DNESKA 21

Věra Rysková, Václav Dobiáš 15:02 0 komentářů

Vzpomínky ze série DNESKA píše Věra Rysková (vdova po Janu Ryskovi, autorovi dětských knížek - např. Táto, sežeň štěně, Anička jde do školy) a Václav Dobiáš. Jsou to úvahy a vzpomínky z korespondence, kterou si tito dva sourozenci zpestřují seniorský svět a čas. Mezi Hradcem Králové a Kytlicí putují dopisy minimálně jednou týdně. Korespondenci s jejich svolením zaznamenala moje maminka. Lenka Suchánková.

                                         DNESKA 21
        V.R. - Věra Rysková – 1915, V.D. – Václav Dobiáš – 1918.
 
    DNESKA - září 11. – Věra vzpomíná na našeho otce, který byl  technicky trochu antitalent. Když zastával v Novém Bydžově funkci správce Hospodářského družstva, potřeboval vyřizovat různé činnosti okolních rolníků a podávat o tom zprávy do centra do Prahy. K tomu potřeboval auto a tak si udělal řídičské zkoušky a začal jezdit. My – děti jsme často rádi jezdily s ním, poznávaly jsme tak to pěkné okolí, vesnice a krajinu. Jednou jsme taky tak jeli a auto najednou zastavilo. Otec nejprve nevěděl, co se děje – až jsme společně zjistili, že došel benzín. Tatínek vzal kanystr a šel do nejbližší vesnice, aby benzín sehnal. Veníka mezitím napadlo, že v nádrži na benzín vždycky zůstane něco pohonné tekutiny a že nádržka vždy trochu přečuhuje nad dnem, aby se do motoru nedostala snad nějaká nečistota. Šel a  rozkýval auto, aby něco z toho zbytku nateklo do karburátoru a auto se rozjelo. Veník  jako 14čtiletý tercián sedl za volant a jeli jsme naproti otci, aby se nevlékl s tím kanistrem tak daleko. Podařilo se skutečně ujet slušný kus cesty naproti tatínkovi, který šel s plným kanistrem. A tak jsme dojeli šťastně do svého tehdejšího bydliště v Novém Bydžově. Nutno ještě podotknout, že to bylo asi v 1934 a že tehdy byly silnice skoro volné, že se dalo prakticky zastavit kdekoli a snad to nikomu nemohlo vadit. Pro řidiče - amatéra to byla ještě zlatá doba automobilismu. Kde je ta doba?

                                                                                     V.R. + V.D.

   DNESKA - ještě září 2011. Vzpomínám a trochu často se ptám, kde jsou ti všichni spolužáci z obecné školy a i ti spolužáci z těch několika gymnázií, která jsem navštěvoval, kde jsou i  ti všichni, kteří byli se mnou ve vězení za nacismu, kde
                                               2
jsou i ti všichni moji známí za studií medicíny, kde jsou bývalí studenti z Petrohradu, kde jsem 2 roky pobýval ? Kde, kde jsou ti všichni? Když je člověku více než 90 let, vznikají takové otazníky a těžko k nim hledat odpovědi!  Svět se mění, těžko říci, zda k lepšímu. Naše mládí zůstalo v hluboké minulosti…

                                                                                             V.D.

   DNESKA - září 2011. Naši hoši: Míša D., Vojta, Adam, Bohouš jedou na víkend prohloubit studnu u rodinné chalupy v Říčkách. Voda se v naší starší studni, kopané před 50 léty   občas ztrácí, a to asi také vzhledem ke změnám klimatu, kterými prochází celý svět. (Kde máš vodu, Aničko?  Bylo jí tam maličko! )
   Ta práce znamená velkou námahu v tom podzemí několika metrů. Vzpomínám, jak i několik známých studánek v lesích vysýchá. Bude voda i u nás vzácnou tekutinou?
   Ale musím myslit i na to, jak vysýchají i naše „studánky“ nápadů, vzpomínek a úvah v našich mozcích. Je to záležitost stárnutí. Stárneme.  Kdo by nám mohl přijít prohloubit ty naše studánky ?

                                                                                                  V.D.

    DNESKA -  v polovině září 2011 jsem byl na odběrech krve v naší laboratoři na poliklinice II.  Zde pracuje dosud řada laborantek z naší doby, kdy jsme zde ještě sami pracovali po nuceném odchodu z  klinik FN. ( Bylo to z politických důvodů). Ale ta práce na  poliklinice nebyla nějak rušena. Pracovali jsme tam s Libuší jako ambulantní odborní lékaři. A tak se občas

                                                
                                                3

vracíme na stará místa. Dívky v laboratoři mne radostně přijaly, trochu popovídaly o minulých létech a spolupráci.
     Je vlídné přijít takto na svá bývalá místa.                        V.D.
                                                                                                 
                                                     

   Dneska – 20. září – jsem byl pozván do FN – HK na schůzku pracovníků a přátel 2. interní kliniky. Byl jsem tam nejstarší – samozřejmě. Byl jsem ale moc rád, že mne pozvali. Byla to radost vidět a mluvit se svými bývalými spolupracovníky a trochu i s těmi mladšími. Vybavovala se nám dávná léta. Je to zvláštní souvislost – vidět zase skoro všechny, některé už nešlo poznat, ale zase jiní se už nehlásili. Vzpomínka na trochu tvrdá léta na té klinice. Vím, dnes je všechno trochu jiné, medicína jde dále, ale co by byla bez toho předešlého? Musí se vždycky budovat na tom předešlém. Jsme rádi s Libuší, že můžeme aspoň trochu pozorovat ten velký pokrok, kterým dnešní medicína prochází. Ale i ty zmatky, co tak trochu nastávají. Bylo to pěkné a hladivé setkání.
   Bylo milé, že mnozí už četli mé Fragmenty, ale mnozí se také intensivně ptali, jestli budou pokračovat i naše DNESKA. Odpověděl jsem kladně.

