DNESKA 22

Věra Rysková, Václav Dobiáš 15:04 0 komentářů

Vzpomínky ze série DNESKA píše Věra Rysková (vdova po Janu Ryskovi, autorovi dětských knížek - např. Táto, sežeň štěně, Anička jde do školy) a Václav Dobiáš. Jsou to úvahy a vzpomínky z korespondence, kterou si tito dva sourozenci zpestřují seniorský svět a čas. Mezi Hradcem Králové a Kytlicí putují dopisy minimálně jednou týdně. Korespondenci s jejich svolením zaznamenala moje maminka. Lenka Suchánková.

                                  DNESKA 22

        V. R. – Věra Rysková -1915. + V.D. – Václav Dobiáš – 1918.

      Dneska – 3.3.12.  Křižovatky v mládí.
1. Byl jsem malý předškolák, žil jsem s maminkou v pražském bytě. Hrál jsem si s drobnostmi, s cívkami, které vypotřebovala maminka na svém šicím stroji, vyřezával a vystřihoval jsem malé drobnosti, až jsem dorostl k zápisu do školy. Šel jsem tam s maminkou. Pan učitel, který nás přijímal, byl milý a hodný. Moc jsem se na školu těšil, ale při zápisu jsem se dal do pláče. Bylo mi strašně líto, že se už tolik nebudu hrát u své maminky. Byl to smutek i radost.

2.     Úvaly. Přestěhovali jsme se celá rodina v r. 1929 do Úval   u Prahy. Byla to pro nás – děti – velká změna. Pěkný prostý venkov, krásné prostředí s loukami, lesíkem na stráni a s rybníkem. Byli jsme šťastni a já dokonce jsem v Úvalech dokončil obecnou školu a začal dojíždět do reálky do Prahy. Vraceli jsme se denně vlakem domů – k mamince a večer přijížděl i tatínek. Byli jsme pěkně pohromadě. Tenkrát spokojeni a šťastni.

    3. Nastala však opět změna. Otec byl služebně přeložen do Nového Bydžova. Neznali jsme to město, leda že bylo obsaženo ve vybraných slovech – b s y. Musil jsem přestoupit z reálky na gymnázium, kde jsem hned nalezl dosti kamarádů, některé snad na celý život. Již nežijí. Město samo nás seznámilo se životem na malém městě, v neděli s korsem a hudbou na náměstí, s pěkným koupalištěm i kluzištěm v zimě i s lyžemi. Užívali jsme si venkova, maminka byla doma a chodili jsme k ní pak na obědy. Byli jsme tenkrát šťastné děti.
                                                                                            V.D.
4.   po necelých 2 létech byl otec opět přeložen do Prahy a tak opět nové gymnázium, jiní kamarádi. Byli jsme si brzy blízko. Přátelé, chodili i k nám domů, maminka byla ke všem milá a pohostinná.

                                                
                                                          2

5. Také jsme se stále více v zájmech - zvláště v literárním – sbližovali my dva s Věrou. Byla  to pěkná léta zakončená maturitou a zápisem na vytouženou medicínu. Před námi však už brzy stál hanebný Mnichov a jednání o Sudetech.  Brzy měly přijít velké smutky.  Vznikla tzv. druhá republika.

6.  Zápis na medicínu proběhl, začali jsme studovat. Mezitím Hitler šikovně využil žádosti slovenských činitelů – Tisa a vytvořil samostatné Slovensko. Takže mu už nic nebránilo, aby zabral zbytek Česka a vytvořil tzv. Protektorát. Bylo to odporné, nastávalo hned násilí, mnoho lidí zavřeno, ale medicína zatím pokračovala a já udělal ty první dvě zkoušky. Vše to bylo  malinké osobní štěstí.   


7. Zatím šlo vše ve zločinné tichosti dál, studium pokračovalo, až přišel 28. říjen. Nedovolené oslavy našeho 28.října, na Václaváku a v okolí  střelba a mezi zraněnými byl i starší medik Jan Opletal těžce postřelen. Na Jiráskově chirurgii pak zemřel. 15.Listopadu se konal pohřeb. Ze soudního lékařství jej převáželi přes Alberov  domů na Moravu.  Mnoho studentů se s ním přišlo rozloučit a doprovodit ho, až vznikla kolize s auty německých nacistů, kteří se auty nemilosrdně snažili průvod již na Karlově náměstí zastavit. Tak se to trochu rozpadlo, ale jednotlivé skupinky unikly a demonstrovaly ještě různě po Praze …
16. listopadu jsme měli ještě normální výuku, když jsme přišli další den – to je 17.  listopadu před ústavy, narazili jsme na zavřené školy a u vchodů nacistické stráže. Konec.  Tak smutek za Opletala a smutek za studenty z kolejí, které v noci vybrali a odvezli do koncentráku Sachsenhausenu u Oranienburgu.  Smutek, smutek! Smutek za školami, smutek, jak dopadla bývalá demokratická Československá republika.
               Později stručně sdělím, jak vše pokračovalo dále…

                                                                                                                 

                                                             3
   Sám jsem byl v odbojové skupince mediků v r. 1940 zatčen i já a prošel tím vším… Toto vše již píši ve svých Fragmentech, takže se nechci moc opakovat… Tak plynulo naše mládí a netušili jsme ještě, že nás čeká ta zločinná II. světová válka a tím končilo i naše mládí.
                                                                                                       V.D.

   DNESKA – 19.3.12.  právě jsem dostala Váš dopis a knižní dary. K mým 97.narozeninám. To poslední DNESKA 21 jsem si ihned přečetla a zdá se mi to pěkné. Snad dokážeme ještě pokračovat (?). Hlavně pokud nám naše smysly – hlavně oči a mozek – budou sloužit. Doufám, že ještě přečtu ty darované knihy. Vy píšete ta  naše DNESKA  pěkným, velkým a výrazným  tiskem. Tedy dík.
   Také si říkávám, jak jsou na tom špatně staří lidé, kteří nemají s kým popovídat. Se mnou tady kamarádí i zvířena, kocour Fanouš a fenka Kolombínka. Těším se na knihy, budu číst, bez čtení o jiných životech a osudech, ale i krajinách bych si to ani nedovedla představit. V tomto směru lituji slepce! Někdo ještě sluch, ale stále jen poslouchat není také to pravé. Já taky poslouchám ráda náš rozhlas – ČR 2. Člověk by si to bez té činnosti nedovedl představit. Myslím často na tatínka, který si nikdy nestěžoval – byl statečný
   Dnes je pod mrakem a chladno, ale ta naše pohorská krajina je stále krásná. Jsem znovu a znovu ráda, že nás sem osud zavál. A právě teď máme ještě novou událost, naše pěkná fenka Appenzellského salašnického druhu nám porodila 11 roztomilých štěňat. Je krásné, vidět ten život pokračovat. Ono nám mnoho vesniček s podobnými chovy zmizelo a je to škoda. Byla to taková skoro bezodpadová hospodářství, všechen odpad se spotřeboval na další růst přírody. To nám z velké části  zmizelo. Ta příroda je stále obdivuhodná. Už zase bude jaro a vše se bude zase otáčet svým řádem : rostliny, zvířátka, lidé – vše se svým zákonem opakuje. K. Havlíček Borovský píše: - Nekonečný světa kruh – vždy se točí vřele - …
                                                                                                         V.R.
                                                                                                         
  DNESKA – 22.3.12.- si vzpomínám, že máme v rodině Bráchu. Jde o Míšu, který podle proroctví Marty se nezměnil v holku. Ale zůstal klukem a mužem a dědou, je však v rodině nejčastěji oslovován jako Brácha.
                                                              4
   Jako Míša je taky občas oslovován, ale častěji jako Brácha. I my ho tak zveme. Byl pro naše holky Brácha – trvale – a tak se to vžilo v celé rodině. Stále máme našeho Bráchu. Je to krásný rodinný návyk. Je ještě někde v rodině zvyk, aby pro celou rodinou byl někdo  Bráchou ?
                                                                                                            V.D.                                                                                                              

