ČLÁNKY AUTORA
Rod Malých 2.Dělení na reálky Rody Malých.Léta předškolní a školníOkupace 1939-1945Němci 1936-1938.Rok 1939Generál František Patera (1906-1986)Energie a myJosef Brousek - Umělecké knihařstvíGenerál Gibiš r.1918Život r.1925 - 1938Pokračování vzpomínek 2VzpomínkyV nemocniciZ první světové války, generál Gibiš.Kariéra KSČ Být pamětníkem - 1935-1938.JAK SE PRALO VE 20. STOLETÍ. Psací stroj a počítačIng.Jiří PerglDopis z roku 1997Prachatice 1938 - UnhošťSENIOŘIVÝHAZOVJak se žilo za RakouskaJak se žilo za RakouskaVEDENÍPrvní světováVyřazené knihyŽivotopis mých rodičů.Setkání po 25 letech100 let školy v UnhoštiSokol po roce 1948SOKOLOVÉHostivice v roce 1944-45ROD SLÁNSKÝCHRevoluce 1945 UnhošťDůsledky válkyJak to bylo s NěmciRuzyně za válkyCesty venkovského kluka k uměníDrogerieMandlováSokol - sestry ValtrovyWaltrovkaTyfus v UmhoštiRomské rodinySvětová válkaVýroba adres Rod BubeníčkůBrigády (1945 - 1953)Zdravotnictví I.Zdravotnictví II.historie městaZÁMEČEKCECHY 2ZdravotnictvíMUDr. Rudolf ŠkeříkkoželužnaCechyKONEČNĚ MÍRPohnuté dnyAmerika IIIKoželužnaLetiště Ruzyně po válcePraha letiště 1.Ruzyně za válkyLetiště RuzyněSpolupergloviKlecan - FučíkOtec a syn ExnerovéO rybnícíchČin šílené odvahy podruhéKuratoriumSokolovna - Unhošť Josef Brousek - živnostníkJosef BrousekSvátek matekVzpomínky na vojnuPrvní světováFirma HIEKEPovzdechZačátky divadlaTři ŠidlíkovéTotální nasazení Divadlo v UnhoštiŠidlíkovéÚtěk r. 1938Noviny ze zářijových dní 19383x VánoceZámečnictví v roce 1890Kolem světaVzpomínky mojí tchyněDopis ŠrámkoviHostiviceÚderStbSlovní úlohamatkaPÉZETKYSeznam soukromých tisků Josefa Brouska.Morava - Kunoviceklášter HájekJosef BrousekL.Bradáč,J.Brousekknihařkou

