Cesta Bolka Polívky za modrou knížkou

Na vojenskou katedru jsme chodili my z JAMU dohromady s veterinářema. Začínalo se v šest, tak se tam usínalo, protože jsme před tím vždycky flámovali, byla to strašná nuda a jediné co nás bavilo, bylo pozorovat do detailu důstojníky, co nám tam přednášeli, ty jejich neskutečný výroky.
My jsme byli lapiduši čili zdravoťáci. Peca, který to celý na rozdíl ode mne celý absolvoval, vzpomíná doteď: "Mým úkolem za války by bylo vozit krev ze zátylku." Tady je vidíte tu úroveň, vozit krev ze zátylku, tedy jako "z týlu".
Z katedry jsme šli rovnou na rande, chtěli jsme dělat v těch kopřiváčcích legraci, ale holky nás hnaly se převléct, jinak že nic nebude - tehdy byl voják pohrdaný, neboť voják byl otrok – čistič bot okupantských.
A tak to šlo dokola, pořád jsem tam usínal, pak jsem jednou nepřišel, protože se mi to nehodilo, podruhé se mi to nehodilo, začal jsem to flinkat...
Vzpomínám si, jak jsme tam jednou stáli a jeden z těch velitelů, Jančařík, říká: Mluvím k vám jak váš táta, neflákejte to, vždyť byste kluci museli na vojnu na dva roky. Vidím ho jak tam stál, ten prostředník mezi mocí a mnou, vojákem, měl takový namodralý vlasy, jak tenkrát někteří důstojnicí nosili, nevím kde to brali...

Cesta za "papíry na hlavu"
Ubíhal čas a mne nakonec z té vojenské katedry vyrazili, to už jsem byl na Provázku a začalo mi hrozit, že půjdu na vojnu na dva roky. To bylo pro mne naprosto nepředstavitelný. Tak jsem začal jako mnoho mých známých zkoušet získat "papíry na hlavu" a tedy "modrou knížku".
Simuloval jsem endogenní depresi, někteří simulovali i vyšší formy poškození. Někteří zase do toho nechtěli jít kvůli tomu, že by nemohli mít řidičák. Já jsem si přesto řidičák udělal, v Liberci v rámci natáčení filmu Kalamita, tam se to nějak zamotalo, takže na nic nepřišli.
Šel jsem nejprve za doktorkou Stárkovou, to byla psycholožka, měla na starosti všechny psychiatry v Černovicích, a ta byla tím prvním stupněm, kterým jsem musel projít. Ona vás pak doporučila dál, měla kontakt na doktora Pála. Dr. Pál to už pak zase jistil nazpátek v těch Černovicích.
Už na vrátnici té psychiatrie byl příjem nádherný, ptali se mne, kolik je hodin, jaký je den a kde si myslím, že jsem. Já se divím: "Proč se na to ptáte?"
"Abychom zjistili, jestli se orientujete v čase a prostoru."

Na pokoji s kanibalem
Někteří přišli k té komisi s papíry a měli to štěstí, že hned byli uznaní jako "blázni", a tedy vojenské služby neschopni. Ale za mne už přitvrzovalo. Dostal jsem jen odklad nástupu do základní vojenské služby, a tak nakonec přišel povolávák znova, znovu jsem musel k doktorovi, znova se nechat hospitalizovat v blázinci - absolvovat celé to kolečko, celkově jsem tam byl čtyřikrát. Jednou celé tři měsíce.
A to už jsem "povýšil" – byl jsem na oddělení, kdy byly ochranné léčby, kriminálníci, byl jsem vyšší kasta, dokonce jsem měl už modráky, nejen tepláky. Na tom jsme si dávali s těmi chroniky záležet, aby na nás bylo vidět, že jsme tam už vlastně doma. Jak mi pak řekla jedna doktorka: že jsem stejně blázen, protože jen blázen by tohle mohl podstoupit.
Ono to nebylo lehký. Tak třeba vedoucí naší světnice, kde nás bylo šest, byl kanibal. Oni u něho našli doma jeho deníček, kde si kreslil, co s tou Maruškou, která za ním chodila, udělá, čím ji zabije, co bude na řízky, takhle si ji v tom deníčku porcoval. Naštěstí, když po ní šel s pohrabáčem, tak se ubránila, a když našli deníček, skončil v blázinci - a stal se náčelníkem naší světnice. Lidojed, to se blbě usíná.

