Dědeček Zábranský

Pověst o bujných jízdách Hudce a celé party jsem vyslechl od jeho manželky, která dožívala nedaleko nás v rodině svoji dcery Julie Šlapánkové, manželce stavitele Františka Šlapánka.
  
Velká škoda, že tehdy byly ještě na hony vzdáleny prostředky k záznamu vyprávění všech těchto lidí zmizelého světa, ať to byly žižkovské tety. Barbora Hudcová, ale i sám děda i babička i maminka.

Oč vlastně při  těchto  řeznických   spanilých  jízdách šlo? Nakoupit za rozumnou cenu dobytek, hlavně prasata, dopravit ho na jatka a s malou marží ho prodat velkoobchodníkům. Nahradili tak několik   mezi článků.  Pracovali  s  jejich  půjčkami, nebyli sami kapitálově tak silní, aby obchod mohli provozovat ve vlastní režii  a snad  ani o to nestáli, byly by  přišli o zábavu, volnost, dobrodružství a snad  ani nepociťovali, že je velkoobchodníci nestydatě odírají.
 
Konec idyle udělal Prispol. To byla společnost ovládaná agrární stranou, která se zabývala velkoobchodem na daleko velkorysejší základně, než si mohli dovolit velkoobchodníci z jatek. Jedna stránka z mnoha jiných v činnosti  Prispolu spočívala v tom, že sedlák dostal „ na výchovu“ ta nejkvalitnější selata a k nim tolik krmiva, že vedle znamenitého uzenářského vepře, vykrmil svého sadelníka.  PRISPOL tak vymítil mezičlánky zcela a ještě získal  pro agrárníky   skalní přívržence- Není divo, že se  říkalo „ má se jako  prispolácké prase“.
 
 Vraťme se, ale do doby kdy domácké zaměstnání řezníků kvetlo. Rajon dědy byl úctyhodný. Když jsem na vojně zakotvil na žateckém letišti, ptal se mne děda, jestli ve Vršovicích, ( to byla  ves na dohled od letiště) je ještě starostou ten a ten. Zapomněl, že od jeho cesty od Prahy přes Rakovník, Chomutov až k hranicím uplynulo více než čtvrt století a mezi tím byli i Němci odsunuti.
 
Malá vsuvka při přepisování na počítači v roce mých osmdesátin – 2005. Jestli děda jezdil pro dobytek, řekněme ještě v roce 1923 a já sloužil v Žatci  v  roce 1953 tak mezi tím uplynulo  třicet let. Poměřím-li to mým věkem, pak před třiceti léty  rok  1975 a to se mi zdá, takže jako včera a pamatuji se na mnoho detailů, takže to  tenkrát  od dědy nebyla taková zpozdilost, jak se mi v mé nadutosti tenkrát zdálo.  
    
Něco o těch jízdách utrousil i děda. Vyprávěl o kolegovi, který obchod zahajoval stoje na šejtroku  pryčky. Voláním „ Sedláci, prasata, selky – svině“ a měl kupodivu úspěch, drsné  vtipky  nebyly tehdejším  lidem  asi tak odporné.
     
Děda měl v  partě výsadní  postavení protože  se  domluvil  německy i ve složitějších případech, zatím o ostatní znali pár výrazů potřebných k  uzavření obchodu a to ještě v hrozném nářečí. Leccos vím od babičky, třeba to, že k oblíbeným vtípkům v partě postačilo nahrazení čepu rejdu kolíkem z větvičky. Chvíli  držel pak prasknul a kůň s předními koly šel  dál  a zbytek pryčky klesnul. Mnoho krát se stalo, že zmožený řezník spal dál. Kůň přišel domů, zaklepal kopytem na vrata, jak ho to naučili. Pod kůlnou byl připraven jiný zadek vozu, podepřen latí na dvou sudech do montážní polohy, babička zasunula čep a kůň jí odvezl na místo havárie. Vzbudila  neurvale  dědka a on jí musel nahodit trosky na korbu a šesti kolové vozidlo se vydalo na cestu domů.
       
Nejvíce,  vyprávěla „teta Hudská“.
Užila si s manželem, nejstarším z party a uznávaným náčelníkem svoje. Hudcova Hospoda  v  Jenči  byla na samém začátku vesnice téměř o samotě. Prožila se svými  dětmi , Julii, Tonikem a  Růženkou mnoho strachu. když  otec rodiny  byl někde ve světě. Přišla na trik, který mnohokrát zabral, když osamělá hospoda neušla pozornosti  nekalých živlů, oni počítali  z bezbranností ženy s dětmi. Když se  ozvaly  podezřelé zvuky  přemohla strach a volala, že všech sil.  Franto nahoře je brokovnici, dej pozor nabitá, vylez s ní na půdu do vikýře. Venco v síni za stírkou je sekera, ty  Lojzo vem tu větší palici z porážky. Až je uvidíte,  maště  je hlavách nikoho nešetřete.“ Teta Hudska absolutně  nemohla znát knihu Heleny Koželuhové.  Moji drazí bratři o Josefu a Karlu Čapkovi, kde takžka doslova popisuje obranu mlýna hronovské babičky při přepadení mlýna. I ten dědeček  jako by vypadl z oka Hudcovi. Je zřejmé, že lidé, kteří se ocitnou v podobné situaci, Jednají často podobně.
 
Když  Hudec konečně dorazil obyčejně v noci., probudil celou rodinu děti mu políbily ruku a ubezpečily jeho, že je ten nejhodnější tatínek na světě.

Pravidelně i s kolegy  zarazili v poslední štaci v hospodě U černého koníčka,, obecně znalé V dolíku nedaleko Jenče v polích, za větrem. Zlé huby říkaly, že tam byla dámská obsluha, ale hazard se tam pěstoval určitě. Když se tam Hudec jednou chystal,vzbouřila se a řekla „prkenici sem“ a vyfoukla překvapenému Hudcovi  náprsní tašku ze saka, řekla „a teď si jeď“. Hudec byl tak překvapen, že jí ani nenafackoval a uraženě odešel  s  čekajícími  kumpány.
Od těch dob se prý choval o trochu lépe a děti nebudil. Dokonce jí opatřil dvě dogy a při příštím pokusu o loupeš bylo prý na dvoře spousta utržených a zakrvácených nohavic.

Dědu neopustily toulavé boty do konce života. Čas od času zmizel a objevil se za několik dní. Babička a maminka  neměly  o něj starost znaly  jeho zvyky. Pustil se pěšky do míst svého mládí. Stavěl se nejdříve u nejlepšího kamaráda , hostinského v Kněževsi, Tatíčka,kam často chodil při svých  kratších  výletech.. Ale došel do Pcher a Loun. Co tam dělal, kde spal, jak se stravoval, to jsme se od něj  nikdy  nedozvěděli.

Z doby svého pobytu v ÚSTÍ n/L  měl kamaráda v  Praze.. Majitele Rážových podniků a hotelu a  restaurace  Belvedér v Holešovicích. Když mi stál jako svědek  při  biřmování u svatého Antoníčka, přišel domů za tři dny. Ráž byl  nejúspěšnější  z řady vrstevníků dědy, ale nakonec jim bolševik  přistřihl  křídla podle jednoho mustru. Nemuseli tedy čekat, že  je  srovná příslovečný  krchov.
                                                                                                          Jiří Pegl