Chvíle po západu slunce

Jiří Pilka 08:33 1 komentář

Malé rady seniorům - neobvyklé zamyšlení muzikologa, publicisty, dramaturga a literáta, bývalého ředitele Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK PhDr. Jiřího Pilky.  


Kdo svítí, kdo rozdává lásku a vlídnost,
pomoc a sílu, kdo umí poděkovat za každý den
a hodinu, za přátele, za mír a klid, kdo umí
pokorně prosit za sebe i za druhé o všechny
podoby slunce, ten se snad vyhne propasti.
A pokud je mu určena, brzy objeví cestu do jasného dne.
                                      

P o s t ě ž o v á n í          
                 
   Je mně 83 let a dobří přátelé radí, abych už nic nepsal, že často volím kazatelský tón a ten nikoho nezajímá.  Po pár letech jsem se rozhodl přijmout riziko stařeckého textu a doufám v porozumění u čtenářů mé věkové kategorie. Vlastně myslím i na mladší, dejme tomu nad šedesát pět let. Je to etapa, v níž už mnohým z nás „zapadlo slunce“, žijí podvečer anebo večer i počátek noci života.  Někdo je svěží v pětaosmdesáti, jiní stěží zvládají šedesátku. Pro všechny čtenáře, jimž „zapadlo slunce“ (ztratili partnery, nemají práci, zbortily se jejich rodinné vztahy, zchudli, bojují s nemocemi) by následující stránky mohly nabídnout pohlazení (pocit, že nejste se svými problémy sami), mnohá varování, trochu i zrcadlo. Některá konstatování mohou být i nepříjemná, nebudete s nimi souhlasit, nebo si je nechcete přiznat. Nabízené zkušenosti nejsou jen moje vlastní, mnoho je odpozorováno, něco má původ v dopisech, které jsem kdysi dostával od posluchačů rozhlasu, když jsem tam ještě hovoříval. Neunikne vám známá pravda, že se lidé v mnohém liší, což jistě budete tolerovat shovívavě. 
   Možná trpím stařeckou iluzí o prospěšnosti předkládaných myšlenek. Pak mne omluvte, a přijměte moje slova jen jako malé postěžování člověka, jemuž stejně jako vám ubývá sluch, zrak, pohyblivost a bohužel i přátelé, protože již opustili tento svět. A také se shodneme na značné míře životních zklamání a doufám i na dobrém podílu radostí. Chovejme naději v milosrdné prožití zbytku času.  Uvítám, připojíte-li se.

J a k  z a č í t?

   Docela obyčejně: pomysleme v každé životní etapě na svůj vzhled. Senior, ucházející se o přízeň svého okolí, nemusí být hezký, ale měl by být elegantní. To slovo zní trochu cize, nemám však na mysli žádné módní trendy, jen vkus a kvalitu. Kvalitu? Říkává se, nejsem tak bohatá, abych mohla kupovat levné věci. Svetr za pětistovku se po prvním praní srazí nebo ztratí pevnost a nezbývá než koupit jiný. Svetr za tisíc vydrží několik let a navíc je na něm vidět kvalitu. Můj starší přítel nebyl zámožný, nosíval však pěkný vlněný pulovr, na němž byly vyšité malé golfové hole. Nikdy golf nehrál, ale pulovr dýchal jakostí dobré anglické vlny a přítel vždy budil pozornost.
   Pozornost se však může upoutat i negativně. Když starší dáma má křiklavý barevný přeliv na vlasech, starší pán si obarví šediny do modra, žena nalíčí červená kolečka na tváře, oči přemaluje výraznými odstíny, takže vrásky naopak vyniknou – jaká to cesta ke komičnosti. A to nepřipomínám křiklavé prsteny, náušnice, náramky. Všechno to se hodí i ve starší životní etapě, ale s mírou a s decentností. Nejhorší může být, když zaslechneme „to je stará mladá“, nebo „hraje si na lázeňského šviháka“. 
    Nejsem přítel pouhého tradicionalismu, nevadí mi například svěží barevné odstíny, zralá generace nemusí být jen v šedivé a černé. Záleží opět na míře a vkusu. Co je to vkus? Těžko popsat, každý má svůj názor, ale skromnost a jednoduchost ještě nic nezkazily. Doufám ve shodu na tom, že nemusíme následovat jednu starší Američanku, kterou jsem potkal ve žlutém svetříku, fialových kalhotách, červených teniskách a s velkou bílou květinou ve vlasech. S tímto zjevením mne trochu smířila jasná dobrosrdečnost, úsměv a pohoda, které z ní vyzařovaly.
  Ke vzhledu patří svým způsobem i hygiena. Čistý oděv, čisté boty a příjemná vůně by měly být samozřejmostí. Vůně by neměla být agresivní, tím se dříve vyznačovaly ruské voňavky, tzv. „duchy“. Drahá francouzská kosmetika není pro nás vždy dostupná, ale také není nutná: mužům pomůže například vhodná vodička po holení. Jaká je to radost, když ve vašem okolí zaslechnete špitanou větu: „Ten pán hezky voní.“  Konečně někdy úplně stačí řádně si vyčistit zuby a případně ústa propláchnout ústní vodou. Že je drahá? Většinou nestojí víc než dvě piva.
    Počítejme s tím, že okolí vědomě i podvědomě vnímá naše vůně. Nechtěl bych se dočkat odsudku, jako kterási pečovatelka v domově mladých, o níž po letech v pamětech napsal jeden můj přítel: „Byl z ní cítit pot z první světové války.“


