Exil vniřní a vnější

Bronislava Volková 14:35 0 komentářů

Bronislava Volková
Indiana University,
Bloomington, IN, USA
(členka Českého centra
Mezinárodního PEN klubu)

Do exilu se odchází jaksi nepozorovaně. Dlouho o té možnosti přemýšlíš, než se konečně “dopustíš toho zločinu.” Nic tě však nepřipraví na brutální náraz této reality. Nic tě také předem nevaruje o rozsahu implikací, které s ní souvisí. Náhle jsi v exilu – vyvrženkyně a sama, bez lidí, kteří by tě znali nebo si přáli tě poznat, bez rodičů, bez předků, bez jazyka, bez přátel, bez minulosti a bez budoucnosti. Oplakáváš, co bylo ztraceno, co bylo a co bude a hlavně, co nebude.
Náhle se každá vzpomínka stává ostrou jako nůž a každý krok, který podnikáš je osudný a nenávratný. Alea iacta est – ať už je to dobře nebo špatně, tohle je teď tvůj život, život visící v nicotě kdesi uprostřed neznáma. Už nejsi členkou společnosti nebo členkou rodiny. Jsi běžec na dlouhé trati vesmíru. Byla jsi prohášena za nežádoucí a dokonce i tvoje vědecké, zcela nepolitické práce, jsou zakázány a prohlášeny za neexistující v zemi, okdud pocházíš. Články v časopiseckém tisku jsou z časopisů vyhozeny a tvé pozdější knihy nesmí nikdo vlastnit, tím méně recenzovat.
Nacházíš nové přátele – ne v lidech, které potkáváš – jejich život je příliš ucelený, příliš jiný, příliš klidný, příliš spokojený, aby se v něm našlo místo pro tvé syrové srdce. Nacházíš nové přátele v těch, o nichž ti dříve nebylo dovoleno moc vědět, jako ve velkém básníku Osipu Mandelštamovi a jeho úžasné ženě a spisovatelce Naděždě. Ti tě inspirují a otvírají pro tebe cestu vlastních básnických dobrodružství. Čteš jejich knihy a tvé srdce se otvírá novým rozsáhlým dálavám. Ale nikdy se ti nepřestane stýskat po starých přátelích, kteří se teď dělí na ty, co mají odvahu odpovědět na tvé dopisy a na ty, kteří považují své kariéry za příliš důležité, aby je ohrozili tímto způsobem a vztah s tebou považují od té doby, kdy se ocitáš za železnou oponou za neproduktivní, a tak rychle mizí z horizontu. Cítíš pocity viny, že tam nemůžeš být pro své stárnoucí rodiče, kterým bolestně chybíš. Nevíš, zda budeš ještě kdy moci obejmout svou matku, víš, že zcela nevyhnutelně mineš jejich umírání, víš, že už nikdy v životě s nimi nestrávíš normální odpoledne. Ve skutečnosti ani nevíš, zda ti bude dovoleno je ještě někdy uvidět.
Další stanice je ještě odlehlejší, místo, kde tě nic nespojuje s tím, kdo jsi: Amerika. Vedeš jakýsi zvláštní život neživot. Každý den nosíš masku, když jdeš do práce, nakupovat, nebo do společnosti. Je to maska člověka pocházejícího z podivné země, o níž nikdo nic moc neví a tento člověk se teď snaží použít svých dovedností a znalostí v jiném prostředí. I dlouholetí známí si stále ještě pletou slova “Czechoslovakia” a “Yugoslavia” a Yugoslavia je jaksi povědomější (snad kvůli moři, snad kvůli válce), takže když je po delší době potkáváš a oni chtějí ukázat, že jim na tobě záleží, kladou nevyhnutelně a opětovně otázku o tom, jak se mají věci v Jugoslávii a zda jsi ji v poslední době navštívila a zda to není nebezpečné. Tvůj vnitřní život je jaksi nesdělitelný. Bolest ze ztrát nejintimnějších dlouho neutichá. Lidi, věci, události, problémy, ulice a jiná prostředí, které jsou ti důvěrně blízké, jsou pro tvé nové známé i osobní přátele nedostupné.
