Chmelové brigády

Johana Říčná 16:07 0 komentářů

Moje babička, Marta Šimková, vzpomíná na šedesátá léta, kdy jezdili se školou povinně na chmelové brigády.

Moje babička vzpomíná: Chmelové brigády byly, tak jako ostatní brigády, povinné. Jezdilo veškeré středoškoláctvo - průmyslovka, gymnázium, které se tehdy jmenovalo střední všeobecně vzdělávací škola, a učiliště. Řekli nám, co si máme vzít, od starších jsme věděli, že to jsou hlavně holínky, rukavice a dlouhý rukáv. Jezdívalo se na Žatecko, takže jsme počítali s dobrým počasím. Odjíždělo se koncem srpna, zpravidla na čtrnáct dní, někdy i déle. Česalo se ručně, až na té druhé brigádě v roce 1962 bylo i strojové česání ve vesnici, kam nás přiřadili. Na tom mohli ovšem dělat jen ti, kterým bylo nejméně 18 let.

Před odjezdem jsme se všichni v určený čas sešli na nádraží, přišel pan doktor, zeptal se, jestli někomu něco není, jestli někdo nemá průjem, nikdo se nepřihlásil, a tak 300 středoškoláků nastoupilo do vlaku. Dříve se jezdilo nákladními vagóny, my však už jeli normálně vlakem. Když jsme dojeli, byli jsme rozděleni do různých vesnic. Ve vesnici jsme bydleli v takovém obrovském statku, zřejmě po odsunutých Němcích, vesnice byly vesměs vysídlené.

Řekli nám, že si máme na dvoře vyzvednout velké jutové žoky, poslali nás do stodoly, tam byla halda sena. Poté nám sdělili, že si máme do těch žoků nacpat seno, přičemž jsme pochopili, že to jsou slamníky, na kterých budeme spát. Neměli jsme s tím žádné zkušenosti, ráno jsme se všichni vzbudili na podlaze, protože jsme si tam dali toho sena málo. Spali jsme tedy v jedné místnosti, do které se vcházelo ze dvora, ti starší pak spali nahoře. Nezamykalo se, v noci přes nás běhaly myši. Z domu jsme si vezli deku, tenkrát žádné spacáky nebyly, to až později.

Ráno byl budíček brzo, pamatuji si, že to bylo nějak po páté hodině, protože teprve lezlo sluníčko.  Šli jsme do veliké jídelny, tam byly stoly stlučené z prken a bylo to přikryté vojenskou plachtou. Dostali jsme snídani do tzv. ešusu a po šesté hodině jsme už šli na chmelnici.

Vyfasovali jsme takové velké koše, tomu se říkalo věrteláky, a stoličku. Na této stoličce jsme pak seděli, vždycky jsme si utrhli štok, což je ten stonek s chmelem, hodili si ho přes koleno a česali jsme šištice. Ty jsme pak chodili sypat do takové malé plechové popelnice. Snažili jsme se to sypat do co nejvyšší výšky, aby to bylo načechrané. Pamatuju si, že za jeden věrtel jsme dostávali lístečky a pak za jeden načesaný věrtel jsme dostávali 2,60 Kčs. Takže když jsme z chmelu odjížděli po skoro třech nedělích, odváželi jsme si domů něco přes 300 Kčs, jelikož jsme z toho ještě hradili jídlo a tak. Připadali jsme si strašně bohatí. Na chmelnici jsme si zpívali, vyprávěli vtipy, děje knížek, ale také jsme tam opravdu pracovali.