                                                                                             V.D.
    DNESKA – ještě v září 11.  Ne, že bychom se dříve nebáli. Dnes je toho ale asi o trochu více. My – jako děti  - jsme v Úvalech chodily do města nebo na nádraží kolem tzv. černé zahrady. Byla blízko nás, tou cestou jsme musili velmi často jít. Byla to dost dlouhá zahrada, silně zarostlá keři a stromy, dům nebylo ani vidět a obyvatele jsme za celou řadu let nikdy neviděli. Ale podle sousedů žili tam nějaký muž a žena. My ale


                                                  4
nic nevěděli a trochu s podivným pocitem strachu jsme tu černou zahradu míjeli. Vždy jsme byli rádi, když jsme se dostali k veselé chalupě p. učitele Štancla a pokračovali dál.
                                                                                                   V.R.
                                               

   DNESKA - září 11. Dnes si říkám s Voskovcem a Werichem: - jednou jsi dole, jednou nahoře - . Často člověk ani neví, je-li dole nebo nahoře.  V myšlenkách se ráda vracím k přátelství s Horníčkovými. V Holešovicích do obecné školy začal chodit ke mně do třídy jejich malý Honzík. Tak nastalo moje dlouhé a pěkné přátelství s Horníčkovými, s Mirkem i jeho milou ženou Bělou. Nejkrásnější chvíle jsme společně prožili později v Kytlici, kde i oni si zakoupili chalupu. Teď už je chodím všechny tři navštěvovat na zdejší hřbitov. Jsou to nezapomenutelné vzpomínky…
   Další velké přátelství jsem měla se svým spolužákem z obecné školy Vláďou Havlíčkem. Bydlili jsme blízko sebe – my v Bubenské a on na bývalém nádraží v Holešovicích. On šel pak na reálku, vystudoval techniku a stal se inženýrem. Já jsem šla na gymnázium a po maturitě jsem šla na Pedagogickou akademii a stala se učitelkou. Tam jsem se seznámila se svým dalším spolužákem, Jendou Ryskou. Byl z Loun a bydlil v Praze blízko nás na Letné u své tety. Měli jsme společné cesty, společné zájmy a společné vzdělání a stali jsme se manželi. C´est la vie. A tak jsem se stala Věrou Ryskovou.

                                                                                              V.R.

 
                                                 5

   DNESKA - 22.9.11 nás navštívily dvě lékařky  z Libušina pracoviště: Zuzka a Máša. Moc pěkně jsme si popovídali, probrali, život, jak šel. Zuzce už manžel zemřel, radost jí dělá syn se snachou a vnučkou Monikou. Mluvili jsme o kultuře, dosud nedořešených zmatcích v našem zdravotnictví, ale i ve
vládě. Ony dělají jako specialistky také alergologii, jako kdysi Libuše, která je pak občas i zastupovala v ordinacích. Bylo to moc milé. Ta Máša je dcerou maminky  Rusky,  také  někdejší
emigrantky. Chodila ke mně do ordinace, mluvívala se mnou ráda rusky a dala mi několik svých ruských básniček. Já jsem je schoval. Otec Máši zemřel již dříve, maminka, která chodila ke mně do ordinace potom také umřela ve FN v HK. Máša nám už dříve vyprávěla, jak se v Rusku s bývalými emigranty zacházelo. Odvlekli je 2 členové NKVD hned v r. 1945  - asi 2 dny po skončení války. Ti odvlečeni muži často zmizeli beze stopy. Byl mezi nimi i Mášin dědeček, který zmizel a už nikdy se o něm nic nedověděli. Rodina i známí na něho stále vzpomínají. Máša vystudovala medicínu zde. Včera nám vyprávěla, že nyní v Moskvě – kam byla taky pozvaná, dělají památník těmto smutným událostem. Já jsem jí předal ty někdejší ruské básničky její maminky, které mi kdysi  věnovala a ona je tam také umístila do toho památníku. Jsem rád.
                                                                                                   
                                                                                                 V.D.

 

  DNESKA - 30. září – si vzpomínáme na několik perliček z dětství našich dětí. Lenka byla odmalička velká čtenářka. Jednou jí do knihy nakoukla dvouletá Marta a pětiletá Lenka

                                                     6
na to: - Čum si na svou! -. Obě totiž dostaly novou knížku. Ta rezolutnost! Jindy jela již větší Lenka samostatně ve vlaku do Říček. Čekali jsme na ni ve smluvený čas na nádraží v Rokytnici v O.h. Nepřijela. Nebyly ještě mobily, nebylo možno najít nějaké spojení. Pak nás napadlo čekat na autobus, který přijížděl od Žamberka a hle, v něm přijela i Lenka. Zaplatili jsme dodatečně jízdné a byli rádi, že se Lenka našla. – Cos to dělala -? A ona: - Četla jsem si a v Doudlebách jsem přejela až do Žamberka – to je  asi 25 km..
    
   Marta byla velmi veselá a všude hned začala bavit celé okolí, zpívala, tancovala, brala z legrace tu a tam třeba někomu  i rohlík, který mu koukal z kapsy apod. A má  teď krásné pokračovaní ve své Emmince, která je v těchto akcích také velice pokročilá. Tancuje, cvičí a zpívá.  Je ještě předškolní, čtyřletá..

   Lenka i Marta pak přivítaly radostně příchod brášky. Čas plynul, děti hrály a různě žertovaly. Tak jednou v koupelně vznikla slova: - Nemysli si, brácho, ale až vyrosteš, budeš stejný jako my. Bude z tebe holka! Bráška to přijal trochu s údivem, ale klidně.
   Když pak povyrostl, zajímal se více o techniku a jednou poučoval maminku, že se může dát přejet náklaďákem, když bude šikovná a rychle se položí  nadél pod střed auta. Ale mami, to se musí umět!
    A nakonec ještě náš Míša – už školák. Ke mně do ordinace jednou přišel starší pan učitel a říkal, že učí našeho Míšu. Že je docela dobrý žák, ale že často vyrušuje všelijakými žerty a šaškárnámi. Že se omlouvá, že by mu býval dal 2 z chování, ale to že by bylo dost kruté a tak že mu dal 2 aspoň z tělocviku. Ale

                                                    7
on byl vyslovený sportovec.  Libuška se doma ptala Míši: - Proč ve škole zlobíš a doma jsi docela hodný? – . On: - Mně to zlobit doma,  moc nebaví! -. A ta dvojka z tělocviku ho mrzela více, než by bývala ta z chování.                                           V.D.

   DNESKA – 28. září - jsme Tě – Veníku - oslavovali v celé ČR. Vzpomínám si, že Ti maminka dala jméno po svém milovaném bratrovi Václavovi, který však zahynul v 1. světové válce. Maminka ho měla moc ráda.
                                                                                                   V.R.

   DNESAKA – v  říjnu – 2011- vzpomínám na Čapkova slova o očích, jak jsou asi ze všech smyslů nejdůležitější. Jsou božský nástroj a nejlepší část mozku. Žádný jiný důležitý smysl není tak cenný! Teď to vidím ve svých 96 letech, jaká je to pravda.
   Pak ještě vzpomínám na Werichova moudrá slova: - Je divné a od přírody neočekávané, že to zařizuje tak: - Když jsi mladý,
máš plno síly i výdrže, ale celkem víš hovno. Když jsi starej, věděl bys a chtěl bys toho udělat  haldy, ale jsi unaven a končíš! Takže ani příroda není bez viny -.
                                                                                                   V.R.

