DNESKA 15 - Minulost, přítomnost, naděje

Věra Rysková, Václav Dobiáš 10:53 0 komentářů

Vzpomínky ze série DNESKA píše Věra Rysková (vdova po Janu Ryskovi, autorovi dětských knížek - např. Táto, sežeň štěně, Anička jde do školy) a Václav Dobiáš. Jsou to úvahy a vzpomínky z korespondence, kterou si tito dva sourozenci zpestřují seniorský svět a čas. Mezi Hradcem Králové a Kytlicí putují dopisy minimálně jednou týdně. Korespondenci s jejich svolením zaznamenala moje maminka. Lenka Suchánková.

 
  
         Dneska 15.    Minulost, přítomnost, naděje.
 
 
   Slovensko, vzpomínám na tu cestu s našimi dětmi: Liptovský Mikuláš, pak soutěskami Stratěné jsme se dostali přes Mlýnky do Dědinek. Dědinky – tam jsme postavili stan a zůstali tam na břehu přehrad. Na obzoru hory, les a dole pěkné jezero, vlastně menší přehradní nádrž. Přes jezero šla však trať, koleje – taková zvláštnost. Poezie té přírody nám  učarovala.
   S radostí jsme postupovali s dětmi trochu výše do kopce, abychom viděli to jezero více shora, Pak jsme hned plavali a kochali se tím vším, co nám pohled na ten kousek přírody poskytoval. Byli jsme na tom stanovém místě náhodou sami. Děti,  Marta i Míša chodily rády na jahody i plavat, Lenka byla v Praze na  Spartakiádě. Užívali jsme té kouzelné přírody, té vody, toho lesa.  Dědinky – poetický název, poetická příroda.
   Když Libuška šla telefonovat do Prahy mamince, musila jít k  p. starostovi, který měl snad jediný telefon v tom ztraceném kraji. Musila se legitimovat. Telefonát se vydařil, ale nastalo něco neobvyklého. Starosta neopomenul zveřejnit, že zde stanuje dětská lékařka a tu k našemu stanu začaly chodit místní matky se svými dětmi na poradu. Byla to zvláštní – zároveň ale i milá situace. Ženy byly vděčné za pěkné jednání, přinášely často vejce a špek, byli jsme spokojeni, že ne peníze. Tohle byl spíše jen takový  projev přízně.
   Libuška musila odjet na nákup na druhý břeh naproti nám, kde byla prodejna.  Náš Michal se šel koupat. Byl dobrým plavcem, ale byl pryč dost dlouho. Neměl jsem ale o něj starost, věděl jsem, že ve vodě bývá dlouho. Pak ale přijela Libuše s nákupem i s Michalem a vypráví: - Stála jsem v obchodě ve frontě, bylo vedro, tu se mě něco studeného a mokrého dotklo zezadu a on to Míša. Přeplaval celou přehradu, podplul i jeden z tunýlku pod tratí (byly tam k vyrovnání vodní hladiny) a stihl ještě svou mámu v obchodě. Bylo to takové radostné setkání -.
   Jednou jsme s Míšou zajeli do Dobši  né koupit něco technického. Nakonec Míšu prodavač oslovil – Kluku, máš dýku? – Ne, ale koupili jsme raději jen obyčejný kapesní nůž. „Kluk“ byl spokojen.
   Přes jezero jezdily vlaky a na druhé straně mizely v tunelu. Mizely z našeho obzoru.
   Vše zapadlo s dalším životem do paměti, už jsme tam nikdy takto nebyli. Děti vyrostly, chodily do škol, začaly mít svůj život, posléze i rodiny. My jsme se jednou v osmdesátých letech rozhodli s Libuškou, že bychom rádi zahlédli ještě jednou ten kraj a projeli vlakem tím jezerem, Jeli jsme tam rychlíkem. Bylo to půvabné i když trochu rychlé, avšak tu krajinu jsme viděli. Novinka byla, že jsme nezmizeli v tunelu, nýbrž v soutěskách, které tam zbyly. Tunel byl zbourán. Bylo to nové řešení. Projeli jsme tou úžinou a byli zase v dalších létech života. Viděli jsme kousek vlastní minulosti a naší tehdejší rodiny. Ale Dědinky zůstaly v našich pamětech již natrvalo.
   Současné Říčky s naší chalupou nám tu poetickou krajinu připomínají, ale není tam ta vodní plocha, zato krásné potůčky, zkrátka malé říčky.
  
                                                                                        V.D.
  
