Bezdomovec

lucien 08:51 0 komentářů

Povídka sepsaná na základě vyprávění mojí spolužačky.

Chodila sem už asi rok, do tohoto knihkupectví s kavárnou. Nejdřív tak dvakrát týdně, ale postupně ji to sem táhlo pořád víc...
Poslední dobou zde skoro pravidelně potkávala člověka ošuntělého oblečení připomínajícího jí bezdomovce.
Nenáviděla tyto individua a v tramvaji nebo v metru raději přešla do jiného vagonu než aby s nimi musela cestovat. Pokud je měla potkat, velkým obloukem se jim vyhýbala, ale tento bezdomovec ji něčím zaujal. 
Nebylo to jen hladem po literatuře i jakým způsobem hltal knihy, ale někdy se jí zdálo, že ji tajně sleduje. 

Vybrala si jednu z knih a otevřela ji namátkou asi uprostřed, zda ji kniha zaujme když skoro v zápětí se ozval ten záhadný skoro denní návštěvník knihkupectví, který ji připadal jako bezdomovec.
„ To jste si nevybrala veselou knihu“! sdělil jí a ona zjistila že má příjemný hlas. 
„ Proč myslíte, že to není moc veselá kniha,“ odpověděla mu . „ Našel byste pro mne veselejší? “ on sáhl do regálu knih přímo naproti a podává ji knihu s názvem Jak se stát spisovatelem.

Málem vyprskla smíchy. Jak může vědět o co se já snažím, přemýšlela, protože se již několik let snažila uspět v literární soutěži, ale nikdy nebyla vybrána. A jak knihu rychle našel, vždyť ji ani nehledal.
„ Tu mám prostudovanou“ vrací mu knihu zpět s trochou zklamání Vanda.
„ Tak tedy tuhle“ natáhne se bezdomovec do regálu a podává další.
Byla to kniha od Ireny Obermannové s názvem Deník šílené manželky. 
Vanda byla v šoku. To snad není možné. Ten chlap snad musí umět číst myšlenky. Letos měli soutěžící dopsat rozepsanou povídku právě této spisovatelky.

Podívala se na něho, aby zjistila zda si z ní tropí žerty. Tvářil se normálně a hned se jí vzápětí také zeptal: „ Četla jste to?“
Zavrtěla hlavou a vzala si od něho nabízenou knihu. Napadlo ji, že by měla vědět něco o knihách autorky, když v soutěži má dopsat její rozepsanou povídku.
„ Vy jste to četl ?“ zeptala se zvědavě.
„ Nečetl, není to můj žánr, ale ženy tuhle spisovatelku milují. Prý píše pravdivé příběhy ze života žen. Ten příběh ale znám, je to o Xénii, jejím rozpadajícím se manželství a také o problémech s dcerami,“ sdělil jí zasvěceně.
„ Jak můžete vědět o čem se píše, když jste to nečetl“ podivila se.
„ Našel jsem si to na internetu, “ vyhrkl, ale v zápětí bylo vidět, jak ho to mrzí. Prozradil něco, co nechtěl. 

Neměla by se s ním bavit, cosi jako by jí varovalo, ale zároveň se cítila přitahována jasem jeho krásně modrých očí, které se na ni dívaly s láskou a obdivem.Takové oči měl její Karel, než se mu stala ta nehoda. Při vzpomínce na něho jí málem vytryskly slzy, i když od té doby uběhlo dlouhých sedm let.

„ Žena jako vy by zasloužila číst lepší autory, jako třeba Johna Irvinga nebo André Brinka nebo Villiama Styrona, to jsou autoři, kteří dovedli psát o lásce a krásném vztahu mezi ženou a mužem,“ doporučil jí s úsměvem.
„ Proč myslíte, že by mě měli zajímat zrovna vámi navrhovaní autoři? “ bránila se.
„ Vidím Vám to na očích a sleduji již delší dobu, že stále hledáte to, co nemůžete najít.“

Měl pravdu. Vždy při návštěvě tohoto knihkupectví s kavárnou si prohlédla množství knih, v některých si přečetla i několik stran, ale nikdy si nic nekoupila. Dělala to ze setrvačnosti a nostalgické vzpomínky. 
Za prvé si to nemohla z finančních důvodů dovolit a za druhé po Karlovi doma zůstala knihovna s množstvím knih, které se nemohly téměř ani vejít do jejího dvoupokojového bytu. Bylo to skoro pět tisíc titulů a jakou jim to dalo práci tenkrát přestěhovat do nového bytu, který do dneška splácela. Nikdy by si nedovolila nějakou knihu po něm prodat. 
Byla to jeho vášeň a za knihy utrácel neskutečné množství korun. Hltal jednu knihu za druhou a jak postupem času zjistila, v jeho knihovně převládaly knihy anglicky píšících autorů hlavně z edice soudobé světové prózy. Vždy ve čtvrtek ráno již před osmou hodinou ranní stával u knihkupectví ve vedlejší ulici, aby dostal některou z již předem vybraných knih z knižních novinek. Prodavač byl stejný cvok jako on, dovedl pro své knihkupectví získat vždy alespoň dvě knihy, třeba jen z třítisícového nákladu vydaného pro celou republiku.