                                                   
    DNESKA - Věra píše: Žiji nyní v Kytlici v chaloupce u dcery Ivany. Přivezli mě sem z Prahy 8 – Frýdlantské ul., když jsem doma upadla a nemohla vstát. Sanitka mě zavezla na Bulovku, kde mě vyšetřili a Ivana s vnučkou Veronikou mě dovezli  k nim do Kytlice. Připravily mi tam pěknou komůrku, kde mohu dobře žít. Zde občas pletu různé veselé figurky pro děti, občas fusekle na zimu, čtu a hlavně si  píšu dopisy s Libuškou a Veníkem každý týden – a dále i s Olinkou, Evou Potůčkovou a

                                                     8
s Hrádkovými. Ta Eva Potůčková mě  seznamuje s kulturními akcemi v Praze a také s jejími zážitky. Jsem ráda.

                                                                                                    V.R.

   DNESKA -  3.10.11 Věra píše, jak pěkně se o ni postarala její dcera Ivana. Jak je to dobře, mít empatické – dobré dítě a potomky. A tak bych chtěl také trochu přiblížit naši situaci.
   Ze sociální péče máme denně donášku obědů. Funguje to dobře a bez zádrhelů. Ale moc si ceníme toho, že máme také pravidelnou  pomoc od našich tří dětí. Každý přichází jednou
týdně, takže obyčejně obden přijde jedno naše dítě : Lenka, Marta, Míša. Nakoupí nám, jindy pomohou udělat větší úklid. Jsme moc rádi a děkujeme jim. Bez nich bychom už asi nežili tak civilizovaně a kulturně.   A také děkujeme svým vnoučatům i pravnoučatům, kteří nám pomáhají, každý podle svého věku a možností.  A pak i dopisování s Věrou, s Hrádkovými a dalšími známými nás duševně udržuje. Je to dobré, nutí nás to k přemýšlení a k tvůrčí duševní práci.
   S pomocí všech těch jmenovaných se držíme ještě dobře, ačkoli věk neúprosně pokračuje, což je zákonité.  Jsme také  rádi, že naši potomci pečují o chalupu v Říčkách.       
                         Tedy díky!                                      
                                                                                     Má+Tá

   

DNESKA - 12.10.11 vzpomínám na náš domov. Mohou být krásné vily, zahrady i přepych, ale nemusí tam být vždy  „teplo domova“ ! U nás to teplo domova bylo vždy a to moc  znamená. Vždy jsme se měli kam vrátit, kde přitulit. Buďme na to hrdi.
 
                                                   9
Také si myslím, že děti v běhu života nestačí včas vyjádřit ten vděk rodičům za tu jejich obětavost, za to – jak říká Werich – že je to kumšt, být dobrým tátou a laskavou mámou. A to my jsme doma měli. To v člověku zraje a teprve s léty obyčejně dovede toto vše ocenit. Člověk by rád  vyjádřil ten vděk, ale bývá to pozdě, už není komu to říci – rodiče již odešli. Tedy díky za to teplo domova, je to bohatství pro celý život.
                                                                                               V.D.
                                                                            


       DNESKA – 15.10.11 vzpomínám  na ten song, s kterým se měli loučit kdysi Děkábristé, když je odváděli na Sibiř. To bylo ještě za carského Ruska.

    Večerní zvon
Když z věže zní,
Co dávných snů
On probouzí…

   A mysl má
Vstříc letí dnům,
Jež v dětství dal
Otcovský dům…
                                    (Citováno přibližně).
  
   Kolika odchodům v životě by se tato slova hodila. Některé sloky jsou pro všechny a pro celý život.   Přímého autora neznám.

                                                                                                V.D.

                                                         10
   DNESKA – 13.10.11 si vzpomínám na svoje učitelské řemeslo. Náš ředitel byl velký pedant. Před osmou hodinou stál u výtahu, v dlani držel významně kapesní hodinky a ještě významněji vrhal zrak na kantory – opozdilce. Nejčastěji na mého muže, pod jeho důstojnost bylo přijít někam včas!

                                                                                                    V.R.

    20.10.11. Vzpomínám, jak mi ještě ve vězení jeden spoluvězeň, který náhodou přišel z Osvětimi, vyprávěl, jak tam z velkých spaloven vychází dým, který je cítit páleným masem.
   Ano, za dveřmi „do sprch“ mizeli snílci, řemeslníci, lakomci, idealisté, básnici i vědci, lidé se svými city, ženy s dětmi, starci a stařeny. Všichni. Zemřeli jako pouhá čísla. Pak byl cítit ten dým z páleného masa.

                                                                                                V.D. 

    DNESKA - 21.10.11 vzpomínám, jak otcem  nepohnula představa, jaké zklamání a zoufalství postihlo ty, kdo upřímně dříve věřili, že systém lze nějak zevnitř napravit spravedlností. A když pak viděli v r. 1968, že se ke slovu dostávají tanky s takovou samozřejmostí, jako by to byl jediný způsob  jakékoli domluvy, byli velmi nešťastní. ( Podobný  zážitek líčí také maďarská spisovatelka Yudita Kissová ).
                                                                                                   V.D.

    Včera -22.10.11 byla u nás rodinka Terezky – všichni Fejtovi. Samozřejmě 3 hravá pravnoučata. Verunka už školní, Matyáš také již v první třídě – tedy také školní a nakonec roztomilý Jonášek s pěkným úsměvným pohledem,  zatím 5letý.


                                                    11
Dostal jsem takový malý nápad: vymyslil jsem si pro každého dáreček.
   Tak děti pojďte ke mně: nejprve nejmladší – Jonášek. Říkám: - Ty jsi malý, číst ještě neumíš, ale já tě naučím aspoň trochu několik písmem -. A dal jsem mu takový rébus, který jsem tenkrát dostal od své sestry Věry: - Tak se podívej, v této krabičce jsem ti napsal pár písmen a teď dej pozor.             
                                        
                                                MA _____________
                                                E     ____________                                                                  
                                                MÁ, MA __________
                                                KO_______________    

Ty čárky musíš číst jako : linka. Takže a tedˇrozluštění:
             MA-linká, E-linka, MÁ MA-linká, KO-línka.
  Moc se mu to líbilo a pořád chodil s tou krabičkou s tím rébusem a měl radost, že už trochu čte!
    Druhý byl Matyáš: ten dostal baterku, kde se otáčela její hlavička dopředu nebo dozadu a svítila. Vzpřímena zhasla. Říkám: - Nenech ji dlouho svítit, vybil bys baterie a ukazuji mu, kde ty tužkové články jsou nasazeny. Zase s ní chodil a chvílemi svítil. Měl radost, že to umí – posvítit si sám svojí baterkou.
  


