Dojmy a skutečnosti

Antonín Mikolášek 13:26 0 komentářů

Vzpomínky Antonína Mikoláška a jeho spolužáků na působení na gymnáziu v Litomyšli a učitelském ústavu v Chrudimi za druhé světové války II.

Myslíte, že člověk se může dmout pýchou sám nad sebou a zároveň obdivovat druhé? Ano, může. Jsem totiž nejprve velice tajně pyšný na to, že jsem se domohl u svých bývalých spolužáků, aby rozehřáli své mozkové vinty a roztočili tak kolotoč zapadlých engramů, totiž vzpomínkových záznamů v tenčící se šedé hmotě mozkové. Nebylo to jednoduché, prý si nikdo už nepamatuje ani co měl dnes ke snídani, než jel na setkání. Dobrá, ale já vím, že to, co jedl o svých pátých narozeninách, ví dodnes.

Napadlo mně tedy vybrat ze svých rodinných memoárů statě o mém působení mém i mých spolužáků za druhé světové války na gymnáziu v Litomyšli i učitelském ústavu Chrudimi. Předal jsem nápad ostatním a ejhle – zájem se projevil a přišly mi vzpomínky, které jsem mohl moderovat. Nic jsem si nemusil vymýšlet, Dalo to práci vydobýt jakýsi slohový úkol od vynikajících spolužáků, ale vyznamenali se s hvězdičkou. Pod mými vousy se objevuje laskavý úsměv nad tím, že se mi povedlo – přiznám, že během kolika let (!) našich ročníkových setkávání - aby i tito moji vrstevníci podlehli mé profesionální a osobní metodě jak zahánět potíže věku vzpomínkou na něco hezkého, co člověk v životě zažil a zapomenout na to ošklivé, co nás tehdy trápilo a ani nenaříkat na naše dnešní bolavě radostné stáří. Říkám tomu antalgická nostalgie. Teskná touha po něčem již vzdáleném může být opravdu trochu algická, bolestná, ale jen tehdy, jestliže člověk lituje, že už nemá to, co měl. Jestliže však se naučí těšit se z toho, že něco pěkného zažil, pak právě takové vzpomínky na mládí se stanou úlevou od bolesti, antalgií.

Díky této metodě mohu spolu s vámi obdivovat poutavá vyprávění, jichž jsem použil jako nosnou konstrukci, do níž jsem už jen zařazoval ucelující elementy právě tak zajímavých vzpomínek všech ostatních na krutou dobu válečnou.  Už vidím shovívavý, ne-li potutelný úsměv našich dnešních mladých nad naivitou nás - dávno nemladých - v těchto jim nabízeným vzpomínkám na léta, kdy jsme my byli právě  tak mladí, jako jsou oni dnes. Společně a pokorně sklápíme uši, ale vždy budeme rádi, jestliže naše příběhy vůbec vezmou do rukou, dokonce si je i přečtou. Rovnou asi všichni přiznáme, že o to nám právě šlo a dosud jde, neboť v našich srdcích, dokud ještě tepou, buší myšlenka, že poznání budoucnosti má své základy jedině v poznání minulosti.

Antonín Mikolášek

První část vzpomínek si můžete přečíst ZDE


Komentáře
V blogu nejsou žádné komentáře.