Co lze zažít na přehlídce

Vladimír Machek 18:11 2 komentáře

Příběh je o tom, jak jsem se jako voják zúčastnil vojenské přehlídky na Letné.

V zimě 1954-55 nás nechal velitel nastoupit na cvičiště po jednotlivých řadách. Přijela skupina důstojníků a chodila od jednoho vojáka ke druhému. Vysocí a malí je moc nezajímali. Kluci sportovní postavy mezi 170-180 centimetry se hlásili jménem a písař je zapisoval. Pak byl rozchod, ale ti zapsaní museli zůstat. Řekli nám, že v květnu budeme na přehlídce v Praze.

Pocity byly smíšené. Ale většinou jsme se těšili. A pak to začalo. Cvičili jsme pochod celé jaro. V dubnu jsme jeli vlakem do Prahy, na Vypichu byl už postavený tábor s velkými stany. Ubytovali jsme se a pochodovali ke cvičení na letiště. Tam už to šlo zostra. Cvičili jsme vcelku i v řadách. Komisaři s rozdělenými úkoly nás sekýrovali: „Třetí zleva nohu výš. Držet pušku sevřenou rukou!“ A tak dále. Pak se na tribuně objevila bledá tvář ministra Čepičky. Hovořil o míru a o obraně socialismu. Na té rozlehlé planině, ale nebylo moc rozumět. A pak nácvik v noci na Letné. Smůlu měl ten, komu vycházel krok zrovna po tramvajových kolejích.

Druhý den jsme si mohli přispat. Ale už ráno nás budilo neobvyklé ťukání. Záplava ševců z celé Prahy nám do bot – půlitrů, přitloukalo cvočky. Proto jsme dostali rozkaz, nechat ráno boty před stanem. A pak konečně přehlídka. Čekání v úborech na letenské pláni bylo k nevydržení. Komu se chtělo čůrat, pouštěl to do písku pod sebe.

Konečně se přehlídka pohnula a my šli už volněji k táboru, na který jsme si už zvykli. Těšili jsme se do ulic plných krásných děvčat. Ale čekalo nás nemilé překvapení. První útvar má pohotovost v táboře. Do čerta! Mrzuti jsme vtrhli do jídelního stanu, kde na stolech zůstala spousta obědů. Nechali to kluci, kteří honem pospíchali do města. Tak jsme aspoň hodovali řízky, zákusky, hroznové víno. Takovou baštu jsme už v životě nezažili.


Komentáře
Jan Caha
Vojenskou přehlídku jsem nikdy aktivně nezažil, ale místo toho jsem se (podle rozkazu velitele tehdejší VAAZ Brno) zúčastnil celkem tří vojenských pohřbů, a to jako jeden z příslušníků čestné jednotky. Psal se červen 1967, měli jsme to (my, vojáci základní služby zařazení ve školním praporu VAAZ) "za pár", a mezi brněnskými vojáky z povolání se šířila vlna sebevražd. Byli to vesměs vyšší důstojníci, kteří předtím působili v Násirově Egyptě jako poradci, a po prohrané (z hlediska arabské koalice) šestidenní válce s Izraelem se obávali kádrových následků - oficiálně se to neříkalo, ale i v kasárnách působí tamtamy stejně jako třeba ve vězení.
Na závěr důstojnického pohřbu měla čestná jednotka vystřelit salvu ze samopalů, Měli jsme tehdy přidělěný proslulý "Kalašnikov" 7,62 mm Bylo o té zbrani známo, že střelba slepými náboji zaneřádí hlaveň daleko víc než střelba naostro. Nikdo se tedy na takové střelby a následující čištění zbraně netěšil. Ale co se nestalo: V řadě těsně vedle mne se objevil "mazák", který mi - za příslib, že mu nevystřelený náboj nechám - poradil fintu: Při povelu ke střelbě spouštět závěr samopalu tak pomalu, aby se zasekl. Zbraň potom nevystřelí a je na jejím držiteli, aby to zamaskoval a tvářil se jako nic normálně. Opětným natažením závěru se ta "patrona" dala vyjmout a musela se co nejrychleji nenápadně schovat. Takže předepsané čištění zbraně po střelbě byla víceméně brnkačka.
Někdy se zamýšlím nad situací, jaká by nastala, kdyby stejnou fintu použili všichni příslušníci celé čestné jednotky zároveň. Asi by s tím měla dost práce konrarozvědka!
13.2.2019 17:23:53

Jan Caha
Vojenskou přehlídku jsem nikdy aktivně nezažil, ale místo toho jsem se (podle rozkazu velitele tehdejší VAAZ Brno) zúčastnil celkem tří vojenských pohřbů, a to jako jeden z příslušníků čestné jednotky. Psal se červen 1967, měli jsme to (my, vojáci základní služby zařazení ve školním praporu VAAZ) "za pár", a mezi brněnskými vojáky z povolání se šířila vlna sebevražd. Byli to vesměs vyšší důstojníci, kteří předtím působili v Násirově Egyptě jako poradci, a po prohrané (z hlediska arabské koalice) šestidenní válce s Izraelem se obávali kádrových následků - oficiálně se to neříkalo, ale i v kasárnách působí tamtamy stejně jako třeba ve vězení.
Na závěr důstojnického pohřbu měla čestná jednotka vystřelit salvu ze samopalů, Měli jsme tehdy přidělěný proslulý "Kalašnikov" 7,62 mm Bylo o té zbrani známo, že střelba slepými náboji zaneřádí hlaveň daleko víc než střelba naostro. Nikdo se tedy na takové střelby a následující čištění zbraně netěšil. Ale co se nestalo: V řadě těsně vedle mne se objevil "mazák", který mi - za příslib, že mu nevystřelený náboj nechám - poradil fintu: Při povelu ke střelbě spouštět závěr samopalu tak pomalu, aby se zasekl. Zbraň potom nevystřelí a je na jejím držiteli, aby to zamaskoval a tvářil se jako nic normálně. Opětným natažením závěru se ta "patrona" dala vyjmout a musela se co nejrychleji nenápadně schovat. Takže předepsané čištění zbraně po střelbě byla víceméně brnkačka.
Někdy se zamýšlím nad situací, jaká by nastala, kdyby stejnou fintu použili všichni příslušníci celé čestné jednotky zároveň. Asi by s tím měla dost práce konrarozvědka!
13.2.2019 17:23:49