K o n t a k t y 

    To by bylo téma na knížku. Spokojme se s několika odstavci.  Člověk je tvor společenský a potřebuje se občas pohybovat mezi lidmi, s někým pohovořit, jiného vyslechnout, opustit svůj byt nebo pokoj a vidět pouliční ruch, případně krásnou přírodu.
   Osud mnohým z nás přichystal nepříjemná úskalí. Rozostřený zrak vyžadující trvale brýle, mizející sluch zhoršující komunikaci. Optika se v posledních letech velice zdokonalila, běžnými se staly operace šedého zákalu, nabídka brýlí je nespočetná (někdy jsou ovšem brýle drahé). Stačí si pro brýle najít v bytě stálé místo. Jinak jsme odkázáni na situaci charakterizovanou slovy: „Kam jsem jen ty brýle dal?“  
    Se sluchem to je horší. Jsou sice k dispozici různá naslouchátka do uší, není však snadné si na ně zvyknout a také není jednoduché je zaplatit. V počátečních fázích ztráty sluchu pomůže bedlivě se soustředit a navyknout partnery, aby na nás mluvili jen tehdy, když jsme v téže místnosti jako oni. Omyl mladých zdravých lidí je v tom, že na nahluchlého člověka křičí, ačkoliv by stačilo mluvit pomalu a artikulovat zřetelně. Je-li poškozeno jen jedno ucho, dbejme na to, abychom hovořili (a seděli) na straně zdravého ucha.  Kdo slyší jen na jedno ucho, ztrácí zvukově prostorovou orientaci. Neví, kde hovořící stojí, nerozezná, z které strany přijíždí auto. Prospívá mu pomoc a porozumění.
   Potíže přinášejí někdy i komické situace. Partner se ptá:“ Kde jsi?“. „No přece tady!“  Nahluchlý nepozná, co to je „tady“, chybí mu směrová orientace. Je dobré odpovídat konkrétně. Třeba: „V kuchyni.“ V dobré vůli se někdo zeptá: „Jak se máš?“ Oslovený však odpovídá tak, jako by otázka zněla: „Co děláš?“ Pochopitelně odpověď se pak zdá nesmyslná anebo směšná.
    Považuji za vzácný dar přátelství. Pokud se alespoň jednomu z dvojice poštěstí najít přítelkyni nebo přítele takzvaně „na život a na smrt“, měl by se velice radovat. Ale cenná jsou i obyčejnější kamarádství. Muži si třeba v garážích rádi popovídají se sousedy o autech, proberou i děti a manželky. Právě tak ženy na „dámské jízdě“ uleví svým starostem. Nebezpečné bývá, když se muž upne převážně na hospodu a klábosí při pivu tak trochu o ničem anebo pořád totéž, aniž by byl přítomen druhý partner. Je prospěšné vytvářet příležitosti mimo hospody, které mohou prožít oba dva současně. Pokud to chybí, vztah chudne.
  Poblíž mojí chalupy je ves, kde se vždy v neděli sejdou obyvatelé na mši. Zaujalo mne, že mnozí z mužů, svátečně oblečení, do kostela nejdou, vyhledávají prostě příležitost ke kontaktům. Odloží kvůli tomu montérky a vytáhnout tmavý oblek. Po mši setrvají i svými ženami a dětmi ještě na návsi, hovoří se o všedních věcech, ale i o kázání pana faráře. Vše dýchá pohodou.
  Setkání u kostela nebo na faře po mši bývalo a mnohde ještě je sváteční nedělní chvilkou. Samozřejmě hraje velkou roli společné duchovní naladění, kladná energie, kterou duchovní aktivita podtrhuje. Moderní doba v některých případech o toto přišla a je to na životě mnohých lidí znát, protože pociťují prázdnotu a ztrácejí smysl svého konání. Spřízněnost s tvořivě a kladně naladěnou komunitou dává sílu do života a nabízí smysluplnou obranu proti depresím.  Každý z nás potřebuje chvíle samoty, ale současně nás těší, když patříme k nějakému dobrému společenství.
   Nejhorší je, když partneři nebo přátelé ztratí trpělivost, reagují na sebe agresivně, místo aby zvolili porozumění a něžnost.  Něžnost je vzácná hodnota a bohužel ve stáří se často vytrácí. Jsou chudí ti, kteří ji ztratili. Je známý výrok lorda Byrona: „Když ti, co se milovali, zapomenou na něžnost, zůstane smrti málo, co by jim vzala.“
    Důležitou oblastí kontaktů zůstává erotika. Mladí se naivně domnívají, že po padesátce je po všem. I zde panuje velká variabilita, od něžností až po vášně. Erotika je v mnoha podobách krásným darem. Věk nabízí zklidnění, je v mnohém osvobozující. Zhoubně působí falešná aktivita, když si stařík myslí, že je neodolatelný a dobývá mladici. Výsostně trapná situace. Asi se nedá čas ošidit a kontakty tohoto druhu prosperují především ve vlastní generační vrstvě. Velký rozdíl věku bývá dočasnou výhodou, ale lety se vše proměňuje. 
  Nejsmutnější bývá, když vztah takzvaně vyhoří.  Viděl jsem jednou v restauraci dvojici asi ve stáří čtyřiceti let, seděli oba při pivu, usrkávali, ale za celou dobu mého oběda nepronesli ani slovo. Civěli unuděně před sebe.
  Pochopitelně láska prochází lety obměnami, ale ty nemusí znamenat její ztrátu. Karel Čapek kdysi výstižně napsal: „Ptala ses mne, co přijde po lásce. Já ti povím, co přichází s láskou a je to tak mocné, že lásku to překoná: je to lnutí, přilnutí, ukrutná blízkost, která nechce nic, než dávat.“