Jeden chronik mi tam zase třeba řekl: "Pamatuji si jiný doby, to jsme mlátili ošetřovatele po tlamách, kopali je do držky, oni nás svazovali, to bylo držkobití panečku, dneska tě narvou prášky a sedíš jak..." Prostě si stěžoval na chemoterapii – nepřítele dobrodružství.
Když jsem požádal, zda se mohu oholit, tak sestra povídá: Ne abyste se podřezal. Když jsme se ptal zda se mohu projít do parku, říká: Ne abyste se oběsil! Procházíte se po pokoji s těmi chroniky, najedenou slyšíte přijíždět auto a hned si říkáte: To jedou pro mne, už jdu na vojnu... Ten neustálý psychický tlak – to bylo asi nejtěžší. Tyhle věci jsem pak zúročil ve hře Trosečník, ne konkrétní věci, ale ten tíživý pocit samoty...
Když jsem byl ještě na lehčím oddělení v prvním patře, tak tam zase přijali nějakou dámu, která o sobě tvrdila, že je šlechtična, blázinec měla za zámek a lapiduchy za své lokaje. To jsem zase využil v Dědictví.

Z Brna do Zlína a zase zpátky
Nechal jsem se přeložit do Zlína, protože jsem si říkal, v  Brně, ve velkém městě, jsou přece jenom ti doktoři víc protřelí, to už jsem měl nashromážděnou pěknou dokumentaci. A těch prášků, co jsem musel sníst – co jsem měl spolykat a co jsem skutečně spolykal. To se přísně kontrolovalo, to se muselo umět šikovně schovat prášek pod jazyk a vyplivnout na záchodě.
Oni mne samozřejmě podezírali, když jsem z té herecké fakulty, jestli to nehraju. To bylo těžší než absolventský představení na JAMU. Proto jsem tak dobrý v těch filmech, v tom realistickém hraní – Stanislavský hadra, Strimberg nula.
Tak v tom Zlíně zase stojím v trenkách před komisí a jeden z těch odborníků se ptá: "Čteš?" Říkal jsem si: budeš mluvit spíš tak zamlkle, valašsky, tak jsem odpověděl: "Tož čtu." On se podíval na ostatní: "To by mohl na vojně klidně dělat knihovníka."
Tak mi dali papíry a měl jsem nastoupit někde na Šumavě jako knihovník. To jsem se neměl přiznat? Myslel jsem, že se mne ptá, jestli vůbec umím číst.
Oni mi vlastně v tom Zlíně chtěli pomoc, mysleli si, že budu mít ve Vizovicích ostudu, že jsem nebyl na vojně, že ze mne nebude chlap, holky mne nebudou chtít, nebudu asi ani umět složit gatě... Netušili, že jsme to uměl z blázince dokonale, ty komínky, já jsem nepotřeboval na vojnu kvůli komínkům.
Takže zase jsem měl povolávací rozkaz, zase jsem musel do toho blázince, a tak dokola.
Nakonec jsem se dal přeložit zpátky do Brna, protože někdo mi říkal, že tam má nějaký kontakt, to už se chytáte každého stébla. Ale tam mi to konečně skutečně dali, osvobodili mne od vojenské služby, já jsem to před vojenskou komisí zkroušeně přijal, jako že je to pro mne opravdu tragedie.
Šel jsem kajícně po těch schodech dolů pryč z budovy a cítil jsem, že mám pořád za sebou ty laserový oči podezíravých vojáků, který mne budou do poslední chvíle provrtávat, jestli náhodou nepustili ze spárů zdravého.
Zašel jsem za roh a ještě za jeden roh a už mne to bralo, už jsem zrychloval, a už jsem běžel skoky pryč od té vojny a jen jsem slyšel, jak ještě po mně střílejí těmi samopaly, ale už bylo pozdě, už jsem byl za vodou.
To bylo takový štěstí, už kvůli tomu stálo za to to prožít všechno, vybojovat ten boj. Celé to trvalo léta, nejméně čtyři roky, mezitím jsem se oženil, narodila se mi dcera...
A ti doktoři, kteří pomáhali, to byli hrdinové, hrozil jim průser a nic za to nechtěli, teda kromě jedné doktorky, ale ta byla pěkná, tak to nevadilo...