     DNESKA – 24.3.12 – opět začíná ten letní čas. Nevím, snad už by se s tím mohlo přestat, kdysi to zavedení bylo k úspoře elektřiny, myslím, že dnes už se tím nic neušetří. My dva ve svých 90 – 94 letech ještě žijeme, a to hlavně tím, že si dopisujeme s mojí sestrou Věrou (97 let!). Je to zajímavé, jak  - dokud je člověk jen trochu schopen, jak rád vzpomíná i uvažuje o životě, o neklidných politických událostech, o zločinnosti atd. atd,..     Rádi týdně píšeme a pak za určitou dobu z toho vyjmeme ty zajímavé statě a vydáme jako DNESKA – pro rodinu. Vůbec ta korespondence nás velmi uspokojuje – v době, kdy už nikam tak moc nedojdeme atd. - . My si píšeme taky s německými přáteli z Cottbusu  (Chotěbuz), s kterými jsme se spřátelili a společně mnoho zažili i procestovali. Oni stále rádi vzpomínají na Říčky a Orlické hory. Píšeme si také emaily s Hrádkovými, s Kovandovou, Brandejsovými, s našimi dětmi a jinými. A ještě jedna zvláštnost: To děvčátko z Toksova, kde jsem ji jako školačku naučil na její žádost splývat, se najednou po mnoha letech ozvala z Novosibirska – nalezla totiž kdysi založenou adresu u své již zemřelé sestry. Volá, ale co je zvláštní, píšeme si taky na emailech – jenže já nemám azbuku, ale ona má latinku – tak si píšeme rusky latinkou – oni ji na internetu mají. Je to zvláštní. Kdyby bývali kdysi zavedli latinku, byla by nám ruština schůdnější. Nám to jde dobře. Ale  jsme oba rádi – zdarma si dopisujeme s městem na Sibíři!To jsou jen menší korespondence, bývá jich více a tak – při své již také pohybové nemohoucnosti – je to dar a mám více kontaktů se všemi.
Sami jsme dobře zabezpečováni v našem bytě našimi dětmi. Máme je všechny tři v HK. Jsme rádi a jsme si stále blízcí. Je to takové životní štěstí. Ale naše široká rodina – 7 vnoučat, 11 pravnoučat -  i ti starší nám často vypomohou nějakou službou a ty nejmenší rádi pozorujeme, jak pěkně prospívají.
   Je to všechno důležité pro život? Je! - Člověku to snad stále trochu udržuje ty mozkové buňky v činnosti. Quo usque tandem? Tím se nijak
                                                           5
nezabýváme, neboť si říkáme se Suchým: Kdykoli, kdekoli. To vše je život.
                                                                                                            V.D.

    DNESKA – 26.3.12.- Tak jsem přežila to oslavování svých 97 let! A už zase sedím ve své komůrce a čtu, štrikuju a mám pěkný výhled na přírodu, která spěchá k jaru. Je mi dobře, jenom oči stále více vypovídají službu.  Miloš nám asi pošle to své dětství… Já vzpomínám na nejrůznější věci, taky velmi silně na tu naši návštěvu ve věznici v Halle – Saale, kdes byl zavřen. Maminka se držela  statečně a zvládla to dobře. Musilo se mluvit německy, takže ani tomu moc nerozuměla, ale viděla tě, že jsi!  Byly to těžké doby pro všechny. Je to už za námi, ale nejde to úplně zapomenout, samozřejmě. Mám radost, že jsi se v životě dobře uplatnil, že jsi napsal i pár drobných veršíků a meditací  a já , abych nebyla pozadu, taky jsem napsala: - V březnu vítr fouká z břízy, Pepík na to kouká s hůry a zpívá: jde jaro, jde jaro!-.
    My si taky pěkně žijeme s Ivanou i zvířenou a těšíme se, že přijede Verunka a Honzík.
   Ale přicházejí i jiné vzpomínky, na příklad na hodiny latiny, když  jsem chodila do gymnázia El. Krásnohorské v Praze. Latině nás učil Cyril Stejskal. Když vešel do třídy, vstali jsme a zdravili: Salve, doktissime domine! Ta latina nás docela bavila, zvlášť když vulpes je liška a ne vůl a pes! Nebo: Vulkán – z latinského Vulkanalie -  tedy oheň a ne kanál. A pak jak nám latina pomáhala u mnoha cizích slov.
   A tak svět utíká a já si myslím, až mi bude těch sto let, že přijde s gratulací i pan starosta Kytlice. Jen aby nezapomněl, že ano. Tempus fluit…
                                                                                                             V.R.

   DNESKA -29.3.12. – Obcházím tak trochu naše sídliště, ne moc daleko, musím se brzy vrátit domů, protože Libuška má po pádu takovou dost velkou ránu na noze. Léčí se to pomalu, rána jde dost do hloubky, Libušce je 90 let a je to na pravé noze dole na bérci, kde taky ten žilní oběh není vždy nejlepší, takže se tam dělají snadno otoky i vředy.
   Tak jdu. My jsme na okraji města, kde se ještě i neznámí lidé zdraví, ač se neznají. Proti mně jde starší paní s několika taškami.
                                                          6
Zdraví – já honem odpovídám. Ona ale zavedla řeč: - To je sucho a co je dnes těch alergií, to za našeho mládí nebylo - . Odpovídám: - To máte pravdu, ale ono je to trochu složité. Dnes se zlepšila diagnostika, ale velkou roli zde hraje taky to, že si sami svou civilizací kazíme vzduch, vodu atd. Teď také začnou kvést břízy a jejich pyl se na těchto obtíže dost silně účastní. Ale také neprší. A teď si vezměte to množství aut a kouřících továren, což nám podstatně kazí vzduch. Sami doplácíme na tu všechnu techniku.
   Teď si musíme přát, aby trochu začalo pršet, to je vždy větší čistota vzduchu a alergické obtíže jsou menší. -.   Ona povídá, to máte pravdu, je toho ve vzduchu asi už trochu moc. A loučíme se.
   Blízko u našeho domu si na chvii ještě sedám na lavičku. Tu vyjde dost obézní pán z domu – omlouvám se, že tam asi zabírám místo. Ale pán, že ne  a praví -  vy jste asi lékař, nějak jako Dobeš? Opravuji ho na  Dobiáš. Ano, k Vám  chodila moje manželka. Řekněte mi, jak je to možné, takhle ztloustnout. Já hrával fotbal, byl jsem štíhlý. Později mi takový sport omezili pro poruchu kolenního kloubu a já takhle ztloustl. Mám i cukrovku a vysoký tlak. Mám i takový trvalý kašel, nikdy jsem nebyl kuřák. - Tak jsem mu vysvětlil, že tělesný pohyb ubyl a chuť na jídlo zůstala, že to je časté. Co bych ještě na ty průdušky mohl brát? Říkám, že už nemohu ordinovat, ale že by snad byl dobrý aspoň Solutan, že by ho dostal i bez receptu. Tak poděkoval.
  Ale po chvíli přistála na kole jeho také obézní paní. Ta prý nemá cukrovku, ale bolesti v kloubech a páteři. A ještě že jí hodně sladkého.
Říkám, že je dobře, že jezdí na kole a aby sladila uměle – poradil jsem jí Irbis. 
   Nevím, jak pochodí, oba důchodci a člověk neví, zda ty rady pomohou. Ale takových lidí je v daném věku nyní dost.
                                                                                                            V.D.

    DNESKA 31.3. 12.  Vzpomínám, kdy jsme byli snad nejšťastnější. Bylo to v r. 1952, kdy jsme se všichni přestěhovali do HK, Libuška odpromovala a brzy nato přišel na svět náš poslední potomek – Michal. Maminka byla ještě nějaký čas na mateřské dovolené, až děti povyrostly a chodily už do mateřské školy a ta nejstarší –Lenka už do školy, nato i Marta. Měli jsme čas na děti, jezdili jsme na kolech do blízkých lesů, kde kvetlo mnoho květin.  Bylo to velké štěstí …

                                                          7

     A je opět letní čas, ale pro nás to je výhoda, je dlouho světlo do večera. Děti navečer ještě běhávaly před domem a tenkrát ještě  se nikdo nemusil tolik bát, že by jim mohl někdo ublížit – trochu rozdíl proti dnešní situaci s danou kriminalitou.
   Děti rostly, my jsme pracovali na klinikách zdejší Lékařské fakulty. Později přibylo do rodiny první auto a tak se náš cestovatelský obzor rozšířil. Nakonec přišly Říčky s chaloupkou, ale to už je jiná kapitola, již dříve popsaná. Tak teď už „brou“.
                                                                                                           V. D.

    DNESKA je 1. dubna, takový trochu apríl. Dnes je to skutečně tak trochu aprílové počasí. Jdu svou magistrálou pod kopcem a lesíkem. To není žádná magistrála, ale přírodní cesta pro chodce a cyklisty. Bývá tam dost živo – maminky s kočárky, lidé se psy a také ti cyklisté.
   Dneska ke mně přiběhl pěkný pes, tmavý, přítulný – asi „ona“. Podrbal jsem ji na hřbetě, držela, pak ale pustila balónek a házej. Házel jsem opakovaně a opakovaně se nejprve trochu pomazlila. Maminka měla kočárek a radost, že se věnuji jejímu pejskovi. Řekla mi: - Dneska to máte i s tělocvikem, že -.
   A tak jsme se rozloučili a já se vracel zase svou cestou.