 
 
 Červen začíná: Na konci května nám Věra pěkně píše: - Vzpomínám na přátelství s Horníčkovými. Měla jsem náhodou ve své třídě jejich syna Honzu, kterého mi přivedla kamarádka M. Sušírová. Vlastně do mé třídy 1 B nepatřil, protože byl od H. Ale nikdo nic nenamítal, tak u mne zůstal. Přišel veselý a zprvu se choval vtipně, nějak jako bavič celé třídy. Časem jsem ho přiměřeně usměrnila a bylo nám s ním stále dobře. Bohužel pak předčasně zemřel. Byl jediným synem Horníčkových. V životě je mnoho náhod a některé jsou nezapomenutelně krásné. Jednou ještě s Honzíkem přijela se na nás podívat Běla Horníčková do Kytlice. Zalíbilo se jí tam a hned – jakožto žena činu – si vybrala zde pěknou chalupu, koupili ji a pak po celou dobu jsme si byli blízko.. A to jak fyzicky, tak i duševně. Tak mi zůstaly dobré, veselé, ale i smutné vzpomínky a i to jméno Věruš  vzniklo tady v Kytlici s Horníčkovými.   Šli jsme jednou na půlnoční: vzadu Mirek s Jendou a  já s Bělou vpředu. Mirek pronesl: Věruš – Běluš, duo harmonik!-
   Já sama mudruji, jak naděje je v životě stále důležitá. Voskovec píše: - Byla to naděje i zoufalství nebo nějaká tajemná jistota: - Když Annie (Voskovcova žena) asi týden před smrtí mávala vyhublou ručkou a řekla mi věcně: - Maluju a jak to domaluju, zemřu! A umřela.- Život je byt, kde domácí má veškeré privilegije,  nastěhuje tě tam coby nemluvně a ani ti neřekne, jak dlouhá je ta nájemní smlouva -. Dalo by se říci také, že život je jako moderní rychlovlak Pendolíno, nasedneš, vše utíká a na konečné musíš vystoupit! Ale kdo ví, kde je ta konečná?.
   A léta uběhla. Teď všechny tři Horníčkovy mohu navštěvovat jen na kytlickém hřbitově. A tak mi zůstalo mnoho veselých i smutných vzpomínek. A také to Věruš..
   Vzpomínám si i na Horníčkův text: - Když žiješ s ženou čtyřiapadesát let, tak mu to připadá, jako když se hraje na staré a vzácné housle. Rozdíl je jen v tom, že na ty staré housle hrají Kubelíkové a Paganiniové zázraky. Jenže na takových houslích se všechno hrát nedá. Někdy vám hrají jen svoji písničku. Když pak o ty housle přijdete, brali byste je i s těmi písničkami, které byly trochu i proti vaší vůli -.
   A Věra dodává:- Jsem ráda, že si takhle můžeme psát a že si rozumíme. Zase uvedu Wericha: - Člověk je tvor, který sám nic nezmůže. Ty ani já, ani nikdo jiný. Všichni potřebujeme berly, přátele, jiné lidi! -.      
 
                                                                                                     V.R.
 
  
Začíná léto. Dneska přilétla kukačka. Ani jsem nepočítala její kukání, ona by asi na těch 94  kuků nestačila.. Ale je to poselkyně nových dní, jar a let! Dokáže zjasnit všemu životu svět. Aby mohla lidem pořádně kukat, dá své děti do  péče cizích rodin a kuká vesele dál! A my koukáme znovu a znovu, jak je celý kraj krásně zelený. Jenom z těch chudobek je člověku smutno, věří-li s panem Karafiátem, že z každého zemřelého broučka  jedna vyroste. Je jich tu hodně, tedy mnoho broučků musilo už umřít.
   Vzpomínám na Úvaly, kam se v myšlenkách tak často vracím k mamince a otci a svým sourozencům. Vzpomínám… Tam tenkrát to velké sblížení s přírodou začalo… Ještě vzpomínám, jak jsem spávala na verandě, odkud byl výhled na louku, rybník, mlýn a zalesněný kopec. Připadalo mi to romantické a statečné. Ale moje statečnost rázem ustoupila, když jednou ráno bylo v naší ulici pozdvižení. Všem blízkým obyvatelům ukradli Cikáni slepice. Nám také. Z louky, na kterou jsem denně hleděla , to měli dost snadné  A já jsem od toho dne pokorně spala v ložnici – co kdyby mě taky jednou ukradli?
 
                                                                                                        V.R.
 
 
   A ještě  trochu něco jiného  a trochu smutného – také z Úval., a to o našem pejskovi. Jednou tatínek přinesl z Brandýsa malé štěně – vlčáka – říkali jsme mu potom Vlček. Byl milý a roztomilý, jako všechna mláďata, zvířecí i lidská. Jenže u nás přespávali v takové provizorní  chatce zedníci, kteří nám stavěli právě naši vilku. Naše rodina jezdila do svého bydliště v Praze, pejska jsme s sebou nebrali. A to bylo špatné. Byl opuštěný, smutný a asi hodně kňučel, takže ty zedníky budil. Když jsme se pak vrátili, Vlček byl už mrtvý a patrnou ranou do čumáčku. Tak skončil život náš Vlček. Často si na to vzpomínám!
 
                                                                                                     V.R.
 