Zpočátku míváš v noci sny o úžasné a nepochopitelné vzdálenosti. Tvůj manžel se snaží uplatnit v nové situaci, a tak ho unavuje naslouchat tvým trýznivým pocitům. Váš vztah se postupně rozpadá, jelikož není dost solidní, aby vydržel tuto novou zátěž. Jsi ještě více sama. Snažíš se vytvořit si existenci v novém prostředí. Nacházíš nejrůznější způsoby, jak se vřadit do nových parametrů. Zároveň píšeš v jazyce, který nikdo nečte, začínáš tisknout v exilovém tisku a stáváš se básnířkou.
Zpočátku píšeš o pocitech akutních ztrát – typické emigrantské téma, avšak tvé srdce se postupně stěhuje do míst, kam tě tví čtenáři nemohou už tak snadno následovat. Poznáváš univerzální prostory duchovního charakteru, na které nejsou čeští čtenáři zvyklí a jež jsou jim poněkud cizí. Česká a východoevropská literature vůbec se soustředí v té době především na satirizující zhnusení totalitním režimem a celkovým úpadkem hodnot. Tvé skříně se plní stále více dopisy, deníky a básněmi. Po mnoho let si pilně dopisuješ s rodiči a starými přáteli. Avšak zároveň si vytváříš nový život. Vynalézáš nové identity. Jelikož veškerý starý kontext zmizel, můžeš nyní experimentovat s některými skutečně neobvyklými identitami, nad nimiž se tady nebude nikdo pozastavovat. Tvůj život je úspěšný a bohatý. Při tom jsi stále jaksi jiná a stále se cítíš sama. Hluboká jizva v tvém srdci už zůstane navždy. Často proto přitahuješ citově raněné a společensky marginální lidi. Pocházejí například z problematických rodin a prostředí. Také se cítí opuštěni. Málokdy mají s tebou mnoho spolecného kromě pocitu hluboké rány z minulosti, jež bez slitování formuje jejich život.

Zcela jasně se v nás něco zlomí, když cítíme nutnost opustit prostředí, z nějž pocházíme. Je to skoro jako kdybychom ztratili nevinnost, jako když se už nemůžeme spoléhat na základní jistoty ve světě, který nás obklopuje.
Prom mne tato situace nastala ještě před narozením. Oba moji rodiče museli opustit Československo během Hitlerovy okupace, aby si zachránili životy. Sice se po válce vrátili s nadějí začít nový život ve vlastní zemi, avšak, co je čekalo? Jejich majetek byl nenávratně ukraden zčásti Němci, zčásti jejich přáteli či spolupracovníky, kteří už nepočítali s jejich návratem, a zčásti komunistickou vládou. Po mnoho let nemohli pracovat ve svém oboru a na úrovni svých kvalifikací. Nemohli se ani vrátit do bytu, kde žili před válkou, či si snadno najít jiný k pronájmu. Byli napřed ubytováni v komunálním bytě v Sudetech, posléze v malém jednopokojovém bytě v Praze. Trvalo jim tři roky než získali blahobyt dvou pokojů. Z celého jejich majetku se zachránil jen jeden pokoj nábytku a několik obrazů díky jedné odvážné a čestné matčině přítelkyni. Otcův originální prototyp automobilu, jeho dílna výrobce automobilů plná náročných, jím samým vynalezených a zkonstruovaných nástrojů, matčiny Amati housle, rodný dům v Mladé Boleslavi s rozsáhlými poli, stejně jako veškeré životní úspory byly ukradeny a už nikdy nevráceny. To všechno se zdálo relativně bezvýznamným ve srovnání se ztrátou osmadvaceti členů rodiny, kteří byli umučeni a většinou zaplynováni nacistickými vrahy.
Takže když jsem vyrůstala, neměla jsem žádné dobré důvody důvěřovat svému okolí, kde byli stále ještě lidé, kteří plivali do mého kočárku, protože se od někoho dověděli, že jsem židovské dítě nebo na mne výsměšně pokřikovali rasistickými nadávkami ve škole. Nikdy jsem se proto necítila zvláště připoutána ke svému prostředí. Později, když bylo zřejmé, že komunizmus s lidskou tváří neuspěje a že Rusové zhatili jakoukoli naději na smysluplný život, bylo skoro přirozené odejít. Odchod zachránil život mým rodičům za německé okupace, snad zachrání i mne, i když ne v doslovném smyslu. A tak jsem odešla.