Poslední byla již větší školačka – Verunka. Ta dostala malou kalkulačku. Naučil jsem ji to:  zapni: – on, vypni: – off. A pak jak se násobí, odečítá atd. Moc se jí to líbilo a hned se ptala: kolik platíte třeba za obědy za měsíc? Povídám, že za 1 oběd 54.

                                                12
     Tak to hned násobila 30 dny a vyšlo jí to málo. Řekl jsem: - ale ještě dvakrát  – jsme dva. A už jí to vyšlo. Měla radost.
    Všichni byli spokojeni, vše proběhlo s radostí Byly to i oslavy narozenin tří zúčastněných.
    A pak  k večeru odchod… Bylo to milé odpoledne.
Ale i noc byla vlídná, klidná, s Libuškou jsme spali v teple našich přikrývek.
                                                                                             V.D.
     DNESKA 22. 10.11 si vzpomínám, jak jsme šli kdysi s Horníčkovými na půlnoční. Já a Běla Horníčkova jsme šly vpředu. Obě jsme byly asi tak stejné menší postavy a Mirka Horníčka to inspirovalo k výroku: - Věruš a Běluš, duo harmonik-.
   A teď, když tady nikdo z nich už není jen já – Věruš  - přetrvávám a dosáhla jsem vysokého věku – bez 4 let stovky! Někteří se ptají, jak se dosáhne tak vysokého věku. Odpovědi jsou různé, ale já bych odpověděla: -  že je třeba mít rád život, mít dobré vztahy se svou rodinou, se svými přáteli, chápat jejich starosti (empatie) a umět podat i pomocnou ruku, když je to zapotřebí. Mít k životu krásný vztah a vidět  stále trochu do budoucnosti. Ale k tomu jsou nutné i dobré geny po rodičích a dle potřeby mít po ruce i dobré doktory, kteří někdy napomohou.
                                                                                             V.R.
                                                                                                         
 
  DNESKA - 23.10.11 si vzpomínám na Werichův příběh ještě z Ameriky: - Hele , ty kluku černá, dělej  - byl to taky host v hotelu a právě  byl na WC - . Werich to prohlašoval česky a dodal, jak má ten černoch pěkné vlasy. Mluvil česky a nenadál se, že by mu někdo jiný rozuměl. Černý vyšel z WC a pravil
                                                           13
česky (!):  - Vy , pane Werichu, máte taky pěkné vlasy -. Bylo to pěkné překvapení.

                                                                                                  V.R.

    DNESKA - 28.10.11 je den vzniku Československé republiky – před 93 léty. Koukám z okna, vidím, jak „dny zamlžené jdou a jdou“, jak vítr očesává stromy, jak rok 2011 pomalu odchází a my v tuto dobu vzpomínáme 28.října . Kolik let a vody uteklo od té doby před 93 léty, kdy my jsme byli ještě skoro nemluvňata, co vše se změnilo, co zlého přešlo kolem nás a jak jsme často žili s představou pozitivního dění. Ale svět nebyl naprosto vždy s lidskou tváří … A bude někdy?
                                                                                                    V.D.

      DNESKA  29.října 2011  jsem si řekla, že napíšu něco o 20. století, které jsem skoro celé prožila. Právě jsem ale znovu listovala v bratrových Fragmentech a protože bych to snad nedovedla tak dobře vyjádřit, tak to trochu opisuji. Když bylo bratrovi 90, navštívil některou kliniku ve Fakultní nemocnici v HK, kde kdysi jako lékař pracoval a kde pracovala i jeho žena jako dětská lékařka. A při té návštěvě si říkal: - Všechno je jiné, jiní lidé, jiné sestry, nové přístroje, nové léčebné metody s moderní technikou, s počítači atd. Všechno to nás obklopilo.
Je to pokrok, ale bude skutečně všemu na prospěch?   Jsou to nové kontakty na dálku … Jenže týž pokrok slouží i vzrůstající agresivitě, která prostupuje intenzivněji náš život všude: na ulicích, v hovoru na ulicích, někdy i doma… Harmonii musíš spíše hledat sám aktivně.    
 
Také vzdálenost mezi generacemi je tímto velkým pokrokem  snad trochu větší, než dříve. Ti mladší mají i tu  novou
                                                   14
technickou „gramotnost“ a jsou oproti nám starším více vpředu. Ale jsou moudřejší, jsou ohleduplnější a laskavější? Nevím…

                                                                                               V.R.

    DNESKA – 1.11.2011 – v den tak krásného data jsem si vzpomněla na pěkný příběh, jak jsme si chytře v r. 1939 vzniklý Protektorát, ihned nazvali Protentokrát! Byla to trochu úleva i naděje. A dále, kdo poslouchal cizí rozhlas a měl zprávy také z druhé strany, říkalo se, že poslouchá Kroměříž!
   Ale zároveň jsem dostala Váš dopis. My jsme totiž přijeli z N. Boru z pedikúry v naději, že zase „budu skákat přes kaluže“ ale nepovedlo se to… A doma už bylo psaní.  U nás v Boru je zesílená policejní pohotovost kvůli těm potyčkám s Romy. Snad to už přestane (?). Já si opakovaně říkám, jak je v životě důležitá dobrá rodina. Chybí mi ty večery, kdy celá rodina zasedla k večeři a všichni si povídali, mluvili o svých denních zážitcích i žertovali. Bylo to takové rodinné spojení. Rozuměli jsme si. Dnes se mi zdá, že někdo kouká do novin, počítače nebo telefonuje mobilem … Já už ničemu nerozumím. Ó tempera, ó mores! Snad přece ještě někde žijí rodiny postaru – nevím. Trochu se i natřásám, že jsem ještě nezapomněla abecedu a že si mám s kým dopisovat a povídat třeba telefonem. Teď si zase budu listovat ve Fragmentech a v básničkách. Ivana mne taky pěkně udržuje v čistotě atd., takže si připadám ještě civilizovaná i kulturní! Jsem ráda …
   Jinak pozoruji přírodu a její proměny. Nyní krásný podzim, ptactvo i nebe a náš veliký smrk před mým oknem. Jak je to všechno v přírodě dobře zařízeno, i to, že se střídají roční období. Ty Šrámkovy verše jsou pěkné.
                                                                                           V.R.
 
