Dopis pro moje z nejmilejších

Anna Sýkorová 19:09 0 komentářů

Moji milí, z nejmilejších.
Dost často od Vás slyším: „Babičko, vyprávěj!“. Proto Vám něco málo z mého života, zde v tomto psaní dovyprávím. Amélko, Ondrášku, Vy si to přečtete a Belince a naší nejmladší princezně Klárince to dovykládáte Vy. Nejlépe u nás na chatičce, kde spolu trávíme volné chvilky, kde si hrajeme, povídáme strašidelné historky z mého dětství, kde je alespoň občas celá rodina pohromadě. Je to vyprávění nejen pro Vás, ale i Vaše rodiče, moje děti Honzíka a Helenku.

TOŽ … Rod Sýkorů, ale i  Dvořáků významně zasahuje do naší genetické výbavy. Oba rody mají bohatou minulost, tvoří množství vazeb a jsou nositeli mnoha vlastností, které nám, byly dány do vínku. Proto v sobě nacházíme tolik společného. Třeba barvu hlasu, gesta, mimiku, fyziognomii a další podobnosti, které nám často připomínají naše matky, otce ale i babičky dědy, strýce… Nacházíme v sobě lásku, empatii, vstřícnost, obětavost, ale také občas vytryskne závist, zloba, pýcha, výbušnost a mnoho dalších vlastností, se kterými musíme celý život bojovat, potlačovat je a naopak ty kladné pěstovat. Mé přání je, abyste prostřednictvím mých povídek snadněji pochopili konání svých rodičů.  Zároveň doufám, že mě pochopíte, protože některé povídky odhalují moji duši, dávají nahlédnout do mojí třinácté, či kolikáté komnaty. Říkám si, že dnes každá druhá „celebrita“…herec, zpěvák, sportovec aj. se obnažují až na dřeň. Já, ačkoliv se nijak a ničím neřadím k těmto lidem, mám touhu a snahu, jak stárnu, se vypsat ze svých vzpomínek. Nebyly vždy veselé. 20. století bylo plné zvratů. Byla to doba, ve které jsem strávila větší část života a tato doba nás některé, tvrdě poznamenala. Ale čas, který je nám vyměřen přináší radosti i strasti, kterým čelíme. Nenaříkám si, pouze konstatuji, ale protože jsme byli mladí, vše se snášelo lehčeji a dnes se mně zejména do snů vrací ty, které se vryly hodně hluboko. Některé jsou úsměvné, některé mně i dnes vženou slzy do očí a hrůzou se vzbudím a přemítám, byla to pravda? Děti, tak čtěte a přemítejte, proč jsme Vám asi říkali to, či ono. Přemítejte, zda-li Vás to alespoň malinko ovlivnilo, vyburcovalo ve Vás  to dobré. Nebo snad, a to si ani nechci připustit, jsme Vás pouze sráželi a zaseli ve Vás semínka nedůvěry, nejistoty? Vím, že jsme byli, zejména já…nároční. Doufám, že vše pochopíte teď, když se podílíte na výchově našich malých vnoučátek-  Melky a Belky, Ondráška i Klárky. Již jednou jsem jen tak utrousila, že Vám nepřeji, aby jste zažívali to, co já s Vámi. Honzí, ty jsi byl  šikulka, který ani chviličku nepostál na místě, nic ti nebylo, jak se říká, svaté. Doma, ve školce, ve škole, v pionýru, na táborech jsme stále něco řešili. Buď jsi byl mooooc aktivní, nebo ses naopak nechtěl zapojovat do kolektivních her, které ti evidentně nesedly. Tak už to v životě chodí, že jen málokdo dělá, co ho plně uspokojuje, co ho baví. Za sebe mohu konstatovat, že nám děláš radost. Jen tu impulzívnost, kterou jsi zdědil po dědovi lhoteckém a dílem po taťkovi Ríšovi kroť. No a Heluš, sama víš, jak jsi školu nemusela. Nejradši jsi byla u babičky ve Lhotce. Tam si se realizovala, protože jsi velice zručná, šikovná. Babička tě naučila ručním pracem, protože já levačka to nikdy nemusela. Pekli jste, vařili, sázeli na zahrádce…dodnes jsem babí velmi vděčná. Druhou babičku, tu přibyslavskou jste zažily vy děti kraťounce. Hlavně z mého vyprávění a pak z dovolených, které jsme na Vysočině každoročně trávili. Sama nevím, jaké stopy ve Vás zanechala, někdy mně o tom musíte vyprávět.
                                                                                 