Prvním šokem bylo poznání, že západoevropští intelektuálové sympatizují s komunisty. Když jsem se s tímto jevem setkala na západoevropských univerzitách, kde jsem působila, byl to absurdní pocit. V Československu aspoň v té době už každý věděl, co byl komunizmus za podvod! Ale ve Francii a v Německu lidé nemuseli žít s každodenní realitou tohoto zrůdného systému, takže se mohli věnovat luxusu snění o komunizmu jako o společenském ideálu. Tato schopnost zavřít oči na reality, které se nás bezprostředně netýkají, abychom si uchovali to své, je zdá se jednou z historických charakteristik evropského kontinentu.
Dokonce i v Americe si mnozí lidé mysleli, že propaganda o komunizmu je přemrštěná a že jejich režim je patrně stejně opresívní jako komunistický. Avšak shledala jsem důležitý rozdíl mezi Američany a Západoevropany, mezi nimiž jsem žila. Mezitímco Evropané se jevili často závislými na teoriích a osleplými vůči skutečnostem, většina Američanů se mi jevila prakticky založená, a proto nepodléhající politickému snění. Shledala jsem je mnohem náchylnějšími k pohledu dovnitř a k zabývání se osobními problémy než k teoretizování a politizování. Na druhé straně nedostatek důrazu na kulturu a umění v denním životě Američanů se jevil jako ochuzování duše, jejíž jedinou inspirací se pak stává náboženství. Náboženství může hrát a hraje v zásadě pozitivní roli pro velkou část populace, je-li se však jediným zduchovňujícím vlivem, vytváří poněkud úzký svět. Může dokonce vést k nesmyslným a i nebezpečným kultům podobným politickému násilí, jak jsme ho pozorovali po staletí v Evropě. Jedinou útěchu při pozorování takových kultů je možno vidět v tom, že zahrnují relativně malé počty lidí a nerozšiřují se na celou zemi či dokonce několik zemí, jak tomu bylo typicky v Evropě.
V Evropě bohužel násilné a demagogické kulty byly zastávány přímo vedoucími představiteli zemí a často intelektuály, kteří měli nemalou zásluhu na zatažení celých zemí s milióny obyvatel do hrůz světových válek a poválečných komunistických společností. Milióny lidí zaplatili svými životy, další milióny životů byly zničeny. A napáchaná škoda nekončí v jedné generaci. Ovlivňuje dodnes děti obětí emocionálně, mentálně, společensky a ekonomicky. I dnes děti holokaustu trpí známými syndromy, více než o půl století později. I dnes děti dětí komunistického systému postrádají byty, či prostředky k jejich zakoupení. Pětadvacetiletí až pětatřicetiletí dodnes často žijí v Čechách s rodiči, protože si nemohou našetřit na byt. Téměř patnáct let po Sametové revoluci rozpolcení kultury nebylo zahojeno a političtí vězňové stále žijí ve svých vlhkých sklepech, mezitímco bývalí komunisté nyní vlastní většinu toho, co bylo kdysi znárodněno (rozuměj ukradeno). Němci mají celkem prosperující zemi, mezitímco Židé zůstávají mrtví nebo okradení, či chycení v tenatech obtížného úsilí o vlastní stát v Palestině, o kterou nyní zápasí s těmi, kdo ji už dávno obývají. Pouze ti, kteří se včas (rozuměj před druhou světovou válkou) usadili v USA, byli schoni obnovit své kulturní a náboženské tradice v novém prostředí. Většina z těch, kdo byli okradeni komunistickým režimem, nebyla schopna získat zpátky svůj majetek pro neuvěřitelné byrokratické překážky zavedené pro toto znemožnění. Jen ti, kteří měli rozsáhlé kontakty v bývalé komunistické struktuře, uspěli.

