BRATR

Libuše Münsterová 14:35 0 komentářů

Dámy a pánové,máte bratra? Bratr obecný je prý strašlivá a nebezpečná kopie Vaší osobnosti

Narodil se v květnu, když mně bylo čtrnáct měsíců. Žádné vítání miminka do rodiny si samozřejmě nepamatuji a moje vzpomínky jsou až z doby, kdy mě dohonil vzrůstem a chytrostí. Byli jsme jako dvojčata, bez sebe ani ránu - já v roli ochraňovatelky.
Narodil se doma, ne v porodnici, vážil přes čtyři kila a prý to byl opravdu těžký porod. Do poslední chvíle neměli vybrané jméno a pak tatínek vyhrkl: „Tak třeba Oldřich!“ K Libuši tedy přibylo další jméno z naší české historie. Odjakživa jsme mu říkali Olin, Ola, Olíšek. Později ve světě si nechal říkat Olda, ale my nato nebyli zvyklí, takže pro nás stále Olin.
On to byl ale pěkné kvítko! Občas se popral, přišel domů zmáchaný v potoce, kalhoty na něm jen hořely a taky hořela záclona a to doopravdy. To byl chvíli nějak moc hodný, protože vzal sirky a škrtal si schovaný za záclonou. Naštěstí jsme byli doma, nevyhořeli, ale výprask byl!
Ve zpětném pohledu mě dnes mírně udivuje, nakolik jsme se mohli pohybovat bez dozoru. Když se začalo stmívat, pelášili jsme domů, ale bohužel to někdy nevyšlo a přišel trest. Klečeli jsme každý v jednom koutě. Olínek to dlouho nevydržel, oddrmolil si: „Maminko, já už to nikdy neudělám“ a mohl jít večeřet. Já tvrdohlavé děvče odprošovala jen málokdy; klečela a klečela, kolena bolela, až se mě rodičům zželelo a byla jsem propuštěna.
Nebyly však jen hry! Maminka pracovala celý den a my měli povinnosti i v domácnosti. Třeba nádobí. Jeden týden umývání, druhý utírání. Tak jsme se s Oli dohodli. Další naší prací bylo „tlouci drtiňák“. Vysvětlím pro své děti a vnuky. V ložnici stála taková zvláštní kamna,
 ve kterých se topilo odpadem z dřeva, tedy pilinami neboli drtinami. Každý den v zimě jsme vynesli na půdu, kde byly piliny uskladněny, velkou plechovou vložku z kamen a začali ji plnit. Nebylo to jednoduché. Doprostřed se postavil kůl a okolí se zasypávalo drtinami, které se musely upěchovávat dalším kůlem. A tak jsme plnili a tloukli a tloukli, až bylo plno. Před spaním se to zapálilo, abychom nešli spát do úplné zimy. Někdy nám maminka dávala do postele zahřátou cihlu. Hřálo to krásně do nohou a hezky se usínalo.
Nu, vraťme se k charakteristice mého sourozence. Přes všechny prohřešky to byl milý a komunikativní človíček. Měly ho rády všechny ženské v dědině; kamarádi se za ním táhli, neustále u nás pod oknem někdo pohvizdoval, protože on byl vůdčí typ, dovedl organizovat, bavit a oni by za něj dýchali.
Když mi bylo sedm a jemu šest let, vstoupila do našeho života další osůbka. Maminka nám to tak nějak dopředu naznačovala a vyprávěla, že kluky nosí čáp a děvčata vrány. Na čápa jsme se vykašlali a rozhodli se, že to musí být holka. Studium ptactva na obloze nám zabralo několik dní, než přišel den Dé. V kredenci byl pytlík s mákem, který, když byl čistý vzduch, jsme nasypali za okno. Z plných plic jsme volali: „Vráno, vráno, k nám, dáme poviján.“ Maminka přiběhla vyburcována našim bojovým pokřikem a zhrozila se.
Vůbec jsme tehdy nedovedli pochopit, proč se na nás zlobí. Mohla být přece docela ráda, že jí to zařídíme. Přišlo mi to líto, protože my to mysleli tak dobře! Dobrý úmysl, ale nepochopen. Nakonec to stejně pomohlo a nebyla to zbytečná práce. V létě, v červenci, nám vrány přinesly holčičku, sestřičku Dobrunku.
