Batelovští partyzáni v roce 1945

BATELOVŠTÍ PARTYZÁNI V ROCE 1945
Zpracováno podle vzpomínek, dnes již zesnulého, účastníka událostí pana Z. D. z Batelova.
 Úvodní poznámka.- Batelov  je městys po obou stranách bývalé česko                                       -moravské zemské hranice; nalézá se asi 17 kilometrů jihozápadně od Jihlavy. První písemná zmínka o Batelovu je ze 13. století; v roce 1279 se v ní píše jako o vsi. Batelovem v roce 1851 projížděl Karel Havlíček Borovský během své cesty do vyhnanství v Brixenu. V Batelově se císařskému kočáru porouchalo kolo, během opravy v místní kovárně se Havlíček setkal na místní poště s poštmistrem J. Rajským a farářem Slavíkem. Havlíček v Batelově pobýval již za studentských let, během kterých napsal báseň Dumka na batelovském vrchu. „Batelovský vrch“ je dnes na turistické mapě č.79, kterou vydal Klub českých turistů,  nazván „Havlíčkův vršek“. Běžně je tam však nazýván jako „Vršek“.
Batelov je rodištěm PhDr Zdeňka Mahlera.
 
   V únoru 1945 se do Batelova k rodičům vrací z nucených prací v Německu  22ti letý Z.D. Jeho útěk z Německa se odehrával za dramatických okolností; Z.D. byl nasazen  na opevňovací práce na řece Odře; tam právě začínala ofenziva Rudé armády. Z.D. schovával po celou válku ve stodole funkční armádní pistoli a náboje- to vše s asi 20 kg ekrazitu; trhavinu přinesl jeho bratr J.D. v roce 1939, když se likvidovala armáda. J.D. byl  délesloužící-ženista a k trhavinám měl přístup. Brzo po návratu do Batelova kontaktovali Z.D. dva kamarádi. Ti ho informovali o založení „Partyzánského oddílu Blaník II“ a získali ho pro tento oddíl.
    Jediná pistole Z.D. se stala základem takového vyzbrojení oddílu, že by mu mohla závidět leckterá pravidelná jednotka armády. Na konci své vyzbrojovací činnosti  přepadl oddíl muniční vlak na batelovském nádraží. Získal tak velké množství zbraní, které ukryl v lesích.  Oddíl měl dvě velitelská stanoviště. Jedno se nacházelo na zalesněném kopci v jižní části městečka, nazývaném tehdy „Ve Vršku“.  Druhé velitelské stanoviště měl oddíl v městečku. Z.D. měl o několik roků mladší neteř; ta se brzy stala jeho velice chytrou a šikovnou spojkou; zajišťovala  partyzánům výměnu zpráv mezi  velením v městečku a lesním stanovištěm „Ve Vršku“.
    První akcí, kterou batelovští partyzáni provedli, bylo přepadení hájovny v lesích asi kilometr od křižovatky silnic z Rácova do Řídelova a z Nové Vsi do Řídelova. Tam získali zbraně pod pohrůžkou použití pistole, kterou Z. D. mával před očima hajného; násilí nemuseli použít, hajný jim lovecké zbraně ochotně vydal;  mezi nimi byla jedna kulovnice a náboje.  A tak se arzenál oddílu pomalu zvětšoval. S takovou výzbrojí už bylo možné přikročit k větší akci a k získání dalších zbraní. Podařilo se jim přepadnout nákladní auto s německými vojáky, ve kterém byla přepravována výzbroj a munice. Výsledkem této akce bylo to, že oddíl již disponoval vojenskými puškami, náboji do nich a ručními granáty .
    Vyvrcholením ozbrojovací činnosti  oddílu pak bylo přepadení muničního vlaku na nádraží v Batelově. Vlak byl na cestě od Jihlavy směrem na Horní Cerekev. Z batelovského nádraží však neodjel.  Partyzáni oddílu vytrhali za pomoci jednoho z železničářů v prostoru škrobárenského rybníka západně od městečka koleje; tyto naházeli do rybníka a znemožnili tak, aby vlak, který byl výpravčím na tuto okolnost upozorněn, z nádraží odejel.
    Velitel vlaku, když se o této skutečnosti dozvěděl, vyslal na místo hlídku o síle asi 10-12 mužů. Posádka vlaku, kterou tvořil jen doprovod muničního materiálu, tak byla značně oslabena. Toho partyzánský oddíl využil a vlak ve stanici přepadl. Vlastní přepadení bylo vlastně velikým „divadlem“ pro vystrašené vojáky; zřejmě i oni  už měli války „plné zuby“.  Proto se nechali zajmout pod dojmem do vzduchu vedených výstřelů a hurónského křiku „útočících“ partyzánů. Nepřipomíná  to v něčem obrazy z našich národních dějin, kdy křižácké výpravy, podle A. Jiráska, se dávaly na ústup už při zaslechnutí zpěvu a křiku Husitů ?