SLUNÍČKO

Prý jsem neměla být. Prý jsem se narodila na přímluvu strýce, obvodního lékaře, který usoudil, že budu pro rodiče SLUNÍČKEM. Bylo to tak. Tatínek vážně onemocněl. Po chřipce se u něj objevilo selhávání ledvin. V té době možnosti léčby byly omezené. Transplantace nebyly ani v plénkách, dialýza neexistovala. Psal se rok 1951. Tatínek měl veškerou tehdy dostupnou péči. Jezdil do Prahy k panu profesorovi Brodovi na urologickou kliniku, absolvoval lázně. Bohužel, stav se postupně horšil. Měl před sebou pár měsíců života. Jeho čas se dělil mezi nemocnici a domov, kde na něj čekala moje maminka a čtyři děti jako stupínky. Já, sluníčko, jsem se prý dožadovala největší pozornosti. A dnes již vím, jak to strýc, obvodní lékař a mimo jiné i výborný psycholog se mnou zamýšlel. Moje narození bylo nejen pro tatínka ale i maminku naděje, pokračování jejich vztahu a to v době, kdy náš domova již  obcházela smrt. Na mě se upíraly nejčastěji zraky maminky i tatínka. Nezbýval čas se zaobírat nemocí, museli se plnit každodenní starosti. Oba se podíleli na chodu domácnosti. Tatínek z lůžka, tam jsem s ním nejčastěji pobývala já. No, a maminka kmitala od božího rána do noci, mezi námi všemi. Já a další tři sourozenci jsme se upnuli zejména na ni. Ona se nám snažila vynahradit a nastavit čas, který trávila  více a více s nemocným tatínkem. Prala, vařila, krmila, nakupovala, uklízela. My děti jsme ale byly vždy na prvním místě. Děti musí jíst, chtějí si i pohrát, musí psát úkoly….  Vždy ještě vybyl čas, aby nás pohladila, popusinkovala. Uplynul necelý rok od mého narození a tatínek doma, mezi svými nejbližšími zemřel. Tehdy se mamince zhroutil svět, přestala vidět. Strýc mně až v dospělosti vysvětlil, že to byla reakce organizmu na dlouhodobou psychickou zátěž v souvislosti s dlouhodobou nemocí tatínka a jeho smrtí. Hovořil o tzv. posstresové slepotě. A byl to právě on, který se zastavil, pomohl slovem ale i materiálně. Jako vesnický lékař neměl nouzi o naturálie. Podělil se o kousek masa, sádlo, mléko, vajíčka a občas potají zanechal i penízky. Ty jsme mamince předávali až po jeho odchodu. Jeho obětavá a nezištná péče pomohla překonat pro nás to nejhorší období. Za rok, po smrti tatínka, padly peníze, byla vyhlášená měnová reforma. Po měně mamince zbyly čtyři děti a oči pro pláč. A opět se vzchopila a s pomocí nejstaršího brášky zvládli i tuto situaci. V tu dobu jsem prý měla nejstaršího bratra za otce, začínala jsem chodit, mluvit a stále hledala tátu. Vlastně mně chyběl celý život. Zřejmě jsem si již tehdy uvědomovala, že jsme neúplná rodina. Máma, táta, děti- to je přece rodina. Je to ten správný model pro další generaci. Asi proto jsme se snažili s Vaším taťkou Ríšou trávit s vámi co nejvíce času, celé dovolené. Asi proto jsem na vás tak lpěla. Proto s vámi tak intenzivně prožívám vaše zdary a ještě více nezdary. Proto se asi o vás tolik bojím.  Vzpomínka na dětství? Zámek, tajemství, kupa dětí, intenzivní prožitky, smích, pláč, první lásky, první zklamání. Ale hlavně moje Vysočina. Lesy rybníky, pěšinky, nádherné nebe, hvězdy, na které se dalo skoro sáhnout.  Mým přáním je, aby vzpomínky na vaše dětství, dospívání vám přinášely po celý život příjemný únik z tohoto někdy chaotického světa.                 
MAMÍÍÍ, UŽ MNĚ ZASE UTEKLY!!!