   A den nato jsem opět vyšel, ale byl silný vítr, všude mokro – v noci pršelo  - zamračeno a tak jsem na svých cestičkách nikoho nepotkal, ani maminky s kočárky, ani psíky, ani kolaře. Byl jsem na cestičkách sám …

                                                                                                            V.D.

   DNESKA – 2.4.12.-  Dnes nás navštívili Hrádkovi. Byli jsme moc potěšeni, moc dobře jsme si leccos probrali a ještě více se sbližovali. Hrádkovům jsem trochu předvedl maličko z básní Karla Tomana, hned je to chytlo a tak jsem jim dal takový pěkný výbor, byly tam hlavně Měsíce. Jen to září jak končí: úzkost, víra, bolest v jediný chorál slily se a letí k věčnému nebi: Sv. Václave nedej zahynouti nám   ni


                                                          8

budoucím. Nebo z Března: Bože můj, Obroditeli, Obnoviteli na srdce v sněhu pamatuj. Moc se jim to líbilo, Toman je hodně zajímal. Tak jsem ještě přidal Nezvalovo přání k jeho šedesátinám:

Byl jste náš odpoprve, jak jsme vás poznali.
Napsal jste Pohádky krve a my jsme plakali.

Z Vás nikdy nečišela cizost a prázdnota.
Modeloval jste těla pro Torso života.

Lodička pluje, pluje, nechme ji šťastně plout.
Dosud nás okouzluje Melancholická pout.

Dodnes mě jímá Vaše měsíční Tesknice.
Je to verš z Otčenáše, či jsou to Měsíce?

    Snad  byli s těmi ukázkami spokojeni. Pak odjížděli…

     Dostali jsme také krásný obraz Josefa Hrádka, otce Zdeňkova. Netušili jsme, že jeho otec byl malířem. Moc pěkný. A ještě 3 katalogy  z výstav s několika reprodukcemi. Tak bychom jej sami zařadili tak nějak k poetickým impresionistům. Moc pěkné. Dosud jsme netušili, že Zdeněk má tak slavného otce.

   Bylo to vzácné setkání. Jak pozdě jsme se poznali a jak rychle jsme vstoupili všichni do našich srdcí.  I tak pozdní seznámení je také nový kousek mládí.
                                                                                               
                                                                                                          V.D.

    DNESKA – 3.4.12 – si vzpomínám, jak jsme si za mlada hrávali na babu. Baba honila druhé děti a koho dohonila a dotkla se zad, tím předala tomu druhému babu a hra zase pokračovala. Na začátku se rozpočítávalo: enyky, benyky, kliky, bé, abr fabr domine atd  Nakonec: : 


                                                           9
ty musíš jít z kola ven. A ten, co musil jít z kola ven. Tak se stal první babou, kterou v té honičce pak předával vždy prvnímu, kterého dohonil.
   Nebo na velikonoce jsme chodili po pomlázce, ťukali na dveře a hospodyni se říkávalo: Hody, hody, doprovody, dejte vajíčko malovaný. Nemáte-li malovaný, dejte aspoň bílý, slepička vám snese jiný.
   Ale skoro zmizely i ty kuličky, co se honily do vydlabané jamky v hlíně a kluci závodili, kdo tam nejvíce kuliček strefí. To už taky všechno vymizelo. Jen snad na podzim s láskou koukáme, jak chlapci a holky pouštějí pěkné draky. To rádi vždy pozorujeme a dosud to přináší všem radost.
   Ale časy se mění – tempora mutantur – a vše se mění s nimi. Vzpomínám, že jsme za mlada dostávali spíše svatební oznámení, teď dostáváme spíše více černých „parte“. Odcházíme – takový je běh života. C´est la vie. Je to zákonité…
                                                                                                  V.R:+ V.D.

   DNESKA – 5.4.12 – vidím, že naše dětské hry skoro vymizely, že přišla ta elektronická technika a že i mládež sedí spíše u notbooků – počítačů, u internetů.  Je to dobře, je to špatně? Asi by se to mělo trochu dělit s ostatním životem, aby se neztrácel zájem o přírodu, život v okolí atd. atd. Otec byl pokrokový a i nás posílal do moderních pokusných škol. Já jsem měla paní učitelku Kühnelovou, na kterou nemohu zapomenout a která  mě obdarovala i uměním učit přirozeným způsobem a  se zacházením s dětmi. V mém učitelování mi to hodně pomáhalo. Veník a Jitka chodili zase na Zátory v Praze 7. - Holešovicích k p. učiteli Žitnému a Maříkovi. I to byly takové pokrokové výchovné školy. Vzpomínám i na to, jak otec – i z malého platu – podporoval pak i naše další vzdělání.Tak to jsou naše věčné vzpomínky a zapisujeme je – snad si je někdy někdo  i přečte.
    Život je a myslím, že i byl krásný, a to i přes všechny možné překážky.     

                                                                                                          V.R.


                                                                10


       DNESKA -10.4.12 – Věra nám píše, že jsme asi dost cestovali. Ano, tak, jak to bylo možné. Ale my jsme měli vždycky nějaký cíl. Chtěli jsme poznat na příklad Kubu, vidět, jak se žije v tropech. Také jsme tam navštívili museum pana Hemingwaye – bylo to moc zajímavé. I tu malou věž jsme viděli, kde on napsal svého Starce a moře. V té věžičce měl klid na psaní.  A i ty orchideje na stromech nás velice zaujaly svou krásou.
   Jindy jsme chtěli poznat daleký sever – byli jsme v Murmansku – tam, kde bývá vidět polární záře, ale také ten chudý život tamějších Laponců…  Zahlédli jsme jich několik.

   Jindy nás zajímalo Turecko, byli jsme v Istanbulu. Je to evropské velkoměsto, žádné zahalené ženy po islámsku. To už v r. 1926 zařídil svými reformami Atatürk-Otec Turků: oddělil církev od státu, zavedl latinku, zrušil zahalování žen a založil tak moderní a vcelku demokratický stát.
    Byly i jiné výjezdy, nechci obtěžovat všemi dojmy v Paříži s jejími musei, také Londýn, Berlín  a krásný - historicky  mladší - Petrohrad…
    Bylo to všechno krásné poznávání. Ale jen doma je doma!
    
                                                                                                             V.D.

    DNESKA – 11.4.12 - Už cítíme, že snad skutečné přichází jaro. S K.Tomanem nám zní:
    - Na naší studni ráno zpíval kos – jde jaro, jde jaro. A když jsem okna na sad otvíral, zpívaly pukající pupeny, jde jaro, jde jaro -.  Bez chvěje se a růže čekají… Jde jaro, jde jaro…
  
   Tak snad skutečně již jde jaro!

                                                                                                                V.D.


                                                         
                                                          11



            Dneska – 14.4.12.  – Jsme oslavili Libuščiny narozeniny. Ne malé, bylo jí 90 let. To je skoro celé století, jsme generace, která musila prožít to 20. zločinné století a dosud ani nevíme, do kterého teď jdeme.       Sešla se celá naše rodina, bylo to mohutné – dohromady 33 lidí. My jsme jako rodina „bohatí“ – máme 3 děti, 7 vnoučat, 11 pravnoučat a když přičtete jejich rodiče, pak to dá toto větší číslo. Bylo vše předem objednáno v takové studentské restauraci. Jinak to ani udělat - při tom množství - nešlo. Vše mělo plynulý a příjemný průběh. Byli jsme spokojeni a snad  i všichni ostatní. Předem vše dohodly naše děti a všichni se sjeli, i ti, co nebydlí v HK. Tak jsme všechny zase viděli a potěšili se, že i to množství příbuzenstva žije spolu v míru a žádné závisti… Jsme nezvykle veliká rodina (v našem etniku).

   Tak a teď žijeme dál a ošetřujeme Libuščino zranění a sledujeme ten trvalý „polorozpad“ té naší vlády i politiky. On je ale celý svět v nějakém neklidu.