P r o g r a m

    Odchod do důchodu vnímají mnozí jako pohromu, což je důsledek špatné přípravy na toto období. Šťastnější jsou ti, co mají nějaké „koníčky“, ale to bývá často aktivita jen pro jednoho ze vztahu. Jsou i zájmy zničující, když nadšenec zanese byt nebo zahradu svými „trofejemi“, nebo když jeho aktivita spotřebovává neúměrné finanční prostředky.
    Je však mnoho oblastí pro společné zážitky. Velkou šanci dává kontakt s uměním, ať už s kterýmkoli. Nejpřístupnější bývá četba, ale radost nabídnou koncerty, návštěvy galerií, prohlídky památek, účast na historických exkurzích, výlety pořádané pro důchodce. Jsou také spolky starající se o tělesnou zdatnost.  Dost užitečné bývá vytvoření rodinného archivu. Může obsahovat výběr důležitých dopisů, některá vysvědčení, fotografie předků, rodokmen, různé památky (obrazy, osobní věci rodičů a prarodičů), výstřižky z novin, upomínky na zahraniční cesty, smuteční oznámení, vyznamenání apod.  
    Jiná vrstva lidí miluje sport, bohužel se tento zájem často vyžívá mnohdy jen seděním před televizí. Znám dvojici žen, které dvakrát třikrát týdně vyjdou s dvěma holemi do parku a propochodují na čerstvém vzduchu vždy skoro dvě hodiny. Chůze je vlastně základní druh pohybu, který oživuje kondici a je dostupný každému.
    Při ztrátě pohyblivosti zůstane velkým pomocníkem rozhlas a televize. I tady je dobrá příprava. Na začátku týdne prohlédnu programovou nabídku ve vhodném časopise a zatrhnu si, co je pro mne zajímavé. Každý den se najde nějaký podnět, hlavně v rozhlase.  Ten angažuje sluch a navíc programy lze poslouchat také se sluchátky a nerušit tak okolí přílišnou hlasitostí.
  Pokud jsme ještě „ve formě“, bývá prospěšné pomáhat v některé z charitativních organizací, úplně zadarmo, jen pro dobrý pocit z práce pro ostatní lidi. 
    Zcela samostatnou sféru pro iniciativu a program představuje péče o vnoučata. Pokud se vytvoří v rodině vzájemné porozumění, je styk odcházející generace s generací začínající život jedna z nejkrásnějších činností. Důležitá je dohoda o výchovných metodách, o kategorii hodnot, s nimiž mají souhlasit jak rodiče, tak prarodiče. Nebývá to jednoduché, tatínek chce mít ze syna fotbalistu, maminka vede dceru ke krasobruslení, dědeček horuje pro znalost cizích jazyků, babička touží po právníkovi nebo ekonomovi, kamarádi lákají k divadlu – jak to skloubit dohromady? Vzájemné porozumění je nutné, naschvály dítě poškozují. Mělo by se vycházet především z dispozic dítěte, nikoli jen z představ rodičů nebo prarodičů. Pochopitelně hlavní odpovědnost za nasměrování výchovy je na rodičích, pro klid v rodině je to nutné respektovat.


D ě t i

  První kontakty s vlastními dětmi mohou být požehnanou radostí. Dítě je malý zázrak, příslib budoucnosti, nositel naděje. Jak stárneme, rodinné vazby se podstatně mění. Našim vlastním dětem je přes padesát let, vnoučatům táhne na třicet, nejednou proto vzniká mnoho generačních rozdílností a někdy krutých konfliktů.
    Není radno spoléhat ve všem na rodinu. Mladí mají své povinnosti v zaměstnání, starosti s penězi, s bytem, ani jejich vlastní vztahy nejsou vždy oázou klidu. I tam, kde rodiče věnovali výchově maximální pozornost, kde se domnívají, že poskytují vzor vztahu, i tam se děti jakoby odrodí a s údivem sledujeme, jak se proměňují. V dospělosti má na ně vliv celé okolí, přátelé, party, odlišný dobový způsob života, požadavky v zaměstnání a především pak životní partner a jeho rodina.  Rodina zpočátku působí jako přístav, ale postupně dochází k „odplouvání“ jednotlivých členů často udivujícím směrem. Je to přirozené a musíme se na to připravit.
   Citlivý terén představuje příchod nového partnera našich dětí. Nejednou se děsíme, koho si zvolily, marně varujeme, dokonce se nové vztahy záměrně odkloní od rodinné tradice s heslem „je jiná doba“. Na samém počátku ke snachám a zeťům je nutno přistupovat velmi tolerantně a s porozuměním. Není to jednoduché, zvláště při společném bydlení. V žádném případě se však nesmíme nechat citově nebo i finančně vydírat. Přepsání práv na byt nebo domek na novou rodinu může být naším gestem dobré vůle, ale stovky zkušeností svědčí o zneužívání takové dobroty.  Sliby o ponechání části bytu nebo domu se časem rozplynou a staří proti své vůli skončí v domově důchodců. Slova jako „vždyť my se o tebe postaráme“ vyvanou po pár měsících nebo letech, slovní přísliby při rozvodech nemají žádnou váhu.
   Pokud je možné, je dobré si ponechat svoje práva a trvat na nich. Citlivě se všechny tyto problémy vyhrotí v případě dědictví. Když zemře naše partnerka nebo partner, přijde zkouška mravních zásad dětí a jejich druhů. Ne nadarmo se říká: „Netvrď, že máš přítele, dokud jsi s ním nedědil.“
   V kontaktech s následující generací bývá prospěšné hodně mlčet. Nestavme se do role soudců nebo všeználka, který neustále radí.  Nejlepší je hovořit až po vyzvání. To dělal můj milovaný dědeček. Byl usměvavý a při návštěvě mlčel. Vyprávěl anebo sděloval názor, až když byl dotázán. Všichni ho milovali.
  Jeden z partnerů nutně dříve či později ovdoví. Není nic špatného ani výjimečného, když v relativním „mládí“ najde nového druha nebo družku. Jestliže je tento vztah právně uzavřen jako sňatek, dědické nároky se násobí. Je zkouškou vlastních dětí, jak se s takovou situací vyrovnají.  Emocionálně i majetkově.
   Moje vidění světa dětí se jeví jako negativní. Mám bohudíky jiné zkušenosti, pohodu s dětmi i s vnoučaty. Ovšem viděl jsem kolem sebe právě ten negativní svět, četl o něm, existují i hry na toto téma. Proto varuji.
   Citové i právní (a finanční) vztahy v rodině mají být průhledné, náročné, bez efektních a často marných obětí. Naše vlastní loď má kotvit bezpečně v tradičním přístavu, být útočištěm pro trpící, radostnou palubou pro zarmoucené, inspirací pro život mladých a svědectvím o síle lásky. Jak se to snadno píše, ale jak nelehké je obstát.



