Cestování za totality

František Schmíd 18:18 0 komentářů

Celní prohlídky za socialismu.

Cesty do zahraničí v totalitě

Cesty do zahraničí v totalitě byly pro nás vzácné a celý rok se na ně šetřilo. Informovali jsme se, co se dá venku koupit buď lacino nebo se u nás nesežene. Ovšem vyměněné peníze toho mnoho nedovolovaly a pak tu byly přísné kontroly na hranicích. Takřka každý si vezl něco, co se nesmělo a byl vlastně pašerák. Měl předem vymyšleno, jak přelstít celníky.
V NDR byly laciné boty, na zájezd se vzaly steré obnošené a ty se tam zahodily a vyměnily za nové. V Bulharsku se dalo výhodně prodat silonové prádlo a košile a nejbezpečnější bylo je převést na těle a tak se dámy za benzínovou pumpou svlékaly.  Peníze „navíc“ se ukrývaly do ponožek, dámy do podprsenek. Před hranicemi nás průvodci nabádali k tichu, takže když celník otevřel dveře a někomu by upadla jehla, bylo by snad slyšet cinknutí. Všichni tiše seděli a tvářili se vážně. Teprve po přejezdu hranic do Československa jsme si oddychli.
Příjemným překvapením byl přejezd  hranic do bývalé Jugoslávie. Do autobusu vstoupil nasmátý mohutný celník a začal počítat účastníky. Došel k číslu pět, rozesmál se, roztáhl prsty a zavolal: „Sparta pět nula!“ Tenkrát Sparta utrpěla v Bělehradě ostudnou porážku 5:0 a to způsobilo celníkovi takovou radost, že se vůbec nedopočítal a s pozdravem 5:0 a „zdravo došli“ nám zamával. To jsme považovali za zázrak.
Já měl na celníky smůlu. První delikt se udál, když jsme trabantem jeli k Baltu. Po ujetí 200 km jsem v hraničním pásmu vyskočil z auta a chtěl se protáhnout. Celník na mě zařval jako gestapák ve filmu, já zapadl do auta a následovala důkladná prohlídka. Naštěstí jsme nic zapovězeného nepřeváželi.
V Sovětském svazu mělo být laciné zlato a chtěli jsme dceři koupit řetízek. Vymyslel jsem to geniálně. Do celního prohlášení manželky jsem sice uvedl řetízek, ale na krku  měla jen pouťový řetízek a naplánovali jsme, že ho vyměníme za zlatý. Pak jsme měli navíc ruble, které přivezla dcerka z Ruska. To byl kámen úrazu. Na letišti nás průvodkyně varovala, že celníci se na peníze zaměřují a nesmějí se převážet mince. Šel jsem na záchod, bankovky jsem složil do krabičky sirek a mince ukryl v ponožce. Po příletu nás od letadla odvážel autobus k prohlídce, kde čekali celníci. Mně padl do oka jeden s obrovským elpíčkem na hlavě, který vzhledem připomínal přihlouplého mlynáře z pohádky. Nahlas jsem to sdělil manželce s tím, že tenhle bude hodný. Sousedi se tomu smáli, ale mně smích došel. Mlynář si nás vybral a ihned požadoval peněženku. Při počítání peněz se tvářil podezíravě a mě začaly ruble navíc pálit a čekal jsem, že sirky chytnou. Ruble prošly, ale řetízek ne. „Vot retazka zalataja?“ musel jsem s pravdou ven, protože jsem nevěděl, jestli se nám podaří zlatý řetízek koupit. Místo zlata jsme si přivezli napařovací žehličku, která při žehlení spíše připomínala lokomotivu a elektrickou stříkací pistoli, z které se po několika použitích zakouřilo a dostříkala.
Další malérek jsem měl při přejezdu hranic do NDR. Večer jsme poseděli před hranicemi na pivíčku, mně se chtělo spát a nemohl jsem se dočkat číšníka. Nechal jsem peníze k zaplacení kamarádovi. Zapomněl jsem ale na stole cigarety, čehož jsem si nevšiml. Kamarád zaplatil ze svého a dvacet pět korun složil do krabičky cigaret a dal mi krabičku do síťky u autobusového sedadla. Při celní kontrole celník jako první přišel k nám, vzal krabičku, vytáhl z ní pětadvacetikorunu a hned nám důkladně prohlédl všechna zavazadla. Vypadalo to tak, že celníci mají nadpřirozené schopnosti nebo mě můj vzhled předurčoval do role pašeráka.
Ale i celníky šlo oklamat. Při zájezdu do Maďarska zjistila průvodkyně, že Vlastička nemá pas ani občanku.  Řidič jí nekompromisně nakázal vystoupit. Všichni Vlastičku litovali, jednak se moc těšila, jednak bavila celý autobus. Jaké bylo překvapení, když na první zastávce za hranicemi se ozvalo bouchání a když řidič otevřel prostor pro zavazadla, vykulila se hrdinka a vesele hlásila: „A je to.“ Řidič zuřil a  sliboval, že Vlastu nechá napospas v Maďarsku. Pak se nechal uprosit a za šišku uheráku opět otevřel zavazadlovou schránku. Přejezd přes hranice byl tentokrát pro všechny napínavý, ale za hranicemi všichni vesele černé pasažérce zatleskali.
Těsně po roce 1989 jsme cestovali do Španělska a nechápali jsme, jak je možné, že při přejezdu hranic Francie Německo celníci tvrdě spali a vůbec nás nekontrolovali. Nedokázali jsme si představit, že za pár let se takto bude cestovat téměř po celé Evropě.