   DNESKA – 16.4.12. - Je pondělí, nepěkně, vlhko vítr a chladno. Tak jsme v „teple domova“. Sledujeme i některé slušné programy na TV, ale musí se to opatrně vybírat, je dost často takové spíše „smetí“, těch dobrých věcí je spíše méně – asi jako vždy.  Děti byly na našem setkání roztomilé – ti větší: David – z Mladé Boleslavi – děkuje za kus obrazu z 2. světové války – byl u mne a napsal sloh – prý 1 s pochvalou. Míša II. – medik - má zase hotové další zkoušky. Honzík s Adamem budou maturovat. Ti menší nám zase pěkně zahráli na zobcové flétny a tak to bylo vše takové milé a příznivé setkání.
   Pak jsme se rozešli, ti vzdálenější odjeli autem. Nás dovezl náš Míša a Lenka přivezla nějaké dary, květiny a jiné drobnosti, které jsme nestačili pobrat. Jako velký dar dostala Libuška myčku na nádobí a velkou obrazovku, aby se nám lépe četlo a sledovalo různé děje na počítači i internetu.
    Bylo a je to krásné.
                                                                                                          
                                                             12

   

    Dneska – 17.4.12. – Bylo to již dávno. Když nás obsadili přes noc Sověti, nesouhlasili jsme a mnozí jsme se konečně probudili. Já tenkrát působil jako vedoucí interního oddělení v malé Josefovské nemocnici. A dost brzy přišla zpráva, že ji musíme předat…
   Vrátil jsem na II. interní kliniku do HK, kde jsem pracoval na ambulanci. Jednou se mezi čekajícími objevil muž v ruské uniformě. Vypadal nesměle a nikdo si ho moc nevšímal. Přijal jsem ho a on, že je z té nemocnice v Josefově, že sám je lékař a že má obtíže se štítnou žlázou. Ale tam, v Josefově, že nejde laboratorně testy na štítnou žlázu vyšetřit a tedy že se obrací s prosbou na nás, zda bychom mohli udělat příslušné laboratorní zkoušky. Byl také moc překvapen, že se mnou může mluvit rusky. Poslal jsem ho do laboratoře, zkoušky naštěstí dopadly dobře. Byl moc vděčný, klaněl se a děkoval opakovaně. Tak jsem se s ním rusky rozloučil. Byl to skromný a slušný člověk – jistě - on za tu okupaci nemohl …
  Po odchodu sovětské nemocnice v r. 1990 - nás  –  bývalé pracovníky - pozval starosta Josefova, abychom se šli podívat na svá bývalá pracoviště. Byli jsme rádi a musím říci, že vše v opuštěné nemocnici bylo čisté, uspořádané a celá nemocnice  mohla pokračovat ve své činnosti dále. Bylo vidět, že nemocnici opustili slušní a vzdělaní lidé. Jiné sovětské baze byly většinou ve strašném nepořádku. Pocítili jsme ten rozdíl.
   Jenže nemocnice už nebyla nově použita a dnešní pohled na rozebranou a chátrající nemocnici není vábný …

                                                                                                                V.D.


    A ještě jeden případ – zase z druhé strany „železné opony“. Jsem opět na ambulanci II. interní kliniky. Mezi čekající je pán se ženou. Když byli uvnitř, pán mluvil česky – bezvadně. Říkal: - Promiňte, moje



                                                              13
žena vzala s sebou málo tablet na cukrovku. My jsme přijeli z Německa – ze Spolkové republiky. Já jsem bývalý Sudeťák, ale moc miluji češtinu. Žena je Němka -. S paní jsem tedy mluvil německy, vyptal se, jaké tabletky užívá a dal jsem jí recept na náš analogický lék.  Oba moc děkovali a pán povídal: - Tak by to mělo být všude mezi civilizovanými národy -.  Pomyslil jsem si totéž.

                                                                                                               V.D.

   DNESKA – 19.4.12.- Jsem se prošel tím prvním jarním sluncem… Louky , stráně s lesíkem – pohoda … Říkám si v duchu s V. Nezvalem v přání Karlu Tomanovi:

    Z Vás nikdy nečišela
    Cizost a prázdnota,
    Modeloval jste těla
     Pro Torso života.

   Život je vždycky jen jakési torso: přijdeš, prožiješ, odejdeš. Záleží jen na tom, jak to prožiješ… Duševně, fyzicky, pracovně, rodinně a vůbec   v celém svém okolí… Ještě si trochu připomínám Jiřího Suchého, že:

    Život je jako tunel, pod nímž ujíždí vlak,
    Který tě zaveze a nevíš kam a kdy a jak ….   (Volně ).  
Všichni zde prožíváme své Torso života. Přicházíme, odcházíme…

                                                                                                                  V.D.

  Dneska – 20.4.12.- Vzpomínám na Míšu. Libuška se ptá malého Míši, proč ve škole tak dost zlobí. Pan učitel třídní říkal, že tam dělá stále nějaké vtípky a legrace. Že by mu dal i dvojku z mravů, ale to že by bylo moc, takže mu dal tu dvojku jen z tělocviku. Míša byl pohybově moc čipern, ale tak to vyřešil hodný p. učitel.
   A Míša mamince říká: - Mami, když mě to – zlobit doma -  nebaví! Ale určitě by lehčeji unesl tu dvojku z mravů.

                                                                                                            V.D.
                                                            14

   Dneska – 21. 4.12. – Ráno se vrací náš kocourek ze své noční směny a hupky ke mně do postele, přitiskne se k moji hlavě a přede a přede … Tak začínáme každý den, šťastně a vesele. Jak i ta zvířátka, i lidé … Lásko, bože, lásko, kde tě lidé berú, na horách nerosteš, v poli tě nesejú.  Ale já už šmajdám – kolena bolí a oči bez brýlí už nevidí. Ale co by měli říkat někteří ještě více postiženi.
   A taky mám zprávu, jak jste oslavili devadesátiny Libušky. Moc hezky se rozmnožujete, po meči i po přeslici! To Vám upřímně přeji.
    Tak trochu mimochodem jsem si vzpomněla na tetu Andu a strýce  Bohouše. Vždyť oni byli našimi příbuznými na druhou : Anda  - sestra maminky a Bohouš – bratr otce. Hodně jsme se stýkali, ale teď se kontakt ztratil. No ano - c´ est la vie.  Dobrý kontakt byl s Lobkovickými tetou Lidkou a Ferencem a nyní s jejich potomky trvá
      Ale takový je život a říkáme si: Cum spiro, spero!!!

                                                                                                                  V.R.

    Dneska -22.4.12. – Tak se blíží jaro s tou trochou dubnové proměnlivosti. Ale je pěkně, jsou vlídné malé procházky. My jsme na kraji města – am Rande der Stadt. Totiž vzpomínám na jeden z vůbec nejlepších našich seriálů: Nemocnice na kraji města.
   My bydlíme také na kraji HK, v takovém pěkném koutě, vyjdeš-li, jsi hned v přírodě. Kolem jsou louky a hned  kousek dál pěkný kopec s lesíkem a nahoře se starodávným dřevěným kostelíkem a hřbitůvkem. Je to takový poetický kousek, jsme zde moc spokojeni, i když sil a zraku atd. pomalu už ubývá.

                                                                                                                 V.D.

 
Dneska – 29.4.12. – Čtu s chutí ty Horníčkovy Chvalozpěvy, které mi kdysi sám věnoval. Je to moc moudrá kniha a dobře udělaná. On tam  proplétá různé úryvky textů významných spisovatelů a doplňuje to svými dovětky. Sděluje také, že se do některé knihy těžko začetl do jiných naopak ihned snadno. Těžko se začítal např. do Rollandova Jana Kryštofa, ale i např. i do Vojny a míru Tolstého. Mně samotnému
                                                                 15
se ten Kryštof tak= těžko četl. Ale Vojnu a mír jsem s chutí dočetl. Pamatuji si, jak jsme byli jednou ve Stříbrné Skalici a my s Věrou jsme se chodili koupat dolů do Sázavy. Bylo to skvělé léto. Já právě četl toho Tolstého s velkou chutí. Až do konce. A vlastně už jsem to nikdy po druhé nečetl a dodnes si pamtuji na Natašu Rostovovou, na Pierra, na Bolkonského … I na to, jak hořela Moskva a jak to Napoleon prohrál totálně u Borovina – r. 1812, kde velel generál Kutuzov. A Napoleon pak inkognito v dostavníku ujížděl z Moskvy a o své vojáky se nijak nepostaral. A ti vojáčkové táhli po skupinkách na západ do své vlasti. Mnoho jich cestou zahynulo, hladověli, spali většinou venku. Na venkově prosili o kousek chleba a začínali slovy: - cher ami – drahý příteli, dejte kousek jídla …  A dodnes existuje v ruštině takové slovo „šeramiš“, což je žebrající tulák.
   A další moje událost. Když jsme stáli u zdi v Terezínské Malé pevnosti a  všude  byla v Německu sláva, i naši esesáci slavili a chvilku nám dali pokoj. Bylo v r. 1941, kdy Hitler pronikl nečekaně  do Ruska. Vzpomínal jsem si znova a znova na Vojnu a mír – tak dopadne i Hitler, ano tak dopadne.  Trvalo to déle a obětí bylo daleko více, ale nacisté se   vraceli  zle poraženi.
   Ale vracím se znovu k Horníčkovi. Objevují se slavní Autoři. T. Mann – Smrt v Benátkách a mnoho dalších. Moc rád to čtu. Teď jsem právě u Steinbecka – Toulky s Charliem. Je to moc výstižné. Horníček žije těmi toulkami, jaké v té formě spíše nepoznal. A tu také nalézá v Texasu firmu: J.Hornick. A to byl jeho strýc a jak to objevil a jak se mu ozvalo potom velmi mile asi 42 příbuzných, s kterými si pak traveleji a pěkně psal.  Takové pozdní setkání.
    I mně se stalo něco podobného, ale nejde o příbuzné. Kdysi v Petrohradě mě pozvala starší lékařka na 1 den na daču do Toksova (bývalé fínské území). Měla s sebou dvě dcery, jedna vysokoškolačka – druhá malá ještě ze základní školy. Ta mě prosila, abych ji naučil plavat. Šlo jí to dobře. Více jsem ji neviděl. Tu náhle mě volá telefonem z Novosibirska jakási Margarita. Byla to ona, kterou jsem učil plavat, jenže asi po 60ti letech. Ona našla adresu u své zemřelé starší sestry Nataši a navázala kontakt. A píšeme si oba a stále. (Snad jsem se už jednou o tom zmínil, proto jen tak krátce).