historie města

Naděžda Stejskalová 11:57 0 komentářů

historie města Unhošť

 Historie města Unhoště
 
  V historii města Unhoště j  se střídaly doby přinášející obyvatelům  mnoho radosti i žalu, bohatství i chudoby,spokojeného života  i bezvýchodného zoufalství, tak jak to bývá i v životě jednotlivce
  Okolní krajina  poskytovala od pravěku člověku vše, co potřeboval k životu, dostatek vody, hluboké lesy se sladkými plody a  medem divokých včel, lovnou zvěří. To vše lákalo k osídlení.,  Neprostupný hvozd poskytl ochranu i těžce vydobytou úrodnou půdu. ¨
 Postupně se čas pověstí, legend a bájí, o němž se dovídáme jen z archeologických nálezů přeměnil v doby, z nichž máme psané památky a prameny. Od té doby podnes se jméno Unhoště objevuje v dějinách země nikoli jen v nepatrných zmínkách.
1. Okolím prošly a na čas tu sídlily snad všechny kmeny, co jich naše historie zná. Dominanta kraje, Vysoký vrch zlákal románské Kelty k  stavbě hradiště, spíše tušeného.podle nepatrných nálezů. Zaniklo s odchodem Keltů ze země.
2.Ves, která dostala jméno Unhošť,  snad  po zakladatelově osobě,  ležela  od pradávna  v  odlesněné oblasti  na západě centrálních Čech, nedaleko sídla českých knížat. První zprávy z počátku 13. století mluví již o vsi existující.
3.S vládou druhého dědičného krále, byla nespokojena vznikající česká šlechta, Král Václav II. nadržoval cizím, hlavně německým pánům a bohatě je obdarovával. Čeští župané zvedli proti králi vzpouru do jejíhož čele se postavil králův syn Přemysl. Vzpoura byla s pomocí saských pánů potlačena a odbojníci tvrdě potrestáni. Přemysl však jako „mladší král“ dostal do správy Moravu. Předáky povstalců byli  Ctibor sudí, řečený Moudrá hlava a jeho syn Jaroš.
S velkou rezervou nutno brát tvrzení kronikáře Václava Hájka z Libočan, že Ctibor sídlil na Kladně a Jaroš ve Stochově. Vysvětlilo by to ale mnohé.
4,  Po smrti krále Václava se dostal konečně na trůn Přemysl, říkal si Otakar po vzoru děda, toho jména druhý. V jeho blízkosti se objevili dva bratři Jan a Řehoř z rodu dotud neznámého.. Těšili se velké přízni mladého krále. Mohla to být vděčnost za podporu  ve vzpouře. Jejich matkou byla Anna k Kyšic. Měli příbuzné v Braškově, Ptících, v Újezdu pod Kladnem i v Kladně samotném, Nebyl to Jaroš, syn Ctibora sudího, bratřím věkem blízký, kdo je získal pro Přemyslovskou věc? Ale to je spíš námět pro historickou novelu, než prokázaný fakt. Nicméně Řehoř získal vysoký královský úřad a Jan se stal pražským biskupem. Řehoř měl v Litovicích tvrz a psal se po nich. Dosud je v mapách u Chrbin  Litovský vrch. Později s pomocí krále začal stavět u Jizery hrad a stal se zakladatelem rodu pánů z Dražic.
5. Přemysl Otakar II. se poučil z porážky  povstání a začal opevňovat Pražský hrad. Povolal ze severního Německa kolonisty, aby přeměnili neuspořádané podhradí mezi hradním návrším a Vltavou v hrazené město. Uměli to a měli potřebné peníze. Stavby v podhradí, ať chatrče, nebo paláce, musely zmizet a s nimi jejich obyvatelé. Kolonizátoři chtěli stavět na zelené louce. (archeologie dnes dokázala, že to neplatí tak docela v okolí Ministerstva financí byly objeveny zbytky staveb prokazatelně z předkolonizační zástavby).Kronikář tvrdí, že král „vyhnal Čechy z podhradí“ Spíše se zdá, že to byla oboustranně výhodná dohoda.
6. „VyhnaHistorienci“ dostali totiž bohaté příděly půdy s odkladem poplatků na třicet let, zůstali měšťany  vznikajícího Nového města pod Pražským hradem (později    Menším Městem pražským, posléze Malou Stranou) se všemi právy.
7. Možná vlivem Řehoře z Litovic  vysídlenci dostali  pozemky v naší krajině. Založili Hostivici a dosídlili Jeneč a především Unhošť. .Pole v Řepích museli opustit, protože břevnovský opat dokázal, že Václav II. ves daroval Břevnovskému klášteru a dosud svobodní měšťané by se v Řepích stali klášterními poddanými.,
8. Jak se snášeli noví obyvatelé Unhoště se starousedlíky se nedochovalo. Jisté je, že   původní obyvatelé, pokud vlastnili v Unhošti dům,  se začas stali rovněž svobodnými měšťany a požívali stejná práva.
Možná už tady je zárodek Unhoště jako trhové vsi, městečka, posléze města. Unhošťští jako malostranští měšťané nebyli vázáni mílovým právem, které zakazovalo vyrábět a prodávat na městských trzích zboží ze vzdálenějších míst, aby neubírali zisk domácím. To byl příležitost pro řemeslníky všeho druhu – Praha  byla nenasytným trhem.
