Dopis vnoučeti

Marie Malá 10:53 0 komentářů

Moje milá vnučko Andělko!
Nedávno jsi měla jarní prázdniny a navrhla jsi mě ( světe div se !!) , že bychom mohly    strávit jeden den spolu. Moc mě to potěšilo, protože je ti třináct, máš spoustu zájmů a koníčků  a už jsi u mě  dost dlouho nebyla. Přišla jsi už dopoledne, pomohla mi   s obědem a povídala a povídala… O kamarádkách, o škole, o zpívání ve sboru a hlavně o koních, na kterých chodíš jezdit. Obdivovala jsem, jak znáš jejich jména, povahu, co všechno o nich víš a jak Ti nevadí ani těžká práce kolem koní.

Po obědě jsme šly na krátkou procházku a protože začalo pršet, vrátily jsme se domů na svačinu. Pak jsi navrhla: „Babi, já jsem Ti povídala celé dopoledne, teď zas povídej Ty!“ Namítla jsem, že nevím o čem. „Tak povídej, jaké to bylo, když jsi byla malá, nebo taková, jako já.

A tak jsem povídala : O tom, že nás bylo doma pět sourozenců,já byla nejstarší a musela jsem se vším pomáhat. Jak jsem chodila do jednotřídní obecné školy, kde bylo všech pět ročníků v jedné třídě, jak nám pan řídící při zpěvu hrál na housle a jeho malá vnučka nakukovala škvírou ve dveřích a dělala na nás opičky. Jak jsme chodili vylizovat misky od krému o velké přestávce k paní řídící, když chystala dorty na svatbu. A pak přišel Tvůj první dotaz : „ Babi, a v kterém to bylo století ?“ Nejdřív jsem se rozesmála, ale pak se zamyslela a řekla : „ Vidíš, vlastně už v minulém“.

Povídala jsem o tom, jak jsme doma až do mých 15 let neměli televizi, jak nám o dlouhých zimních večerech tatínek četl, my seděli kolem stolu a poslouchali. Jak byly v celé vesnici jen dvě televize a my děti i rodiče chodili k sousedům, hlavně fandit na hokej a na krasobruslení. Jak nás v zimě jezdila celá banda (my děti i naši tátové) na lyžích po okolí a kolik jsme při tom užili legrace. Jak jsem na druhý stupeň do školy jezdila 5 km daleko, na jaře a na podzim na kole, v zimě autobusem a nebo taky pěšky, když autobus dlouho nejel. A přišel Tvůj druhý dotaz : „ A proč pro Tebe nedojel tatínek autem? „. Kroutila jsi hlavou nad tím, že jsme doma nikdy auto neměli a že v celé vesnici ho měli jen tři lidé.

Vyprávěla jsem Ti,jak jsme na prázdniny jezdily k dědovi a babičce,kteří ještě soukromě hospodařili. Jak jsme s dědou jezdily na žebřiňáku na pole pro obilí, jak jsme vyzdobily poslední fůru věncem z klasů , chrp a vlčích máků  a když jsme dojely domů a běžely pro babičku, aby se šla podívat, mlsná koza nám zatím věnec sežrala. Tomu ses smála dost dlouho.

Vyprávěla jsem Ti o moc hodných sousedech, starém dědovi a babičce,kteří neměli své děti,ale o to víc měli rádi nás. Jak jsme jim chodily pomáhat  na zahradě a směly si pak natrhat ovoce, kolik jsme chtěly.  

Povídaly bychom si ještě dlouho, ale byl už večer a ty jsi musela jít domů. Ještě na odchodu jsi prohásila: „ Babi, pokračování někdy příště. Bylo to docela prima  povídání.
 
I když jste měly smůlu, že nebyly počítače a mobily, ale asi jste se taky nenudily a docela si to užívaly.“
  
Odešla jsi a já ještě dlouho seděla, vzpomínala a vychutnávala si ten hezky prožitý den.
A pak mě napadlo : Co kdybych Ti ten dnešní den zapsala, abys jednou viděla, že byl pro mě vyjímečný. Abys věděla, že čas, který jsi mi věnovala, byl pro mě tím nejlepším dárkem.Chtěla bych říct nejen tobě, ale i svým dalším šesti vnoučatům, že čas strávený s vámi je pro nás seniory vždycky dárkem. Najděte si vždycky čas pro své rodiče a prarodiče, pro své sourozence a kamarády. Hodinka času , kterou jim věnujete , vydá za spoustu mailů nebo SMS a má mnohem větší cenu. A rozdávejte úsměvy a milá slova svým blízkým i cizím lidem. Nic to nestojí, ale potěší to. To je asi vše ,co jsem vám chtěla vzkázat.
                                       
Tak  pokračování snad někdy příště …


Komentáře
V blogu nejsou žádné komentáře.