhodnutím. To jsme v popsané situaci podcenili.   K dobru si můžeme připsat to, že zátěžová situace nás nerozdělila, nesváděli jsme vinu jeden na druhého, vnímali jsme vše jako společné pochybení. I když jsme situaci prožívali každý po svém, nevzdávali jsme se. Důkazem jsou téměř dva kilogramy písemností, které jsme zatím zachovali v našem manželském archivu. Prohlédli jsme už při druhém pobytu, že věci jsou jiné, než jsme se bláhově domnívali a začali jsme jednat. Investici jsme nezachránili, ale alespoň jsme měli  dobrý pocit, že jsme se nevzdali bez boje. Nebyla to jen ztráta času. Dopisování a jednání s institucemi nás také o mnohém poučilo.

Při tom všem jsme se neutápěli v pesimistickém naladění a ostrovy jsme z ničeho nevinili. Pochybili jsme my a bylo na nás, jak všechno v sobě zpracujeme.
  
Čas mnohé uhladí, teď si pochvalujeme, že díky unáhlenému rozhodnutí jsme se dostali na Kanárské ostrovy. S rozumem v hrsti bychom se k tomu třeba neodhodlali a ochudili bychom se  
o kousek zajímavého, příjemného a poučného života.