                                                      15
   DNESKA --2.11.11 – nemohu zapomenout na ony dvě těžké rány pod pás, které přinesly potom svá specifická zla.
   1. je to zrada Francie a Británie v r. 1938, kdy se o nás usnesly – tj. o naší Československé republice v Mnichově bez nás. Z našeho ministerstva zahraničních věcí tam nebyl nikdo, třeba ani nějaká sekretářka. Zato tam byl i Mussolini – co tam měl co dělat? (Francie sladká, hrdý Albion – a my jsme je tak  milovali - Halas). Taková zrada  dvou velkých a kultivovaných demokracií. Před očima se nám zatmělo na dlouhou dobu… 
   A brzy nato se začala rozvíjet ta strašná 2. světová válka.
     Pak jsme léta žili v útisku nacismu a potom v podivném  pseudosocialismu. Když se náš Dubček pokusil o určité uvolnění a položil kousek cesty k demokracii, přepadly nás v noci 21.srpna 1968 přes noc Sověti. Jak jsme byli kdysi šťastni, když nám pomohli s koncem války k opětné krátkodobé samostatnosti, měli jsme je tenkrát i rádi. Během doby se však mnoho zakalovalo…  Ale teď po tom přepadení byly pocity už zcela jiné…  Jak jinak? A to si říkali přátelé.

                                                                                                 V.D.

       DNESKA – 10.11.11 -  si čtu Hemingwayovu knihu – Stařec a moře. Znám ji , ale tentokrát jsem to zkusil v angličtině. Trochu to i nešlo, ale že to znám, tak mi to trochu pomohlo. U Hemingwayova sídla na Kubě jsme viděli tu věž, kde prý psával, aby měl klid. Tak jsem si připomněl i „bašňu molčanija“ – věž mlčení v Petrohradě, kterou tam měl Pavlov, aby taky měl klid na své pokusy. Zajímavá souvislost.
                                                                                                   V.D.
   DNESKA -  15.11.11. Když tak teď prohlížíme ty rodinné fotografie, připadáme si jako velká rodina. Ale nechlubme se.
                                                       16
Ta paní Rómka v TV prohlásila na dotaz, kolik má děti, že snad 16! Že ani všechny nezná … A vnuky a pravnuky už vůbec nezná…
                                                                                                    V.D.
    DNESKA 16.11. si říkám, jaké je to štěstí, když jsou dva spolu skoro 68 let -  jako můj bratr se svou ženou Libuší. Rozumějí si, měli stejná povolání jako lékaři, ale mají i stejné zájmy o literaturu a umění. Měli spolu 3 děti a teď s potomky mají velkou rodinu. Umějí žít, a to je kumšt i v tom věku 90 a více let. Jak říká Werich: - Kdo má nápoje a nepije, kdo má hrozny a nejí je, kdo ženu má a nelíbe, kdo zábavě se vyhýbá na toho vemte bič a hůl, to není člověk, to je vůl! -. A já bych přidala:  i to, kdo ještě vidí, neboť oči jsou božský nástroj a nejlepší část mozku. Žádný jiný důležitý smysl není tak důležitý jako oči. To také píše Karel Čapek. Tedy dokud aspoň trochu dostatečně vidíme, tak jsme furt mladí a zaplať za to  Zeus. To je myšlenka Voskovcova a dále ještě dodává: - Člověk má počítat s životem – ne se smtí. Ona si počítá bez nás a je blbost jí pomáhat! -.
                                                                                             V.R.        

   Letos – 2011 byl neobvykle hustě mlhavý podzim, s velkou mlhou, ale bez deště. Bylo to až tíže dýchatelné pro mnoho lidí.
   Vzpomínám si na své zamlžené dny, když jsem byl zatčen v r. 1940 a pak na Pankráci začínal podzim a dny šly a šly. Byl jsem  i v samovazbě a tak jsem si nějakým způsobem vzpomněl na část veršů z nějaké básně a něco jsem si asi sám dobásnil, ale nevím, kam by to mělo patřit. Bylo to:
- Dny zamlžené jdou a jdou
barevný oděv svlékajíce,
                Ať potkáš nebo nepotkáš toho, jehož se marně ptáš,
                Neodpoví ti více…Dny zamlžené půjdou dál …-

                                                           17
A skutečně – bylo vše zamlženo, i moje cela, i můj čas, i moje samota, i moje nejistota. A dny zamlžené šly  a šly…
                                                                                                  V.D.
   V prvém týdnu prosince 2011 mi přišlo několik pozdravů k mým 93. narozeninám. A tak si člověk jenom v duchu řekne: - Quo usque tandem – jak dlouho ještě -. Ale ještě píšeme, ještě uvažujeme, ještě pozorujeme ten současný svět.  Občas, když Libuška nakupuje v naší „Hvězdě“ a já čekám venku, což nejde vždy, sednu si do našeho okružního autobusu č. 18 a jedu, pozoruji svůj známý HK a asi za 3/4 hodiny vystoupím tam, kde jsem nastoupil. V té jízdě si říkám s K. H. Borovským: -nekonečný světa kruh, vždy se točí vřele! -. A opravdu je tomu tak v celé přírodě.  Trochu pozoruji spolujezdce, s některými se pozdravím a pak se sejdu s Libuškou a jdeme s nákupem domů…
   Často vzpomínáme na to šťastné období, kdy jsme se usadili v HK, kdy jsme oba pracovali na klinikách zdejší Fakulty University Karlovy, kdy jsme s dětmi na kolech zajížděli do okolních lesů.Později přišlo první auto – Ifa a my jsme začali cestovat dále – s dětmi a se stany na Slovensko i do  tehdy dosažitelné ciziny: Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko a NDR.
  Děti chodily do škol a kdy se postupně osamostatňovaly, začali jsme s Čedokem jezdit na poznávací zájezdy do vzdálenější ciziny. Chtěli jsme trochu poznat, jak se žije v tropech, ale i v našich pásmech a pak i na severu.  Tak jsme se pustili do Moskvy, krásného Petrohradu, ale i do Murmansku. Později na Krym, ale i do Istanbulu, do Řecka a na Krétu a jindy opakovaně do Paříže, Londýna, do Dánska, Belgie a do Švédska i Norska. O Německu ani nemluvím, tam jsem byl za války nejen zavřen, ale později jsme projeli opakovaně celým Německem i Rakouskem s našimi přáteli  z Cottbusu.

