Hic sunt leones

Jan Zelenka 13:10 0 komentářů

Vzpomínka na mládí

Potřeboval jsem pořídit pár autentických fotografických snímků do připravované vzpomínkové knihy a tak jsem se chystal vylézt na nelahozevský Šibeňák v naději, že se mi podaří, z té nevelké výšky zdokumentovat alepoň některé změny, kterými Ovčín našeho mládí časem prošel. Zaparkoval jsem poblíž fotbalového hřiště a zvědavě se rozhlížím kolem sebe. Vše je tu dnes úplně jiné. Na fotbalové hřišti je sponzorská reklama, vjezd do Ovčína zmizel a místo něj vidím jen rozhlehlé a vysoké smetiště, porostlé břízami. kdysi tudy jezdívaly řebřiňáky ze statku pod zámkem, tažené páre, těžkých koní a vozily ženy na práci nahoru do polí. A jen o malý kousek dál, v pískovně, jsme s Jiřím odpalovali parní rakety a skákali s okraje dolů do měkkého písku.

V potu tváře a s  těžkým dechem přemlouvám své bypassy, aby mě strmou strání Šibeňáku pustily ještě kousek výš až ke spodní hranici původního, starého lesa. Prodírám se hustým borovicovým porostem, který na svazích kopce za mého mládí nebyl, abych zklamaný stanul konečně skoro nahoře, u paty stožáru vysokého napětí. Ten stožár zde sice už tenkrát byl, ale hustý porost vysokých stromů, bránící lepšímu výhledu, nikoli.

Není třeba se ale příliš divit všem těm změnám. Už za našeho mládí se optimisticky zpívalo – kupředu levá, zpátky ni krok. A ještě – vpřed směle, soudruzi, spějme, roznítil boj sílu v nás. A všichni jsme šli směle kupředu vstříc těm lepším zítřkům. Že jsme k nim nedošli, bude asi tím, že nikdo nevěděl, kde vlastně ty lepší zítřky jsou a jak vlastně vypadají. Byla to jen prázdná slova a prázdná hesla. Teď se pro změnu zpívá kupředu pravá, ale to zpátky ni krok zůstalo. A možná to jednou s  tím dnešním heslem dopadne stejně jako s tím kupředu levá. Za čas se možná zjistí, že i toto byla jen prázdná slova bez obsahové náplně. Změna je zkrátka život. Pod nějakým praporem je třeba jít. Jen škoda, že jsou jen dvě strany. Ta levá a ta pravá. Mně by se docela líbilo někde uprostřed toho. Ale to mě asi za krátký čas vůbec zajímat nebude. Věk se bohužel už příliš nachýlil.

Civilizace pádí mílovými kroky. A kam jinam, než vpřed. A tak se obydlená, kulturní krajina vyvíjí. Někdy k lepšímu, často i k horšímu stavu. Při pohledu na tuto část obce zhruba po padesáti, šedesáti letech se však musím přiklonit spíše k té druhé variantě. Málo co je tady stejné, jako tenkrát před lety, když jsme si zde ještě jako děti hráli. Tady se skutečně bojovalo. Ale s  přírodou. A tak si musím, při pohledu na tu spoušť pod sebou, položit otázku. Je vždy ten civilizační pokrok naším přítelem? Otázka přímo hamletovská. Důležité je, kdo se vlastně shora dolů dívá. Teď se dívám já a budu zatvrzele obhajovat svůj dětský svět.

Není co fotit. Fotoaparát, který byl připraven zvěčnit místa, kde jsme kdysi dávno s  přítelem Jiřím chodívali a hráli si, putoval zpátky do brašny a já se vydal hledat vhodnější místo pro dokumentaci našeho mládí. Ještě se chvíli prodírám zarostlou strání, abych posléze své hledání docela vzdal. Stačilo jen pár let a původní, romantické údolí s rozlehlým ovčínem, budovou hájovny a velkou třešňovkou, zmizelo pod nánosem milionů tun popílku, hnaného sem potrubím přes Vltavu z kralupského Kaučuku. Já vím, že to bylo s  hlediska dalšího rozvoje největší kralupské firmy třeba, ale já si s dovolením ponechám svůj sobecký názor, že nám tím kralupský Kaučuk zkazil kus našeho mládí. Od té doby ho nemám rád. A nikdo se nás tenkrát s Jirkou nezeptal, jestli to svinstvo sem smí pouštět. Ostatně, později v gymnáziu jsme ani kralupáky neměli moc rádi. Ale kvůli něčemu úplně jinému. Pro městskou honoraci jsme byli jen obyčejní venkovští burani.

Vrátím se však ke struskovišti, jak se oficiálně ten odporný kus naší vsi nazývá. Jak řekl kdysi jeden náš prezident, po staru se žít nedá. Bohužel. Někdy by to stálo za pokus. Zkouším si alespoň vybavit ty chvíle před skoro šedesáti lety. Po stráni směrem k Bažantnici běhají ovce, ovčák leží kdesi ve stínu pod lesem, vedle něj běhá veliký, chundelatý pes a dole, kousek od budovy ovčína leží velmi nedostatečně oděná jeho krásná, mladá žena a vystavuje své odhalené vnady slunečním paprskům. Když jsme se dostatečně pokochali, tím pro puberťáky lákavým studiem ženské anatomie, schováni za boudou hlídače třešňovky, vyrážíme na zahradu za hájovnou, kde hajný pěstoval vynikající okurky a kedlubny.

V tomto případě moje, již trochu selhávající paměť stále slouží a i teď, po těch šedesáti letech cítím v prsou cosi jako náznak nostalgického pohnutí. Leč zcela přirozený běh času na moje pohnutí zvysoka kašle a předkládá přede mne zcela nové pohledy.  A vítr, zde, nahoře na Šibeňáku docela svižně vanoucí, odnáší rychle někam až za řeku moji, až sebemrskačskou nostalgii. V hloubi duše zklamaný, prchám z  této, mě bohužel už cizí krajiny, zpět do civilizace. Hic sunt leones. Zde jsou už jenom lvi.
Prodírám se zpátky hustým, borovým porostem na svazích Šibeňáku, kradmý pohled vrhám na opuštěný areál Védepky, na fotbalové hřiště vedle trati, na kouřící komíny Kaučuku v dáli a na domek, ve kterém jsme každou neděli s  Jiřím a jeho otcem a bratrancem hráli desetníkový mariáš. A v dáli za tím domkem a za železniční tratí vidím řeku. Ještě, že ta Vltava je pořád stejná. Alespoň odtud, s výše kopce. Majestátně si teče k severu, aby se pod mělnickým zámkem spojila s vodami Labe a zamířila do světa.  A všechny dějinné zvraty, ty události dobré i ty špatné, ten přirozený i nepřirozený běh času, nic z toho se jí netýká. Alespoň ne tak, jako lidí. Ne tak jako jednoho starého blázna, který na zmizelém Ovčíně hledal marně svůj včerejší den. Vše odnesly vody Vltavy a Labe někam daleko do Severního moře.

Sestupuji konečně dolů k  silnici a reálný svět současnosti, který jsem na chvíli opustil, se opět v plné síle vrací. Ten mírně idealizovaný, imaginární svět dávno ztraceného času, zůstává někde tam nahoře, na mojí symbolické Golgotě, pod starým stožárem vysokého napětí, kam jsem složil svůj pracně vynesený kříž.
 
                                 * * *