Po r. 1968,měl český exil svou pozitivní stránku. Exilová generace 1968, k níž patřím, je převážně intelektuální a kulturní skupina, t.j. lidé, kteří opustili Československo primárně z politického, intelektuálního a kulturního odporu. Vytvářeli proto časopisy, nakladatelství a vědecké konference po celém světě a jejich účastníci vytvářeli rychlá a bezprostřední přátelství, k nimž by jinak nikdy nedošlo. Kdyby tito lidé zůstali ve své rodné zemi, stali by se pravděpodobně členy svých různých vybraných skupin a byli by poněkud izolováni od ostatních svým oborem a statusem. V situaci exilu tyto bariéry padaly a byla větší interakce mezi různými obory specializace, jelikož exilová společnost byla mnohem menší a existovala také jistá solidarita mezi intelektuály, vědci, spisovateli, politiky atd. Mnohé rozdíly mezi lidmi padly tváří v tvář společnému neštěstí a bylo tak umožněno zajímavé vzájemné oplodňování.
Důležitá nakladatelství české literatury byla roztroušena po celém světě mezi Německem a Kanadou. Nejznámější byla patrně Publishers 68 (Toronto), Poezie mimo Domov (Mnichov) a Index (Kolín n/R). Je zajímavé, že žádné velké nakladatelství nevzniklo na půdě USA, kde žije mnoho emigrantů. Je to zaprvé proto, že Amerika prakticky nezná politiku finanční podpory kultuře a zejména malým národům a také proto, že geografické vzdálenosti mezi spisovateli, žijícími v USA jsou obrovské a autoři se prakticky nikdy nesetkají. V Los Angeles existuje dodnes Framar Publishers založené básnířkou Jiřinou Fuksovou a nejnověji, už v porevoluční době v Bloomingtonu existuje moje Explorer Editions. Jsou to nakladatelství bez finanční podpory, a proto s malými náklady a omezeným počtem titulů.
V době totalitního režimu byla literatura neustále pašována mezi Československem a svobodným světem a byla to literatura skutečně původní. Důležité knihovny samizdatové literatury byly založeny jak v Německu, tak v Kanadě. Kultura, jež byla doma potlačována, byla takto udržována při životě.
Tato situace existovala do momentu Sametové revoluce, která jako mávnutím proutku rozvázala silné svazky exilové společnosti. Náhle se každý zase začal starat sám o sebe. Přesněji řečeno, každý autor se snažil uplatnit v nově demokratickém Československu, vyhladovělý po uznání své existence, jež mu bylo odepřeno po celá destiletí.
Byli to převážně bývalí komunisté a pár nekomunistů, kdo byl stále ještě v povědomí národa z období kulturního okna druhé poloviny šedesátých let (Kundera, Škvorecký, Lustig, Kohout, Mlynář a další) kteří byli znovu rychle importováni domů (s jistými zvláštnostmi v případě Kunderově). Z mladší generace pouze úzce političtí spisovatelé jako mistři protestsongů Karel Kryl a Jaroslav Hutka, či politický vědec Jacques Rupnik se stali známými v Čechách. Mnozí jiní, kteří začali psát v sedmdesátých letech a později, zůstali ve větší či menší obskuritě po tom, co opadla počáteční krátká vlna nadšeného zájmu o vše, co bylo dříve zakázáno. Prozatím byli tito autoři málo integrováni do současné kultury, kterou pomáhali udržovat při životě
během její zakázané doby za totalitního režimu.
Toto platí do jisté míry i pro ty, kteří zůstali v Čechách a byli přinuceni k vnitřnímu exilu a mlčení tam. Byli pominuti ve prospěch další, hlučnější generace spisovatelů typu Jáchyma Topola, Třešňáka, Pekárkové, Pelce atd., jejichž knihy jsou šokující svým nihilistickým a často sexualizovaným přístupem, odhalujícím především život nižších vrstev a kriminální mládeže.