                                                    18
     Pak přes Kanadu na Kubu. Nemůžeme vynechat ani Itálii s Vesuvem a s Benátkami, ale i bývalou Jugoslávii, i Polsko. Poznali jsme různý svět, různý život v něm … Ale vždy jsme se rádi vraceli do svého HK a do svých Říček. Zde jsme doma! Něco jsme poznali, něco pochopili, ale samozřejmě – nikdy ne všechno!
                                                                                               V.D.

 
     DNESKA již máme Advent. Advenio – přicházím, přijdu – zas přichází ten, co už nikdy nedošel. Chtěl spasit lidstvo – nespasil. Ale ta adventní světélka jsou plná míru a lásky. Jsou to světélka věčné naděje, stejně, jako ty věžičky kostelíků na vyvýšeninách  našich vesnic - s večerními zvony…
   Přemýšlím často o křesťanství – o tom původním, ne o tom  často v historii zneužívaném – o tom s pokorou, slušností, spravedlností, zkrátka o tom o všem, co je v desateru pro všechny občany. V Boha nevěřím, spíše mne více zajímá přírodovědecký vývoj, ač vím, jak dlouho všechno čeká na celé
vysvětlení světa a přírody vědou - Darwinem a Mendelem počínaje - a pak vším ostatním, chromozómy, dědičností, původci nemocí atd. atd. A to všechno, co nás i tomto směru čeká - v tom jakémsi nekonečnu! Vím, že si lidé kdysi v dávnověku musili vymyslet nějakého tvůrce i nějakou autoritu – a to byl v letech po Kristu Bůh. I to je dobré. Ale mně, jakožto ateistovi vyhovuje název:  civilní křesťanství. To je uznání všech kladných hodnot, ale Bůh je tam pro mne trochu archaismem. Přesto  to byly první představy o tom zázračném světě! 
                                                                                                V.D.
               

                                                     19
   DNESKA - 6.12.2011. To je právě těch mých 93 let  života. A tak píšu především Libušce:
    Vzalas mě za ruku v tom našem složitém světě, ještě pořád mne drž, abychom spolu byli, pokud to jde, v příslušném stavu. Podrž mne za ruku… Už všechno kolem spí. Dozněl večerní zvon a my odcházíme spolu také do spánku…    
                                                                                                  V.D. 

   DNESKA - 11.12.11 si opět vzpomínám na naši rodinu s našimi pečlivými rodiči – Marií a Františkem Dobiášem. Vyrůstali jsme v láskyplné péči svých rodičů. Tělesné tresty u nás nikdy neexistovaly. Postupně jsme se stali velkou rodinou, byli jsme čtyři děti a oba naši rodiče byli pracovití a pečliví. Otec se staral ze svého nevelkého platu o vzdělání a studium  všech čtyř dětí, dvě z nich vystudovaly vysoké školy a druhé dvě střední odborné. Sám byl velmi skromný. Maminka pracovitá, dělala   všechny domácí práce – tenkrát ještě skoro vše ručně, nebylo praček, nebylo vysavačů a pod…
   To vše si s  léty uvědomujeme stále více a s větším porozuměním pro jejich obětavost. Tatínek byl opravdu hodně obětavý, aby dal všem dětem vzdělání  a maminka měkká a vlídná a chápající - jako nějaká žena z Babiččina údolí.
                                                                                               V.R.
    DNESKA 18.12.11  -  Již dávno na naše hlavy napadal trvalý sníh, už je tu natrvalo. Zemřel i Václav Havel   ve věku 75 let. Dokázal nás převést mírovou cestou – což bych chtěl zdůraznit –  do demokracie.  Jak jsme byli rádi – jenže celý svět se začal zmítat v celkové hospodářské i morální krizi, což postihuje i naši zemi. Takže radost, ale i smutek … Jak bude dál? Chtěli bychom v míru a celkové prosperitě postupovat dál. Jak bude?                                                                                                                       
                                                                                   V.D.            
                                              20     
 
  DNESKA -19.12.11 je takový ten předvánoční čas. Ale: Jakpak je dnes u nás doma?  Dnes jsem se mírně prošel, ale i projel okružním autobusem č. 18, abych viděl kus toho našeho Hradce, soutok Orlice s Labem, vedle i nemocnici – naše bývalé pracoviště a tak si člověk v duchu leccos opakuje, i vidí i vzpomíná a uvědomuje si to „odcházení“. Pak z balkónu hledím na ten kousek stráně, který tak připomíná naše Orlické hory s Říčkami i s těmi dvěma břízami, které jsme kdysi přivezli z Říček jako sazeničky, zprvu je trochu hlídali a dnes s jsou z nich dvě statné břízy … Čas ubíhá …
   A večer : něco jako „ večerní zvon,  když z věže zní, co dávných snů on probouzí “…   Sbohem, pomalu  usínám.

                                                                                               V.D.   

   DNESKA -22.12.11.- Jsme prožili nejkratší den roku. Naše stíny na cestě domů se protáhly, ale jsou pořád ještě dva. V létě snad budeme s našimi stíny opět v normě.   Ještě pořád jdou naše dva stíny spolu…

                                                                                                 V.D.    

   DNESKA 24.12.11. Štědrý den, pěkné návštěvy našich rodin, mnoho pozdravů od známých. Je pěkné to vidět vše v pěkném míru.
   Těsně den před tím – 23.12. - byl pohřeb Václava Havla. Byl skutečně velký s národním smutkem a sjela se sem skoro celá Evropa i svět.Tak se mi zdá, že se Čechy jako malá země staly zase známější. Bylo to asi jako za Karla IV. Těší to.
                                                                                                 V.D.

