Dětství zničené hitlerovským nacismem

Marek Zúbek 21:28 0 komentářů

Toto je příběh a osud mého pradědy, který během druhé světové války za Protektorátu Čechy a Morava v letech 1939-1945 přišel o to nejcennější, co v životě měl, o rodinu. A proto bych rád zde vložil s velkou hrdostí textový dokument, který je také uložen v Národním archivu Praha a Moravskoslezském muzeu v Brně.

Při psaní některých  z těchto vzpomínek jsem slzel, i když jde o události, které jsem prožíval před více než sedmdesáti lety. Nekladl jsem si za cíl zpracovat literární dílo, ale ukázat, jak zlo, nenávist, náboženský či politický fanatismus dovedly ničit všechny pozitivní hodnoty a brát lidem  to nejcennější rodiny a životy nejbližších. Dokladem toho byla i naše rodina.
        
Rodiče byli věřící a v tomto duchu vychovávali i nás. Měl jsem dva sourozence. Nejstaršího  bratra  Vladimíra (1927) a  sestru Anežku (1929). Otec byl zaměstnán v Zemědělské nemocenské pojišťovně, maminka se starala o domácnost.  Nevím přesně, jak se vše odehrávalo, ale v době mého narození v roce 1932 jsme bydleli na Křižkovského ulici č.76 v Hodoníně a do roku 1940 ještě na dalších pěti místech. K mým nejhezčím  vzpomínkám na dětství patří bydliště na Anenské ulici, které bylo pro mne úplným rájem. Blízko se nacházel park, kam  jsem měl možnost chodit si hrát na pískoviště,  kousek od domu  bylo cvičiště hasičů, kde zdolávali překážky a nedaleko přes silnici měli skauti vybudován srub s klubovnou a rozsáhlým hřištěm. Snad jedinou nevýhodou byla voda, která se nám dostávala do sklepa, když  stoupla hladina řeky Moravy při jarním tání sněhu.  Tatínek věnoval značnou část svého volného času činnosti v křesťanské tělovýchovné organizaci Československého Orla, kde v Šilingrově župě dělal župního náčelníka. To se projevovalo i na činnosti rodiny, která  ho často doprovázela na různá okrsková, či župní cvičení.
        
V době, kdy jsme ještě bydleli na Anenské ulici nás dne 14. září 1937 zastihla zpráva o úmrtí presidenta T. G. Masaryka . Tato smutná událost na nějakou dobu ovlivnila činnost i nás dětí. Slýchaly jsme, že tatíček Masaryk se narodil v Hodoníně. Místo jeho rodiště dívčí měšťanská škola byla pietně vyzdobena, tak jako ostatní veřejné budovy. V mateřské škole s námi paní učitelka zpívala presidentovu oblíbenou píseň „Ach synku, synku.. Mne maminka pozorovala, když jsem vystoupil na dětskou stoličku a snažil se opakovat projevy, které jsem slyšel z rádia, nebo na smutečních shromáždění kam nás vodili rodiče. Ještě v tom roce jsme se přestěhovali do nového domu, který otec nechal postavit na Muchově ulici. Bydleli jsme vedle pana profesora Miroslava Svobody. Byl varhaníkem v místním kostele a současně vyučoval hudbě. Proto nás rodiče všechny tři zapsali do hudební výchovy. Bratr a já jsme se učili na housle a sestra na klavír, na který jsem později přešel i já, protože housle jsem nezvládal.
        
Poté co byl pan president Dr. Edvard Beneš zvolen  do této funkce, navštívil město Hodonín. Slavnostní ceremoniál se konal u pomníku T. G. Masaryka. Naše rodina byla poctěna tím, že devítiletá sestra Anežka oblečena do slováckého kroje předávala presidentu kytici květů.
        