    
 10..6.09. Kuba. Proč právě Kuba? Ano, je to otázka, ale chtěli jsme poznat život v tropech, rostliny, přírodu, moře..Jiné tropické země nebyly tehdy dostupné..Ještě za t. zv. normalizace - bylo to roku 1978, kdy se blížily mé 60. narozeniny - to bylo z těch všech tropických zemí tenkrát jaksi nejpřístupnější. Zaplatili jsme Čedok  a bylo vše připraveno.  Chtěli jsme vidět,  jak tam vůbec lidé vypadají a žijí. Politický režim nemůže všechno nějak úplně změnit.
   Letěli jsme navečer z Prahy a poněvadž jsme směřovali na západ, prodloužil se nám den, slunce šlo dlouho před námi. Pod námi oceán, ta obrovská plocha byla pořád skoro stejná. Letěli jsme velmi vysoko a voda byla z té výšky pořád vidět.  Až v Kanadě se úplně setmělo, přistáli jsme nejprve na Newfounlandu a pak na delší dobu v Montrealu.  Potom, už ve tmě  jsme shora viděli ozářená města USA, více osvětlená než naše Praha. Jiří Valja kdysi napsal: - Vidím zář všech rozsvícených měst. Můj starý, zaschlý kalamář nestačí popsat cest, které za okny prožívám… -.. Byl to takový pocit. Skutečně. Americká města zářila do noci a letěli jsme a letěli – opět nad mořem. A blížili se Kubě.  Přistáli jsme v Havaně, vystoupili a byli jsme jak v sauně – vlhko, vedro. Vezli nás autobusem do přidělených hotelů. Na ulici, při mírných svítilnách tancovali a zpívali domorodci. Pamatuji si na tu věčnou píseň : Quantana mera … atd. Pěkná melodie. Byli jsme v Havaně, v městě, které má i určitý vztah ke Kolumbově historii… Ten první dojem byl takový dost zajímavý - život v tropech.
   V hotelu nám hned uložili naše zimní oblečení a byli jsme jen nalehko, bez sak, kabátů a podobně. V hotelu jsme ve své přidělené místnosti rozsvítili a hned se rozběhla spousta švábů do úkrytů. Švábi na člověka nejdou, jen se u něj přiživují na nějakých zbytcích jídel apod. Pohled na ně ale není příjemný. Ti však jsou tam skoro všude na jihu – Periplaneta americana.
   Ale byli jsme rádi, že poznáme trochu ty tropy. To, že obyvatelstvo je tam chudé, jsme věděli, ale to je asi u většiny obyvatel v tropech. Už při těch tancích jsme viděli bělochy, černochy i mulaty. Krásná směsice..
   Tak začínal náš poznávací pobyt na Kubě. Viděli jsme krásnou přírodu, orchideje, moře, chudobu lidí, kteří by člověka málem zuli, neboť boty tam asi byly nejméně dosažitelné. Ale bývali by chtěli i jiné zboží, košile, oděvy a pod. Všude byla pole plná cukrové třtiny, zahlédli jsme také původní budovu na výrobu Coca-cola. Ta byla ze starších dob. Všude palmy, chudá a primitivní obydlí, často se jedlo před domky venku, skoro všude byly TV antény, okna byla bez skel..   . Nás nejvíce zajímala příroda, rostlinstvo. Četné bromélie, kaktusy a pak hlavně četné různé druhy orchidejí, byli jsme i v orchideáriu s množstvím četných orchidejí nejvzácnějších druhů. Při koupání v moři nad námi letěl pelikán s velkým zobákem. Tou přírodou a poznáním přibližného života všech těch lidí, kteří asi hodně žili  z  té bohaté přírody, jinak měli vše na lístky. Byli přátelští a skoro každý něco potřeboval a naznačoval. Nejčastěji opět boty.
   Jeden z našich spolucestujících někde sklouzl, zlomil si nohu a byl hospitalizován. Jednou se pár lidí rozhodlo zajet se s ním rozloučit – on musil ještě zůstat – a Libuše tam taky byla a vyprávěla o strašném primitivismu v té nemocnici, kam většinou i jídlo přinášeli příbuzní, neb samotné nemocniční  jídlo  bylo jen velice skromné.
   Ke konci nás čekal krásný zážitek u vily Ernsta Hemingwaye. Bylo to nad Havanou s názvem San Francisko de Cuba.. Viděli jsme jeho obydlí, knihovnu s množstvím klasiků – Balzac, Steinbeck, Tolstoj, Dostojevskij a mnoho dalších.  K.. Čapka jsme tam nezaznamenali. Byla tam i pověstná věž - La Vigía, kde psal, zvláště tu bylo vzpomenuto románu Stařec a moře. Na stromech kolem byly také orchideje. Zemřel v r. 1961 – sebevraždou.
   Zažili jsme kousek všeho: tropický déšť, kolibříky i krokodýly, zvláštní mořské „akvárium“. Byly to smutné i zajímavé a i potěšitelné dojmy z tropické chudobné země s krásnou přírodou. S tropickým stmíváním „bez stmívání“, neboť stále je slunce a najednou pak jako kdyby někdo zhasl vypínače a bez přechodu je tma. Na obloze přestanou také kroužit ti velcí kormoráni američtí.
   Letěli jsme pak z Havany přímo do Prahy. Byla zde i malá nešťastná příhoda: jedni manželé si nechali věci u známých v Montrealu, že až se budou vracet, vystoupí zde coby emigranti. Jenže zpáteční cesta při západním větru  byla už bez mezipřistání.. A tak jsme se všichni vrátili zase domů, do naší Prahy..
 
                                                                                                 V.D.
 