                                                  21
  DNESKA 25.12.11.Vzpomínám na některé detaily ze života, třeba, jak mi můj tchán – krejčí, zkrátil nohy u stolu, aby se mi u nich dobře sedělo. On jako krejčí musil mít vysoký stůl pro svou práci, ale mně vyšel vstříc.
     Pak vzpomínám ještě na maminku, jak koupila sádlo – vyškvařila – aby mohla nám dětem dávat na svačinu chleby namazané škvarkovým sádlem. Moc nám to chutnalo. Mně dokonce často prosila o ten chléb moje spolužačka – Věra Opočenská, dcera lékaře – a věnovala mi za to svou svačinu, a to housku s dobrou šunkou.
   Tak mne pronásledují vzpomínky trochu na přeskáčku, jak to asi již ve stáří bývá. Trochu ale člověk vnímá určitou neschopnost a obrací se k citátu z Voskovcova dopisu: - Je divné, jak to jinak moudrá příroda zařizuje. Když jsi mladý, máš plno síly a výdrže, ale celkem hovno víš. Když jsi starý, věděl bys a chtěl bys toho udělat haldy, ale jsi unavený a končíš. Takže ani příroda není bez vady! -. 
    Dále opět vzpomínám na Úvaly, jak ji tam vozil na kole vždy kousek jeden hoch – syn lékaře - kolem lesíka a pak ji zase vysadil doma. Tento příběh se už dál nevyvinul. Ale vzpomínám i na tu prostou písničku k vánočnímu stromku: Stromečku  vánoční, vítám tě v městě, jak jsi se odhodlal k tak dlouhé cestě. A  stromeček na to:  - Z paseky zelené přišel jsem z dáli, na naši pasece smutno je nyní, zajíci utekli, bylo jim zima… - . Tak se vzpomínky často opakují - jsou jediný ráj, ze kterého nás nemohou vyhnat -  (Jean Paul).
  
                                                                                               V.R. 




                                                     22
   Tak máme tady další rok – 1.1.2012. Je to další pokračování. Příroda umí život dát, je možno dost uspokojivě  vyléčit četné  choroby a nedostatky, člověk žije, učí se, pracuje, prochází mnohými variantami života i objektivních změn, většinou zakládá rodinu a život jde a jde. Různé svízele se překonávají, z jiných životních událostí a úspěchů je radost. Ale příroda si s věkem bere své, některé orgány rychleji, jiné pomaleji degenerují. Leccos lze dnešní medicínou trochu pozastavit i vylepšit – ale ten přirozený proces pomalu pokračuje nadále. Pokud to jde, držme se , vzpomínejme, přemýšlejme, pišme – opakuji: pokud to jen trochu jde. Ale přeci jen musíme uznat, že je to ODCHÁZENÍ zákonité ....
                                                                                                 V.D.

    DNESKA - na začátku Nového roku 2012 - si vzpomínám, jak mi Mikuláš v r. 1918 nadělil brášku. Mohl se jmenovat Mikuláš Dobiáš, ale maminka prosadila Václava, a to po svém milovaném bratrovi, který padl v 1. světové válce. Byla jsem šťastná, že mám malého bratříčka a ráda jsem si ho hlídala a opečovávala… S ním jsme si pak byli svými zájmy po celý život blízcí..
Také vzpomínám na tu velkou zimu v r. 1928, kdy nám dokonce dali výjimečné zimní prázdniny ze škol, protože byly velké mrazy, ale také bylo velké množství sněhu, takže cesty byly  pro děti obtížné.
   Stejně furt dumám, zda ten vysoký věk je dar nebo trest. Ale my halt máme ty geny dlouhověkosti po tatínkovi.  A tak uvidíme, jak to všechno půjde dál. Připomínám Werichovo „moudro“ : - Každá doba má své výhody a nevýhody. Ale ty výhody nejsou vždycky pro všechny lidi, ale ani ty nevýhody. Ono to ani nejde, zvýhodnit celý svět. Vždycky bývali lidé, kteří

                                                     23
tu mohli být ještě dvě stě let a jiní, kteří by tu byli kratčeji a nic by se nestalo -.
                                                                                                   V.R.

   DNESKA – 9.1.2012 - jsem si opět vzpomněl, jak se  svět mění. Tempora mutantur – platí už od starověku. Uvedu jen malý příklad ze svého života. Když už jsme bydlili v HK – to byl rok 1952, Libuška právě před týdnem odpromovala, a to již s pěkným bříškem, což byla tenkrát ještě spíše rarita. Libuška ale nesla pyšně své drahé břemeno a neskrývala to. Pak, asi týden po té promoční slávě - již v HK - jsme musili volat sanitku a jeli jsme k porodu našeho třetího dítěte. Přivedl jsem Libušku až na sál, držel jsem ji pak za ruku, myslil jsem, že to můžu, i sám jsem již odvedl porod na chirurgii v Nymburku při noční službě. Ale kolega – porodník - mě pak odehnal se slovy, teď tě , Vašku, už nepotřebujeme. A dnes ? Manželé laici smějí zůstat při porodu svých žen. Opět : Tempora mutantur, a to v mnohých věcech, činnostech i vědění. Jenom lidé zůstávají asi tak, jak mne poučila zdravotní sestra Jarmilka v Třebechovicích. Šli jsme na oběd, sestra byla místní, zdravila se skoro se všemi kolem. Znala je. A řekla mně: - Jak jsou dobří, tak jsou zlí, jak jsou zlí, tak jsou dobří. A to je snad už od pravěku. Mění se nějak významně lidské povahy ?  Přečtěte si důkladně dějiny.

                                                                                                V.D.

      DNESKA -  11.1.12. Vzpomínám, jak v tuto dobu chodili Kašpar, Melichar a Baltazar – tři králové, kteří přinášeli dary novorozenému Ježiškovi. Zazvonili a po otevření dveří, začali zpívat: - My tři králové jdeme k vám, štěstí zdraví vinšujem vám. Štěstí zdraví dlouhá léta, my jsme k vám přišli zdaleka.
                                                   24

Pak dostali výslužku a s díky odcházeli. I dnes chodí, ale spíše s kasičkami a vybírají na milosrdné organizace. Ale dejte si pozor, aby to nebyli falešní 3 králové. I to se stává.

                                                                                              V.R.

   DNESKA – 12.1.12.  Dnes je pošmourný den, ale naštěstí přišel Váš dopis – Libuško a Veníku – a udělal mi velkou radost. Potěšila mě moc zpráva, že Vaše Zuzka Dobiášová očekává v květnu miminko. Podle ultrazvuku to bude chlapeček, tedy Dobiáš. Gratuluji!
   Terezce přeji, až bude učit na tom gymnáziu, jak píšete, chytré a vlídné žactvo. Sama ráda vzpomínám na svá léta  prožitá na gymnáziu El. Krásnohorské. V duši vzpomínám i na četné naše profesory, kteří  se dovedli chovat skutečně přátelsky ke svým žákům.
                                                                                               V.R.


    DNESKA – 15.1.12. Vzpomínám i na naše dlouhodobé přátelství s Lorenzovými z německého Cottbusu. Viděli jsme společně mnoho krajin i zemí, rozuměli jsme si a dodnes si píšeme a máme na sebe mnoho památek. Já například dodnes chodím po HK s taštičkou s nápisem: Cottbus - Chotěbuz, Bundesgartenschau 1995! Dostal jsem ji  při prohlídce velké květinové slavnosti, která se pořádá každý rok pro celé Německo vždy v jiném městě. Bylo to v době, kdy již bylo Německo sjednocené. Tu taštičku miluji, je to památka na tu rozsáhlou květinovou krásu i na to trvalé přátelství!