Úsilí o integrování bývalé oficiální literatury s exilovou a samizdatovou v České republice stále ještě probíhá. Mnoho vědců se pokusilo s větším či menším úspěchem o vytvoření nových historií literatury. A tak se paradoxně mnozí exiloví autoři dostali do historií literatury, aniž by byli kdy publikováni či čteni v rodné zemi. Po krátkém porevolučním nadšení pro exilovou literaturu se totiž pozornost značné části publika obrátila k praktické a komerční literatuře, takže se k nim pravděpodobně nevrátí. Nakladatelé, kteří dříve nemohli publikovat ty, kteří nesouhlasili s komunisty z politických důvodů, teď odmítají tytéž autory publikovat z důvodů ekonomických. Mají pocit, že musí produkovat knihy, které budou komerčně úspěšné. Mezitímco za komunizmu poezie několika dovolených básníků vycházela často v desetitisícových nákladech, dnes je náklad pár set považován za úspěšnou knihu. Poezie a některé spřízněné žánry se vrací dá se říci na své realistické místo v životě lidí, t.j. jsou opět sférou zájmu pouze úzké skupiny obyvatelstva. Nesimulují již politické zájmy a obrací se k nim pouze kultivovaní čtenáři z nejrůznějších osobních důvodů. Za zajímavé považuji, že na Západě, kde je poezie tradičně ještě méně populární, jsem se často setkala v poslední době se zjevem velkého oživení, kdy se lidé obracejí k poezii jako výrazu skutečné autentické duševní potřeby. Jde však více o poezii čtenou než publikovanou. Je to proto, že knihkupci tady i tam odmítají kupovat poezii. Ti, kteří ji ve svých obchodech mají, ji často málo vystavují, a tak se jejich proroctví, že se poezie neprodá, naplňuje. Nedostatek informovaných kritiků a hlubšího přístupu ke kritice je dalším faktorem problematizujícím literární život v zemi.
Vcelku je knižní trh konzervativní, vydává se mnoho klasiků a jistých kultovních autorů či spisovatelů starších generací, kteří stále ještě nebyli otištěni. Proto se nyní vytvářejí nová samizdatová vydání i v tomoto demokratickém režimu a v cizině ve velmi odlišných podmínkách (Listopad a Explorer Editions jsou některé z příkladů).

Existuje rozsáhlá literatura zabývající se otázkou návratu z exilu, pro jejíž přehled zde není místo. Omezím se proto jen na pozorování, že mnozí z těch, kteří se vrátili, se necítí dobře přijati v zemi návratu. V případě českého exilu z doby komunizmu je to částečně proto, že ti, kteří zůstali v zemi se cítí do určité míry v nevýhodě, protože neměli stejné možnosti jako exulanti. Jde zejména o široký horizont a rozszáhlé zkušenosti, které exulanti na Západě nabyli, ale i o materiální vybavenost. Mnozí exulanti proto pokračují v životě na Západě a ti, kteří se vracejí, se někdy cítí opět téměř ve vnitřním exilu. Mnozí si stěžují, že si už nerozumí se starými přáteli (tato situace je zobrazena např. v posledních románech Milana Kundery).
Exil se jeví jako velmi obohacující zkušenost a jakési logické východisko, byť zároveň tragické. Člověk se nadále cítí buď přímo nebo nepřímo vyhoštěn ze své země a to zanechává jizvy. Lidská identita je tím už navždy poznamenána. Samozřejmě, člověk si může vytvořit jinou, najít přijetí jinde, ale to je mnohem těžší a není to nikdy stejné. Člověk je samozřejmě posílen přijetím ve světě, ale je pro něj zároveň smutné, když je doma ignorován. Část lidské duše se už navždycky chce vracet tam, odkud vešla do tohoto světa. Dvojí povaha, jíž získáváme v exilu, nás nikdy neopouští. Máme téměř dvě sady hodnot a cítíme se občas téměř schizofreničtí. Máme dvě osobnosti, původní a získanou. Máme dvě sady přátel, někteří z nás mají dvě kariéry. Podstatná část života byla prožita v cizině a země, kde žijeme se nám stala druhým domovem, jehož je po jisté době stejně těžké se vzdát jako prvního. Máme tedy zůstat věčnými poutníky? Snad v tom spočívá náš pravý domov. V neochotě nechat se omezit pouze jedinou zemí a jedinou kulturou, jediným způsobem nazírání.
