Historie porubské sokolovny

Jiří Bárta 15:43 0 komentářů

Od roku 1979 žiju se svou rodinou na největším ostravském obvodu - Porubě. Jeho součástí, na samém jeho dolním okraji, se krčí původní obec Poruba ve Slezsku, rodná hrouda mého rodu Bártů. A v ní stojí již 115 let původní budova místní TJ Sokol, do které si jako člen Sokola chodím rád zahrát se svými vrstevníky tenisovou čtyřhru. A s jistou hrdostí vyprávím svým spoluhráčům, že už před sto léty zde sportovali moji předkové v duchu hesla " V zdravém těle zdravý duch!".

Hudební skladatel a spisovatel prof. Ilja Hurník, Dr.H.c. ve své knížce „Dětství ve Slezsku" přiblížil mj. počátky  nově postavené sokolovny ve své rodné Porubě. V ní se například dovíme, že u jejího zrodu v r. 1901 stáli také moji  předkové – bratři Adolf a Josef Bártovi, což lze vyčíst z tohoto krátkého úryvku:
 
 „ … V nepatrné vesničce v blízkosti Ostravy se začne stavět sokolovna. Nikdo nemá přesné ponětí, co se v ní má dít. Snad prý se tam bude skákat přes jakési vycpané buřty a houpat se zavěšený na kruzích. Taky tam má být divadlo. Porubané se mají přestrojovat za krále a dudáky a ženské za víly. Má tam být i hospoda, ale co na to řekne starý Švidrnoch, který už hospodu má a propilo se v ní beztak kus Poruby ?
 
 Ta sokolovna se postavila první ve Slezsku. Pěkný přízemní dům se sálem, ještě jedním menším, výčepem a bytem pro pana Lazara, kuželnou, sádkem s lavičkami. Na tom, co zbylo z louky, je cvičiště. Nevídaný objekt byl slavnostně otevřen a napětí rostlo. Co dál ?
 
Ve výčepu sokolovny začala posedávat u jediného stolu jen hrstka sokolů – budovatelů, na nejčestnějším místě požehnaný mecenáš Adolf Bárta. Sokoli neklidně poposedávali a uhýbali jeden druhému očima. V sále visely kruhy a nehoupaly se. Pan Lazar už několikrát konstatoval, že vytahovací oponu na jevišti vyzkoušel a že funguje. Nad vchodem domu omývaly první deště písmena „Ni zisk, ni slávu.“ Zraky sokolů se upínaly už jaksi úzkostně k předsedovi Adolfovi. Ten však hleděl skrz ně, mlčky naznačiv: Dal jsem louku, to je snad dost.
 
 Tak tedy rechtor, kdo jiný než on s devíti dětmi muzikanty. Pohledy se pověsily na něho a už ho nepustily…. Od té doby bylo Josefu Bártovi, mému dědečkovi, souzeno, aby věčně mžoural dírou v oponě do sálu a úzkostně počítal, kolik lidí tam sedí. Pak zastrčit hodinky a dát povel k začátku s onou truchlivou větou, kterou ještě mnohokrát vyřkne i uslyší: „ Přišlo málo lidí, ale zato ti, co mají zájem.“
 
Aspoň jedním si může být jist, že dokonale splní příkaz „ ni zisk, ni slávu“. Ani to čestné místo u stolu nebude jeho, i kdyby se v sokolovně uzpíval a urecitoval. Tam už sedí bratr Adolf, nade všecky zasloužilý. Dá-li sedlák kus pole, jako by si odkrojil kus vlastního těla. Takhle krvácet už pro Sokol nikdy nikdo nebude…
 
A zatím Josef Bárta za stolem ve výčepu rozděluje role pro první divadlo (Švanda dudák). Už v tom lítá ten nešťastně šťastný, už má první uražené, protože jim nedal hrát nic lepšího…
 
 Pozdě po jedné v noci, zatímco v šatně svlékal šťastný Eda Šidloch dudy, divoce trhaje ramenem, na něž mu klepali gratulanti, zatímco předseda Adolf Bárta shovívavě přijímal chválu za úspěch, táhl rechtor Bárta s rodinou, ochraptělý z toho šeptání, honem domů, aby za pár hodin stihl roráty…
 
Porubský Sokol vyšel ze spiritismu, což tady prozrazuji proto, že je úplně jedno, z čeho vyšel. Hlavně že se z průměru povytáhla hrstka lidí a že ta hrstka povytahovala k sobě další a další, až kdekdo v Porubě něco zkoušel, třeba co nejvěrohodněji trávit Lízala na jevišti, nebo dělat stojku na hrazdě, nebo zpívat druhý hlas, nebo upéct dvoumetrový koláč pro dětskou slavnost…
 
Poruba je příliš úspěšná a okolní obce, hlavně ty lepší jako Polanka nebo Klimkovice jsou z toho mrzuty. Taky by tam rádi něco takového, ale nenajdou druhého Adolfa Bártu, co rozdává louky, ani Josefa Bártu, co má nápady. A tak v neděli všechno táhne do porubské sokolovny, tam se vždycky něco děje, a když nic, nevadí, aspoň se tu sejdou ti, co by si chtěli něco užít. A užijí si. Kde jinde si mohou prohlédnout klimkovičtí chlapci porubská děvčata?“

Autor příspěvku: Jiří Bárta