 
   9.6.09.  Věro, píšeš, jak Tě někdo z bývalých žáků hodnotil, žes četla Rudé Právo -.  Vypsal jsem něco o nás – částečně i z A.Lustiga: - Stali jsme se komunisty z  idealismu, z touhy po spravedlnosti a po světě s tolerancí, demokracií a sociální spravedlností, kde by nebylo moc hodně bohatých a také ne moc chudých… Ta myšlenka nám připadala čistá -.
    To, že se  toho zmocnila mafie z Moskvy, což se projevilo násilím a zločiny, jsou věci, o kterých jsme tenkrát mnoho nevěděli. Bylo také po té strašné světové válce, nacismu atd.. Poznali jsme, že to není to, co jsme si představovali, jak to bylo zdiskreditováno a zdali by byl takový svět podle našich tehdejších představ vůbec uskutečnitelný. Musili jsme se z toho vymanit, někdo dříve, někdo později.   Sed libera nos a malo! (osvobodˇ nás od zlého).                                                                                             
                                                                                                V.D.
 
 
   
   Dneska opět vzpomínáme na Kytlici, na naši nedávnou návštěvu.  Byla to velmi cenné, snad pro všechny. Jsme rádi, Věro, že se Ti Lustig líbí. Je tam tolik pravd, tolik zlého z toho minulého století. Lidé se pořád zabíjeli a mučili. Naše dějiny jsou spíše dějinami válek, než toho druhého. Do toho ale ten holocaust bylo něco strašného a nového.  Vymyslili to pěkní nacíci, jako Hess – který za války pak uletěl do Anglie, aby přemluvil Angličany, aby se spolčila s Hitlerem. To se nestalo. Ale jeden z hlavních návrhů, jak zničit lidi, byl od Heydricha. V Berlíně u jezera Wannsee byla konference a tam právě Herydrich navrhl zplynování: Cyklon na lidi, starce, matky s dětmi za ručku. Strašné. A to bylo v zemi s pokročilou civilizací a s velkou kulturou. Strašné pomyšlení.
   A ještě jsi psala, Věro, že podobně jak píše Lustig, byly Tvé nejmilovanější knihy Broučci a Srdce. .To ano, to snad bylo skoro pro všechny. Ale já si nejvíce vzpomínám na Tolstého Vojnu a mír. Pamatuji se, že jsem to četl ve Stříbrné Skalici o prázdninách u Sázavy, kam jsme se chodili koupat.. Nemohl jsem přestat v tom čtení: Napoleon v Rusku – na jedné straně zlo, na druhé ta dobrota a lidskost Pierra, Nataši Rostovové.atd.. Tam jsem pochopil jak je blízko sebe dobro a zlo. Pak už jsem snad nikdy Vojnu a mír nečetl, ale zůstalo to ve mně. Později – coby vězňové v Malé pevnosti v Terezíně - jsme si říkali, že  Hitler, když napadl Rusko, dopadne stejně jako Napoleon, který pak utíkal ve voze inkognito zpět do Francie. Jsou to všechno naše dějiny, které takto podivně vyvrcholily plynovými komorami - (a také atomovou pumou).
   To je ta naše historie toho zlého 20. století. Ani jsme si to všechno zprvu – za 1.republiky – nedovedli představit. Jsem ale docela rád, že mezi tím vším zlem jsem – coby vězeň – nalézal i slušné Němce, a to zřídka i mezi dozorci. Píšu o tom ve svých Fragmentech. Ale nacistická mašinérie dovedla vše převálcovat. Lustig pěkně píše, jak se vyvíjely prvotní sympatie k Rusku i ke komunismu, jaký to byl idealismus a jak jsme se z toho musili vymanit..
  Ale vymanilo se z toho všeho i lidstvo? V dějinách se leccos opakuje. Doufejme, že to už není možné.  Přesto mám určité obavy. To, co už tady bylo, se snadněji opakuje.
                                                                                                    
                                                                                                     V.D..
 
 
    Týden po návštěvě Kytlice jsme letos poprvé zajeli do Říček  –   20. a 21.června 09. Už vlastně začínalo léto, ale na počasí to nebylo znát. Přijeli jsme a s radostí koukali: -  náš palouk byl bezvadně posečen a upraven k naší velké radosti – práce našich potomků! Udělali jsme  si sami  pořádek ve svých místnostech na letní prázdniny. A brzy jsme poznali, jak už jsme ve svém věku trochu nemožní. Já vloni ještě trochu sekal strojem trávu,, teď bych se asi neudržel na nohou. A Libušce už dělalo potíž chodit trochu po palouku, je to přeci jen nerovný terén. Kdysi zde běhala jako srnka. Tak jsme taky pěkně prověřili, že je to tak v celé přírodě, že to  platí i pro nás.
   Blíží se konec školního roku 2009 – a tak ozvou ti naši školáčci . Prospěchově to bude asi docela dobrý průměr.
   Zvláště jsme měli radost, že medik Míša Kulka udělal anatomii, že má už 3 další zkoušky. Hodně se už dříve zajímal o genetiku a dost se tím směrem vzdělával. Myslil, že jednou bude pracovat v laboratoři jako genetik.. Když ale v rámci výuky přišel poprvé do styku s nemocnými - bylo to něco z první pomoci - strašně se mu líbil  styk s nemocnými, byl nedšený. Hleděl poprvé do očí trpících, kterým pak byla poskytnuta úleva,. Viděl i ty, kterým už nebylo možno pomoci. A tak se jakoby nově zahleděl do té medicíny..
   My bychom byli rádi, kdyby v potomcích byl také někdo lékařem.
   Jen aby také ve světě byl relativní klid, ne války. Česko bylo vždycky středem zájmu nějakých velmocí, je to už i ta zeměpisná poloha. Stále jsme někomu překáželi. Přestane to konečně v té  formací EU?  Snad ty děti dorostou v klidu,  ne ve válkách a ne v úplně zničené přírodě. Snad  uprostřed  toho EU.  Je to taková naděje.
                                                                                                  