9. Ještě jednu stopu doby Přemysla Otakara II. Unhošť dosud nese: teta krále, svatá Anežka Přemyslovna, založila u pražského mostu řád Křížovníků s červenou hvězdou,. Možná, že chtěla unhošťským novým občanům osladit jejich osud. Docílila přidělení farnosti  křížovníkům, kteří  byli také „špitálníky“ a ve svých farnostech se starali o zdraví farníků.
10. Velké přízni českých panovníků se těšil hrad Křivoklát. Na starých vojenských mapách lze sledovat, jak podél cesty ke hradu vznikala sídla a tály postupně lesy. Unhošť  ležela  na rozhraní ploché krajiny pražského okolí a členitého terénu od údolí Kačáku, podél Berounky až ke  Křivoklátu.   Okolí Křivoklátu bylo poseto lovčími hrádky.  Není  název ulice „Na Hrádku“ na mírném svahu v našem městě jediným  svědectvím o existenci jednoho z nich? Ležel by zhruba v polovině cesty a byl by vhodným místem k odpočinku.
11.Jsou události o nichž Unhoťští měšťané neslyší příliš rádi. To když za císaře Karla IV, města na výzvu krále měla poslat na stavbu mostu přes Vltavu mléko jako pojivo do malty, unhošťští z obavy, aby se nesrazilo. z něho nadělali sýr, Nesvědomití posměváčci  od těch dob podnes  uráží město názvem „Sejrov“ a měšťany titulují „Sejrováci“
12. Příslušnost k malostranské rychtě (zastupovala královskou komoru) se zdála otcům městečka přítěží. Usilovali o samostatnost, dlouho marně. Až  v  polovině patnáctého století uděluje roku 1489 král Vladislav II. Jagellonský Unhošti privilegium, které stvrzuje Unhošť jako tržní ves - městečko, městys. Zbavuje se dohledu  malostranské rychty a přikazuje se ke královskému hradu Křivoklátu.
13. Věčně peněz potřební králové zastavovali své hrady a tak i Křivoklát padl do rukou Šternberkům. Unhošť spadla z deště pod okap. křivoklátští hejtmané neustávali všemi způsoby usilovat, aby unhoťští uznali svoji poddanost Křivoklátu.
Unhošť se ubránila a v roce 1570 vyzval císař  Ferdinand II. Křivoklát, aby respektoval privilegia Unhoště. Pokoj nastal však až roku 1579, kdy se Křivoklát vrátil komoře královské. 
14. O Unhošti jako sídle řemeslníků a výrobců svědčí i to, že zde nalezla živnou půdu husitská reformace a dlouho se nedařilo přimět měšťany k návratu do lůna katolické církve. Křivoklátský hejtman Aleš Holický ze Šternberka – katolík, se pokusil kolem roku 1530 do Unhoště prosadit svého kaplana jako jediného katolického kněze  v  Unhošti a okolí. Po něm až do Bílé Hory byli v Unhošti faráři podobojí, což vyvolávalo neustálé třenice mezi městem a horní (katolickou) konsistoří a arcibiskupy Brusem a Loheliem.
15. Začátkem listopadu1620 byla Unhošť od postupující stavovské armády zčásti vypálena, fara zbořena, kostel  vyloupen. To byla armáda „přátelská“. Nebylo rozdílu mezi žoldnéři stavovskými a císařskými. Několik tisíc lidí z Unhoště a okolí, primitivně vyzbrojeni, táhli ku Praze a tady žádali krále Fridricha Falckého, aby zjednal pořádek, jinak vojáky nizozemského pluku, které zajali, pobijí. Pluk potom táhl přes Zbraslav a král dal Unhošťským na vůli, co se zajatými vojáky udělají
16. Následky porážky na Bílé Hoře byly zdrcující. Přesto, že Unhošť mezi popravenými na Staroměstském náměstí neměla nikoho, musili pro víru opustit město i zemi čtyři měšťané, Jejich majetek věnoval císař městu. Náboženství se stalo státní záležitostí, Návrat ke katolictví vynucovalo vojsko. Fanatičtí misionáři děsili lid pekelnýmui mukami. Přijímání podobojí zakázáno, přechovávání kazatele a šíření evangelických knih trestáno smrtí, katolický kněz nesměl pohřbívat nekatolíky, protestanté nesměli odkazovat majetek, neúčast na pouti odnesl poddaný vězením.
17. Roku 1639 táhl Unhoští švédský generál Banner. Co ještě zbývalo,  vojáci vykradli a vypálili. Unhošťští utekli do lesů a žili zde dva roky.
18. Dva roky po třicetileté válce roku 1652 bylo v městě 159 ldí, nepočítaje děti do 12 let. 81 bylo starých katolíků, na víru obrácených 77, jedna nekatolička
19. Roku 1654 bylo obděláváno 20692 strychů polí (asi 30 lánů -700 hektarů).  Z toho 1 055 strychů drželo 12 panských rodin a na 58 hospodářů zbývalo  1 142 strychů. Město se bránilo  zakupování šlechtických osob. Nechtěli se podřizovat městským řádům, neplatili poplatky ani desátky škole a faře.a s měšťany měli stálé půtky.