P o d í v e j  s e  d o  z r c a d l a


   Po západu slunce ubývá světla, vzpomínky dostávají jiné barvy, leccos se propadá do tmy. Stáří prochází různými fázemi: svěžest po šedesátce, malé potíže dejme tomu po sedmdesátce, větší starosti nadělí zcela jistě osmdesátka, za její hranicí mohou čekat fáze nemohoucnosti a nejednou i duševní úpadek. Proto rady jen takzvaně pro stáří nemohou být univerzální, každý si musí poctivě přiznat svůj stav podle toho, v jakém deceniu se nachází, co mu nadělil osud, genetika, vliv doby a rodiny. Je ovšem několik obecných zkušeností, z nichž si často mnohé nechceme přiznat. Jak praví přísloví, „nežaluj na zrcadlo, když máš křivou hubu“. Zkusme tedy být stateční.

Na tomto světě si zaslouží pohlazení i ti, kteří neměli
dost sil pro běh na dlouhou trať. Nezatracujme slabé,
nemohoucí a vyčerpané. Kolikrát se mezi nimi
ocitneme i my.
                

   Má-li pohled do zrcadla mít smysl, neodkládejme úvahu o vlastní pružnosti, o ochotě rozmyslet si i v našem věku některé změny a zapracovat na nich.  Řada starších lidí pohodlně resignuje a se slovy „já už jsem takový a nebudu nic měnit“ zůstává ve vývoji stát.  Velká škoda nejen pro nás samotné, ale pro celé naše okolí.

  Jedna z nejhorších nectností starých lidí je sebeobelhávání. Mnohé ročníky prožily druhou světovou válku, německou okupaci Čech, poté povstání v květnu 1945, nedlouho na to únorový puč komunistů v roce 1948, úsvit nadějí v letech 1967-68, zhroucení dobrých perspektiv sovětskou okupací Čech, pokusy o protesty až do roku 1989, tedy do sametové revoluce, nástup svobody a demokracie – to je nepřetržitý proces proměn, tím také  morálních zkoušek, existenčních problémů, záplava docela obyčejných denních starostí. To vše na ploše půl století, tedy dvou generací.
   Leckdo v tak pohnutých dobách učinil řadu kompromisů. Například mnoho lidí ze strachu nebo kariérismu vstoupilo do Komunistické strany. Po letech o tom nechtějí slyšet nebo dokonce prohlašují, že ve straně nikdy nebyli. Znal jsem hudební skladatele, kteří si stěžovali, jak byli zakazováni a že jejich díla se nesměla hrát. U některých to odpovídá skutečnosti, ale u mnohých byla podkladem odmítnutí špatná kvalita jejich díla. Byli i stěžovatelé, kteří byli poměrně dost hráni, ale nepřipouštějí si to. V lidské povaze je snaha idealizovat minulost, zapřít vlastní chyby, svést potíže na dobu nebo na jiné osoby. Druhá mince sebeobelhávání je vyzdvihování vlastních zásluh. V květnovém povstání 1945 bylo hodně osob, které po celou dobu německé okupace nehnuly prstem, ale hned v květnu tvrdily, jakou měly ilegální činnost. Tito lidé si podávali pak žádosti o vyznamenání, točili se kolem vlivných politiků. Staří lidé mívají po čase ve zvyku svým lžím uvěřit a vymyšlené „pohádky“ pokládají za skutečnost. Kdo jim připomene pravdu, je prvořadým nepřítelem. 
   „Sebelži“ se netýkají pochopitelně jen politiky a kariéry. Často prosakují do hodnocení vztahů. „Já jsem vždycky říkala, že on je lenoch…“ Ve skutečnosti neříkala nic, jen chce rozčílit švagra nebo jiného příbuzného. Vlastně je tak trochu podezřelá každá věta začínající slovy: „…já už jsem tehdy…“
    Jednou z nelehko rozpoznatelných lží je popisování vlastního zdravotního stavu. Zcela výjimečně někdo předstírá lepší formu, zato běžně můžeme pozorovat dramatizaci potíží. Někdy to má podobu emocionálního vydírání: naříkající chce za každou cenu připoutat na sebe pozornost, slyšet politování, případně obdiv ke statečnému snášení nemoci.  Znám případ, kdy matka volala dceru do jejího bytu se zprávou, že tatínek má infarkt. Dcera urychleně přijela a podivila se, že otec dobře prospívá, lékař nebyl zavolán - a vysvětlení? „Já jsem jenom chtěla, abys přijela, “ sdělila matka. Je to podvod, který se nevyplácí, protože příště může jít o vážnou situaci, ale nad věrohodností bude panovat velká skepse.
   Vydírání dětí nebo dalších příbuzných se převléká do nejrůznějších mimikrů. Jednou byl natočen v televizi pořad o strašně líné ženě, která se hájila slovy: “Já nejsem líná, já jsem jenom chudokrevná.“
   Občas slýcháme ženy pomlouvající muže a naopak. Rozpoznat pak pravdu není lehké. Například bývá obviňován muž, že stále chodí do hospody, on se ale hájí slovy: „ Doma není vůbec klid, ona pořád mluví a mluví, mele a mele, kecá a kecá, to už nejde poslouchat.“  Rozsoudit míru pravdy a míru nadsázky není jednoduché, téma je citlivé a diskuse nelehká či marná.  Důležitá zkušenost doporučuje toto téma u starších lidí vůbec neotvírat. Jak lahodně zní věta: „ Bez Milušky bych vůbec nemohl existovat, je to obětavá a vzácná žena.“ Nebo: „Ten můj je statečný člověk, vím, že mu není dobře, ale slovem si nepostěžuje.“

Nenávist roste od dětského věku. Stačí, když silnější
utlačují slabšího, i výsměch může otevírat brány
zarputilosti. Snadno se u neúspěšného člověka objeví závist.Kolik zralých osobností se dívá přes plot s oním
proč on, proč ne já? Když já ne, tak on také ne! Závist
plevele všech kategorií, úrovní i stupňů vzdělání.
Plevele!
              

