DODATEČNÉ PODUMÁNÍ O MINULÝCH ČASECH

DODATEČNÉ  PODUMÁNÍ  O  MINULÝCH  ČASECH
            K takové pošetilosti mě  ponouklo nedávné ujišťování velikána Grebeníčka, že
Jan Palach byl  vlastně prosazovatelem socialismu s lidskou tváří - tak nějak.
            Nejjednodušší to měli autenticky věřící.  Tehdy hodně dávno mi tvrdila jedna
skálopevná a přitom  pěkně pohledná prokurátorka: "Komunistická myšlenka už prokázala svou historickou  nevyhnutelnost.  Byla už příčinou  tolika nesmyslů a zločinů, a přitom stále sílí.  Jak líp zdůvodnit oprávněnost naší politiky?" Nejde zrovna o originální uvažování, pomyslíme-li  na obhájce nevýtečných období v historii křesťanství, nicméně poskytovalo  přežívajícím stoupencům víry kýženou etickou jistotu.
            Kolegové v  justici racionalizovali všelijak.  Někteří našli vinu jen v systému a jeho zákonech..  Jeden tajný katolík se mi svěřil takto: "Podívej se,  nemravné jsou pouze předpisy. Někdo to dělat musí. Zachraňujeme, co se dá, i když se, pravda, moc nedá.  Každopádně nemáme důvod k výčitkám svědomí."  Tuto klasickou variantu kolaborantství  všech věků   pak  ještě podpořila odpovědnost soudce otce a manžela za výživu a výchovu potomků.
            Krátce před svým úprkem do náruče amerických imperialistů jsem si odtrpěl týden na školení pořádaném ministerstvem spravedlnosti. O večerech jsem se vytratil do vinárny, servírující příjemné popití a za týmž účelem tam docházel mladý plukovník vojenské justice.  Sesedli jsme se a padl dotaz o našich vzájemných životech. Soudruh dělal "první hlavu" -  eufemismus pro protistátní agendu - velezrada, sabotáž, špionáž. Přejel mi mráz po zádech. Navíc, můj příjemný ,kultivovaný společník nebyl zrovna typ revolučního krvežíznivce. Chtěl jsem vědět víc.
            "Už jsi, soudruhu, někdy vynesl rozsudek smrt?"
            "Ovšem. Proč se ptáš?"
            Ptal jsem se proto, abych se dozvěděl, jaký je to asi pocit, poslat někoho na šibenici a být pak přítomen popravě.
            "Inu, poprvé jsem se trošku klepal. Ale člověk si zvykne."
            Když jsem se pak zvyknuvšího si soudruha zeptal, o kolik oběšení se celkem zasloužil, odvětil mi poněkud nakvašeně, že se takovými detajly nezatěžuje.
            Na cestě od vína mi  naznačil, že sice komunismus nemiluje, ale každý rozumný člověk musí pochopit jeho situaci.  Má ženu, dvě děti, o ně se musí starat. Proto tedy věší.
            -     -     -
            V Americe na často slyšenou otázku, jak že jsem trpěl pod bolševickou knutou, jsem tazatele, bez zkušenosti s režimem, vlastnícím všechny své ovečky, mátl odpovědí, že jako soudce čili slouha hanebného státu jsem byl de facto součástí násilné mašinerie, což ovšem neznamenalo, že bych nemohl být rovněž převálcován kvůlim  malichernosti - a opatrnost, spolu se strachem, byly mí  trvalí  partneři. A jiným  druhem strachu byla představa povinnosti udělat  něco nemravného a přitom nemít dost kuráže se tomu vzepřít. Tedy od takového dilematu pryč, což se mi za dost neobvyklých okolností povedlo.
            Na politicky nepříliš divokém okrese jsem vesměs  nedramaticky přežíval, s občasnými zážitky , jimž bych třeba v roli berního úředníka nebyl vystaven.  Například se mi stalo,  že se mi do kanceláře bez zaklepání přiřítila rozdurděná kolchoznice  českého volyňského původu , bývalá sovětská občanka. Otočila se ke mně svým mohutným zadkem,  sukni zvedla, kaťata stáhla a svůj promodralý gluteus maximus prezentovala jako důkaz doličný v jejím  právě probíhajícím  divokém  rozvodu.
            Jakožto sudí , pověřený výlučně občansko právní agendou, jsem byl ušetřen komplikace, s níž se musel potýkat kolega trestní soudce.  I rurální okres dovedl být příčinou všelijakého bolehlavu. Například k nám dorazilo udání na zoologa, že souloží s kravami. Vzdor generalizujícím  předsudkům, které se vybaví  při představě sodomity, tento pachatel nebyl  primitiv  mimo dosah zákonné příčetnosti, ale duše bystrá, s ukončeným vzděláním a dobrou pracovní pověstí. Nicméně si potrpěl na kravičky. Policajtům  tenhle případ nešel na rozum a také ne moc do pera. Otázka: " Jak se choval předmět vašeho smilného útoku při souloži?" Odpověď: " Předmět mého smilného  útoku byl netečný."  Několiv podobných skvostů následovalo.