Těch událostí, které jsem se snažil se svými vrstevníky vnímat bylo mnoho, ale nedovedli jsme je patřičně třídit. Slyšeli jsme, že v Habeši bojují lidé s luky a oštěpy proti tankům, že se bojuje ve Španělsku apod. Jasnější obraz se nám ukázal již počátkem roku 1938. Každou neděli jsme chodili na ranní bohoslužby. Jednou po mši, když jsme vyšli z kostela, čekalo nás překvapení. Na celém Masarykově náměstí byly vystaveny vojenské zbraně a výstroj. Vojáci, kteří tvořili obsluhu ochotně  zodpovídali dotazy a vše co k čemu slouží. V jednom obchodě vedle lékárny pana Moši byla zřízena výstavka a zkušebna plynových masek. Nacházely se tam i ochranné obaly pro malé děti. Úřady oznámily, že si občané musí zatemňovat okna bytů. Opatření se dotýkalo i osvětlení na dopravních prostředcích. Takže tatínek nakoupil černý papír, provázky a kulatinu a vyrobil praktické zatemňovací rolety. Městská policie, která hlídkovala večer na ulicích, kontrolovala i zatemnění. Nás kluky zajímalo budování Maginotovy linie, to souviselo i s našimi pohraničními  pevnůstkami a opevněními. Věděli jsme, že je připravována i obrana našich hranic. Zůstala mně z té doby jedna stránka Mladého hlasatele (časopis pro mládež), kde je nakreslen plánek deseti podzemních pater „Maginotky“. V měsíci květnu byla vyhlášena částečná mobilizace, takže tatínek si rychle sbalil předepsané věci, s námi se rozloučil a odejel na určené místo. Nás kluky zaujalo přistávání letounů na Očově. Byla to velmi rozlehlá louka na břehu řeky Moravy, která v těchto místech tvořila hranici se Slovenskem. Když jsme tam doběhli,  už tam bylo v řadě umístěno asi patnáct letounů. Lidé říkali, že jsou to stíhací dvojplošníky Avie. Pozorovali jsme jejich nácvik  startů i přistávání. Slyšeli jsme také o náborové akci „Tisíc pilotů republice“.         
        
Moje volnost byla poněkud omezena, protože jsem v září nastoupil do povinné školní docházky. Výhodu jsem měl v tom, že škola byla také nedávno dostavěna a nacházela se na Mírovém náměstí. Z okna našeho domu bylo vidět na její hřiště.V  měsíci září nás tatínek ještě jednou opustil, při vyhlášení všeobecné mobilizace.
Po návratu otce z mobilizace a i z pozdějších diskusí rodičů jsem pochopil, že situace pro nás nedopadla příznivě.
        
15. března 1939, když  německé vojsko zabralo naše území , jsem šel s kamarády okukovat vojáky, kteří obsadili Hodonín. Měli rozmístěné hlídky po městě, ale později, když se zorientovali obsazovali obchody, zejména však cukrárny.  Nepůsobili na nás dobře. Rodiče nás neustále poučovali o tom, jak se máme chovat. Do nepříznivých situací jsme se dostávali s dětmi, které na nás pokřikovaly „..vy české svině..“, přitom neuměly ani pípnout německy.  Tehdy se říkalo, že jejich rodiče se daly k Němcům. Německy mluvící děti se k nám chovaly povýšenecky. Dodnes si pamatuji, jak jeden malý Němec nám při hře chtěl odcizit odřený tenisový míček. Běžel jsem za ním až ke vchodu do jejich dětského německého domova, kde před vychovatelkou jej musel vrátit, protože jsem brečel, jak malý kluk.  Krátce  po obsazení našeho území lékárník pan Moša vezl celou naši rodinu do Prahy. Vůbec si nepamatuji za jakým účelem. Vím však, že v úseku od České Třebové jsme předjížděli dlouhé německé kolony. Pan Moša říkal, že od nás odvážejí potraviny. Postupně úřady vyhlašovaly další omezení. Na všechny radiové přijímače musely být přidělány červené kroužky, které byly opatřené nápisem „Pamatuj, že poslouchání zahraničního rozhlasu se trestá káznicí, nebo i smrtí.“ V letech 1939 – 1940  celá rodina navštívila mnoho poutních míst, jako například Svatý Hostýn, Sv. Kopeček, Velehrad,  Vranov u Brna, Sv. Antonínek. Pamatuji se, že na posledním jmenovaném místě s v té době řečnil  ministr osvěty protektorátní vlády Emanuel Moravec. Přítomní poutníci dávali najevo projevy nesouhlasu a pořadatelé se je snažili uklidňovat. Došlo také k tomu, že byla učiněna úsporná opatření v zásobování potravinami, tabákem, oděvy a dalšími produkty, které byly nedostatkové. Maminka pravidelně každý měsíc chodila pro potravinové lístky. Na
oděv a obuv se vydávaly šatenky. Nebyly k dostání pláště na jízdní kola a celá řada dalších věcí. V roce 1940 přestěhovali do většího domu na téže ulici Muchova 2420. Mezi prvními nájemníky byla rodina pana Vorálka, která spolu s dalšími 130 tisíci českými občany musela opustit po 14. březnu 1939 nově zřízený Slovenský štát.Po úmrtí pana Vorálka se do tohoto bytu nastěhovala rodina Dr.Jana Hradila. Dále u nás bydlely rodiny Krhánkova, Lederova a Přikrylova. Garáž otec pronajal majiteli automobilu, který nedostal poukaz na nákup benzinu. Ten měli pouze lékaři, hasiči a jiné služby. Proto například pan Slezar, který provozoval autobusovou dopravu mezi Ratíškovicemi a Hodonínem musel autobus opatřit kotlem na výrobu dřevoplynu.
        