                                                                                               V.D
.
 
                                                                                         
    Dneska Věra – 26.6.09 – napsala něco k tomu našemu někdejšímu komunismu. Zmiňuje i zkušeností Arnošta Lustiga, který podobně vše prožíval :- U nás u všech mladých to byl idealismus, touha po spravedlivém světě, kde by bylo víc demokracie, tolerance, sociální spravedlnosti, kde by nebylo moc bohatých ani moc chudých. Bylo také po té strašné válce a mnozí se vraceli z koncentráků a věznic v Německu. Velké demokracie v Mnichově tak těžce předtím selhaly. Myslili jsme, že v komunismu jde o něco lepšího, spravedlivějšího. To, že se té myšlenky zmocní moskevská mafie a přemění vše v  tyranii, zločinnost,  to jsme nemohli ani hned poznat a tušit.
   Nestalo se to ani poprvé v dějinách, naopak, mnoho dobrých a ideálních myšlenek skončilo často i ve zločinech. To platí o křesťanství, i o jiných humánních myšlenkách a co se z toho časem vyvinulo: zločiny, vraždění, války. Vždy se původně ušlechtilých myšlenek dovedli pěkně zmocnit jiní povolaní, kteří na tom založili svou moc. Je to smutné, ale ideální dějiny nikdy nebyly. Vždy byli lidé, kteří pro ty ušlechtilé myšlenky dokázali položit i své životy. Asi je skutečně nejlepší ta původní stará demokracie, jenom musí mít pevné mantinely  proti zlu, zlodějně, mafiánství a  pod. -
   ( Já si vzpomínám, jak kdysi, již po propuštění z vězení za války, jsme mluvili s Mirkem Sulkem o kolektivizaci zemědělství. Myslil jsem také, že pro mnohé to bude snad lepší, ale říkal jsem, že by to byla družstva jen pro ty, co by tam chtěli. Mirek ale reagoval: - To se jednoduše nařídí ! -. Byl jsem zmaten, myslil jsem, že nemá pravdu, že vše bude na podkladě  osobní výhodnosti. A pak to bylo skutečně pěkně surově prováděno. O té surovosti jsem ovšem tehdy nevěděl. A podobných jevů bylo více…V.D.).
   Pak ještě zmiňuje Věra Lustigův názor na  název holocaust: - Nemám to slovo rád, je to pouze nálepka, složenina dvou starořeckých slov: zničeno ohněm. Lidé byli zničeni ohněm, ale předtím byli zbaveni všech práv, okradeni, poníženi, zavražděni plynem a teprve potom byli spáleni, to byla až poslední fáze – zničeni ohněm -..
                                                                                                
                                                                                                   V.R
                                                                                                 .
 
     DNESKA - 5,7.09.  Věřina vzpomínka.na Úvaly: -  Vzpomínám,  jak v naší pokusné třídě v Praze 7 pořádala naše pí učitelka Kühnelová na rozloučenou výstavu našich prací za pět let. Některé děti hosty prováděly a odpovídaly na otázky. Mezi průvodci jsem byla i já,  Bydlili jsme tenkrát v Úvalech a tak jsem po skončení výstavy jela vlakem domů. Omylem jsem však nasedla do vlaku, který v Úvalech vůbec nestavil.
   Spolucestující to zjistili a aby mi alespoň trochu pomohli, napsali na lísteček, že přijedu vlakem z Českého Brodu, kde vystoupím a přijedu vlakem zpět. Na nádraží v Úvalech vyhodili z okna ten lístek, ale ten se ztratil. Když jsem se pak vrátila do Úval, nikdo mne na nádraží nečekal a tak jsem se vydala v úplné tmě sama domů. Byla ve mně malá dušička. Naše malá  ulice – Smetanova -  směřující k rybníku a k Prokůpkovu válcovému mlýnu, byla málo používaná, a to i ve dne. Za tmy bývala liduprázdná.  Nejvíce jsem se bála jít okolo „černé zahrady“, což byl dlouhý tmavý plot, s jejímiž obyvateli jsme se snad nikdy ani neviděli. Na naše dětské duše to působilo až  tajemně a nějak zakletě. Ale i tu „černou zahradu“  jsem zvládla a přišla domů.
   Naši se už  chystali spát, myslili, že jsem přespala u naší učitelky, což se stalo již častěji.
 Dnes by to bylo všechno jednodušší s těmi mobily, internety a kdoví s jakými ještě technickými zázraky. Jen to také umět ovládat.
   Snad našim potomkům přinese ta technika víc kladů, než záporů. Kéž by!
 
