Cesta do Prahy

Eliška Brzková 18:53 0 komentářů

Jedna z cest malé dívky do Prahy, která nevědomky dovážela zboží na černý trh.

 Všude byla spousta lidí, spousta krásně oblečených lidí. Na koženkových sedačkách seděly krásně oblečené dámy s nádhernými účesy a koketovaly s muži v galantních oblecích.

  Mezi nimi jsem stála já. Narozdíl od nich jsem měla mastné vlasy, poněkud ušmudlané tváře a potrhané staré hadry. Vedle svého otce, jenž páchl kouřem z dýmky, jsem stála v nepohodlných dřevácích.

  Udiveně jsem sledovala malé vesničky, poté jsme projeli i Kladnem, kam jsem s otcem jezdila na trhy. Jenže pak jsem oněměla.

 Vlak se po dlouhé době dokodrcal do Prahy. Krásu pro mě nepoznaného velkoměsta jsem však přestala vnímat, když mi otec pošeptal:

„Tu cestu si zapamatuj, příště už pojedeš sama.”


***


Z nebe se snášely vločky. Normálně bych se začala nadšeně smát, až by mi tváře zrůžověly a v očích by se zažehly jiskřičky, jelikož bych se ten jejich elegantní tanec snažila napodobit.

Jenže teď se mi z očích řinuly vodopády slz.


Ztratila jsem se. V Praze.

Všechny ulice mi přišly stejné, všude jsem vídala své stopy. Pytel naplněný jídlem, co by zvládl nasytit všechny obyvatele našeho malého hospodářství, se mi zdál čím dál těžší a cíl se zdál nezdolatelný. Já ten pytel k dědovi prostě nedonesu, nezvládnu to.

Zastavila jsem se uprostřed ulice a sledovala obláček páry vycházející z mých úst. Polekaně jsem s sebou trhla, protože v tu chvíli se ozval hlas:

„Holčičko, není ti zima?” Otočila jsem se a tam stála dáma s dcerou. Obě na sobě měly teplé kabáty, ale nejvíc jsem jim záviděla již od pohledu teplé kozačky.

„No, je.” Dala jsem jí zapravdu.

„A ty jsi se ztratila, viď?” Ptala se dál.

„No, jo.” Zazněla má ubohá odpověď v ponuré večerní Praze.

„Víš co? Půjdeš s námi. Doma ti najdeme nějaké oblečení i boty.” Řekla ta neznámá žena a mé srdce zaplesalo radostí.



Ta dobrosrdečná žena bydlela nedaleko, při společné řeči se ani ten pytel nezdál tak těžký.

Po chvíli jsem už byla v teplé domácnosti, kde mě umyli od hlavy až k patě, cáry mého oděvu vyměnili  za slušivé, ale hlavně teplé ošacení z kozačkami.

„Moc vám děkuji.” Řekla jsem při odchodu. Paní se usmála, ještě jednou mi řekla cestu na nádraží a rozloučila se.


Když vlak přijel do naší vesnice, čekal mě návrat do tvrdé reality. Než jsem vůbec došla po rozbahněné cestě domů, došlo mi, že otec bude zuřit.

A taky že zuřil.

Vyčetl mi, že nejsem ani schopná donést dědovi jídlo, a že jsem si ještě nasyslila oblečení pro sebe.


***


Nenechal mi ho.

Ráno bylo mé oblečení i boty pryč. Ranním vlakem dojel do Prahy a můj včerejší úkol splnil sám.

Našla jsem si něco jiného ve skříni a šla tiše za maminkou do zaostalé kuchyně oproti té, co jsem zahlédla včera. Moji tři mladší sourozenci ještě spali.

Viděla jsem maminku, jak se snaží rozkrojit ztvrdlý bochník chleba.

„Maminko, co všechno děda s tím jídlem dělá? Sám to sníst nemůže, ten pytel byl strašně těžký.”

Maminka položila nůž na stůl, klekla se přede mě, aby byla na úrovni mých očí, a začala vyprávět. O tom, jak všechno jídlo, co se nám dostane do rukou, otec po mně posílá do Prahy a děda ho prodává na černém trhu za velké peníze.

 

„A kde ty peníze tedy jsou?” Položila jsem otázku při pomyšlení na to, že naše rodina hladoví.

„To víš, Maruško, tatínek všechno prohraje v kartách...”



Toho dne jsem pochopila, že můj výlet do Prahy nebyl poslední. Jezdila jsem tam snad každých 14 dní. Jednou na náš vlak byla svržena bomba při náletu.

Vše jsem však přežila, i když se šrámy na duši.

Ani nevím, zda mám říkat bohužel či bohudík, když mého otce zastřelili 5.května 1945 na barikádách v Praze, jež volala o pomoc. K tomu muži jsem necítila téměř žádný vztah, vždyť o nás mu během války nešlo. Často si říkám, že to byl jen můj otec, nikoliv tatínek.

Děd se s námi od těch dob nespojil, ale naše trápení tím rozhodně neskončilo…



-Tento příběh je sepsán dle skutečné události, jež prožila Marie Vernerová z Pravonína, kam se přivdala. Ta silná žena, jenž mi svůj příběh vyprávěla, je již po smrti, toto je pouze převyprávění, jaké jsem složila s dopomocí její dcery, Marie Hrdinové.

 


Komentáře
V blogu nejsou žádné komentáře.