Ve všech kulturách, evropských i vzdálených, se k nejhorším vlastnostem počítá závist. Přirozeně to není otázka jen stáří, závist proniká do všech generačních vrstev. Závidí se cokoli: kariéra, větší plat, lepší byt nebo dům, nové auto, úroda na poli, šperky, atraktivní manžel nebo žena, dovolená u moře, chytřejší děti, popularita, přátelé a někdy i rodinná pohoda. Ve vyšším věku má však závist některé zvláštnosti. Mladý člověk se může snažit soutěžit s úspěšnějším v lepším případě prací, talentem, větší náročností, vybudí svou aktivitu. Starý člověk už bývá mimo sféru těchto možností a uchyluje se k pomluvám, k udávání, psaní stížností na úřady, k hádkám se sousedy. Jsou jistě další možnosti, v každém případě je však závist zdrojem životní kyselosti, destrukce a nepohody. Nebuďme tedy mezi těmi, kteří říkají: „Kdo šetří má za tři, jak to, že má soused za čtyři?“ 
    Stáří přináší i řadu nepříjemností vnějšího rázu. Jedním z problémů bývá stařecká nenasytnost, přesněji řečeno žravost. Výsledkem není pouze obezita, ale zúžení zájmů jen na jídlo. Při obědě postižený vyzvídá, co bude k večeři, zjistí-li u kolegy v jídelně větší porci, je nešťastný a přemýšlí kterak se dopracovat k více řízkům nebo k většímu počtu knedlíků. Jí hltavě, aby mohl co nejdříve jít pro nášup, srká, drobí, potřísní ubrus. 
   Mnohé starce vidíme, jak dýchají s otevřenou pusou, což zkresluje jejich obličej. Jiní si neustále hladí vlasy nebo dokonce pleš, pohyby jsou neúčelné až směšné. Není snadné upozornit na to, kritizovaná osoba se většinou urazí anebo tvrdí, že to vůbec není pravda.
   Okolí stojí před těžkou situací. Taktně vyřešit problémy, v klidné chvilce probrat nevhodnosti. Nejednou už není řešení a bohužel musíme vzít na vědomí, že „starého psa novým kouskům nenaučíš, ale ani starým kouskům neodvykneš.“
   U některých seniorů propukne v penzi touha po medaili, po vyznamenání, po dodatečné publicitě.  Nejraději by se viděli stát jako socha na podstavci na důležitém místě, aby si všichni všimli minulých zásluh. Ocenění dobrých činů není samo o sobě nic špatného, ale veřejné dekorování představuje často jen formalitu, následující generace tomu nepřikládá velkou váhu. Dokonce je jistota, že dříve či později bude většina činů zapomenuta, historie „uklidí“ mnohé formality do prachu archivů.  V biblické knize Kazatel se už před mnoha staletími pravilo: „Viděl jsem všechno, co se pod sluncem děje, a hle, to vše je pomíjivost a honba za větrem.“  Hlavní ocenění spočívá v nás, v našem svědomí, v jistotě, že jsme žili život prospěšně. Je dobré, když nejbližší rodina podrží v paměti osudy předchozích generací a umí je ocenit, ale veřejná satisfakce není hlavní radostí života. 
   Osvobozující pro nás i naše blízké je umění úsměvu. Vzpomenu si občas na kousek slov jakési písničky, v níž se zpívá: „ Vesele jen vesele, život musíš brát, když se tváříš kysele, kdo tě má mít rád.“ Bohužel právě starší lidé mají sklon k tragickému prožívání, zračí se to i v obličeji, zvláště ve chvílích, kdy se nekontrolují. Říkám tomu „ptačí výraz“, svěšené koutky, nos jako zobák, podmračené čelo. Úsměv nebo alespoň pohoda nejsou osvobozující jen pro okolí, ale i pro nás samotné. Člověk plný sebelítosti nebývá hezký, okolí vlastně obtěžuje, protože svoje starosti vyvěšuje jako veřejný plakát. Není vždy lehké řešit svoje soukromí sám se sebou, ale každý věk, a to i stáří, vyžaduje kus statečnosti. Zato optimismus a povzbuzení druhých, odložení konfliktů a drsných kritik je darem pro naše blízké, třeba i pro ty, kdo s námi jedou ve vlaku, autobuse nebo autě.
  Různé poznámky měly jen naznačit okruhy problémů. Pro starší generaci však zůstávají dva velké úkoly: neidealizovat minulost, být do detailu pravdivý – a pak pěstovat sebekritiku, sám předcházet nepříjemným situacím, pokud to jen trochu jde. Příčinou mnoha problémů je sebestřednost, která má někdy podobu sobeckosti. Komu se podaří vyvarovat se nepříjemných „peřejí“, může šťastně, pro sebe i své okolí, proplouvat vyšším věkem.


Ú d ě l

   Kdesi v koutku duše máme nádherný obraz, fantazii, představu ideálního stáří. Tento sen se nikdy nesplní, protože vyššímu věku je určen po staletí úděl, který i v nejideálnějších situacích bude přítomen. Jaký úděl? U každého jiný, jinak prožívaný, přijímaný vědomě i nevědomě. Bývá nutné pokorně ho přijmout.
  Hlavním a všeobecným údělem je konec života. To je krajina desítek podob, o nichž bylo už mnoho napsáno, uvažováno, jisté je, že z tohoto údělu není úniku. Právě proto máme mít smrt ve svém obzoru jako přirozenou součást našeho života. Vzbouření proti tomuto údělu, protesty, úmluvy, „uplácení“ osudu třeba dobrými skutky, modlitbami, péčí o zdraví – vše to se zdá marné. Přece jen však minimálně sami pro sebe, ale i pro tajemné neznámo, musíme přehlédnout svůj život, ptát se po míře radosti a smutku, který jsme do svého okolí přinesli. V každém případě však nečekejme, že otázka smrti je věcí „obchodu“: žiji mravně, budu dlouho žít, zemřu pokorně. To neplatí. Úděl člověka formují předkové, společnost, rodina, naše myšlení (třeba i tajné) a nevyzpytatelné vlivy, otázky, na které ani moderní věda neumí dát odpovědi.
   Nemohu opomenout nádherný dopis Wolfganga Amadea Mozarta, který napsal svému otci v roce 1787, kdy mu bylo 31 let.
   „Jelikož smrt je (přesně vzato) pravdivý cíl našeho života, tu jsem se v posledních letech tak seznámil s touto opravdovou, nejlepší přítelkyní člověka, že představa její nemá pro mne nic strašidelného, ale velmi mnoho uklidňujícího a utěšujícího.  A děkuji Bohu, že mi dopřál toho štěstí, abych si zjednal příležitost poznati ji jako klíč k naší pravé blaženosti.  Uléhám vždy s myšlenkou, že mne tu snad (jakkoliv jsem mlád) druhého dne již nebude.  A přece nikdo z lidí, kteří mne znají, nebude moci říci, že jsem byl kdy mrzutý nebo smutný. A za tuto blaženost děkuji každodenně svému Stvořiteli a přeji ji ze srdce každému ze svých bližních.“