20.  Rány po třicetileté válce se podivuhodně brzy zahojili. Uvolnění z pout Křivoklátské „ochrany“ a statut města způsobily hlubokou změnu charakteru Unhoště. Z původní zemědělské vsi se postupně stávalo město s převahou řemeslníků. Ti zajišťovali potřeby okolních vsí a tak se stala Unhošť střediskem rozsáhlého regionu . V roce 1713 se „z polí se živilo“  19 rodin. Měšťanů – řemeslníků bylo 32, k tomu dalších 13 řemeslníků, kteří neměli v Unhošti vlastní dům (nepožívali tedy práva měšťanů).
21. Obliba Unhoště  u šlechty přes odpor správy města rostla.   Když koupila několik hospodářství baronka Felnerová z Feldeggu, a spojila je ve velkostatek, bylo o mrzutosti postaráno. Neuznávala městské povinosti, neplatila poplatky, měla neustálé rozmíšky se sousedy. Zanechala po sobě  nevalnou pověst a „Feldekovský“ zámeček
22.  Feldekovský majetek měnil své majitele. Koncem 18. století ho koupil Jan Bubeníček, dosavadní správce řádového statku Frantikánú ve Vodolce (Odolena Voda). Statek zvelebil a založil rodinu, která dala Unhošti dlouholetého primátora a české ekonomice  úspěšného podnikatele.  Jan Bubeníček zvelebil feldekovský statek, hostil v renovovaném zámečku i korunované hlavy. Nebyl-li v kterém období primátorem, zasedal v radě města. Čeněk Bubeníček byl stavební podnikatel a ve velkém obchodoval s dřívím.  Prudký stavební rozvoj Prahy a  kůrovcová kalamita, která nadlouho zničila Šumavu, mu přinesla obrovské zisky. Byl znám jako velkorysý mecenáš národních snah.
  V Unhošti, přestavěl radnici (dnes muzeum) do dnešní podoby -. Vybudoval také silnici, bez níž by Unhošť byla odříznuta od komunikací, protože Karlovarská silnice ji minula. Rod Bubeníčků existuje podnes a hlásí se k unhošťské tradici.
23. Revoluční rok 1848 přinesl hluboké změny do správy státu. Unhošť postavil do čela rozsáhlého okresu. Bylo to 37 obcí.   Potvrdilo to úlohu Unhoště jako centra regionu, (Kladenský okres měl v té době   pouhých 7 obcí).
24. Unhošťský okres vyslal k položení základního kamene k Národnímu divadlu  jízdní  banderium. Svěcení praporu banderia bylo zachyceno na první fotografií Unhoště. 
25. Tuhý centralizmus spojený  s  germanizací  vyvolával prudký odpor u českého obyvatelstva, Rakouské úřady se bály banderií, viděly v nich pokus o ustavení národního vojska. Po řadě „táborů lidu“, požadujících uznání státního práva Českého království vyvolala vlnu perzekucí, které  se nevyhnuly ani členům unhošťského banderia.
26.          Druhá polovina 19. století a počátek století 20. dovršily to, co začalo jako malý plamínek  ve snahách obrozenců. Stal se téměř zázrak, Český živel zažil prudký vzestup nejen v kultuře, ale i v ekonomice. Unhošť však na rozmach dosud malého Kladna doplatila. Vyhnuly se jí komunikace, průmysl se omezoval jen na větší řemeslnické závody. Stalo se z ní poklidné venkovské město. Charakter střediska okolí si vsí si  podržela.
27.          Po velké válce se stalo  to, co si řada vlastenců před léty nedovedla představit – vzniklo samostatné Československo. Unhošť uhájila soudní okres, okresem správním se po raketovém  růstu stalo průmyslové Kladno.
 29. Republika měla vyměřeno pouhých dvacet let existence. Trpěla mnohými neduhy, ale byla po staletích opět samostatným státem Čechů a Slováků a byla jedinou demokracií mezi státy, s nimiž hraničila.  V mnohém je  vzorem dodnes.
 30.  Německá okupace je dnes vnímána jako zlý sen. Je nutné ji vysvětlovat v celé   hrůzné realitě, aby se předešlo neonacistickým zvrhlostem.
 31.Poválečná doba a následující éra totality je ještě v živé paměti. Byl to sled zbrklých, neuvážených nekvalifikovaných rozhodnutí. Protest proti jejich dopadu  byl odsuzován a trestán jako protistátní a protistranický čin. Unhošť byla na čas zbavena statutu města, posléze ztratila i soudní okres. Po dlouhých čtyřiceti létech se tuhý totalitní režim zhroutil, byla obnovena demokracie. Československo  se  rozpadlo. Vznikla Česká republika. ale to není historie, ale žhavá současnost.
      
                                                                                                 Ing. Jiří  Pergl.
 
.