„ Řekněte mi, co čtete, a řeknu vám kdo jste a také co hledáte, “ přerušil její vzpomínky na Karla poměrně oblíbenou frází.
„ Nemám vyhraněný okruh spisovatelů, moc jsem toho v životě ještě nepřečetla, ale doma mám docela slušnou knihovnu,“ řekla mu rychle, jako by se bránila sdělit mu, že jí zajímají knihy hlavně o lásce, která jí tolik a tolik let od smrti Karla chyběla.
Léta utíkala a v shonu každodenního života se jí doposud nepodařilo najít muže podobných kvalit, jako býval její Karel. A také ho ani moc nehledala.

„ Nevěřím vám, když říkáte, že jste toho moc nepřečetla. Kde byste získala tolik knih?“ optal se jí a tváří se mu mihl stín nedůvěry, ale jeho oči stále vysílaly svůj jas .
Takové oči nemůžou patřit takovéto postavě bezdomovce, patří muži, který by nedovedl ublížit, pomyslela si a sklopila oči, aby se nemusela dívat do jeho pomněnkových očí. 
Potřeboval by vykoupat a něco pořádného na sebe, napadlo ji, když sklopila zrak a spatřila opět jeho nohy a zároveň si vzpomněla na vyrovnané prádlo jejího zemřelého manžela , které nedovedla odnést do Charity nebo vyhodit. 
Zaklapla knihu, jak stále držela prst na straně sto dvacet osm, a po prvé po dlouhých letech se rázně rozhodla.
„ Nelžu vám, je to knihovna po mém zesnulém manželovi. Chcete ji vidět ? Určitě byste
si vybral nějakou z knih, které vás zajímají,“ odpověděla mu tak rychle, jak rychle se rozhodla a odhodlala se mu pohlédnout do očí.

Podíval se na ni nevěřícně, a jakoby se styděl za sebe a svůj stav, rukou opucoval neviditelné smetí na svém ošuntělém oděvu. „ V Charitě mají zavřeno, stěhují ji do jiných prostor již delší dobu, na koupání v řece je ještě zima,“ řekl jakoby omluvně.
Opustili vyhřáté knihkupectví a vykročili spolu po ulici. Lidé vrhali nedůvěřivé pohledy na tuto nesourodou dvojici bezdomovce a slušně oblečenou paní. 

Netrvalo dlouho a již odmykala byt v malém dvoupatrovém domě z výstavby padesátých let.
Když zouval boty na rohožce přede dveřmi, způsobně posbíral všechny útržky novin, které z bot vypadly a strčil je do kapsy. 
Ve vyhřátém bytě jenom vydechl překvapením, když spatřil to ohromné množství knih. Okamžitě se vrhl k řadám vyrovnaných knih a rukou přejížděl po jejich hřbetech. Byli zde snad skoro všichni velikáni světové literatury, Hemingway, Sienkiewicz, Irving, Merle, Heller, Remark, Amado, White, Puzo, Haley, Šolochov, Tolstoj, Kundera, Hrabal, ale i Jirásek a Klostermann a další nepřeberné množství skvělých jmen. 

Uvědomil si, že od všech spisovatelů, které procházel, zde byla skoro většina jejich díla.
Zastavil se u jedné z knih od Wofranga Otta Žraloci a malé ryby a uvědomil si, že tuto knihu četl jako malý kluk, protože byla zakázaná a musela se z knihoven odstranit.
Vanda pohlédla na jeho rozzářené pomněnkové oči, jak s radostí hladil knihy, a jakoby spatřila svého manžela. 
„ Nechcete se vykoupat a oholit? “ nabídla mu, když si opět vzpomněla na vyrovnané prádlo svého zesnulého chotě. 
„ Rád bych, pokud dovolíte,“ odpověděl poněkud nesměle. Rychle donesla oblečení po svém choti, protože přesně věděla, že mu padne.Oba byli stejné postavy. 

Zatím co on drbal své tělo v očistné lázni, prozpěvuje si blahem, ona rychle chystala něco k snědku.Měla již vše přichystané, když vkročil čistý a převlečený, hladce oholen do kuchyně.Zcela se změnil. 
Vydechla překvapením, protože si uvědomila, že ho odněkud zná, ale bála se zeptat.
„ Ani nevím, jak bych vám měl poděkovat,“ hlesl jenom, když ho vyzvala k jídlu.
S radostí a potěšením se dívala, jak mu chutná.

Odpoledne rychle a příjemně utíkalo v družném hovoru, že zapomněli že se již dávno setmělo
Měli si oba tolik co říci a Vanda zjistila, že ten dříve zanedbaný bezdomovec je vlastně bývalý majitel toho malého knihkupectví, kam chodíval její manžel tak rád nakupovat.Zbankrotoval, protože se před lety upsal jako ručitel velké půjčky svému kamarádovi. Kamarád se ztratil ve světě, ale on musel platit dluhy. Bylo jí ho líto a během večera se rozhodla, že ho nechá přespat v kuchyni na rozkládacím gauči, než by ho vyhnala do nevlídné noci začínajícího jara.
Trochu s obavou, i když byla přesvědčena že tento člověk nemůže ublížit, se zamkla v ložnici.Usínala a zdálo se jí, že ji opět pevně drží v náručí její milovaný Karel.

Ráno rychle vyskočila z postele a pospíchala do kuchyně připravit snídani, protože si uvědomila, že má hosta.
Lůžko bylo ustlané, kuchyň byla prázdná a na stole stál lístek s těmito slovy:
Až ti bude v životě nejhůř, otoč se čelem ke slunci a všechny stíny padnou ze Tebe.
John Lennon
Pokud dovolíš, chtěl bych být Tvým sluncem.
Honza.

P.S. Půjčil jsem si  knihu od André Brinka jeho Pohled do tmy.
Věř slunci!