Když bylo bratrovi asi deset let, rodiče usoudili, že mu dopřejí hudební vzdělání. Nevím, kdo rozhodl, že to budou housle. Od té doby se táhlo naším domem: Já mám koně, vrané koně a to stále dokola. V tomto oboru díru do světa neudělal, ale zato vynikal v herectví. Začali jsme chodit do školy do Lysic a tam se vždycky na konci roku hrálo divadlo. Nacvičovalo se celý školní rok a on, můj milý bratříček, dostával okamžitě hlavní role. Docela mě štvalo, že neobsadili taky mě, nějak vnitřně jsem cítila, že na to mám. Oldřich byl hvězda až do deváté třídy. Mně se to podařilo až později a zůstalo mi to i do seniorských let.
Ale jak už jsem předeslala, uměl to se ženskými. Nejprve si svůj um vyzkoušel na své mladší sestře: „A že mi tu šťávu nedoneseš?“ Tu větu jsem slyšela dosti často a Dobruška běžela a donesla. Musím podotknout, že tenkrát jsme nepili žádné koly, džusy, multivitaminy, prostě obyčejný sirup s vodou nebo domácí malinové a rybízové šťávy.
Jedna epizoda úsměvná a jejím aktérem - bratříček. Ze školy jsme chodili kolem rybníka a v zimě to byl pro nás úplný ráj. Byl perfektně zamrzlý a kluci okamžitě začali něco jako hokej. Tašky se odhodily na led a hrálo se. Na tomto rybníku jsme taky zkoušeli první bruslařské kroky. Já dostala brusle „na kličku“ a brácha „kanady.“ On na tom byl v podstatě lépe, obul boty a bruslil. Já musela na normální zimní boty kličkou přišroubovat brusle, které mě každou chvíli padaly. Byla jsem z toho otrávená a záviděla holkám, které měly brusle napevno na šněrovacích botách.
Dostávám se ale k tomu dni, kdy jsme zase jen tak kráčeli ze školy a Olin se s kluky vrhl na led. Asi byla obleva a led začal praskat. Viděla jsem z břehu jen jeho postavičku, jak se ponořuje do vody, když se pod ním prolomil led. Dodnes si pamatuji ten šok a to, jak jsem začala křičet a zoufale volat o pomoc. Jeho kamarád Pavel Setnička mu podal hokejku a vytáhl ho. Po celou dobu ve vodě držel v ruce aktovku a nepustil. Celí zmrzlí jsme pak doběhli domů.
A tak jsem se přesvědčila, že když jde o život, tak to umím zařídit. Volala jsem totiž hodně nahlas: „NĚKDO MU PŘECE MUSÍTE POMOCI!“
Ale pokračuji dál. Jako středoškolák, dojíždějící denně do Boskovic se věnoval nejen studiu, ale stále hrál divadlo a začal i se sportem. Náš tatínek, známý rozhodčí kopané, vyučil i svého syna a ten začal „pískat“.
Rozhodčí musí být osobnost. Na každý zápas se bratr poctivě připravoval a každé nedělní dopoledne jsme slyšeli: „Štulpny mám (podkolenky rozhodčího), píšťalku mám, odznak mám.“
 Když jsme slavili u sestry na chalupě tatínkovy osmdesáté narozeniny, oblékli jsme oslavence do dresu rozhodčího a Olin mu slavnostně vracel píšťalku a štulpny, které mu otec kdysi věnoval, téměř před 35 léty. Po fotbalovém zápase, který odehráli rodinní příslušníci, jsme tatínka vyznamenali Řádem kulatého nesmyslu. To už je ale skoro přítomnost a já se znovu vracím do doby, kdy brácha pobíhal po okresních hřištích. Chodila jsem na zápasy v okolí, a když to šlo dobře, hrdě se k němu hlásila. V případě, že na něj pokřikovali: „ sudí mrkev, sudí křen,“ dělala jsem, že k sobě nepatříme.
Chci psát jen o krásném dětství, ale bohužel mi to nedá a musím se zmínit i o době po úmrtí maminky. Bratr už byl dva roky na vojně a odtud dostal jen pár opušťáků. To jsem pak rychle upekla bábovku, usmažila řízky, abych mu já, starší sestra alespoň trochu maminku nahradila.

Muži jsou velice křehké nádoby, koneckonců jako pánové všech živočišných druhů; potřebují k sobě ženu, která je doplňuje a usměrňuje. Ne každému se to podaří! Měl štěstí, protože on pak takovou našel.


 
 


Komentáře
V blogu nejsou žádné komentáře.