Narodila jsem se a bydlela na zámku. Byl to takový veliký „panelák“. Dětí tam bylo jako smetí. A co těch nádherných zákoutí, schovávaček. Zámecká prádelna byla vybavena nejen kotli, ale každý nájemník tam měl postavené necky. Velké prádlo pro nás děti bylo velké dobrodružství, pro dospělé to byla hrůza. Pralo se na valše, máchalo a ždímalo ručně. Prádlo jsme bělili na zámecké louce v podzámčí. Ještě teď cítím vůni usušeného běloučkého prádla. Na půdách a ve sklepích jsme objevovaly my děti mnoho pokladů. Velké, dlouhé zámecké chodby nám sloužily za deště. Proměnily se v obchod, školu a nádherně se tam hrálo i divadlo. Starší sourozenci mě často dostali na starost. Maminka pravila: „ Vezměte sebou naši malou“. Byl to kámen úrazu. Nejstarší bratr byl odemně  starší o dvanáct let, sestra o deset a prostřední bratr o šest let. Samozřejmě, že měli úplně jiné zájmy. Nejstarší bratr suploval v rodině otce. Sestra pokukovala po galánech a prostřední bráška by radši čutal s mičudou, popřípadě hrál na schovávanou, na vojáky, či se šel koupat. Zámecká banda měla například vypilovanou zábavu, jak podráždit starého pána, který měl přezdívku “HOVĚZÍ RYBA“. Tato přezdívka mu zůstala až do stáří. Snad ještě jako dítě šel nakoupit a po prodavačce chtěl právě hovězí rybu. A ta dobrá žena tuto hlášku vypustila mezi lid. Tato replika si žila v malém městečku svým životem, předávala se z generace na generaci. Starý pán bydlel nedaleko zámku, v malé chaloupce s velkými dřevěnými vraty. Každou chvilku je měl pomalované… plavala tam ryba více či méně vyvedená a hlavně jí nesměla chybět fajfka. To byl hlavní nástroj stařičkého pána. Jakmile kresbu objevil, s jistotou a za pokřiku se rozběhl za námi zámeckými dětmi. Kdo utekl, ten vyhrál. Jinak dostal nářez, hlava nehlava. Doma jsme ani nemukly, neboť bychom dostaly přidáno. A co se mnou, při takovýchto nebezpečných hrách. Jen jsem je zdržovala. Proto, jen vyšly z první brány na hlavní nádvoří, daly nohy na ramena a byly fuč. No a já se postavila pod zámecké oblouky, slzy jako hrachy,  a řvala z plna hrdla:“ MAMÍÍÍ, UŽ MNĚ ZASE UTEKLY!!!“ Byla jsem asi spratek, ráda jsem žalovala a nechala se maminkou opečovávat. Občas, když jsem je hodně štvala, ušily na mě boudu. Vzpomínám také na výpravy do zámecké zahrady. Každý nájemník tam měl svůj díl. Samozřejmě, že ovoce chutnalo nejlépe od sousedů. Pásli jsme se právě na jahodách sousedky, která nejen ráda žalovala, ale vždy přidala pořádný výprask. Děti se rozprchly a já jsem zůstala schoulená pod keřem rybízu. Ani jsem nedýchala, ale svěrač nevydržel. Po odchodu sousedky jsem doběhla s pláčem domů s gaťkami v ruce. Maminka měla pochopení, pohladila, pochovala a dala mně něco na zub. Za to bráška se sestrou si museli vyslechnout kázání a to byla ta lepší varianta, jak to, že naši „malou“ zanechali bezprizornou. Nejstarší bráška, byl o dvanáct let starší ode mě, rychle dospěl. Bylo mu patnáct, když jsme zůstali bez tatínka. Nastoupil na stavební průmyslovku, chodil na brigády, dělal mně tátu.  Pečoval o latifundie na zámecké zahradě. Byli jsme soběstační v ovoci, zelenině. Vzpomínám na ohromné záhony jahod, zeleniny, skleník s okurkami, rajčaty. Plno jabloní, hrušek, třešní. Jezdili jsme na houby, borůvky, ostružiny. Vše se zavařilo, usušilo. Na zimu jsme měli dvě spížky až po strop plné našich produktů. No a na jaře byly spížky taktéž plné, ale prázdných zavařovaček. Tak se to opakovalo rok co rok. Měli jsme hluboko do kapsy, ale hladem jsme nikdy netrpěli. Maminka i z mála uměla vykouzlit výbornou krmi. No a byli jsme skromní. Srovnávám-li s vámi, dále pak a vašimi dětmi, je mi vás líto. Zdá se mně, že už se neumíte těšit na takové dobroty jako na křížaly, pečené brambory, škubánky, žemlovku a nemluvím na řízky čí uzené.