                                                                                                          V.D.
                                                             16

    A čtu dále Horníčka, je to moc pěkné čtení. Je to moc živé čtení – s úryvky z originálu a s jeho dovětky. Teď cestujeme s Charliem (Steinbeck: Toulky s Charliem – jde o jeho psa). Je to půvabná kniha, kdy autor vidí stará místa – úplně změněná – stará kouzla vymýcena. Tak třeba v Seatlu říká: -  Jde o město, které jsem moc dobře znal. Když jsem sem zajel tentokrát, nešlo do něho skoro ani zajet, z prostého milého města se stalo velkoměsto s mrakodrapy a původní stavby skoro nenalezneš. Automobilů je tolik, že se sotva hneš a jsi rád, když vůbec projedeš. Tak mizí kouzla starých měst a míst skoro všude.
    Proč se pokrok tak silně podobá zkáze? Jakoby Země patřila jen a jen lidem? Ale kdo ví, jak vůbec na to, aby se zachovala i příroda a celé bohatství Země?

   Pak Horníček pokračuje u Dostojevského Zločinu a trestu. Student Raskolnikov zavraždil jednu babku – lichvářku. Ale v tu chvíli přišla i její sestra, takže aby se to nevyneslo, zabil i ji. Nikdo o tom nevěděl, kdo to mohl udělat. Raskolnikov s tím svým tajemstvím žil, nic se dlouho neprozrazovalo, na něho nepadlo podezření. Ale on s tím nakonec nemohl jít dál: - Copak jsem zabil nějakou zlou babku? Sebe jsem zabil, navždy jsem utloukl sám sebe…

     A tak postupně pokračuje Horníček s citacemi slavných autorů a se svými myšlenkami a dodatky. Přibližuje to skvěle kulturu ve spojení s dnešním životem. Skvělý nápad.  Vrací se i k Rilkovi, k Joyceovi, T. Mannovi, Saroyanovi a dalším. A jeho dodatky a komentáře jsou skvělé. Nikdy jsem něco podobného nečetl.

     Díky za takový nápad!
    
     Tu knihu mám s věnováním autora a byla mi dodána díky sestře Věře.                                                                                                             
                                                                                                                

                                                                                                                V.D.                                                                                                                            


                                                                 17 

  DNESKA -  4.5.12. – Tak si vzpomínám na naše někdejší dětské říkanky jako: - Kolo, kolo mlýnský, za čtyři rýnský, kolo se nám polámalo, mnoho škody nadělalo a udělalo bác! - Pak jsme si všichni sedli do dřepu…    Nebo : - Pásla ovečky v zeleném háječku, pásla ovečky v černém lese. Já na ni dupy, dupy, dup   (a dupali jsme), ona zas : cupy, cupy, cup (zase jsme cupitali). To snad už vymizelo, dnes dominuje spíše internet - .
   Já dodávám: -Věro, ale některé naše děti chodí nebo chodily do mateřských škol a divila by ses, že se to tam zase ozývá, snad trochou změn a s mnohým novým, ale stále dětskými pěknými podobnými říkankami i hrami. Ten internet-to vše sice brzy, ale přeci jen později -.
   Ony vždy byly novinky, kterých se mladá generace ráda chytala, ale takový je svět. Kde jsou ty doby, co já jako malý kluk -ještě v Úvalech-jsem  vyráběl malá rádia – někdy i za pomoci třeba brambory. Ale byla tenkrát taky převratná novinka – rozhlas! -. A tak to jde dál…

                                                                                                       V.R.+V.D.

    DNESKA – 5.5.12. – Vybavuji jednu cestu s otcem na Šumavu. Musím nejprve něco předeslat. V Nýrsku na Šumavě byl zaměstnán na poště tatínkův bratr  Bohouš – ruský legionář z 1. světové války. Byla  to taková náhoda, že tento bratr našeho otce si vzal za ženu sestru naší maminky Andy. Dokonce taky měli 4 děti, jako naši a dokonce ve stejném pořadí: dívka, chlapec, dívka a opět chlapec. Taková zajímavá genetická (?) shoda. Bylo to asi v r. 1932, kdy jsme se s tatínkem rozhodli podívat  za strýcem a tetou do Nýrska. Naše nejstarší sestra Věra tam byla už nějakou dobu na prázdninách. Navíc se nabídl mladší bratr maminky – strýc Jarka – že by nás vzal autem. On byl obchodní cestující a měl zrovna nějakou cestu do jižních Čech. Ale sám předtím upozorňoval, že bude často zastavovat a navštěvovat v různých místech různé firmy se  zbožím, že budeme musit čekat.  Tak to skutečně bylo. Po prvním dnu jsme přespali v Dobříši a pak jsme zase tak pomalu pokračovali. Pamatuji si, jak tatínek napsal domů mamince: - Táhli jsme se od Prahy, jako volské potahy. Teď už jedem z Dobříše, jako hlemýžď po břiše. Bylo to vtipné, ale strýc Jarka to asi moc nechápal a

                                                                     18
asi se mu to moc nelíbilo. Vím, že říkal, že to řekl předem a že je to jeho zaměstnání. 
    Dojeli jsme někam na jih, rozloučili se se strýcem a jeli jsme do Běšin vlakem. Pak jsme měli jít několik km pěšky pěknou šumavskou krajinou. Otec pak cestou řekl, musíme se zeptat, jdeme-li správně. Tam tenkrát bydlili Němci.Tak jsem si připravil první německou větičku a spisovně jsem se zeptal: - Guten tag, bitte, gehen wir gut nach Neuren? -  A on: -S Gott, jo is richt. S Gott -. To S  Gott, znamenalo Grüss Gott.  Tak jsem poznal, že se v praxi mluví všelijak. Procházeli jsme krásnou tenkrát ještě nepoškozenou šumavskou krajinou, viděli jsme mnoho rostlin, motýlů, ptáků i stromů… Došli jsme do starobylého městečka Nýrska, nalezli strýcovu rodinu a několik dní jsme zde – s občasnými výlety do přírody – setrvali. Naše Věra tam ještě zůstávala. Bylo to pěkné.
   Pak jsme šli s tatínkem na dráhu a jeli do Plzně. Byl večer a rychlík do Prahy jel až ráno. Tatínek se u pokladny nějak nepohodl, nevím , oč šlo. To ho trochu rozladilo. Ale pak mi řekl: - Zuj si boty a lehneme si na lavičky v čekárně. Bylo tam volno a noc jsme přečkali. Ráno nás dovezl rychlík do Prahy. Jel jsem tak dlouhou cestu vlakem moc rád a pořád koukal z okénka. Pak jsme se odebrali už domů do Úval. Byl to krásný výlet …
                                                                                                              V.D.

