Cesta na fotbal v 68

Jana Kondeliusová 12:51 0 komentářů

Ráda bych zveřejnila vyprávění mého dědečka o roce1968, který pro něj byl zmatečný, jelikož se poprvé setkal s ruskými oficíry a byl neprávem zadržen. Tehdy mu bylo pouze 20 let.

Tenkrát, v šedesátým osmým, jsme v říjnovém dni vyrazili s klukama na fotbal. V naší malé vesničce na kraji Brna jsme čekali na první a ten den jediný autobus, který měl jet. Čekali jsme téměř hodinu, ale žádný nepřijel. Sice jsme zanadávali, že přijdeme pozdě na trénink, nicméně vydali jsme se do Tuřan pěšky.

Po cestě padlo spoustu vtípků a řekl bych blbých řečí a snad i přehnané srandičky, no zkrátka ani nám nevadilo, že jsme se prošli. V polovině cesty na silnici nás zastavila parta vojáků v šedých uniformách. Jakmile na nás začali mluvit ruským jazykem, bylo nám jasné, že jsou to ruští oficíři. Začali nás jednoho po druhém tahat do příkopu, kde jsme padli na kolena a na hlavu nám bylo mířeno puškou.

My, jako dvacetiletí kluci, kteří se rusky učit nechtěli, jsme se bránili českými pokřiky jako: "My jen jdeme na fotbal, pusťte nás!" A oni na nás opět ruskými slovy a my nevěděli, co se děje. Jen jsme klečeli v příkopech a z dáli se na nás dívali lidé z vesnice.

Zanedlouho se to dozvěděla moje maminka a utíkala přes celou vesnici, jelikož jsme bydleli až dole, a křičela na oficíry: " Vždyť ho pusťte, vždyť ho pusťte, je to můj syn!" A tehdy poprvé jsem zahlédl zoufale smutné slzy matky.

Na fotbal už jsme se ten den nedostali, proč nejeli autobusy jsme taky nezjistili, ale tehdy, v tak raném věku, jsem si uvědomil, že všichni jsme pod vládou dvou velkých mocností - Rusko a Amerika. A my jsme spadali pod Rusko. Dnes už to není žádné velké boom, vnučko moje, ale tehdy, to byla jiná doba."