Nezvykle často  mne otec posílal s různými vzkazy k panu Vincentu Vlachovi, který dělal starostu  jednoty Orla v Hodoníně, nebo k panu faráři Josefu Krejčímu do Lužic u Hodonína, kam jsem jezdil na dětském kole. Několikrát si mne vzal do Brna, kde mne posadil do hospody na nynějším Šilingrově náměstí a šel zařizovat věci do „Občanské tiskárny“. Tam opatřoval tiskoviny pro potřebu orelské župy.
        
Školní prázdniny jsme pravidelně trávili v pěkném rekreačním prostředí v Radějově u Strážnice. Dvakrát jsme bydleli v podnájmu u rodin ve vesnici a třikrát v chatové oblasti. Při každém pobytu došlo k nějaké dramatické události.  Například v roce 1939 jsme měli pronajatu chatu u pana Orla. Byla umístěna v pěkném prostředí poblíž dětské zotavovny. V měsíci červenci, když jsme se hráli před chatou, kráčel po silnici, která byla poblíž silnice asi 16 ti letý chlapec, který nás požádal o jídlo a vodu.

Mluvil slovensky a žádal nás o pomoc při převedení na slovenskou stranu. V tom by nebyl žádný problém, protože státní hranice byla vzdálena necelý kilometr. Složitější bylo to, že na protější straně silnice nad dětskou zotavovnou se nacházela malá budova která sloužila německé finanční stráži. Ta měla v objektu i kóje pro psy, se  kterými střežila  hranice. Rozhodli jsme se, že se nebudeme skrývat. Šli jsme čtyři kluci a sestra všichni pohromadě po silnici směrem ke státní hranici k místu, kterému se říkalo „Mlýnky“. Bavili jsme se hlasitě. Asi 200 metrů před státní hranicí pokračoval v cestě pouze bratr a neznámý slovenský chlapec. Domluvili jsme se, že nám zašle zprávu o zda se věc podařila korespondenčním lístkem. Bratr se vrátil z tohoto výletu asi za hodinu. Potvrdil, že mladíka dovedl až k hranici, kde se s ním rozloučil. Zprávu ze Slovenska jsme však nikdy neobdrželi.
        
Tatínek nás navštěvoval každý týden . Přijížděl na kole vždy v sobotu odpoledne  a v neděli večer se vracel zpět do Hodonína. Při jedné z těchto návštěv jsem obdivoval jeho řemeslnou zručnost. S kapesním nožem mně vyřezal lopatkové kolo,  které se  na potoce pěkně protáčelo.
        
V dalším roce 1940 náš klid pobytu na chatě byl přerušen návštěvou neznámé paní. Vyděšená přiběhla do chaty s tím, že ji pronásleduje gestapo. Netrvalo dlouho a před chatou se objevil muž v klobouku a do notesu si zapisoval číslo chaty. Pomáhali jsme mamince ji ukrýt. Uprostřed místnosti byl kobercem zakrytý poklopem do sklípku.
Vše šlo ráz na ráz a paní byla v malém příručním sklípku na potraviny. Poklop jsme přikryli koberečkem, na který se postavil stůl a kolem umístily židle. Naštěstí gestapák se vzdálil. Pronásledovaná paní se omluvila a aby nás nevystavovala nebezpečí opustila chatu. Tato událost nás všechny znepokojila. Již jsme se nezbavili podezření, že jsme sledováni. Asi tomu tak bylo, protože další prázdniny v roce 1941, když přijel za námi otec, vedl s maminkou vzrušený rozhovor. I když jsme se snažili něco venku z rozhovoru zachytit neznali jsme souvislosti. Pochopili jsme však, že je tatínek v nebezpečí. Rozloučil se s námi, mamince dal pokyn, abychom sbalili věci a na druhý den, to bylo v neděli 11. srpna 1941 se vrátili do Hodonína, což jsme učinili. Maminka nám vysvětlila, že řada známých lidí, se kterými se tatínek scházel byla gestapem zatčena. Vyzvala nás k maximální opatrnosti.
        