                                                                                            V.R.
 
 
   DNESKA - 6. července  na začátku prázdnin si vzpomínám, jak jsme v Úvalech oslavovali Den upálení Mistra Jana Husa.. Na louce na kraji Úval byla postavena velká hranice. Večer se tam scházívali obyvatelé Úval a my s nimi. Nejdřív jsme vyslechli přednášku o životě Jana Husa, potom se zapálila hranice a všichni zazpívali – Hranice vzplála tam na břehu Rýna a vy se ptáte, kdo je v těch plamenech! Toť Mistr Jan, toť nejslavnější Čech ! -.Když hranice dohořela, vraceli jsme se domů, tak nějak povzneseni a hrdi, že patříme k potomkům statečného Mistra Jana a že patříme do země nejslavnějšího Čecha – do Čech.
 
                                                                                                     V.R.
 
 
    DNESKA 26.července 2009. – si vzpomínám, jak se mi 6. prosince 1918 narodil bratr Veník, Venoušek, Václav. Bydleli jsme v Roudnici nad Labem v Libušině ulici v jednopatrovém domě u Kočků. Ti měli dva kluky o něco starší.. Hráli jsme si spolu. Když viděli, jak jsem šťastná, že mám bratra, jak se na něj každou chvíli běžím podívat, potěšit se, tak měli zlomyslnou radost, když mě mohli vystrašit a posílat mě domů, abych se šla podívat, že mi Vaška – někdy dokonce Vencu – ukradli. Letěla jsem domů a byla šťastná, že můj Venoušek leží v postýlce a usmívá se na mne. Tehdy se u mne poprvé objevily mateřské pudy. Starala jsem se, jestli není počůraný nebo pokakaný a je-li dost nakojený. neškrtí-li ho košilka, není-li mu zima nebo horko. Bráška ležel často i v kočárku a bez starosti o psaní Fragmentů. (To sis žil!)
   Tak jsme spolu vyrůstali a hodně si rozuměli. Pak jsme se odstěhovali do Prahy a pomalu začala školní léta. Veník měl ke mně důvěru jako ke starší sestře, ptal se mě na mnoho věcí, které mu byly ještě nejasné a jak jsme rostli, měli jsme i mnoho společných zájmů – zvláště literaturu  a umění. Byli jsme si blízcí. Další naši mladší sourozenci – Jitka a Miloš měli jiné zájmy.
   Oba jsme rádi poskytovali pomoc: Veník vystudoval medicínu a pomáhal nemocným – já Pedagogickou akademii a zbavovala děti negramotnosti a uváděla je do světa umění a kultury.
   Tak jsme žili pro lidi, pro jejich dobro, i když to ne vždy bylo snadné. Ale dělali jsme to rádi.
                                                                                                    
                                                                                              V.R.
                                                                                          
    22. srpna 2009.. Je srpen, blíži se konec prázdnin, kdysi také konec našeho cestování se dvěma kamarády z gymnázia.. Chodívali jsme pěšky až na Slovensko, Noci jsme přespávali ve spacácích vždy někde v lesíku, u stohu slámy a podobně. Někdy i ve stodolách u sedláků.  Navečer skoro všude jsme slyšeli večerní zvony, kdy práce ustávala a lidé se chystali pomalu k odpočinku a ulehnutí.
 
      Zní zvony z dálky tichým svatvečerem,
      Modlitba vesnic stoupá chladným šerem,
      Duch Země zpívá …
      Úzkost, víra, bolest v jediný chorál slily se
      A letí k věčnému nebi!
 
     Svatý Václave
     Nedej zahynouti
     Nám ni budoucím                            (Karel Toman).
 
  Je to mizející svět, přežívá v našich vzpomínkách, byl to pocit míru a pohody po dnu plném práce. Všechny city a myšlenky jako by se slily v jeden celek: úzkost, víra, bolest… Ať jsi věřící, či nikoli, byla to naše tradice, součást naší kultury. Už zvony nejsou slyšet, snad jen někde  ještě doplňují večerní klid, ale zní mi často ještě v duši.
 
                                                                                                         V.D.
 
