Člověk, na kterého se nezapomnělo

Kristýna Nováková

Toto je příběh mého vzdáleného příbuzného, který se stal knězem a kvůli špatné politické situaci emigroval do Rakouska, kde začal nový život.

Josef Hrbata se narodil v roce 1924 ve vesnici Habrůvka, kam pak naše rodina léta jezdila na chatu. Byl strýcem mojí babičky a zásadně ovlivnil její život.
 
Během druhé světové války byl totálně nasazen v továrně na letecké motory. Po skončení války vstoupil do brněnského kněžského semináře. Protože byl dobrým studentem, získal stipendium a mohl odjet studovat do Říma. Mezitím se ale v našem státě začaly dít zásadní politické změny.
 
21. února 1948 přijal v Římě kněžské svěcení a vrátil se domů. Nejdříve působil v Moravském Krumlově, později v Brně-Husovicích a byl druhým sekretářem biskupa Karla Skoupého. V roce 1950 byl biskup internován a Josefa Hrbatu zatkli a obvinili ze špionáže. Byl vězněn, ale rodina nevěděla kde, takže ho ani nemohli jít navštívit. Po deseti měsících ho sice propustili, ale byl stále sledován, protože StB doufala, že se s ním spojí další lidé. Když se doslechl, že má být znovu zatčen, rozhodl se emigrovat.
 
Jeho známý, Bohuslav Burian, který byl také knězem a převáděl lidi do Rakouska, mu dopomohl k útěku. Ještě s dalším ohroženým mužem měli přeplavat přes řeku Moravu. Nad hlavou si museli přidržovat šaty, aby se pak měli do čeho obléknout, a plavat jednou rukou. Druhý muž však nebyl dobrý plavec, takže se začal topit. Strýček mu spěchal pomoci a přitom si oba oblečení zcela promočili. Naštěstí se jim podařilo doplavat na druhý břeh do Rakouska, ale v tom místě byla sovětská zóna, což bylo pro naše uprchlíky nebezpečné. Pomocí místních obětavých lidí se dostali do oblasti pod správou Američanů a pak do Vídně. Strýček tam zůstat nechtěl, bál se totiž, že by ho našli. Proto si přál odejít na co nejodlehlejší místo, dokonce uvažoval o tom, že by šel do misií do Jižní Ameriky.
 
Nakonec zůstal v Rakousku, byl ustanoven knězem v malé vesničce v Alpách v Tarenzu. V roce 1958 zakotvil v Obergurglu, kde byl farářem přes 30 let. Obergurgl je malá vesnice v Tyrolsku, nedaleko hranic s Itálií. (Moji prarodiče se zde seznámili v roce 1967, v příštím roce oslaví zlatou svatbu.) Strýc se velmi věnoval svým farníkům, založil pěvěcký sbor, pořádal zájezdy po Evropě, kde byl skvělým průvodcem, hodně se věnoval dětem. Učil náboženství na školách. Podle slov babičky byl velmi vzdělaný, sečtělý, nadaný lingvista.Malá horská vesnička Obergurgl byla díky rozvoji lyžařského sportu přes zimu najednou plná turistů, kostelík nestačil, a proto se strýček rozhodl jej zvětšit. Po přestavbě získal kostel velmi atypický vzhled, oltář byl uprostřed kostela, na jedné straně pak původní barokní stavba a protilehlá část moderní stavba 20.století.
 
Přestože strýc žil 'na konci světa', pracoval i pro své krajany - psal teologické knihy, které se pak distribuovaly nejen na západě, ale pašovaly se i do Československa. Naše rodina pomohla převézt a také rozdat některé knihy. Bylo to riskantní, ale babička i dědeček byli přesvědčení, že je to potřebné. (Dědečkovi odebrala StB pas a několik let mohla cestovat jen babička, a to ještě jen s některým dítětem. Zbývající děti byly zárukou, že se babička zase vrátí. Prarodiče byly několikrát vyslýcháni StB. Byli stateční a nic neprozradili.)
 
Obyvatelé Obergurglu byli strýčkovi vděční za jeho péči a ačkoliv byl cizinec, stal se jedním z nich. Dodnes na něj nezapomněli. Strýček zemřel v roce 2009 a je pochován v rodinném hrobě na hřbitově v Brně-Králově Poli, kde se občas objeví věnce od bývalých farníků z Rakouska.