V pondělí odpoledne jsem se hrál s kamarády před zápražím chodu do domu. Z vedlejší ulice jsme zaslechli zaskřípání brzd automobilu a za chvíli i dva pány, kteří s ním přijeli. Přišli k našemu  k nám a špatnou češtinou se zeptali, kde bydlí rodina Příkaská. Ukázal jsem na dveře ve vyvýšeném přízemí. Po zazvonění jim otevřela maminka, které se dotázali, zda je manžel doma. Po záporné odpovědi opustili dům. Věděli jsme o co jde. S bratrem jsme utíkali do  pojišťovny, abychom tatínka varovali. Nestihli jsme to. Před kanceláří stáli jeho spolupracovníci a sdělili nám, že otec byl gestapem odveden. Ještě tentýž den maminka obdržela zprávu, že můžeme otce spatřit v 18 hodin v okénku druhého poschodí věznice. Šel jsem tam s bratrem a opravdu se v zamřížovaném okně objevil tatínek. Plakal jsem lítostí, protože jsem nemohl pochopit, proč je mu ubližováno. Po nějaké chvíli jsme se rozloučili. Takže 12. srpna 1941 jsme tatínka viděli naposled. To mně bylo 10  a bratrovi 15 let. Dobří Češi se snažili poskytovat rodinám informace o zatčených. Svědčí o tom to, že maminka ještě týž den večer dostala zprávu, že zatčení budou převáženi kolem osmé hodiny ranní do Uherského Hradiště. Ve stanovenou dobu čekala před soudní budovou, která se nacházela vedle poštovního úřadu, naproti obchodní akademie. Otce viděla a pozdravila se s ním. Asi po čtrnácti dnech byl tatínek převezen do Kounicových studentských kolejí v Brně.
        
Po zatčení otce jsme potřebovali nějaké nářadí na opravu dveřního zámku. V garáži měl otec umístěnu skříňku se vším potřebným, ale klíče nebyly k nalezení. Tak jsem zámek vypáčil. Úplně jsem se roztřásl, když jsem v ní objevil 6 nábojů do revolveru. Žádnému jsem nic neřekl a hodil jsem je do kanálu. Nacisté tyto věci charakterizovali, jak přechovávání zbraní.
        
Jak bylo později zjištěno z novinového článku v Rovnosti z roku 1946,  byl otec vězněn v budově A, cele č. 65  společně s inž.C.Alfonzem Tichým z Olomouce. Antonínem Vaculíkem (70let)a autorem novinového článku, jehož jméno není uvedeno. Maminka se všemožně snažila, aby tatínka dostala z vězení. Někdo jí poradil, že se má obrátit na majitele zámku v Miloticích, kterého navštěvují gestapáci. Podařilo se jí s ním sjednat schůzku, která však nevedla k žádnému výsledku. S odůvodněním  řešení majetkových otázek  měla maminka povoleno, asi třikrát navštívit otce v Kounicových kolejích. Vyprávěla nám, jak jedna paní, která měla povolenu schůzku se svým manželem před ní, byla gestapáky vyhozena z budovy. Někdo jí poradil, aby do sáčku s bonbony dala sacharin. Chtěla jej před rozhovorem  předat muži. Gestapák však sáček roztrhl a spatřil ukrývané sladidlo. Tím bylo setkání ukončeno.
        
Před vánocemi se rozkřiklo, že část vězňů bude propuštěna. Dokonce by ohlášen i den, kdy se to má uskutečnit. Zjistili jsme všechny příjezdy vlaků od Zaječí tzv.“mutěnky“ a čekali u každého vlaku. Byli jsme tehdy vzhůru dlouho do noci, slyšeli všechny chodce na ulici, ale tatínek nepřijel. Bylo to hluboké bolestné zklamání.
        
Vyskytovaly se i jiné nepříjemné situace. Například paní učitelka se nás ve třídě ptala. co dělají rodiče. Když jsem jí odpověděl, že otec je ve vězení, tak se spolužáci rozesmáli. Také jsme pocítili, že se snížil počet návštěv příbuzenstva. Dříve  bratranci, nebo sestřenice, kteří dojížděli z Ratíškovic do měšťanky, zastavovali alespoň na polévku. To ale nějak  přestalo. Zřejmě se báli. Ale bylo mnoho dobrých lidí, o kterých jsme nevěděli, kteří  organizovali sbírky na pomoc rodinám nacistické perzekuce. Velmi dobře si však pamatuji na pana Františka Maláška z Bílovic nad Svitavou, který nám pomáhal, když bylo nejhůř.
        