PODVAZKOVÝ PAS A PUNČOCHY OD STRÝCE TOVÁRNÍKA
Dnes již dovedu pochopit, proč jsme nosili podvazkový pás a punčochy- hladce obrace. Ale tenkrát to byla pro nás děti do nebe volající křivda, potupa. Mamince to ušetřilo mnoho financi z již tak napnutého rozpočtu, ale my děti jsme byly naprosto společensky znemožněné. Bylo to další stigma, které mě dodnes sem tam budí ze snu. A jak, že jsme k punčoškám přišli? Strýc z nedaleké vesnice správcoval na své bývalé továrničce na froté ručníky, ponožky a punčochy. Byl neobvykle štědrý. Ve své nádherné lovecké chatě měl pytle a pytle těchto ponožek a punčoch z ještě předválečné doby. Po každé návštěvě jsme byli obdarováni. Maminka byla šťastná a my děti zuřily. Co já, „naše malá“. Toto oslovení jsem slýchávala pomalu do puberty. Ale oba bráškové a krásná sestra. Moji sourozenci byli raritou v naší základní škole. Nejhorší byl tělocvik, kdy se museli převlíkat do cvičebního úboru. Ten podvazkový pás pro nás děti měl tvar trička bez rukávů a samozřejmě byl opatřen sponkami na fixaci punčoch. Tento systém vadil všude. V tělocviku, venku při hře. Vylézal z pod kraťasů i sukní a  byl oblíbeným námětem pro posmívání.  Bylo to další trauma pro nás děti. Marná byla slova maminky, které jsme vždy velmi věřili, ale tato pravda, že jen hloupé děti se mohou smát, nepadala na úrodnou půdu. Takto to mezi dětmi opravdu nefunguje. My jsme prostě vyčnívali z řady. A to se odjakživa trestá. Dnes bychom hovořili o šikaně, tenkrát jsme to řešili pěstmi. Já jsem se vyvlékla z tohoto obřadu, vybrečela jsem si punčocháče. Jak jsem si oddychla. Často jsme na to v dospělosti již s úsměvem vzpomínali. Ale tenkrát, to byla to křivda, trapas, výjimečnost. Ale bohužel, nejel přes to vlak. Dnes to vidím ještě jinak, ptám se, bylo to tak strašné? A jak by na tu situaci reagovala třeba Ami nebo  Ondrášek? Já to vím, ale vy, moje zlatíčka, jak by jste se asi tvářili ? O tom všem si popovídáme zas příště.

Děti moje, moje milovaná drobotino, čtěte, přemýšlejte, ptejte se, povídejte si. Budu ráda, budete-li se těšit a hlavně, budete-li se těšit na další vyprávění!!!

Vaše kulata babička Anička


Komentáře
V blogu nejsou žádné komentáře.