   Další tíži představuje samota. Tu prožíváme někdy i s partnerem. Jak jsem říkal, děti odplouvají do krajin svého věku, většinou nemají čas, někdy ani porozumění. Štěstí pokud prožíváme etapu vyššího věku ještě s partnerem a v oboustranném souladu. Dříve či později jeden na věky odejde a nastane nová fáze samoty. Je dobré, je-li to jen samota nikoli opuštěnost. Rozdíl? Samota je jen nepřítomností rodiny nebo přátel. Opuštěnost nadchází tam, kde není koho čekat. Rodina neexistuje, přátelé už odešli, schránka na dopisy zeje prázdnotou, telefon zůstane němý. I na tuto opuštěnost se můžeme připravit.
   Dávno před vyšším stářím pěstovat přátelské kontakty. Navíc kontakty s mladšími, aby byla naděje na přítomnost osob svěžejších, než jsme sami – nejen fyzicky, ale i duševně.  Nečekejme na pozvání, na iniciativu zvenčí, řada je na nás. Musíme ovšem nabízet prostředí bez nářků, stěžování, bez probírání chorob. Přátelská setkání by neměla být příležitostí jen pro náš monolog. Naopak. Hodně se ptejme, nabídněme prostor hostům, aby se oni mohli vypovídat. Víc se dozvíme a udiví nás, s jakou radostí budou hovořit mladí o sobě.  Bude nám trochu smutno, že oni otázky nekladou, skoro se politujeme, může vzniknout i pocit, že jsme nezajímaví. To přijměme, protože při takové koncepci setkání budeme dokonce vyhledáváni.  Zajímavost našeho vlastního života nepřeceňujme. Dříve nebo později se stejně vynoří někdo ohleduplný, kdo bude i nám naslouchat. Buďme však struční a nezatěžkávejme taková setkání přemírou emocí.
   Samotu prospěšně narušují aktivity ve prospěch obce – společnosti. Pomoc charitativním organizacím, podíl na veřejných událostech, dokonce účast ve volbách, členství v zájmových organizacích ze sféry našich koníčků. Jsou třeba spolky včelařů, sběratelů motýlů, pěvecké sbory, skupiny starých skautů, vyznavači hokeje, fotbalu. Jistě znáte mnoho dalších možností ze svého okolí. 
   Samotu narušuje v mnoha případech pejsek nebo kočička. Pochopitelně čekají i povinnosti, odpovědnost za živého tvora. Pejskaři jsou velice družní. Vidím je často na ulici při venčení jejich svěřence, ochotně a bez zábran se dávají do hovoru mezi sebou.  Navíc zvířátko nabízí aktivní vztah. Slyšel jsem jednu ženu, když říkala: „ Přijdu domů a jediný, kdo mě spontánně a s radostí vítá, je náš Alík.“
    Údělem věku je bolest, chátrání těla, nemoci. To je nesmírně náročný úděl, jemuž se nemáme bránit jen pomocí lékařů a léků, ale přispět i zvládáním své psychiky. Znal jsem jednu stařenku, která ve společnosti důchodců svolaných jejím bývalým zaměstnavatelem poslouchala nekonečný hovor o bolestech a chorobách. Když už toho bylo moc, rezolutně prohlásila: „Holky, nechte toho a řekněte mně raději, jak jste na tom se sexem“. Všem bylo přes sedmdesát, proto následoval smích, a hned nářky ustoupily.
   Jak jsem už poznamenal, stáří má různé etapy, mezi nimiž nejnáročnější představuje nemohoucnost. Zůstaneme vázáni jen na byt nebo dokonce jen na jeden pokoj. Snad zvládneme pořádat archiv fotografií a dopisů a zavzpomínat si jejich prostřednictvím na krásné nebo i dramatické chvíle našeho života. Nebo si alespoň promítat v duchu jakýsi film o našich nejmilejších, oživit obraz rodičů a prarodičů, potěšit se pomyšlením na vnoučata, vzpomenout na okouzlení mladými láskami, posoudit chvíle proher a zklamání, dát dech obrazu našich přátel, ať už současných nebo dávno již nežijících.
   Znal jsem muže, který ve vyšším věku byl mrtvicí upoután na lůžko a ležel v léčebně dlouhodobě nemocných. Při denních návštěvách své manželky jí dával pokyny, co má zabalit do kufrů před cestou na dovolenou, jak upevnit věci na zahrádku auta, aby jeli k moři bezpečně.  Všechno to pramenilo z „filmů“, které si v duchu promítal, a zjevně mu působily potěšení. Nedlouho na to zemřel. Uvádím to proto, že poznámka o „filmech“ není teoretická, ale odpozorovaná ze skutečnosti.  