Počátkem roku 1942 jsme se dověděli, že otec byl dne 11. prosince 1941 odsouzen stanným soudem, předán gestapu a převezen do koncentračního tábora v Mauthasenu u Lince. Informací o něm jsme měli  velmi málo. Mám dojem, že všeho všudy  maminka obdržela asi tři dopisy. Já si pouze pamatuji, že velikost byla formátu malého školního sešitu tedy A5 a papír byl nalinkován. Více řádků se nesmělo psaát. V jednom z dopisů byla některá písmena  vždy přes několik řádků přeškrtnuta. Avšak, když se  přečetla tvořila slovo „hladů.  V dalším z dopisů bylo napsáno: …posílejte stařečkovi do nemocnice vše nejlepší…Ihned jsme věděli o co jde, protože žádného dědečka, nebo jak se na Slovácku říká „stařečka“ jsme v nemocnici neměli.  Maminka každý měsíc posílala otci dvoukilogramový balíček, ale nevěděli jsme, zda  tyto balíčky tatínek dostává.  Kolem pátého července maminka obdržela oznámení o úmrtí otce. Pamatuji si, že v dopise bylo líčeno, jak velká péče byla otci věnována, aby byl vyléčen, ale přes veškeré úsilí se jej nepodařilo zachránit. Dále pisatel vyslovuje  dotaz, jestli si maminka přeje, aby jí byla zaslána urna s popelem otce.  Společně se zaplacením stanoveného poplatku maminka vyžádala urnu. Dokonce se stalo, že po dlouhé době přišli dva gestapáci osobně kondolovat, tak je matka zavedla do pokoje a ukázala jim urnu se slovy „tady je můj manžel“. Po válce jsme se na základě inzerátu dověděli od spoluvězně z Mauthausenu, že otec nemohl vyzvednout těžký kámen před vstupem na známých 184 schodů. Byl povalen příslušníkem SS na zem a ukopán. Když byl spoluvězni vynášen z kamenolomu, tak zemřel. V úmrtním listu je uvedeno, že „Příslušník zařízení Mauthausen II,  čís. 3597/1942, zemřel 1. července 1942 v 6,35 hod.  A opět jako první, který se v této, pro nás velmi těžké době objevil, byl pan František Malášek. Byl u biřmování kmotrem staršího bratra Vladimíra a považoval za svoji křesťanskou povinnost maximálně pomoci naší rodině. Nelze však opomenout také pomoc pana Josefa Papeže z Velkých Pavlovic, člena rady župy Šilingrovy a Patera Josefa Krejčího, faráře  z  Lužic, jednatele župy Šilingrovy. Například pro maminku bylo velmi obtížné, aby se mnou dvakrát týdně dojížděla k lékaři do Brna. Proto pan Malášek s ní dohovořil můj pobyt u nich v Bílovicích nad Svitavou. Chodil jsem tam tři měsíce do měšťanky a hrával si s jejich dětmi -  pětiletou Helenkou a tříletým Pavlíkem.
Vzpomínám si na jejich večerní motlitbu před spaním, v níž byla slova „……a prosíme Ježíška, vrať nám strýčka Jeníčka.“ Až po válce mně bylo sděleno, že se jednalo o škpt. Jana Maláška, který byl v zahraniční armádě ve Velké Britanii a v roce 1944 převelen  k našemu armádnímu sboru v SSSR.

Bratr Vladimír byl z Gymnasia v Hodoníně propuštěn a nasazen do konzervárny v Miroslavi, která se tehdy nacházela v Sudetech. Změna také nastala v okolí kolem našeho bydliště . Nově vybudovaná škola, ve které jsem nastupoval jako prvňáček. byla přebudována na vojenský lazaret. Němečtí žáci chodili do dívčí měšťanky a ve chlapecké měšťance se učilo na dopolední a odpolední  směny, ve kterých jsme se střídali s děvčaty.

V té době maminka vzala do podnájmu paní profesorku Olgu Křižkovou. Pocházela z české rodiny, která se nacházela ve Vídni. Toto město začalo být těžce bombardováno.

Výbuchy bomb byly slyšet až v Hodoníně. Aktivita letectva spojenců byla všeobecně znát. Nad naším vzdušným prostorem za krásného počasí létaly velké svazy spojeneckých letadel, směřujících na sever do průmyslových oblastí východního Německa. Lozili jsme s kluky na střešní lávky sloužící kominíkům k vymetávání komínů, abychom lépe viděli na jejich přílety. Mezi námi sourozenci byly vedeny debaty o tom, jak bychom se chovali při bombardování. Bratr doporučoval opustit dům, aby nedošlo k zavalení troskami. Já jsem byl zastáncem ukrytí ve sklepě, protože dům je nový a má kvalitní betonovou desku nad sklepem.
Pondělí dvacátého listopadu roku 1944 se nesmazatelně vepsalo do naší mysli. V tento den se dlouho držela mlha. Avšak jakmile začalo se prodírat slunce  již jsme slyšeli burácení  leteckých motorů. V době leteckých poplachů nebylo povoleno se pohybovat po ulici, měly se uhasit ohně v kamnech. Pouze poštovní doručovatel měl povoleno roznášet zásilky. V každém domě jeden z občanů zastával funkci spojky a označenou páskou na rukávě. Tuto funkci v našem domě zastával bratr Vladimír, který v té době očekával dopis od kamaráda Vladislava Kučery z Plumlova u Prostějova. Naše rodina se nacházela v bytě.