   Dneska – koncem srpna 2009 vzpomínám na naši rodinu.
   Skládá se z maminky Marie (roz. Machové) a z otce Františka Dobiáše a také z nás čtyř - potomků. Nejstarší je Věra, pak Václav, v rodině zvaný Veník, Jitka – Jitulinka a nejmladší Miloš. Děti byly hodné a milé.. Maminka je vlastníma rukama krášlila oděvy a otec jim trpělivě vystužoval mozkové závity. Vybíral jim pokrokové školy s dobrým úmyslem, že budou chytřejší. Věra chodila k pokrokové učitelce pí. Kühnelové, Veník a Jitka na Zátory v Holešovicích, k pokrokovým učitelům. Miloš ještě nebyl na světě. – toho později čekala škola ve Vinařské ulici.
   Pak to pokračovalo: Věra vystudovala reálné gymnázium Elišky Krásnohorské v Praze, Veník maturoval na Masarykově gymnáziu v Křemencově ulici, Věra šla pak na Státní pedagogickou akademii v Praze – z  čehož vznikly po válce Pedagogické fakulty na jednotlivých univerzitách, Veník se dal na medicínu a skončil jako internista, Jitka chodila  do Odborné školy šití v Brně a Miloš končil na chemické průmyslovce..
   Vzpomínáme na svá studentská léta. Všichni jsme se ze školy vraceli k mamince domů na jídlo a pro její kus pohody, který kolem sebe stále šířila. Zde – doma – jsme se mohli vyzpovídat. Byl to pěkný domov. Pak ho ještě tatínek vylepšil koupí malého domku v Úvalech, byla tam i zahrada, rybník, mlýn – pěkný a půvabný kout. Jezdili jsme tam na víkendy a prázdniny.Později tam naši postavili vilku a bydleli jsme tam natrvalo. Byl to náš ráj, „ naše Staré bělidlo.“  Příroda, Kolem háj a rybník i na bruslení v zimě. Když se někdy prolomil pod někým  led a někdo se i vykoupal, chodily i cizí  děti usušit se u nás a i na trochu teplého čaje.
   Do škol jsme později již jezdili do Prahy. Někdy k nám přijížděli i naši spolužáci, Mamince to přidělávalo práci, ale nikdy si nestěžovala.
   Naši obětaví rodiče nám ze skromného platu dovedli připravit skvělé mládí. Nelze nikdy zapomenout!
 
                                                                                                        V.R.  
 
   22.8.09. Vzpomínám: jak se tenkrát v pozdním podzimu loučila Libuška se mnou na nástupišti ve Voticích. Museli jsme tam být brzy ráno, aby Libuška stihla zaměstnání v Táboře.  Bylo po krásné společné noci, plné vyprávění, mazlení a pocitu znovuzrození. Na tom nástupišti je snad dosud stopa po její noze, po botě, kdy se nahnula ke mně s polibkem a s nastavenou tváří. Tvé dlaně se chvějí, srdce bije. Pak zamávání a rytmus kol se vzdaloval. Já se vracel tou malou horskou cestou –  která  byla v té době naše. Zase se uvidíme!
   Neznali jsme se dlouho, byl to rok 1943, kdy mě pustili z německého vězení a my jsme celkově pomalu do sebe jaksi zapadali. Jak jinak to nazvat?
   Život pluje po proudu, ještě stále žijeme v dost hořkém světě, ale Ty jsi se mnou a ještě se držíme za ruce. Vše jsme nějak překonávali a v Tobě začalo tikat mateřství. Máme děti i potomky, jsme rodina a nade vším máme mateřskou mámu.
    Teď bych chtěl znovu vidět to nástupiště tam ve Voticích, kde zůstala otisknuta Tvá tehdejší bota. Je tam, musí tam být, vím to: tu šlépěj bych určitě našel i po těchto 66 létech.
                                                                                                V.D
                                                                                                  
    Dneska – 1.září 2009 – je pěkný slunečný den. Sol omnibus solet – slunce svítí všem - a to i těm dětičkám, které kráčejí do školy. Hlavně těm nejmenším, co jdou poprvé do školy s velkými nadějemi a radostmi a s maminkami za ruku. Šťastné dětství. Ta radost a pýcha v očích.
   Já jsem se taky těšil, ale držel jsem se stále maminky za ruku, ale začal jsem brečet – nechtělo se mi od maminky. Myslil jsem snad, že i ona půjde se mnou do lavice – bohužel, všechno je v životě jinak.
 
                                                                                                   V.D.
 
 
   Dneska  v září 09. jsem si vzpomněla na krásný stolek a to si vzpomenu na paní Violu Šindlerovou, obětavou matku své dcery a mé žačky.  V té třídě chyběly květiny – zkrátka violy.  Když pak v květnu jich bylo už plno, chyběl pro ně u nás ve třídě stolek. Družná paní Šindlerová objevila pěkný stolek na květiny, a to na smetišti. Vyčistily jsme ho, opravily a byl krásný, chyběl mu jen šuplík. Té paní se všechno nějak všechno dařilo. Její dcera také Viola mě každé prázdniny v Kytlici  navštíví a máme na co vzpomínat.
                                                                                                       
                                                                                                   V.R.
 
 
   Dneska – je podzim 09. Vzpomínám na „pravěk“, když jdu s hůlkou pro svá artrotická kolena, kdy jsem ještě s malou vnučkou Verunkou skákala přes kaluže!
   Jednou jsme spolu litovaly paní, která šla na poštu těžko po schodech – to je chudinka – pravila Verunka, to my jsme čiperky! –  Říkám si: - Tempora mutantur et nos mutamur in iis. Dnes jiná vnučka jiné babičce asi toto říká, když mě vidí, jak šplhám po stejných schodech na stejnou poštu.
 
                                                                                                    V.R.
 