A l e …

   Jistě znáte výroky jako: „ Je to dobré, ale není to dost slané.  -  Na dovolené se mně líbilo, ale jídlo nestálo za nic.   - Je to asi slušný člověk, ale nikoho nepustí ke slovu  -  Chápu, že moderní umění vzniká v každé době, ale já ty mazaniny mít nemusím.   -  Tchýně je příjemná, ale já jí nevěřím  -  Moc ti to sluší, ale ty korálky už na sebe nevěš.“
   Mohli bychom společně vrstvit desítky vět s nezbytným a l e, které některým lidem utkvívá v mysli nepřetržitě.
   Souvisí to s uměním kladného přístupu ke světu. Věty za slovem „ale“  jakoby vždy káply trochu octa do radosti. Není vůbec těžké si vymyslet nějakou námitku, být kritikem, chlubit se postřehem, znalostí detailů, vlastním osobitým názorem. Pravým uměním může být povznesení se nad drobná negativa, schopnost dopřát si radost ze života i tam, kde letitá zkušenost věku tuší nějakou chybu.  
   Můžete namítnout, že vyjadřovat se jen kladně souvisí s určitým stupněm naivity, s idealizováním skutečnosti, s růžovou mlhou na očích. Máte pravdu, do určité míry. A umění míry je jedno z nejdůležitějších, není pro ně návodu, může být výsledkem dobrých vztahů, inteligence, vkusu, především však vůle žít ve světě tvořivosti, přiměřené pohody, harmonie vztahů. Věčné ale může ze života učinit smuteční pochod, protože nikdy nic neústí do šťastného, jednoznačného pocitu, že je něco nádherné, krásné, dobré, výborné.  
   Použijte slůvko „a l e“ jako varovný signál jen někdy. Je to tak krásné dopřát si v duši světlé nebe a obzor plný dobrých nadějí.


C o   j e   h l a v n í

  Všechny předchozí řádky jsou jen drobnostmi, poznámkami, praktickými radami. Názor na ně můžete mít odlišný, rozmanitý, skeptický i kladný. Odvážím se však upozornit na několik oblastí, které považuji za důležité, ba dokonce za nezbytné. I tady se mohu s vámi střetnout, ale dříve či později se přemýšlení o hlavních principech života nevyhnete. Pochopitelně můžete v této rovině doplňovat svá konstatování, svoje zásady, nebude chybět ani skepse, mnohou úvahu bývá dobré odložit na pozdější čas, v každém případě patří přemítání chvilkám samoty a poklidu. 

              

Bez vyššího principu, v přízemní každodennosti, není
světla… Každodennost přestane být přízemní,
posvětí-li ji víra. Víra náboženská? Ano. Víra v                 
humanitní ideály? Ano. Víra v lásku a láska k lásce?
Ano. Člověk bez duchovního rozměru je opuštěný. 
Nemá zdroj světla. Proto se musí v určitý čas       
rozhodnout a volit.   Úkolem člověka na této
planetě je být světlonošem, nešířit tmu. Přináší to
odměnu: společenství jedinečných lidí. Že se někdy
zamlží? Pochopitelně – i mlha je dar, druh poznání,
varování. Ale i mlhu je nutno prozářit.
                 


   Pro naplněné stáří považuji za prospěšné uvažovat o vyšším principu. O podstatném názoru na svět, vlastní zem, na vztahy, na hodnoty tvořící můj osobnostní profil. Pochopitelně pomáhá jen volba kvalitního vyššího principu, většinou založeného na určitých morálních zásadách.
   Existuje cosi jako obecná mravnost. Stále ještě zloděj ví, že krade, vrah ví, že vraždí, lhář zná pravdu, opisující školák ví, že dělá něco nesprávného. Panuje povědomí o tom, co je dobré a co špatné.
    Jsou lidé, kteří ovšem obecnou mravnost nerespektují, jsou ochotni pro peníze spáchat jakýkoli podvod, nedovedou dodržet dané slovo, chovají se bezohledně ve vztazích a co je nejhorší – považují to za svou přednost, šikovnost, chytráctví.
    Je tedy velmi důležité zvolit si vztah k obecné mravnosti, vědět, kam patříme. To bude formovat náš život, vztahy, orientaci na nezbytných křižovatkách života.
   Do určité míry mají toto rozhodování usnadněné lidé věřící. Konečně z křesťanského desatera přikázání vyrostl obecný pocit mravnosti. Církve intenzivně formují lidské myšlení a city. Byly doby anebo jsou země, případně věrouky, kde panuje dogmatismus ústící do krutosti, oceňuje se nenávist k jiným vyznáním. I to je zamyšlení nutné pro člověka odchovaného křesťanskou a evropskou stupnicí hodnot.
    Staří lidé byli v některých civilizacích vedoucími osobnostmi, jejich zkušenost jim zaručovala respekt. Bylo by krásné, kdyby to platilo i pro nás, ale není to automatické. Respekt si zaslouží člověk moudrý, tolerantní, kladně naladěný, schopný taktně svoje zkušenosti sdělit.
    Stáří by nemělo rezignovat na lásku. Nejde jen o vztah dvou partnerů, je to úkol pro všechny vztahy v rodině, ale i ke společnosti. Popisovat, co to znamená, by bylo zbytečně obšírné, láska patří konečně i do sféry obecné mravnosti.  
    Z našeho obzoru by neměla zmizet příroda. Není možné ji vidět jen jako prostor pro rekreaci nebo pro obživu. Příroda je dar, cosi neobyčejného, věčného, dotek vesmíru.
   Nesmírně cenné zůstávají přátelské vztahy. O těch jsem konečně již napsal několik předcházejících řádek. Jen znovu opakuji, na přátelských vztazích se v každé fázi života musí aktivně pracovat, přátelství není jen dárek přichystaný pro nás. Podstatu tvoří vzájemnost, dobrá vůle obou stran. 
    Ve světě je nesmírně silný náboj krutosti. V našem obzoru by měl mít místo tedy soucit s trpícími, nemocnými, osamělými. Zní to skoro jako fráze, ale velké úkoly a velké myšlenky působí někdy pateticky. Je však na nás promítnout jejich podobu do všedních dnů, zhodnotit je tou měrou sil, které nám zbyly. I když už nemůžeme skoro nic, prostor pro dobré slovo lze vytvořit vždycky. Někdy dobré slovo může zachránit život. Jindy nabídněme ochotu poslouchat, mlčet a dát příležitost druhému svěřit se, vypovídat, zaplakat si, potěšit se.
    Nevyhneme se přemýšlení o smrti. Přijměme ho pokorně, bez dramatizace. Nehovořme o tom často anebo vůbec s mladšími, vynechejme věty jako: „Toto jsou, děti, moje poslední vánoce.“ Pokora k věku žádá i pokoru vůči konci života. Máme být na něj připraveni, má být v našich vztazích, jde-li to, „uklizeno“.
   