Protože maminka vařila oběd byli jsme všichni v kuchyni, kde bylo nejtepleji. Se mnou si hrál se stavebnicí Merkur Jeník Hradilů z prvního poschodí. Jeho mladší sourozenci Milánek  a Vojtíšek byli nemocní, tak leželi v postýlkách. Bylo kolem půl jedné, tak zazvonil domovní zvonek. Bratr ihned utíkal k domovním dveřím, protože očekával příchod poštovního doručovatele. Já ze zvědavosti, zda dopis dostal jsem mu běžel naproti. Ještě jsem zaslechl z hlásky, která byla vybudována na střeše nemocnice zprávu „…..svaz nepřátelských bombardovacích letadel směřuje od Břeclavi k Hodonínu, zvýšený hukot….“. A v tom začalo peklo. Bratr ještě stačil proběhnout přes sklep na dvůr, kde se ukryl do kurníku. Já jsem ve sklepě zabočil doprava do míst, kde byl vchod do bytu Přikrylových. Přibližovalo se velké burácení. Paní Přikrylová vystoupila z bytu společně s paní Krhánkovou a malým synem Mirkem. Ještě stačil seběhnout do sklepa  profesor Miroslav Krhánek a po ohlušujícím mohutném výbuchu nastala tma. K motlitbě, kterou začala paní Přikrylová jsme se všichni přidali. Ale ani „Otče náš..“ jsme nemohli dokončit. Začali jsme se dusit. Prostředí se stalo nedýchatelné. Rozvířený  uhelný prach a zápach výbušniny se stal nepřekonatelný. Už se nedalo mluvit, ozýval se jen kašel. Pan profesor Krhánek popaměti hledal kliky dveří a zkoušel některé z nich otevřít. To se podařilo u prádelny, kde po jejich pootevření jsme uviděli světlo. Pan profesor odházel některé trosky u okna do prádelny, které vedlo na dvůr a začal nás vytahovat ven. Viděl jsem bratra, jak zmateně pobíhá po troskách a volá na pana Krhánka  „…pane profesore, je to sen nebo skutečnost!“. Volal jsem na Vláďu, že poběžím za město. Ovšem ten mne nevnímal. Vyběhl jsem do prostoru, kde býval náš balkon a odtud dveře do kuchyně.  V těchto místech do hromady trosek jsem několikrát zavolal: „ …..maminko!……maminko!…“. Žádný se neozval.

Přelezl jsem trosky a utíkal ulicí směřující ven z města. Viděl jsem  ve zmatku pobíhající lidi. Zakrvácenou maminku, která v náručí chránila před nebezpečím malé děťátko.Chvíle klidu nahrazoval nářek, sténání, volání o pomoc těch, kteří zůstali pod troskami. Nebyl již ani čas přemýšlet, protože opět nás varoval zvýšený hukot letounů a přibližovalo se burácení vybuchujících bomb. Ležel jsem vedle kráteru od bomby, protože při vyprávění nám starší vysvětlovali, že na dně kráteru zůstávají plyny, které by nás mohly přiotrávit. Po překonání třetí náletové vlny, která se mně zdála být nejklidnější, protože byly shazovány převážně časované bomby, jsem dosáhl Louky na Očově.  Shromáždilo se nás tam několik set lidí a mnozí hrozili směrem nahoru. Začala mně být zima, protože jsem měl pouze papuče,  košili s vestou. Chodil jsem sem a tam, a s ostatními postiženými jsem pozoroval  místa, kde vybuchují časované bomby.  Za nějakou dobu jsem uslyšel  mé jméno. To na mne volal bratrův kamarád Ladislav Kučerák, kterému v té době bylo sedmnáct let. Začal se o mne ihned starat. Zašli jsme k jeho známým na pokraji města, kde vypůjčil nějaký kabát a zavedl mne k nim – domů. Tam mne zbavila prachu  paní Kučeráková a dostal jsem teplé jídlo. Myslel jsem, že jsem po bombardování zůstal sám, protože bratr Vladimír nechtěl místo neštěstí opustit, až najde maminku, sestru a Jeníka. K mé velké radosti, v pozdní večerní hodině se objevil ve dveřích Vláďa. Vyprávěl, že se mu podařilo s německým  vojákem odnést s utrženou rukou paní Hradilovou, která zemřela večer. Našel usmrcenou jejich pomocnici v domácnosti Josefku a malého Milánka. Z Vojtíška se našla jen ručička. Vyprostil z trosek  paní Lederovou s malou dcerou Miluškou, které zachránil  dveřní kovový rám, pod nímž stály, takže je suť nezasypala. O ostatních jsme nic nevěděli. Ještě v noci si vynutili přístup hasiči ze slovenského Holiče a pomáhali hasit trosky zbořeniště, kde se ještě nacházeli naši blízcí. Po téměř probdělé noci jsme na druhý den šli k místu, kde stával náš dům. Na Mírovém náměstí vězni hledali a vykopávali nevybuchlé, nebo časované bomby, které po náletu způsobily mnoho škod na životech i budovách. Cestou jsme se potkali s panem doktorem Hradilem, který bydlel v bytě nad námi. Při náletu přišel o celou rodinu. V ruce držel nový hubertus, který mně věnoval. Četníci a němečtí vojáci prostor uzavírali, protože, zde bylo svrženo poměrně hodně časovaných pum, které neustále vybuchovaly. Rozloučili jsme se  s Kučerákovými a zařadili s bratrem do kolony, která opouštěla Hodonín směrem k Rohatci. Tam jsme odbočili do Ratíškovic a požádali strýce Josefa Příkaského o pomoc. I když strýc měl tři syny, tak neváhal a ujal se nás. Byla současně organizována pomoc horníků z lignitových dolů Vlasta, Tomáš, Teodor při odklízení trosek a vyprošťování osob. Až ve středu byla nalezena maminka, která v náručí držela Jeníka, se kterým jsem se před bombardováním hrál. Zezadu maminku objímala sestra Anežka. K jejich identifikaci byl puštěn pouze bratr, protože jejich těla byla poničena troskami a ohněm. Paní profesorka Olga Křížková, která kvůli náletům opustila Vídeň byla nalezena v troskách, jak se drží kliky dveří vedoucí na chodbu. Maminka  se sestrou měly pohřeb ještě s dalšími čtyřmi osobami  v Ratíškovicích.Bilance pouze jednoho domu na Muchově ulici č.2420 byla otřesná. V domě se nacházelo při zahájení bombardování 17 osob, z toho 7 žen 9 dětí  a 1 muž.