                                                                                               V.D.
                                                      25
   DNESKA – 25.1.12 Já se po ránu trochu projdu. Dnes to půjde lépe – po dlouhé době zamračeného a deštivého počasí je u nás konečně náhle po mrazivé noci slunečno. Chodím jen  menší okruh a hledím na blízké obzory naší krajiny, kudy jsme spolu často chodívali, které ale už nejsou pro nás blízké, už ne.
       Myšlenky a vzpomínky se zde lehce uvolňují a tak vzpomínám na dobu v r. 1946, kdy jsme byli krátkou dobu ve Vejprtech. Já tam dělal tenkrát jako medik. Jednou jsme trochu diskutovali s Dr. Benkem, který nemocnici vedl, ač sám byl s rodinou a 4 dětmi před odsunem. Měl velmi milou paní. Ten odsun nám stále trochu sedí jaksi v zádech – špatný? Dobrý? Dnes už nic nezměníš, bylo to všechno hodně složité po té strašné válce. Ale ještě k té diskuzi. Já jsem tenkrát věřil socialismu, že bude spravedlnost a sociální bezpečí. Dr Benek ale namítl: hospodářství vám bez konkurence moc nepůjde. Tenkrát jsem mu nevěřil. Ale postupně jsme to poznali. To jsme ještě naprosto nic netušili, jakými krutými  postupy to Stalin držel tak trochu nad vodou. Místo přirozené konkurence vznikaly různé málo účinné závazky a soutěže, byla to taková spíše faleš. Nešlo to, bylo zde velké utažení a nakonec i ty zločinné metody, kterými se režim udržoval.
   Přišel rok 1968 a bezhlavé noční přepadení a obsazení naší republiky. To pro mne znamenalo jednoznačně – „ Sbohem armádo“. Konec – byli jsme kdysi nezkušení idealisté. Sbohem!
                                                                                                  
                                                                                                V.D.

   DNESKA  6.2.12 vzpomínám na naše idylické Orlické hory. Je tam teď přes metr sněhu a velká zima. Je to smutek, je to radost, je to všechno dohromady jako v životě vůbec. U nás v HK jsou stále jen ty mrazy, sněhu velmi málo. Zato z Novosibirska nám psala Margareta, že tam jsou nejen mrazy
                                                        26
kolem 40-50 st. – halt Sibiř – i sněhu mnoho, chodníky jsou jen prošlapané úzkými cestičkami, takže dva lidé vedle sebe se tam nevejdou.  Ušanky – jsou zcela nezbytné.  ( Pozn. – slyšel jsem od jednoho zajatce z gulagu, že když nedali ušanku, byl člověk za těch mrazů velmi brzy mrtev – nepotřebovali plynové komory.)
                                                                                                 V.D

   DNESKA – 7.2.12.  Budeme si psát pořád, dokud udržíme pero… A cituji Voskovce: - Píšeme statečně a bez zábran, dokud nám to myslí. Člověk má počítat s životem, ne se smrtí. Ona si to počítá bez nás a je blbost jí pomáhat! -. A tak si budeme i my psát  hodně a stále, dokud nám to vůbec půjde…
   
                                                                                                    V.R.

   Zima! A náhle se i k nám nastěhovala zima s arktickými mrazy. Sněhu je skoro všude plno, jen v HK ještě velice málo. Zkrátka polabská nížina. Vzpomínám si na tu velkou zimu s množstvím sněhu v r. 1928-29, kdy jsme měli dokonce výjimečné školní volno a my sáňkovali a klouzali se radostně v naší Šternberkově ulici v Praze 7, kde jsme bydlili. Byl to roh s Bubenskou ulicí. Dobře si to pamatuji. Bylo to tenkrát moc pěkné.
                                                                                               V.D.

   DNESKA ještě dvě intermezza, a to pro Věru, která se dožívá 97 let! A pro Libušku, která se dožívá svých 90 let! Vzpomínám, jak obě jsou dobré matky a babičky, jak dovedly jít životem a uskutečňovat svou lásku k dětem, a to i v zaměstnán i v rodině: Věra dbala pečlivě o jejich vzdělání,  Libuška také pečlivě o jejich zdraví. Jak překonávaly svá těžká
                                                     27
zaměstnání i životní úskalí. Jak dovedly být vždy laskavými ženami, maminkami a jednoduše řečeno – osobnostmi. Dnes jim všichni děkujeme. Jejich život měl velkou cenu pro jejich okolí…                                                                                   V.D.
      
   DNESKA  - 14.2.12-Vzpomínám opět a opět na své přátelství s rodinou Miroslava Horníčka, s jeho milou a moudrou ženou Bělou i s jejich synem, který byl kdysi mým žáčkem v obecné škole, který bohužel v dorosteneckém věku náhle zemřel.   Horníčkovy jsme jaksi náhodou vylákali do Kytlice my. Pozvala jsem jednou Bělu k nám na chaloupku a jí se tam tak zalíbilo, že začala shánět také zde nějakou chalupu, což se podařilo, přátelství bylo takové milé a trvalé, jak už jsem opakovaně psala. A teď – teď leží všichni tři : Miroslav, Běla i syn na kytlickém hřbitově. A  vzpomínky se stále vracejí .
                                                                                                   V.R.

   DNESKA – 15.2.2012. Do naši rodiny se vkradl slogan „BROU“. Užívá to Míša a večerní hovory na mobilu končí tímto BROU (= dobrou noc). Odpovídá to tomu novému uspěchanému 21. století, kdy je tak málo času na všechno…
    Opakovaně vzpomínám na události od té tzv. sametové revoluce. Cinkali jsme živě klíči plni radosti a naděje. Očekávali jsme mnoho – mnoho dobrého. Proběhl čas a dnes je mnoho lidí, které bychom rádi poslali pryč a nejraději je „vycinkali“ !
   Končíme DNESKA s číslem 21. Bude někoho zajímat, na co jsme si v nich vzpomněli? Jak jsme přemýšleli o současnosti? A jaké otázky jsme si kladli o budoucnosti?
   BUDE ?  NEBUDE ? A vítr zvedne se, hlavy nám zamotá. Je konec této kapitoly. Takže BROU!
                                                                                V.D. + V.R.


                                                    

















                                                                                                                                 


Komentáře
V blogu nejsou žádné komentáře.