Akademie věd

Jméno nadporučíka Orlova zůstane navždy zapsáno černými  písmeny v dějinách světové vědy. Nadporučík Orlov vešel s rotou  automatčíků do budovy Československé akademie věd a obsadil ji.  Protestujícím činitelům Akademie napsal na ruském psacím stroji,  na němž byly obyčejně psány smlouvy o spolupráci se Sovětskou  Akademií, následující rozkaz:

                                   ROZKAZ
     Já, představitel armád Varšavského paktu, nadporučík Orlov  Jurij Alexandrovič, přikazuji tímto, aby všichni zaměstnanci  a členové Československé akademie věd zastavili práci dne 22.  srpna 1968 v 13.00 a opustili budovu.
                                           
Podpis
                                       22. srpna 1968

Kam ten svět jenom spěje? Před třiceti lety, šest měsíců  po okupaci, byla příkazem říšského protektora zavřena Karlova  univerzita. V roce 1968 k uzavření Československé akademie věd  stačil příkaz nadporučíka, vydaný v druhý den okupace.
Dekret říšského protektora měl větší váhu. Dveře univerzity  zůstaly uzavřeny skoro šest let. Rozkaz nadporučíka Orlova zůstal  v platnosti něco přes týden. Nevím,jaké kroky musely být učiněny  při znovuotevření univerzity v roce 1945. V září 1968 musela  být budova Československé akademie věd řádně vyčištěna.
Vyznamenání
Při úklidu a čištění budovy Československé akademie věd  byl nalezem pozoruhodný dokument, který tam zanechali nezvaní  návštěvníci:
Návrh na odměnu vládním vyznamenáním velitele čety gardového  nadporučíka Orlova Jurije Alexandroviče, člena strany.
Soudruh Orlov J. A. při plnění úkolu obsazování budovy Československé  akademie věd projevil velitelskou rozhodnost, odvahu, iniciativnost,  uskutečnil manévr do týlu objektu a rozhodným jednáním ovládl  levé křídlo budovy. Dále v průběhu dne ovládl celou budovu a  organizoval ochranu a obranu. V průběhu plnění úkolů a dále při  plnění jiných úkolů soudruh Orlov J.A. rozhodně mařil pokusy  reakčních živlů vést propagandu mezi sovětskými vojáky a fotografovat  vojska a techniku. Vedl neustálou vysvětlovací práci mezi podřízenými,  dodával jim odvahy k plnění úkolů.
Soudruh Orlov J.A., vysoce si zaslouživ čest sovětského  vojáka, splnil internacionální povinnost pro upevnění pozic socialismu  v Československu.
Domnívám se, že s. Orlov J. A. je hoden vládního vyznamenání  řádem Rudé hvězdy.
22. 8. 1968
Velitel 1 pdb gardový plukovník Davydovskij
     
Není žel známo, zda gardový podplukovník Davydovskij stačil  svůj návrh odevzdat a zda nadporučík Orlov Jurij Alexandrovič  řád Rudé hvězdy skutečně dostal. Nepochybně si ho zasloužil. Neboť  gardový nadporučík Orlov hravě zvládl to, co při minulé okupaci  (té před třiceti lety) jenom s potížemi dokázal sám říšský protektor,  svobodný pán von Neurath.
Porucha ve vedení
     Třetí den okupace jsem se marně pokoušel dovolat Adě do  Moskvy. V Praze sice telefon fungoval, meziměstské spojení však  nebylo.
     Zkoušel jsem to mnohokrát - stále bezvýsledně. Nakonec,  na můj nervózní dotaz, kdy meziměstské spojení do Moskvy začne  fungovat, mi slečna z telefonní centrály odpověděla:
     "To může trvat dlouho, Moskva má poruchu ve vedení.“
Moskevský čas
     Bylo devět hodin dvacet minut večer třetího dne okupace.  Ulice Prahy byly tmavé, liduprázdné a ponuré. Včera a předevčírem  okupanti ukázali, jak vážně berou nevyhlášené stanné právo.
     Jel jsem rychle - vezl jsem domů svou známou. Od 22. hodin  začínal zákaz vycházení, komendantskij čas, jak tomu říkali Rusové.  Zbývalo nám necelých 40 minut. Přijeli jsme k Palackému mostu.  Vjezd na něj byl zatarasen tanky a obrněnými auty.
     Voják s automatem ukázal, abychom se obrátili. Zastavil  jsem auto a požádal, aby zavolal velitele. Přišel. Drobný, s  dětskou tváří: "Komendantskij čas!" prohlásil rezolutně.
     "Od deseti hodin," ohradil jsem se.
     Důstojník se podíval na hodinky:
     "Vždyť je již čtvrt na dvanáct."
     Pocítil jsem převahu nad tanky i automaty.
     "Copak nevíte, že v Praze je pražský čas, a ne moskevský?  Dvě hodiny rozdíl, vážený!"
     Znervózněl a podíval se na hodinky:
     "Stejně je tedy čtvrt na jedenáct..."
     "Měl byste se naučit počítat do dvou, než převezmete velení  nad těmito hračkami..." odpověděl jsem mu ironicky a podíval  se kolem.
     "Neurážejte!"
     "Sám se urážíte, když neumíte odečíst dvě!"
     Důstojník se znovu podíval na své hodinky, uvědomil si  svou chybu a zakřičel:
     "Váňo, pohni jedním tankem, pustíme tady to auto."
     Potom se podíval na nás a skoro omlouvavě řekl:
     "Já vás pustím, ale nevím, jak to dopadne na druhé straně."
     Mávl jsem rukou a odjel. Perspektiva přenocování uprostřed  Palackého mostu, zataraseného z obou stran tanky, nás nelákala.
     Bylo mi však líto toho starého, hrdého a kulturního města,  kam tito Váňové přijeli normalizovat situaci, stejně jako toho  mladého důstojníčka s komsomolským odznakem, který byl pěšáčkem  v cynické velmocenské hře. Bylo to totiž naše město a ty chlapce  jsem do 21. srpna považoval za své bratry.
     Kain a Abel byli také bratři - poučila mě lidová moudrost  na zdi o několik ulic dál.
Normální stav
     Bylo to všechno tak absurdní, že i ty nejbláznivější myšlenky  mi připadaly přirozené. Například tahle:
     Okupace je vlastně pro naše národy ten nejnormálnější stav.  Od prvního dne začala po rok rozkopaném a pro provoz uzavřeném  Václavském náměstí jezdit zase auta ve všech směrech. Noviny  začaly vycházet v několika vydáních denně a byly zajímavé, rádio  vysílalo nepřetržitě a lidé je poslouchali s napětím, dokonce  i televize začala vysílat na několika kanálech, ač nám dříve  vláda slibovala druhý kanál až za mnoho let. Lid poslouchal a  věřil vládě, vláda pracovala k plné spokojenosti lidu. Lidé na  sebe byli vlídní a přátelští a snažili se pomáhat a vyhovět jeden  druhému. U nás v domě tekla denně teplá voda a ve čtvrtý den  okupace paní správcová dokonce umyla schody.
     Copak bylo tohle všechno možné před okupací? Koukám na  rozstřílenou dětskou nemocnici a Národní muzeum a říkám si: propříště  bychom měli dostat kulturnější okupanty. Anebo to dokázat i bez  nich.