Exil je velký dar. Je to dar velmi různorodý. Exil umožňuje mít více než jeden život, více než jednu domovinu, více než jednu kulturu, více než jednu perspektivu na život atd. Exil je dar širokého rozhledu a opuštění podvědomých rasových a kulturních předsudků. Dar svobody a zvýšené autentičnosti. Cena za tyto dary je pocit odcizení a úsilí neustálého boje o identitu. Každý exultant musel těžce bojovat, aby se prosadil v cizí kultuře a nemohl se spoléhat na kulturní stereotypy, rodinu, či přátele, aby se mohl cítit úspěšným. Mohl se spoléhat jen na to, kým doopravdy byl, jak profesionálně, tak v osobních situacích.
Exil jako společenský faktor měl obrovský vliv na dnešní svět. Pomáhá lidem především překročit hranice, globalizovat, smazat bariéry mezi částečnými světy. Vytváří nesmírně závažné vzájemné oplodňování, které produkuje novou úroveň porozumění mezi lidmi. To je nad-politický význam exilu, jeho tak říkajíc kosmická role. Díky exilu i ta nejperifernější místní populace si je vědoma, že existuje něco jiného než jejich malý svět a nikoli proto, že o tom slyší ve zprávách, ale proto, že se setkávají se skutečnou osobou, která je nositelkou jiných hodnot, jiných zvyků, jiného vzhledu, jiné víry, jiného chování.
Konečně existuje ještě dimenze exilu, s níž není exil typicky identifikován. Když žijeme v rodné komunitě, považujeme mnohé za samozřejmost. Od zvuků, které slyšíme, když ráno otevřeme oči po tón řeči prodavače, když nám říká, kolik mu dlužíme. Od faktu, že jsme všichni četli určitý typ dětské litertury po písně, které se nám zapsaly do podvědomí a které nám připomínají mladistvé probouzení. Náhle jsme o toto všechno přišli. Na povrchu máme velmi málo společného s lidmi, kteří nás obklopují. Potom si uvědomujeme, že jsou mnohem závažnější věci než tato kutlurní vymezení, k nimž jsme tak úporně připoutáni. Charakter, čestnost, vrozená intelligence, slušnost, laskavost, otevřenost, ochota pomoci jinému v nouzi, láska…. Exil nás nutí růst a vzhledem k tomu, že musíme tolik překonat, zvětšuje nám srdce. Exil nás nutí vrátit se k sobě jakožto k lidské bytosti a zlidšťuje nás. Bez tohoto procesu zůstávají lidé ve skutečném exilu – v exilu od sebe samých.
Pojem exilu je tedy různotvárný a může být nahlížen z mnoha perspektiv. Záleží na tom, zda se pozorujeme zevnitř nebo zvenčí. Co se zdá být exilem zvenčí, je vlastně návrat domů k sobě zevnitř. A co se zdá bytím doma zvenčí může znamenat vyhoštění zevnitř.
Za komunizmu, když člověk nebyl ochoten souhlasit s totalitním režimem, musel žít životem exulanta ve vlastní zemi, ať už tím, že předstíral navenek určité postoje, mezitímco věřil v jiné, či když byl ochoten k upřímnosti, byl vyvržen ze zbytku populace, která nebyla ochotna k následkům takové upřímnosti, byl vyhozen z povolání, či dokonce trávil léta ve vězení. To vše byly formy vnitřního exilu.
Proto exil, jak ho obvykle nazíráme je pouze extrémní podobou toho, co se odehrává v našem životě denně v jakékoli formě opresívní společnosti, či pouze skupiny, dokonce i tzv. svobodné. Byť západní společnosti nemohou být srovnávány s komunistickou či fašistickou společností v úrovni útlaku, ani ony nejsou prosty zahánění části své populace do vnitřního exilu, zejména díky rostoucí byrokratizaci a kartelizaci kultury, která rovněž potlačuje nikoli sice vyjadřovací, ale rozhodně sdělovací svobodu individua.

Tento esej snad nejlépe uzavřu vyznáním, že v momentálním stádiu svého života jsem jaksi hrdou exulantkou. Jsem vděčná za to, že mi exil pomohl objevit svoji univerzální podstatu a pochopit, že to je jediný pravý domov.

(Tato úvaha byla přednesena na mezinárodní konferenci Poetics of Exile na Univerzitě v Aucklandu, Nový Zéland, v červenci 2003.)



Komentáře
V blogu nejsou žádné komentáře.