  Dneska 3.9.09 ještě jedna vzpomínka na Wericha s  Horníčkem. Werich vypravuje :- my se sešli, když mně bylo devatenáct a jí osmnáct. Dnes mi je 61 a jí bude 60! Já nejsem matematik, ale to se dá lehko spočítat. Chápete pane spoluklaune, že takové manželství není nějaká betónová estráda, přijdou i různé životní úseky. A právě to je ten kumšt a celý vtip, že v manželství, když si dva lidé rozumějí a mají se rádi, dovedou si odpustit. Zaplaťbůh, že se mi to povedlo, protože člověk nemá dva životy a když se to povedlo v jednom životě takhle dlouho, tak může člověk jenom děkovat pánubohu – když někdo na něj věří.  No, a když jiný nevěří, tak ať děkuje taky pánubohu!-
 
                                                                                                     V.R.
   7.9.09 . život je jen NÁHODA, jednou jsi dole,
                                                      jednou nahoře…
Náhoda! Jak často hraje náhoda v našem životě významnou úlohu. Někdy je příznivá, jindy méně příznivá.
    Již jsem psala dříve o šťastné náhodě, jak jsme se seznámili s Bělou a Mirkem Horníčkovými. Ale občas na to znovu a znovu vzpomínám, jak mi přivedli do třídy Honzíka Horníčka, žáčka čilého, který se cítil trochu nějak v roli baviče. Musila jsem na něj zapůsobit, že je ve škole přeci jen z jiných důvodů, že se musí také vzdělávat. S jeho maminkou – Bělou Horníčkovou  - se nám to posléze podařilo. Při těch školních návštěvách jsme se s Bělou natolik sblížily, že k nám také přijeli do Kytlice s Honzíkem na návštěvu a jako žena činu, našla si ihned byt u paní Šebíkové, jejíž domek si posléze koupila a tak vzniklo s Horníčkovými trvalé a dlouhé přátelství.
   Velký žal jsme s nimi zažili, když se Honzík v epileptickém záchvatu utopil v rybníku. Bylo to zrovna blízko místa, kde právě Horníček se Sovákem natáčeli známý film: Dva písaři. Z  toho jsme se všichni těžko vzpamatovávali a dodnes, pokud to jde, chodím na kytlický hřbitov, kde už dnes je pohřbena celá rodina Horníčkova. Stále vzpomínám, chodím položit na jejich hrob květiny, malá Verunka květiny zalévala a říkala: „Ty mrtví lidi mají radost, viď babičko.“  Říká se, že čas všechno vyléčí , ale nevyléčí, nevyléčí. pokud  žijeme!
 
                                                                                                      V.R.
 22.10.09. Píše Věra Nomen Omen. Vzpomíná zase na některé příběhy ze školy a ze života vůbec. Jak ve třídě měla Kašparovou a  Šaška. Jak se to někdy v životě sejde.
   Nebo jak mladá paní Rodinová šla za svým milým do kasáren a  prosila službu, že by ráda si přála Rodinu. Dozorčí hned řekl: - To velice rád beru -!
   Nebo to, jak při zjišťování jmen dětí a rodičů ve škole si malá Věruška nemohla vzpomenout na křestní jméno své maminky.  – Tak jak říká tatínek mamince? – Věruška: - Roztomiloušku!-.
   Taky jsem měla ve své  třídě žáka Anděla. On jednou lezl v Šárce na skálu a nějak nešikovně sletěl, ale vůbec se mu nic nestalo. Tedy skutečný anděl!
   Ještě se mnou kdysi chodila do třídy holčička Mizerová. Vždycky jsem ji litovala, že má tatínka Mizeru.
   Na hřbitově v Kytlici má také pomník rozvětvená rodina Kostrounova. Samí Kostrouni. Bohužel, je to až moc příznačné.
   Už jsem taky dříve psala, jak slečna Třísková se provdala za pana Prkna!A tak je život někdy takový trochu ironický. Kdyby nebyl, bylo by smutněji.
   Vůbec se mi zdá, že už žiji hlavně ve vzpomínkách, ale koukám, že se to nestává jenom stařenkám. Werich píše Voskovcovi: - A proč to je, Jene, že člověk tolik vzpomíná? Mne to sere a mučí. Je to nevyhnutelné, když dostoupíš určitého věku? Nebo je to tím, že nežiješ, jak žíti máš, že nejsi naplno zapnut do „teďka“ – a  tudíž si sám závidíš „teďky“ dobu,  kdyžs naplno byl? Nebo oboje ? Nebo je to tou závratnou rychlostí změn dob ? - .
 
                                                                                                      V.R.
 
 
    8.XI.09. Vzpomínám na to, že dlouhý život, který nám byl dopřán , nebyl marností. Mnoho jsme viděli, mnoho zažili, prožili jsme i to zločinné 20. století. Tak život jde, jsme staří. Jan Skácel to pěkně vyjadřuje ve své Elegii:
 
    Už jenom my jezdíme lokálkami
   okolo rybníků a kolem starých hrází,
   kde padá tma a padá na rákos.
   Už jenom my a s námi starý bůh.
   Je strašně starý, starší než ty hráze …
                                                                                                      V.D.                                                                                     
    
 
  
 
 
 
 
 
 
 
  
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
                                                                                
 
                             


Komentáře
V blogu nejsou žádné komentáře.