   DNESKA - 6.5.12. - Beru znovu do ruky útlou knížku Waltra Enlena, prostého vojáka, který nebyl nacista. Tu jsem kdysi obdržel jako dar od samého autora. Ale jak to všechno bylo? Byl rok 1964 a my jsme s dětmi autem jeli do Bulharska k moři, které ještě děti nikdy neviděly. Dojeli jsme do Burgasu a stavili se v takové zahradní restauraci na oběd. Protože v objednávce bulharských jídel jsme se moc nevyznali, ochotná číšnice vždycky, když nesla oběd některému zdejšímu hostu, nám ho nejprve ukázala, jestli by se nám to hodilo. Bylo to takové prosté a docela milé. Pak jsme odjížděli do Primorska, kde jsme zastanovali na břehu Černého moře. Nevěděli jsme, že se nám Burgas ještě vrátí ve vážnější podobě. To ale až později. Vedle nás zastanovala rodinka z Frankfurtu nad Mohanem s jedním kloučkem. Enlenovi. Pozdravili jsme se a bez formalit jsme si vyprávěli. Ale pak nám nastala vážná komplikace: náš Míša si začal stěžovat na bolest v břiše.
                                                              19
   Když jsme to vyšetřili, šlo zřejmě o zápal slepého střeva. Libuška chtěla jet domů, neboť se jí zde prostředí zdálo trochu „balkánské“. Tento zápal probíhá u dětí obyčejně rychle a když není včas operován, může vést ke komplikacím i k úmrtí. Tak jsme se rozhodli pro Burgas. Poprosili jsme naše německé sousedy Enlenovy, aby nám trochu ohlídali naše děvčata – Lenku a Martu  - a my dva jsme s Míšou odjeli.  A tak se nám Burgas vrátil ve vážnější podobě. Nalezli jsme nemocnici a byli přijati, že ihned Míšu budou operovat. Zůstali jsme v nemocnici a čekali, až Míša přijde na řadu. Bylo tam více případů a my jsme čekali dlouho přes půlnoc. Přijetí však bylo milé a ochotné. Pak konečně došlo k operaci, ale chirurgové neměli anestesiologa a tak umrtvovali jen lokálně. To je na povrchu dobré, ale práce na vnitřnostech bolí, tam lokální umrtvení už prakticky nepomáhá. Tak si Míša vytrpěl. My jsme se vrátili, Enlenovi byli plni zájmu, vyměnili jsme si adresy a s děvčaty jsme se odstěhovali do kempu poblíž Burgasu. Brácha už byl na posteli – my ho navštěvovali každý den a také jsme viděli mladé sestřičky, jak se starají a nosí mu i různé pamlsky, které do diety moc nepatřily, ale uzdravování šlo přesto velmi dobře. Pak už jsme cestovali všichni nazpět přes Rumunsko a Maďarsko domů. Byli jsme rádi, že všechno nakonec dobře dopadlo.                                                             
                                                                                                          V.D


    DNESKA – 7.5.12 - .Po nějaké době nás volal pan Elen z Frankfurtu – jak se máme, jak se vede malému po operaci. To se s léty několikrát opakovalo, také jsme si psali a někdy později – asi v r. 2001 nám poslal svou knížečku s názvem Soldat Georg Hessler, což byly jeho zkušenosti  prostého vojáka z 2. světové války.  Čtu znova ty upřímné řádky, ten dril i to utrpení prostého vojáka, strach z těch událostí na vojně, a to již při ústupu od Stalingradu a dalších proher. Sám byl mírotvorný, ale musil jít z přinucení s ostatními. A když viděl ty pohromy a když viděl, jak skoro všude  byly vidět nápisy: Gott mit uns a jak se skoro všechny bojující státy podobně vyjadřovaly: Bůh s námi! Pomyslil si, jaký vlastně ten Bůh je? Asi dost zlý, když tak hromadně dokáže zabíjet své vlastní „bytosti“. Jaký je a jaký byl? A Hessler si vzpomíná, jak Shakespeare vyjádřil už před čtyřmi sty léty, jak je na světě i dobro i
                                                            
                                                                20
zlo: - Zkorumpovaní a zlí klidně hledí  do tváří dobrých …
   A malý dodatek: - v r. 2008 nám náhle telefonovala paní Enlenová Elsa, že její muž Walter Enlen náhle umřel na embolii. Jak jí chybí… Je to smutné. Byli to moc hodní lidé…
                                                                                                        
                                                                                                     V.D.

    DNESKA – 8.5.12 – se všude vzpomíná na konec II. světové války – té nejhorší v dějinách. Dějiny lidstva jsou převážně dějinami válek. Miroslav Horníček píše:  - Po letech klidu vystřelil v Sarajevu Gavrilo Princip po vládním automobilu a zasáhl nejen následníka trůnu, ale snad i mozky a srdce všech. Začal věk obecného pomatení a krvavé ztřeštěnosti, věk, který trvá snad dodnes. - . (Moje poznámka: Gavrilo Princip byl pak vězněn v Malé pevnosti v Terezíně, kde jsem byl později vězněn i já a kde nám kdosi ukazoval samovazbu, kterou obýval Gavrilo a kde umřel na tbc). Pak nastala 1. světová válka a brzy nato i 2. světový válka, která byla tou nejstrašnější, a to nejen pro svou rozsáhlost a bezohlednost, ale i proto, že po prvé došlo k tomu strašnému holocaustu a nakonec i k atomové pumě.
   Určitou vinu měl na tom i ten ústupek velkých demokracií, které v říjnu 1938 rozhodly předat Sudety Hitlerovi, aniž se nás někdo ptal, aniž byl někdo k tomu jednání pozván z naší strany. A co tam dělal Mussolini???  Byl to pokus Hitlera usmířil, ale vznikl tak podnět k válce. ( Chtěli mír a budou mít válku – Churchil ). Slováci využili situace a dohodli s Hitlerem odtržení od ČSR a tak zbyl – Hitlerem hned nato obsazený Protektorát (15.března 1939). A tak vše začalo. Ten známý teror nacistů, zavření lidé v koncentrácích, omezování práv občanů, hlavně Židů s pozdějším „konečným řešením“ smrtí v plynu…
    Mnoho našich tehdy zklamaných, se  začalo spoléhat více na SSSR, ale i to byla neznalost tohoto státu. Později se to vše provalilo – ale většinou to trvalo pár let – kdy jsme viděli, že nejde o socialismus, nýbrž o stalinský teror, stejně krutý jako ten Hitlerův… Mnozí se definitivně probudili až v srpnu 1968, kdy nás SSSR přes noc přepadl a obsadil jako zločince. My jsme tenkrát toužili po uvolnění, které zaváděl aspoň trochu Dubček …Ostatní již známe konec této historie…

                                                                                                       V.D.
                                                               21
    DNESKA – 9.5.12 - . Vzpomínám si na komplikace v době, kdy Libuška právě obhajovala svou II. atestaci z dětského lékařství. Bylo v říjnu v r.1962. Tehdejší zkoušející profesor Lhoták působil přechodně v Havlíčkově Brodě a tak se vše konalo tam. Byl na to vyhrazen asi jeden týden.  Byl začátek podzimu, jeli jsme tam s Libuškou v neděli navečer naší Ifou. Rozloučili jsme se a já jel zpět k dětem a přáli jsme si, aby Libuška po zkoušce zase přijela. Já ráno jel do své nemocnice v Jaroměři II – Josefově a náhle nás náčelník všechny zavolal, že nastala „Kubánská krize“, že nesmíme opustit nemocnici ani v noci a musíme být stále přítomni. Já jsem ještě ten den vyprosil krátký odjezd domů, abych mohl informovat naše děti: Lenku 16 let, Martu 13  let a Míšu 10 let. – aby se postarali o sebe pod vedením nejstarší dcery Lenky a musil jsem nazpátek. Míša se svezl se mnou tou sanitkou, která mne přivezla, řidič totiž pravil, že za moment musí pak ještě z Josefova do Hradce, takže Míšu vezme s sebou. Mobily ještě nebyly, takže jsme se občas propojovali a informovali na dálku starým telefonem.
   Telefonicky jsem se dověděl, že  Libuška II. atestaci úspěšně zakončila a my jsme naštěstí taky na konci týdne byli uvolněni. Krize se urovnala (Kennedy – Chruščov). Libuška přijela vlakem. Rodina se zase pěkně setkala a život běžel dál…

                                                                                                             V.D.

  
   Dneska 10.5.12 byla v rozhlase pěkná vzpomínka na Lužici i někdejší osídlení Slovany. Když jsme jezdili na Rujanu, byli jsme i v Arkoně, pradávném sídle Slovanů. To vzpomíná ještě Kollár a lituje, že už je to všechno pryč ( Slávy dcera ). Ale to je vývoj. V Lužici jsme byli mnohokrát, neboť naši blízcí Lorencovi bydlí v Chotěbuzi – Cottbus, já jsem byl za války ve vězení v Budyšíně – Bautzen - a tak se v těch místech prolínají zbytky slovanských jmen, které se vývojem poněmčily. Setkali jsme se tam s názvy jako Döbern – Dobré, ale např. Velká Velká – Grosse Welka  i Kleine Welka – Malá Velká. Nápisy jsou v těch místech dvoujazyčné. Blízký Spreewald s množstvím ostrovů, kde se pěstovala zelenina i obilniny, byl nejdéle snad skutečně

                                                                  22

slovanský  s lužičtinou. Byl to svět trochu sám pro sebe, trochu v soběstačné izolaci.
   Za nacistů byla lužičtina zakázaná. Dnes mají tito lužičtí Srbové opět svou školu a Domovinu v Budyšíně. Ovšem vývoj se opět více překlání k němčině, protože mladí už později chodili do továren a do jiných zaměstnání, kde vládla němčina. Ale dobře, že nikdo onu menšinu  neutiskuje, že je to ponecháno přirozenému vývoji bez nepřátelství.  A s radostí jsme také viděli u Chotěbuzi na prostoru nazývaném : Bundesgartenschau, kde jsme viděli mnoho květin. Bylo to v r. 1995, kdy se tam konala tato výstava za město Chotěbuz. A také tam na malém ostrůvku předváděly skupinky lužických Srbů  své národní tance. Obecenstvo bylo nadšené…
       A tak to má být – nechat nezaujatý vývoj všem ostatním národům, a to i  všem podobným menšinám. Kéž ve sjednocené Evropě – EU – žije trvale takový duch mnoha národů v přátelském duchu.