Zemřelo 5 dětí a 4 ženy. Pan Dr. Jan Hradil přišel o celou rodinu. Velké zlo způsobilo 100 časovaných bomb, které byly svrženy na město. Velmi dobře je znám případ rodiny Opíchalových. Volali o pomoc, protože paní Opíchalová se třemi dětmi byla zasypána troskami domu na ulici Pravoslava Veselého č.26. Po příchodu záchranářů se zmínila, že ve sklepě se nachází nějaký kulatý předmět. Záchranáři se rozprchli a za několik minut časovaná bomba explodovala. Všichni zahynuli.
Těžkou ztrátu našich nejbližších nám pomáhala překonávat značná pomoc občanů, možno říci Jižní Moravy, kteří znali otce. Opět se objevil pan František Malášek z Bílovic nad Svitavou, který strýčkovi poslal vagón vápna, aby mohl pro nás přistavit ještě jednu místnost. Německé úřady postiženým občanům bezprostředně po náletu vydávaly potravinové lístky a šatenky, na které každý obdržel dvoje náhradní šaty a dva páry obuvi. Pro domácnost strýce Josefa jsme znamenali velký přírůstek. Proto pan František Malášek se snažil mne přesvědčit, abych jel s ním a bydlel u nich v Bílovicích nad Svitavou. Nechtěl jsem se odtrhnou od bratra, protože již tak to bylo pro mne bez maminky velmi těžké. Bratr Vladimír pracoval u pana Kubáska, obchodníka v Hodoníně a já jsem dojížděl do 3. třídy měšťanky. Již v březnu bratranec František a bratr Vladimír s dalšími chlapci se museli podílet na výstavbě protitankových zákopů kolem Hodonína.