   Náš život probíhá v každodennosti, v tisícovkách všedních dnů. To by nám nemělo zastřít nadhled, úctu k tajemství zrození i smrti, k věčnosti, k duchovnímu chvění. Po západu slunce přijde nutně dříve či později noc.  Vkročíme-li do ní s pocitem, že jsme pro lásku učinili vše, co bylo v našich silách, bude to noc milosrdná.





JEŠTĚ  MENŠÍ  RADY  PŘÍBUZNÝM  SENIORŮ

   Předchozí stránky byly mým soukromým „rozhovorem“ se seniory. Trochu troufale jsem je pojal jako rady a zkušenosti. Stejně neskromně může působit několik proseb nebo návrhů pro mladší generaci, pro příbuzné seniorů: děti, vnoučata, pravnoučata, snachy, zetě. Stejně pro přátele, případně spolupracovníky. I tady se opírám hlavně o zkušenosti odpozorované kolem mne.

Láska? To jsou přece milované oči, dech a vůně, to je
nadšení z dítěte a příchylnost dítěte k matce a otci.
Jindy je to kus potravy pro hladovějícího, uklizený
pokoj nemocného, čaj podaný nechodícímu, úsměv     
věnovaný neznámému smutnému člověku, darovaná
krev, desetikoruna žebrákovi, modlitba díků k Bohu,
pohlazení psa, zasazení stromu. Je to také oddanost
k lásce, láska k lásce, je to povodeň dobroty, veselí,
síly. Je to nekonečný vesmír.
                


   Základní touhou starších lidí je být milován. Pocítit lásku. Nevěřte tomu, že se to nepozná. Kde chybí láska, senioři se trápí a strádají, i když to třeba neřeknou. Pochopitelně mám na mysli lásku jako mravní hodnotu, nikoliv erotický význam slova.  Vždycky rád cituji text připisovaný někdy Tomáši Kempenskému:
   „Povinnost bez lásky činí mrzutým. Odpovědnost bez lásky činí bezohledným.  Spravedlnost bez lásky činí tvrdým.  Pravda bez lásky činí nelítostně kritickým. Moudrost bez lásky činí vychytralým. Přívětivost bez lásky činí pokryteckým. Pořádek bez lásky činí malicherným.  Čest bez lásky činí ješitným. Majetek bez lásky činí lakomým. Víra bez lásky činí fanatickým. Život bez lásky nedává smysl.“
   S láskou souvisí i úcta. I již lehce popletený důchodce by neměl být oslovován jako méněcenný tvor. Má za sebou drama života a to opravňuje vyžadovat úctu. Jsou lidé, kteří si ji nezaslouží, byli sobečtí, nezměnili se. Pak je to jinak, protože bude chybět i láska. Měl jsem přítele, který daroval dětem svůj dům a právně měl nárok v něm dožít, byl tzv. břemeno.  Chodil k dceři někdy na oběd a z legrace říkal: „Přišlo vaše břemeno.“ Právní termín ho vlastně urážel. Bohudíky dcera mu to nedala znát.
   Neodložme nikdy soucit. Nemoci a limity tělesného druhu se stupňují, to čeká konečně i vás. Vznikne také nutnost služby. Někdy každodenní pomoci, občas velmi náročné.  Některé rodiny najdou řešení v pečovatelské službě. Ta je ovšem velmi drahá, většinou neosobní a ne vždy kvalitní. Chápu, že zaměstnaní lidé nemohou sloužit celodenně starším, ale jistá míra možností je vždy. 
   Nedebatujme o tom, co bude po smrti seniora. Zvláště ne před ním. Leckteří příbuzní zcela surově dopustí i hádky o majetek, peníze, byty, auta apod. Je to veliký nešvar a krutost. Snad jedinou spravedlností pro takové lidi bude jejich konec, kdy prožijí něco podobného. 
   Panuje též domnění, že vše lze zaplatit. Jídlo, vyprání, vykoupání, společenský hovor, taxi k lékaři, domov důchodců. Většinou je vše velmi drahé, ale pro seniora mimo starosti naturální (hygiena, jídlo) zůstává nejcennější ochota blízkých naslouchat. Jistě mladší vyprávějí o svém životě, o vnucích, ale hovor nesmí touto tematikou zaplnit všechen čas. Umění naslouchat starším, i tehdy, když se opakují, je pro ně základní dar. Zájem -  a ten roste, jak jinak, než z lásky.
   Nejsmutnější kapitolou se stávají debaty o majetku. Známe hry a filmy o dětech, které vydírají rodiče, berou jim penzi, vyžadují půjčky, práva na byt či dům, omezují prostor pro pohyb seniora, jednají prostě hrubě sobecky. V majetkových věcech má být pořádek, ale ne surovost.
   Darovat s láskou čas a zájem jsou největší dary.

   Neztrácejme z mysli pohled do vzdálenější budoucnosti. Každý může jednou být senior a ocitnout se v obdobné situaci.  Jaký vzor chování předestře svým dětem, takového jednání se může dočkat. Jsou sice situace, kdy naše obětavost vůči vlastním rodičům bude pro naše děti odstrašujícím vzorem, bohužel. Ale čas účtování čeká každého. Přijde sice v době vzdálenější, ale přijde.
   Až začne zapadat naše slunce, bude otázkou, jak vstoupíme do přicházející noci.










Jiří Pilka: Chvíle po západu slunce
Malé rady seniorům.
Napsáno v únoru 2013 v Praze
Citace z knihy Jiřího Pilky: Zápas s mlhou (Lyra Pragensis 2000)


Komentáře
Libuše Münsterová
Vážený pane Pilko!Tak krásně jsem si početla.Hned mám větší radost ze života.S humorem a nadhledem,to se mi líbí.Mluvíte mi z duše.Přeji hodně štěstí a hlavně zdraví.Čtenářka z Blanska
17.3.2015 12:22:51