            Trestní soudce se musel vypořádat s dilematem: "Sodomie sice nebyla trestná, jenže jednou z primárních povinností soudu  přece byla ochrana socialistického majetku - a tedy i socialistického skotu. Dopadený zoofil se totiž přiznal k intimitám  s kravkami  jak v družstevním, tak soukromém vlastnictví.
            Rozhodnuto takto:  Obžalovaný je vinen a odsuzuje se podle par.246 tr.zák. pro trestný čin poškozování socialistického majetku z nedbalosti co do krav družstevních, zatímco vlastníci obtěžovaného soukromého zvířectva se odkazují na pořad práva civilního k uplatňování eventuálního nároku na náhradu škody.
            Což vede k poučení, že v případě nepotlačitelné touhy po zoofilních intimitách, smilnému aktu nechť předchází ověření majetkoprávní situace.
            -     -      -
            Všelijaké takové radovánky kalila obava ze dne, kdy vládnoucí strana mě bude nutit ke spáchání politicky žádoucího svinstva. Tak se stalo v podobě  jednoduchého příkazu k vyklizení bytu.  Po nijak populární měnové reformě v roce 1953, došlo k nucenému vystěhování tisíců neproletářských rodin z měst do nejbídnějších venkovských končin.  Mezi postiženými byl  pražský architekt Bíba, kterého s ženou a dvěma dětmi nahnali do polorozpadné chýše v obci Úterý, okres Stříbro. Časem se však Bíbovým podařilo, vlastně holýma rukama, z chýše  vytvořit slušné bydlitelné prostředí.  Jenže se pak vdávala  dcera místního funkcionáře a tatínek se rozhlížel po bytě pro novomanžele. Do oka mu padlo vylepšené bydlo Bíbových.  Jednoduchá věc:  Jménem lidu vesnický hodnostář vyhotovil výpověď a jako náhradní bydlení přisoudil Bíbovým  něco mezi pastouškou a chlévem, bez oken, kamen či vodovodu. Přitom jedno děcko Bíbových trpělo obrnou, s kterou se za velké státní peníze marně potýkali v Janských lázních. Nyní chlév.
            Tehdejší nový bytový zákon umožňoval odvolání k okresnímu soudu. Architekt se odvolal. Než jsem ale měl možnost věc rozhodnout, telefonoval mi Vojtěch Horák, první tajemník OV KSČ.  Tento soudruh, jehož dosavadní zájem o mou činnost se vyčerpával soustředěním na  kohabitační zvyklosti na okrese, měl tentokrát na mysli něco jiného. Objednal si mě k popovídání na partajním sekretariátě.
            "Poslyš, soudruhu, jaký je tvůj názor  na tu výpověď s Bíbou?" započal.
            "Inu, myslím, soudruhu, že tady žádný problém není. Výpověď je nesmyslná, protizákonná. Zruším ji co nejdřív a Bíbovic zůstanou, kde jsou," informoval jsem.
            "No  to jsem rád, že jsem se s tebou včas spojil," pookřál tajemník. " Volali mi totiž dneska z Prahy. Soudruh Hlína  z Ústředního výboru volal. On má Úterý v jakémsi osobním patronátu. A on nařizuje, že výpověď se musí potvrdit, a já jsem zodpovědný, že ty to pochopíš."
            Nemělo smysl  s Horákem nesouhlasit.  Vypadl jsem z okresního svatostánku s vágním ujištěním  o vedoucí roli strany a boji za socialistickou spravedlnost. Co ale teď dělat? Když neposlechnu ÚV, Bíbovic stejně vyletí z bytu, jako já vyletím ze soudu. Od toho  jsme měli Nejvyšší soud, aby politicky neposlušné rozhodnutí zlikvidoval pro údajné porušení zákona.  Na zbytečného geroje si hrát nebudu. Jenže úloha přílišného prostituta se mi také nezdála. Našel jsem řešení v neřešení. Poněvadž se blížil den mého pokusu o ilegální vypochodování ze země, spis jsem strčil do šuplíku a nikdy nerozhodl.
            Od takových budovatelů náramnějších zítřků jsem úspěšně zmizel, mé jméno si mezi západočeskými jurisprudenty nikdo netroufl vyslovit.
            Ke změně došlo až po listopadovém kotrmelci.  Najednou se objevili udatové, oznamující, že o mých  velezrádných úmyslech věděli, někteří že mi s plánováním dokonce  pomáhali. Tolik jsem se nedávno dozvěděl od svědka u Nejvyššího správního soudu v Brně.  Důkaz perfektního čecháčkovství, jeho nesmrtelnosti.
            KONEC