Dva Řekové

Vladimír Machek 19:46 1 komentář

Příběh vypráví o dvou neobyčejných setkáních s řeckými lidmi před dávnými lety...

Dnes znají Řecko tisíce našich lidí. Jezdí tam zájezdy, a kde kdo by mohl vyprávět, co se mu přihodilo. Mnozí se znají s desítkami Řeků. Ale já vzpomínám na dvoje neobyčejná setkání s řeckými lidmi před dávnými lety.

Když jsem byl za války a těsně po ní ve Zlíně v Baťově škole, bydlem jsem jako jiní kluci na internátě. Dopoledne do práce, odpoledne do školy. Večer jsme měli na výběr: jít do posilovny, do studovny nebo zdarma do divadla nebo kina.  A když někdo dostal angínu nebo chřipku, zavedl ho vychovatel do zvláštní budovy, které se říkalo „Tomášov“. Tady se o něj postaral zdravotník. Dostal aspirin, čaj, teploměr a klid na lůžku dokud se neuzdravil.

V letech těsně po válce se do republiky stěhovalo hodně Řeků, protože se tam ještě dlouho bojovalo a nepokoje probíhaly v několika oblastech. Rodiny byly ubytovány v různých ubytovnách, pro děti byly zřizovány tábory. V jednom z těch táborů jsme jednou byli. Děti hrály hry a učily se. Ale naše jídlo jim moc nechutnalo. Kuchařky nám říkaly, že jim hlavně nechutná náš řepkový olej. Starší kluci se učili v závodě řemesla.

Jednou jsem ležel na „Tomášově“ s horečkou. K nám na pokoj dali jednoho kluka Řeka. Učil se v koželužně. Snažili jsme se s ním domluvit, ale moc nám to nešlo. My ho učili česká slova a on nám říkal řecká. Pamatuji si z té doby pouze dvě „dásos“ - les a „thálassa“ - moře. Všimli jsme si, že má na noze i ruce velké jizvy. Ťukal si do té jizvy na noze a říkal: „Tixo.“ Pochopil jsem, že když utíkali přes hranice do Jugoslávie, že po nich pohraničníci stříleli. A ta jizva na ruce? Říkal: „Spitfajr.“ Nevěříc jsem namaloval na papír učebnicový profil Spitfirea. Ale vrtěl hlavou, že takhle to letadlo nevypadá. A namaloval útočící letadlo zepředu, jak pálí ze všech kulometů. A pochopil jsem. Ten chlapík zažil nálet, jak opravdu vypadá, ne jak to chápeme my. Tenkrát jsem nechápal, proč po válce stříleli po lidech z Řecka. A pak nás poslali do práce. Ten hoch se možná vrátil do Řecka a založil koželužnu.

Po letech jsem pracoval v Ostravě. Míval jsem jednání v tamní tiskárně. Znal jsem tam řadu lidí. Mimo místní tisk se tam tiskly i závodní časopisy. Takže řecké noviny pro řeckou komunitu. Zatímco český tisk se připravoval na sázecích strojích, řeckou přípravu dělali sázeči ručně. Byla to úmorná práce. Stáli za stolem a před sebou měli regály s malými přihrádkami s jednotlivými písmenky a různými značkami. Každé slovo, každý řádek skládali z písmenek řecké abecedy. Skládá se to obráceně zprava doleva. Trpěliví, úmorná práce. Mezi staršími pracovníky byla i jedna paní. Hezká, černovlasá, hrdá, pozorná. Ta sazba z písmenek se skládá na podložku. Když je stránka hotová, obtočila se provázkem a odnesla na jiný stůl, kde se zhotovil rušní obtisk a kontrolor to četl a opravoval.

Jednou ráno ta paní sázečka nesla složenou stránku k ručnímu obtahu. Asi na té sazbě pracovala celou noc. Najednou se zapotácela a celá ta pracně sestavená sazba se sesunula na zem. Zbyla z toho na podlaze jen hromádka drobných písmenek. Paní stála chvilinku v šoku, pak padla na kolena a pak na záda. Ženy z dílny se seběhly, křísily ji, přinesly vodu. Tu hromádku písmenek smetly na lopatku. Paní Řekyně se pomalu probírala. Tvář se jí stáhla, jak potlačovala pláč. Ale nic se nedalo pro ni udělat. Bylo nám jí nesmírně líto.