Dopis mému (zatím neznámému) vnoučkovi

Květa Pokorná 19:32 0 komentářů

Pěkné pozdravení pro ne- známého vnoučka! Jsem na rozpacích, zda moje řádky budou užitečné k přečtení až do závěru mých myšlenek. Vede mě k tomu prostý důvod. Mám blízký vztah k mladým lidem, za kterými se ráda ohlédnu, popovídám si s nimi, pokud mě něčím zaujmou, zejména svou neskrývanou různorodostí. Svou vitalitou a nadšením mě vrací do mladých let!

Hned na počátku podotýkám, že svůj věk neřeším, rozhovory o nemocech, bolestech / i když  k naší existenci/ patří, mě nepřitahují. Určitě mě neobchází, řeším je sama či s odborníkem, odmítám o nich debatovat  u kávy ve společnosti svých vrstevníků.

Často si kladu otázku: „Co utváří můj / náš/ život?“
Odpověď je zcela prostá: „To, co si přejeme / chceme/ a co musíme…!“
Pochopitelně se po této cestě životem nevyhneme spoustě problémů různého druhu a to je dobře. V tomto případě začínám u sebe, jak mě učila moje máma. Ovšem u sebe  nekončím, zejména u svých nejbližších, přátel. Zde situaci beru na sebe, tak, jak bych ji řešila sama s přihlédnutím na okolí druhého.

Je potřeba jisté lenosti k plnému ocenění života. Ten, kdo spěchá, dojde k cíli dle svých možnosti, ovšem za cenu, že nechtíc ve své  horlivosti přejde tisíceré věci, které, bohužel, cestou minul. Po čase, jedinou spravedlivostí v našem žití, si uvědomíme tuhle mezeru. Pak se s pokorou vracíme zpět. A to je dobře! Kdo ji nemá – neví.

V dnešním přetechnizovaném světě je nutné znát! Zařadit se mezi lidi, kteří znají, při tom nekřičí! Své celoživotní zkušenosti jsem shrnula do jedné věty „Kdo zná, nemluví, kdo nezná, křičí.“ O tom mě přesvědčil profesor matematiky na gymnáziu, moudrý, vzdělaný, inteligentní pán. Jeho elegance, aniž by promluvil, byla vidět i v davu! Stal se mým vzorem. Často na něj vzpomínám.
 Mnohdy se sama sebe ptám, pokud se rozhodnu pro jakýkolivěk počin, na jeho hodnocení. Pravdivé! Kolikrát jsem slyšela jeho rčení, když jsem byla u konce řešení goniometrických funkcí: „Poslouchej dobře,koukáním na švestku, žízeň neuhasíš,….“.

Často se vzpomínce zasměji, tenkrát mi pomohla.
 
Člověk přece nemůže žít trvale z ledniček, politiky, financí, křížovek,
bez barev přírody, poezie, bez lásky!
 
Hovořím o druhém světě člověka, který mu nabízí klid, pohodu, oddanost, radost, přenese ho tam, kde se cítí dobře. Zapomene na pevný řád svého běhu života.  Každý si ho vybíráme podle svých zálib. Já si ho pro sebe objevila v milujících barvách, hedvábí, próze i poezii. Pro mne je balzámem na duši, pohlazením i chvílí, kdy létám v oblacích. Vše spojuji s přírodou, kde  jsem i na zablácené cestě šťastná!!!
Ne, nežertuji i když se říká, že „Žert je polovinou pravdy….“. Pokud je vtipný, nutí nás k pousmání a úsměv je zde na místě!
 
Snad jsi můj neznámý vnoučku vytrval u mých myšlenek až do samého konce, v hlavě mi jich víří ještě nespočet! Zůstanu u poslední na závěr:
„Budu žít přítomností. Nebudu spěchat, nic brát jako samozřejmost.
Život není soutěž, je to nádherné dobrodružství, které je nejlepší, když jdeš svou vlastní rychlostí…….“
 
Zdraví s přáním „dobré cesty“
Tvá neznámá


Komentáře
V blogu nejsou žádné komentáře.