    Do zajetí se však dostali i Němci, kteří se vraceli na nádraží z místa, kde byly koleje vytrhány. O jejich  morálce svědčí malá epizoda zajímání velitele jednotky- jakéhosi poručíka Wehrmachtu. Ten se nejprve ukryl ve křoví na protilehlé straně kolejiště nádraží. Když kolem něj šel jeden z partyzánů, a ten, ač nejsa ozbrojen, na poručíka vykřikl „Hände hoch“, tak důstojník zvedl ruce a dal se zajmout. Po zajetí celé posádky vlaku pak začala horečnatá, dnes by se řeklo logistická, akce. Byly „zmobilizovány“ dva koňské potahy a začalo se s vykládáním vlakového nákladu a  s jeho  rozvážením po skrýších, kterými partyzánský oddíl disponoval. Především pak to byly lesy jižně od Rácova. Jako pracovní síla při této práci byli použiti oni němečtí zajatci z muničního vlaku. Zajatci předtím byli odvedeni  do „Vršku“, kde bylo jedno z velitelských stanovišť oddílu.
    Po  přepadení muničního vlaku už oddíl disponoval mohutnějšími zbraněmi. Především to byly „panzerfausty“, dokonce nějaké dělo. Ve stejné době bylo 5.5.1945 zahájeno v Třešti povstání a kdosi z třešťských občanů přijel do Batelova k získání informací o ukořistěné munici. Těžké a účinnější zbraně, které byly přepadením vlaku získány, už oddíl nepoužil, i když se jednou k použití „panzerfaustů“  příležitost naskytla. V operačním prostoru oddílu se pohybovaly jakési německé obrněné transportéry a jeden ze zajatých vojáků rakouské národnosti se nabízel partyzánům, že je pomocí této zbraně zničí. Partyzáni se však obávali, že by tento voják takovou účinnou zbraň, kdyby ji dostal do svých rukou, mohl použít proti nim, takže mu tuto zbraň nesvěřili a z celé „bojové“akce sešlo.
    Ve výzbroji, kterou z vlaku získali, byl dokonce protitankový kanon, ale dělostřelec major H., ač bývalý to důstojník čs. armády, s ním zacházet neuměl; rovněž poručík K., v bývalé čs. armádě ženista, nedovedl manipulovat s minami, které ukořistili. Jistý pan S., který se chlubil  tím, že byl v armádě kulometčíkem, neuměl zase obsluhovat ukořistěný lehký kulomet.  A  tak lze jen mluvit o štěstí, že tento partyzánský oddíl nemusel vstoupit do skutečné bojové akce.  Jak se to stalo právě v sousední Třešti. Tam bylo povstání, naivně a nekvalifikovaně organizované, potlačeno oddílem SS; důsledkem bylo 57 popravených občanů.
    V Batelově se také objevili i zástupci dalšího oddílu Blaník, odkudsi od Pelhřimova; ten uplatňoval nárok na vedení partyzánských akcí  pod tímto jménem. Oba oddíly – „Blaník“ a  batelovský „Blaník II“ si navzájem vyhrožovaly použitím zbraní proti sobě.  Představitelé pelhřimovského Blaníku vyhrožovali, že přijedou se zbraněmi a „bateláky“ zničí. Naštěstí k této malé „občanské válce“ nedošlo a ani jeden z těchto oddílů nemusel podstoupit boj s regulérní ozbrojenou a odhodlanou jednotkou Wehrmachtu či dokonce oddílů SS, jak tomu bylo v Třešti.
    Činnost batelovských partyzánů se tedy po letech jeví jako něco, co spíše připomíná jakousi klukovskou hru na vojáky;  jen náhodou se z ní nevyvinula tragedie. Naivita a velitelská nezpůsobilost  jejich velitelů udivuje ještě dnes.
Žasnul jsem, když mi Z.D. vyprávěl, jak se chovali a předváděli důstojníci bývalé čs. armády. Jak se hádali o velení, navzájem se velení zbavovali. Cožpak si lze v této souvislosti nepřipomenout slova Františka Palackého: „Volnost a rovnost všech občanův mezi sebou, co synův téže rodiny, byly hlavní známka starých Slovanův; kéž se k nim jen i svornost byla přidružila!“?
    Jako groteska pak vyhlíží to, když po skončení války se v hostinci konala taneční zábava, společná s vojáky Rudé armády; tam dva partyzánští „velitelé“, H. a K., si navzájem „vjeli do vlasů“; nakonec major H. vykázal poručíka K. ven ze sálu proto, že údajně tento nebyl předpisově ustrojen; byl oděn do jakési staré vojenské uniformy.
    Jak činnost oddílu skončila i po formální stránce?
Když skončila válka, chtěli členové oddílu získat oficielní potvrzení o své činnosti, jakožto oddílu partyzánského. Někteří členové oddílu byli údajně až za Rudolfem Slánským.  Ten však jako podmínku takového uznání kladl to, že bude uvedeno, že iniciativu v organizaci oddílu měli komunisté. To však neodpovídalo skutečnosti. A tak už o uznání oddílu a tím také o přiznání jistých, byť jen morálních,  zásluh na protifašistickém odboji, nebylo nikým z oddílu usilováno.