                                                                                                            V.D.

    DNESKA 14.5.12. – Vracím se ještě opět k Horníčkovi. On ve svém Vyznání (věnováno Mariánským lázním) uvádí: - Psát – nemusí to být vždycky velká literatura – je aktem proměny. V té rychlé proměnlivosti všeho, v tom věčném zanikání tu zanecháme aspoň stopu. Snad někdo z potomků si to někdy přečte,  snad i někdo vzdálenější. A i ta stopa se časem promění a pomalu přestane být stopou. Jednou asi pomalu i zanikne. Ale stále může někomu sdělit:  Někdo tudy šel, postál tu, byl tu.
 
    Moc se mi to líbí a vystihuje to život i naše psaní. Je to snad také  vzkaz někomu z budoucímu.  Snad se jich jednou někdo dotkne. A nám to také oživuje náš život. Tedy pišme!
                                                                    

                                                                                                                  V.D.

    DNESKA -17.5.12.- se nám narodil 12. pravnuk: Šimon Dobiáš. Líbí se nám to. Já jsem si vzpomněl na dávnou knihu: Šimon kouzelník od
                                                          23


    MUDr. Hamzy o pokrokovém knězi, který bojoval proti celibátu. Hamza založil také plicní léčebnu Košumberk, kde také působila kratší dobu Libuše. Tak jsme propojili několik radostí i vzpomínek najednou.
                                                                                                             V.D.
                                               

   DNESKA – 17.5.12. – Vzpomínám na dávnou dobu, kdy jsme vodili  naše děti do školky i ze školky. Musili jsme se s Libuškou všelijak střídat, podle našich služeb na klinikách. Ale šlo to, šlo.
   Vzpomínám si na teplé dětské dlaně svých dětí, vždy tak hřejivých - zapsal jsem vzpomínku na tyto dávné dny.

                  Jdem známou ulicí,
                  V dlani mám dětskou dlaň
                  Tak měkkou, hřejivou.
                  Pak dětský hovor jako dar,
                  Který jen dítě může dát –
                  Dítě a jeho dlaň…

                  Ta tichá vzpomínka
                  Tíží mě na srdci…
                  Jak je to daleko –
                   Říci to – neříci…

                  Ach ano, je to ta dávná dlaň -
                  Tak měkká – hřejivá.
                  Co říci víc ?  K obrazu života…

                                                                                                    V.D.


   DNESKA -19.5.12. – Vzpomínám na naši návštěvu u našich přátel Lorenzových v Budyšíne – Cottbusu. Jak jsme tak s nimi projížděli ta milá okolí Správy a Sprévaldu, zavezli nás jednou na severovýchod

                                                             24

k velkému – ale již opuštěnému statku. Vše bylo prázdné, v okolí kopce a lesíky. A nad tím opuštěným statkem dominoval výrazný holubník,
ale již také prázdný. Kam asi všechno odešlo z toho kouzelného koutu, kam asi ulétli ti holubi?
    Jak je to smutné, když lidé opustí tak pěknou krajinu, jak je smutný ten holubník bez holoubku … Vše zajímavé, ale již bez života.

                                                                                                             V.D.
                                                        
   DNESKA 20.5.12. – Vzpomínám si na našeho obětavého otce.  V Úvalech na krásném místě poblíž rybníku a zalesněné stráně a uprostřed luk dal postavit pěknou vilku, aby děti byly na vzduchu a v přírodě. Bylo to skutečně kouzelné. Musil se asi také dost zadlužit, aby splnil ten svůj sen – bydlit na venkově s dětmi a celou rodinou.
    Stala se však taková příhoda. Po několika létech dostal v úřadě vyšší místo s vyšším platem a tak si myslil, že to všechno rychleji a snadněji zaplatí. Ale bylo nutno se odstěhovat s celou rodinou na to nové místo ve východních Čechách. Ale nikdo netušil, že tento postup je jen dočasný. Na novém místě si vyhlédli jiného člověka a po necelých dvou letech jsme se stěhovali nazpět do Prahy  My děti jsme již chodily všichni do vyšších škol, tak bylo výhodnější, aby celá rodina bydlila v Praze. Ale naše vilka byla zadlužena a náš tatínek, aby vydržel podporovat děti na studiích, nakonec vilku prodal. A byl konec s Úvaly… My studovali … Byli jsme 4 sourozenci.
    Po čase jsem se jel podívat do Úval na stará milá místa. Naši bývalou vilu koupil nějaký řemeslník. Ale nejhorší bylo, strhl šikmou střechu a udělal rovnou střechu, což se na ten typ vůbec nehodilo. Bylo to smutné … Smutek po někdejším mládí v Úvalech u Prahy.

                                                                                                           V.D.
   DNESKA – 21.5.12. – Už jsme se rozloučili s jarními květinami, byla to jarní exploze jako vždy. Sněženky, bledule, šafrány. Modré šafrány. Budeme se loučit opět s těmi bratříky šafránů na podzim? S našimi ocúny , s těmi narůžovělými „naháči“ … ? Nikdo neví…

                                                                                                            V.D.
                  

                
                                                         25
    DNESKA -23.5.12. – si libuji, že jsem zde – v Kytlici. Prožíváme tu jarní explozi rostlin, květů a všeho. Praha je krásné, ale pro takovou část života ve stáří, je to dar – ten venkov, zpěvy ptáků a vůbec – jak se raduje celý svět, lidé i zvířena. Jsem teď tady šťastná a Ivaně vděčná.

                                                                                                           V.R.

   DNESKA – 25.5.12. – Přemýšlím o sjednocené Evropě. Celá situace ve světě k tomu vede zvláště z ekonomických ( snad ) důvodů. Myslím, že EU je pěkný kaleidoskop národů vesměs s velkou a dávnou kulturou
, po někdejší egyptské, arabské a čínské… Jen když se dotknu několika námětů: co byla česká literatura např. bez K.H.Máchy? Co ruská bez Puškina, co anglická bez Shakespeara, německá bez Goetha, italská bez Danta atd. atd. To jsem vyjmenoval jen malou část kultury a tvorby a celé velké historie Evropských států.
   EU je takovým kaleidoskopem evropských států, kéž ta kultura i jazyky zůstanou. Jestliže se přirozenou cestou nutně do nich vmísí některý jazyk – trochu jako esperanto – nejspíše angličtina, ať vstupuje na nadpisech, nad obchody, do restaurací atd., ale jako druhý nápis. Nemyslím, že by se ta např. angličtina měla stát jakousi módou. Nechť jsou zachovány národní jazyky, literatura a ostatní tvorba – to podle mne znamená EU.

                                                                                                          V.D.

   DNESKA – 26.5.12. - . Trochu dnes medituji o tom stáří, jak se pomalu měníš v „kulhavého poutníka“. Žiješ –li dlouho, vše se nutně kolem tebe mění, a to zvláště v těch posledních časem, kdy vzniká velký pokrok v technice všeho druhu. Je toho  stále více. Mnoho je k dobru, ale ty vynálezy slouží i těm všem podvodníkům. Tak to asi ale bylo vždycky. Dnes v tom pokroku narostlo zároveň dost těch negativních jevů: zlodějna podvody, kriminalita. Něco mohly na morálce snad zavinit i ty velké války 20. století, zvláště asi ta II. světová válka.

