"Dobrý den"

Květa Pokorná 10:15 3 komentáře

Pozdravení s přáním dobrého dne by mělo být samozřejmou známkou dobrého vychování a slušnosti. Pokud je spojeno s podáním ruky, je vskutku příjemné. Ovšem. Nabízí se otázka, zda při takto projevené" zdvořilosti" může mít jeden horkost ve tváři a nejraději by někam zmizel. Že ne? V mém případě tomu tak bylo. I když... Raději vylíčím příběh, který se do posledního písmene stal nechtěnou realitou.

Mileně se téměř po desetiletém manželství na chvíli zhroutil svět.
Zůstala sama se svojí milovanou šestiletou dcerkou Alenkou. Oběma poskytla podporu i pomoc její máma se svojí starostlivostí a láskou.
Ve svých třiceti třech letech dostala dar k nezaplacení: nový domov přidělením dvoupokojového družstevního bytu. Byla to radostná zpráva pro všechny. S horlivostí, která jí do vínku byla dána, spřádala plány, jak připraví nové klidné hnízdečko pro svoji Alenku a sebe.
Dlužno říci, že byt se nenacházel v novostavbě, nýbrž již několik let sloužil předchozí rodině.
Milena vzala jeho úpravu vskutku z gruntu. Od výměny podlah, veškerých nátěrů, vybavením prostor na zakázku vyrobeným nábytkem,... Jejím přičiněním se původní studený byt změnil na vkusný příbytek provoněný čistotou, do něhož byla radost se vracet.
Dny úprav rychle plynuly, nadešel generální úklid po řemeslnících.

Byl parný letní den, kdy Míla bosá, skromně oděná, s prací končila. Pouze přeplněný koš a několik krabic si vyžadoval odnesení. Otevřená okna i dveře jako by řekly dost. Míla zůstala na společné chodbičce i s odpadky za  zabouchnutými dveřmi.
Zpanikařila. Bosá, ve sporém oděvu, zůstala sedět na schodě u dveří svého bytu bez klíčů.
Pouze překypující koš a plné krabice jí dělaly společnost. Na společné chodbě osmého patra sousedily čtyři byty. Jejich obyvatelé byli v tu chvíli pro ni neznámí. Bylo jí jasné, že ve sporém oděvu a bosá nemůže přes celé město k telefonu mámy. Mobily v té době byly španělskou vesnicí.
Přítmí chodby jí uklidňovalo stejně jako víra v dobrého anděla vracejícího se domů do stejného patra. I když výtah pracoval v plné permanenci, žádný výsledek. Obkopovalo ji ticho, beze stopy živého tvora. Myšlenky se honily hlavou, nemohla uvěřit
skutečnosti.
"No nic, holka," opakovala sama pro sebe. "Hlavně zhluboka dýchej a čekej, koho ti výtah přiveze na pomoc".
Po delší odmlce výtah zastavil. S úsměvem z něho  vystoupil zachránce - postarší muž v uniformě ČSAD.
"Dobrý den," pozdravil a podával ruku Mileně. Odvětila stejně, avšak při podané ruce by se nejraději propadla do země.
"Zřejmě budu Váš soused,"představil se. Cítila nepříjemný tlak ve tváři.
"To budeme mít sličnou sousedku,"pokračoval. Vzpamatovala se, celý příběh vysvětlila. "Ale kdepak, mladá paní, pojďte dál," odemykal dveře svého bytu.
"Mámo, vedu ti hosta, postav na kafe. A Vy si konečně sedněte na židli," dodal. Máma, jeho žena, si mladou a vskutku sličnou Mílu prohlédla od hlavy až k patě.
"To vím, když uvidíš mladou, hned by ses rozkrájel něžnostmi," nechala se slyšet tělnatější manželka. "Víš co, uvař kafe a já zatím mladé paní otevřu byt," stál už se šroubovákem v ruce. 
Každá minuta, strávená u kávy se zdála věčností. Cítila se jako pod rentgenem. Vysvobodily ji otevřené dveře, které soused s úsměvem ve tváři otevřel.
"Tak hotovo, mladá paní," ukončil strastiplný příběh. Míla se pouze zmohla na otázku "Mnohokrát děkuji, ani nevíte, jak jste mi pomohl. Co jsem dlužná?" Zazněla jednoduch odpověď: "To nestojí za řeč, vždyť jsme sousedé a musíme si pomáhat!"
Tato upřímná věta zněla Míle v uších dlouhý čas.
A stala se realitou. Jejivch sousedské vztahy se časem prohloubily. Pozdrav "Dobrý den" již nebyl známkou dobrého vychování, ale zcela přátelským přáním dobrého dne pro všechny i se vzpomínkou k pousmání.