Fronta se přibližovala velmi rychle k Hodonínu. Z poskytnutých darů od občanů v průběhu listopadu 1944 – dubna 1945 se bratr Vladimír snažil splatit dluh, který zůstal v Hospodářské záložně. Byla to částka 80 tisíc, kterou si rodiče vypůjčili na dostavbu nového domu na Muchově ulici č.2420. A tak 6. dubna 1945 nesl do Hospodářské záložny poslední splátku dluhu na dům, který již neexistoval. V té době byla ve školách přerušena školní docházka. Ze strýcova domu v Ratíškovicích jsme pozorovali záblesky po dělostřelecké palbě ve směru k Bílým Karpatům. Strýc Josef připravoval sklep domu  pro přechod fronty. Počítal s tím, že se přijde k nim schovat i několik sousedních rodin. Zpevňoval betonový strop deskami a podpěrami. Cihlová podlaha se přikrývala deskami matracemi, případně slámou.  V noci na 12. dubna nás překvapil nálet sovětského dvojplošníku. Shodil asi dvě lehké bomby, které zapálily stodolu jednoho domu a odletěl. Další den byl poněkud horší. Přiletěla skupina šturmoviků Il-2, která shazovala bomby na vše co se pohybovalo v ulicích vesnice. Jedna z bomb dopadla na chodník před strýcovým domem. Časté nálety přinutily mnoho občanů, aby opustili své příbytky a vydali se ukrýt do lignitových dolů. K tomuto jsem přinutil i bratra Vladimíra.S námi šel i bratranec František. Protože jsme předpokládali, že fronta se překlene přes nás v průběhu noci, tak jsme si každý vzal jednu deku a společně jeden pecen chleba. Po cestě k dolu Vlasta jsme již viděli, že jsou od bomb a dělostřeleckých granátů malé krátery. Po vstupu do dolu nás nasměrovali horníci na určité místo. Zabezpečovali chod větracích šachet , protipožární ochranu, zdraví nového osazenstva dolu.V dole, ve kterém jsme byli ukryti se těžil lignit (mladé uhlí, téměř jako hnědé dřevo). Byli jsme usídleni blízko jedné rodiny na porubu.  nanosili jsme si nějakou slámu a přikryli dekou. Říkali nám, že jsme asi třicet metrů pod zemí. Asi 800 m od nás byla zabydlena rodina strýce Petra Příkaského, který byl horníkem v tomto dole. Náš odhad o délce pobytu  pod zemí byl velmi nepřesný. Po dvou dnech bochník chleba zmizel a tak bratranec František nás opustil s tím, že přinese potraviny. Jak nám vyprávěl, tak většinu cesty zdolával přískoky. Podařilo se mu také navštívit německou polní kuchyni, kde vypůjčil 5 litrů německého sádla. Tak jsme říkali marmeládě, která se vyráběla z řepy.  Hitlerovská vojska  se úporně bránila a náš pobyt se nějak prodlužoval. Spotřebovali jsme i to co František přinesl. Tento problém se však dotýkal i dalších rodin. Údajně nás na Vlastě bylo asi 700 osob. Takže se do této situace vložili i horníci.

Zjistili, že v nedaleké vile je uskladněny brambory, které napytlovaly a přenášely do dolu. Protože nešel elektrický proud a ve větracích šachtách musel být rozdělán oheň vzhledem k dosažení cirkulace vzduchu, udělali se tam plechové plotny a v kýblech vařily brambory. V noci se však nemohlo vařit. Jakmile pozorovatelny viděli zář, která pronikala z větrací šachty, začali dělostřelci místo odstřelovat Chodili jsme tedy pro příděly, tzn. 1-2 brambory na osobu a den. O osobní hygieně osazenstva ani se raději  nezmiňuji. Při jedné z kontrol větracích šachet, kterou prováděli horníci Cyril Kordula a Josef Bureš došlo k náhodnému setkání se sovětskou průzkumnou hlídkou. Při výstupu z větrací šachty zahlédli horníci dva sovětské vojáky. Pokynuli jim, aby šli ke vchodu Vojáci se velmi opatrně přiblížili, ochutnali slivovici a přeoděli se do civilního pracovního oděvu horníků. Prošli pak trasu asi jednoho kilometru pod zemí do týlu německé obrany.  Vyhodnotili si umístění a postavení Němců v tomto úseku a tou samou cestou se vrátili ke svým jednotkám. Za dva dny ráno nám bylo sděleno, že jsme osvobozeni. První dojmy po opuštění dolu nebyly zrovna radostné. Ve směru od lesa jsme spatřili desítky sovětských vojáků, kteří byli skoleni skrytým německým kulometčíkem.  Při vstupu do vesnice ještě dohoříval dům a v něm ještě doutnala těla dvou sovětských vojáků, kteří ze svázanýma rukama drátem byli vhozeni do hořícího domu.

Ještě jednou nás probudila velmi prudká střelba. Bylo to 8. května, kdy rozhlas sdělil, že Německo podepsalo bezpodmínečnou kapitulaci. Každý občan, který ukořistil nějakou zbraň vyšel na náves o oslavoval střelbou vítězství.

V té době se jednalo také o mém dalším osudu. S bratrem jsme nechtěli být zátěží pro strýčkovu rodinu. A tak jsem se stal předmětem inzerátu, který dala do časopisu Svazu osvobozených politických vězňů paní profesorka Vlasta Wenzlová. Žádala o pomoc při vyhledání sirotka, který za války přišel o rodiče. V tom pomohl profesor  Augustin Čáp, který napsal na mne doporučení. S doporučením mne bratr přivezl dne 5. července 1945 do Unerázky na okrese Moravská Třebová a předal mne paní Vlastě Wenzlové do opatrování. Později přijala i bratra. Až v roce 2005 jsem v archivních materiálech zjistil, že prof. Augustin  Čáp byl třetím velitelem okresního velitelství Obrany národa v Hodoníně, kde můj otec dělal náčelníka zpravodajské skupiny. Oba byli zatčeni dne 12. srpna 1941 a odvezeni do koncentračního tábora Mauthausenu. 

PhDr. Vít Příkaský


Komentáře
V blogu nejsou žádné komentáře.