                                                               26

    Mění se lidé v tvém domě, přibývají mladí jsou nové rodiny a ocitáš se v novém světe. I okruh přírody se kolem mění, město se trochu zvětšuje, někde se ruší i louky i stromy i lesy. Někdy se zdá, že si lidé myslí, že naše celá planeta je tu  jen pro lidstvo. Vše je trochu jiné, mnoho se mění, jenom lidské povahy charaktery zůstávají jaksi trvale skoro stejné. Je mnoho učených, ale stále dost málo moudrých. A my už ani neuvidíme asi ten další vývoj…

                                                                                                       V.D.
DNESKA – 27. 5. 12.  je neděle. Vzpomínám na náš zdejší Stříbrný rybník. Tak se skutečně jmenuje to kouzelné místo na okraji hradeckých lesů, kam jsme rádi chodili. Vzpomínám si, jak jsme v začátcích zdejšího pobytu v HK to místo objevili. Jeli jsme s kočárkem – to byl Míša ještě kojenec – lesem, moc jsme toho tady ještě neznali. Minuli jsme lesní rybník Výskyt, bylo to kouzlo. My jsme radostně pokračovali, pamatuji si, jak na okrajích cesty kvetly divoké žluté kosatce – bylo jaro. Po nějaké době jsme došli  - již na okraji lesa – k druhému rybníku, který je zván Stříbrný. Stříbrný rybník! Stříbrný vítr (Fráňo Šrámku) … Byli jsme ještě mladí se třemi malými dětmi …

                                                                                                            V.D.

   DNESKA – 29.5.12. - Opět vypisuji kousek z Werichova „moudra“: -Moje definice života je: - všiml jsem si, že život vždycky stojí a bude stát za to, aby ho člověk dožil. Ono se s ním  totiž nic jiného dělat nedá, tak se snažme! -.
   Znovu jsem sáhla po Tvých Fragmentech i po Tvých epigramech a líbí se mi zvláště tento veršík: - Pokorně popsal jsem životní momenty – bez zloby o tom zlu – tak vznikly Fragmenty. A ještě jeden příklad: -Snad už jsme staří dost a život kolem pádí. Ať jsme tu trochu pro radost, dokud jsme ještě tady -.  Snad by to mohlo i vyjít ?

                                                                                                             V.R.

   
                                                          27
DNESKA – 30.5.12. – Všichni se radují z malého Šimona, malého snad jako semínko dalšího života. Je to radost! Šimon Dobiáš a co pane Hamzo: Šimon – kouzelník?
                                                                                                              V.D.

   DNESKA – 1.6.12. - Vzpomínám na to naše velké cestování s dvěma kamarády, kdy jsme o prázdninách vždy chodili „čundrovat“se spaním ve spacáku v přírodě. Na stan nebyly peníze. Přesto šlo o zážitky na celý život. Vzpomínám, jak mě maminka vždy po návratu radostně vítala, že se nám nic nestalo, že jsme doma. Bylo ještě před 2. světovou válkou a my byli studenty gymnázia. Jedna epizoda mi zvlášť utkvěla v hlavě. Vraceli jsme se z Orlických hor – tenkrát ještě německých. Tak jsme poprvé poznal Říčky, ale jen tak povrchně, že jsme jimi jen prošli a že to byla krajina velmi pohledná. Celé Orlické hory se nám moc líbily. Naši byli na dovolené ve Stříbrné Skalici. Moji dva druzi se rozloučili a šli do svých domovů a já směřoval k té Stříbrné Skalici. Vracel jsem se již pěknou loukou, věděl jsem, že naši jsou usídleni někde na okraji. Náhle vidím maminku, která mě spatřila a běžela ke mně a nadšeně přivítala … Bylo krásné, neopakovatelné.
   Teď už se občas vracím od některého lékaře z ordinace, někdy i po vyšetření v naší Fakultní nemocnici a moje druhá maminka – má žena Libuše mě vítá také radostně a ptá se, jak to dopadlo, říkám, že jsem vzhledem k věku stabilizován. Obyčejně dojde na podrobnosti – vše jaksi odpovídá věku. Jsme rádi, že to je aspoň tak, jak to je…
                                                                                                                 V.D.

    DNESKA - 2.6.12 – Je v Žiželevsi u našich Dobiášů – Míši, Dany  Šimona slavné narozeniny: - Míša a Šimon mají tzv. kulatiny – Míša 60let., Šimon se právě narodil a Dana se dožívá 59 let. Je tady mnoho sešlých lidí z příbuzenstva a je příjemně veselo. Šimon je roztomilé miminko!
    Musím to uvést: těch 60 let, to už je v životě určitá přehrada, ale Míša ji překonává hravě, má mnoho činností, oceňuji jeho široké spektrum zájmů, jeho činnost a i to, jak dovede být při tom všem skromný. Zde se musím zmínit, že děkujeme všem dětem i potomkům, že nám pomáhají a že dosud žijeme dosti civilizovaně.
                                                                                                                V.D.
   
                                                          28
Druhým „kulatým“ je maličký Šimon: Šimon Dobiáš, ale mně se v duši ozvalo: Šimon kouzelník. To ba byla ale dávno zapomenutá četba ještě z mé puberty. TJ.: lékař F. Hamza – založil Košumberk – ale taky napsal knihu o pokrokovém knězi, který prakticky bojoval proti celibátu. Tak se mi to v hlavě vynořilo… Název je Šimon – kouzelník!
    Pak je ještě Danuška se svými 59 léty, která vždy pěkně doplňovala v rodině zájmy o umění, literaturu atd. A tak se celá rodina vyvíjela ve své úplnosti.
                                                                                                                 V.D.


   DNESKA -7.6.12-Vzpomínám,jak nám naše Jitka /Jitulinka) udělala radost po smrti.  Všichni sourozenci: Věra, Veník, Miloš jsme se sešli v Praze na Ďáblickém hřbitově, abychom se účastnili Jitčina pohřbu. Nejprve byl rozptyl. Potom jsme vzpomínali na dětství a šťastné mládí v Úvalech. Jednou v zimě při bruslení se pode mnou prolomil led a Jitka mi pomohla ven. To už jsem jednou popisovala.
   Měli jsme se všichni sourozenci rádi. Když tatínek přinesl ještě v Praze Jitku v náruči od doktora po narovnání  částečně vyluxovaných kyčelních kloubů (vrozená vada), měla nohy ještě v sádře. Bylo nám jí líto. Ale Jitka si z toho moc nedělala. Dostala speciální stoličku a pilně se odrážela nohama od země a vesele drandila po,celém bytě. Nakonec se uzdravila, nekulhala a byla zase jako artistka. Když jsme čekali na nádraží na vlak do Úval, metala přes zábradlí kotrmelce a někteří cestující ji obdivovali. Ale ona byla i fešanda – vždy dokonale upravená. Později si obleky sama šila, byla šikovná a i na nás mnohé ušila. A naší Ivaně dokonce ušila pěkné šaty na promoci. A tak budeš, Jitko, žít s námi ve vzpomínkách, dokud budeme na světě, my – Tvoji sourozenci.
                                                                                                     
                                                    
                                                                                                            V.R.


                                                            

                                                           29
                                          Malé vzpomínky
      (1968)
     Jde to tak taky
Jaképak diskuze
Jaképak dohody
Přijedem nejraděj
S tanky

    (Podzim 2012)
    Už kvetou zase ocúny
Už zase žloutne listí
Uvidíš ještě šafrány
To naše jarní kvítí?

    (Stáří)
   Ale tvoř stále to
Na co snad ještě stačíš
Nalezni svoji míru let
Však už si nezatančíš

     (Cit)
   Snad ani vrásky nevadí
Projevit ještě cit
Tam kde je chlad a nezájem
Může se všechno pokazit  

   (Cesty)
   Snad ještě jednou naposledy
Spatříme Hory Orlické
Vše vlídné, všechno prožité
Zas chvíli budem tady

   (Malé procházky)
   Jdu naší malou cestičkou za domy
A vedle louka stráň a les
Vzpomínám si zas na cesty
Kde dosud kvete vřes                                                               V.D.                                                    
                                                                                                                          

                                                           30   
   DNESKA - 15.6.12. -  Vzpomínám na ten šik divokých husí, pěkně upravených, letících a hovořících svým štěbetáním. Bylo to jejich dorozumívání a také snad nějaká informace?  Bylo to v Bechyni na podzim 1943, kdy už jsem byl doma z nacistického vězení a kdy jsme si právě s Libuší řekli své ANO. Ten šik husí na obloze, to byl jakýsi svatební pozdrav, něco jako: buďte vytrvalí, žijte užitečně a zanechte zde dost svého potomstva. Splnilo se. Hned na jaře 1944 jsme se vzali na pražské staroměstské radnici, vzpomněli si na ty letící husy a snažili se plnit jejich odkaz. Byl to tenkrát v Bechyni takový svatební let.
   A snad jsme žili s tím odkazem o užitečnosti v životě i o zanechání po sobě dost potomstva…
   Ale již nikdy jsme tak krásný obraz letících husí nespatřili.    
   Dnes je tomu již 69 let.
                                                                                                                  V.D.                                                   
  




  


Komentáře
V blogu nejsou žádné komentáře.