Ach, ta vojna...

Proč zrovna mne odvedli k Vnitřní stráži, k vojsku nechvalně proslavenému zásahem proti demonstrujícím dělníkům v Plzni po měnové reformě v roce 1953 nebo hlídáním táborů s vězni, jsem se nikdy nedozvěděl. Roku 1966, to už jsem měl rok po vojně, tuhle podivnou složku ozbrojených sil Československé socialistické republiky zrušili.
Před prázdninami 1963 jsem dostal úřední psaní od jakéhosi armádního uměleckého zařízení ze Sušice, zda bych si nechtěl odkroutit základní vojenskou službu u nich jako člen dramatického souboru. Něco takového bylo sotva splnitelným snem. Samozřejmě jsem s návrhem souhlasil. Měli jsme v Ostravě studentské divadélko, které sklízelo úspěchy na všelijakých přehlídkách umělecké tvořivosti mládeže, takže nabídka uměleckých vojáků měla své opodstatnění. Končil jsem zrovna studium na Pedagogickém institutu v Ostravě, byli jsme první absolventi, náš ročník ještě neměl vojenskou katedru, čekaly mě tedy dva roky povinné služby vlasti. V červenci přišel povolávací rozkaz, který platil zároveň jako jízdenka do místa určení.
1. srpna 1963 – bylo mi jednadvacet let, byl jsem o dva roky starší než rukující ročník – jsem v Ostravě-Přívoze na nádraží zamával z okna zvláštního vlaku vypraveného na dalekém východě, snad v Košicích nebo v Prešově, své milé a kamarádům a odjel do Horažďovic. Vypadalo to slibně, Sušice s uměleckým souborem není odtamtud daleko. Bylo vedro. Rekruti ze Slovenska už byli opilí, láhve kolovaly od úst k ústům, to nám to pěkně začalo. Někde za Pardubicemi vykolejily tři poslední vagóny, nic dramatického, jenom pár pořezaných rukou a obličejů střepy z oken, dlouhé stání, než byl vlak uveden znovu do pohybu. V podvečer Horažďovice, konečná, všichni vystupovat. Poslední svobodné pivo v nádražní restauraci jenom nepatrně oddálilo nezvratný okamžik.

Čekali tam na nás desátníci v modrých brigadýrkách s fialovým lemováním; takové nosívali sovětští příslušníci podobného nechvalně proslaveného vojska jejich ministerstva vnitra. Sovětský svaz, náš vzor. Desátníci s námi vypili pivo a pak si nás odvedli, ještě v civilním hejnu, do dřevěných baráků v polích. Tam to začalo: Svíkněte si ty svý hadry, oblečte si naše šaty! Byly chlupaté, kousavé, o pár čísel větší a tu modro fialovou brigadýrku měli taky pro nás, pro bažanty. Byla znakem příslušnosti k čemusi, pro co jsme se nerozhodli. Ostříhali nás notně a vše nasvědčovalo tomu, že na vojenskou službu nikdy nezapomeneme.
Mezi poddůstojníky v letních plátěných uniformách nejhorlivěji organizoval četař se srostlým obočím. Poznal jsem v něm svého spolužáka z osmiletky, jméno jsem si nemohl vybavit, žádní kámoši jsme ve škole nebyli. Hlásil jsem se k němu v té zoufalé hodince, abych se od něj, zkušeného četaře dozvěděl, co mě čeká. Potkat krajana v takové chvíli je jako narazit na oázu v poušti. Jenže ta oáza měla za sebou dva roky vojny a to ji notně poznamenalo. -Nezájem. Dejte si odchod, vojíne! Ve škole to byl takový zakřiknutý chlapeček s prospěchem nevalným, ale tady, se třemi červenými nudlemi na náramenících, se tyčil do oblak. Dejte si odchod, vojíne... I vykat ho na vojně naučili.
Tři dny jsme se plahočili po okolních strništích v srpnovém vedru. Zprvu v příšerných chlupatých mundúrech, ty jsme si pak směli svléknout, jenže letní uniformy pro nás neměli. Běhali jsme v trenýrkách a košilích, házeli maketou granátu, cvičili pořadové cviky... Pídil jsem se po informaci, jak je to s tím mým vojenským souborem v Sušici? Moc slibně to nevypadalo. Nebylo koho se zeptat, nováčci nemohli nic vědět, s poddůstojníky se mluvit nedalo a důstojnická božstva byla nedosažitelná. Velitel čety, absolvent důstojnické školy, slušný hoch, jen krčil rameny: -My jsme vojsko ministerstva vnitra a v Sušici jsou armáďáci, ti s náma nehrajou. – Nezbylo než se smířit s faktem, že žádná umělecká ulejvárna nebude, že mě čeká vojna jako řemen. A ještě k tomu u podivné vnitřní stráže.
Po třech dnech jsem byl odvelen spolu s dalšími do výcvikového střediska spojařů v Bělé pod Bezdězem a tam za dva měsíce vycvičen. Stal se specialistou na vojenské telefonování a byl vybrán do spojařské poddůstojnické školy. Následoval krátký pobyt u strážní roty v Krmelíně – vnitřní stráž tam hlídala skladiště výbušnin pro ostravsko-karvinské šachty. Tam jsem byl svědkem šikany, nechutných projevů lidské ubohosti. Vojáci prvního ročníku, které jejich mazáci celý rok ponižovali, převzali teď jejich roli a konečně si mohli své ponížení zhojit na nováčcích. Nemělo to nijak drastické formy, ale bylo to nechutné a nedůstojné. Většina nováčků to kupodivu přijímala smířeně, jako nezbytnou součást vojenského života, jako cosi normálního: tak to na vojně chodí, za rok si zase my smlsneme na bažantech.
Odtud mě na dva týdny převeleli do Vsetína, tam jsme pomáhali stavět policejní stanici (budovu Okresní správy Sboru národní bezpečnosti). Drželi nás zavřené na zámku přeměněném v kasárna, do práce nás vodili v útvaru, vycházky byly zakázané. A přesto se mezi nás vetřela čiperná veš ohanbí zvaná filcka, což není problém neřešitelný. Doktora k tomu není potřeba a lapiduchovi dělaly preventivní prohlídky zjevnou radost.

Poddůstojnická a důstojnická škola pro spojaře vojsk ministerstva vnitra byla poblíž Březové u Sokolova, v barácích po dělnících, kteří nedávno dobudovali velkou stavbu socialismu, tepelnou elektrárnu v Tisové. Vzdělávali se tu vojáci od Vnitřní stráže, Hradní stráže, Pohraniční stráže a Vojska civilní obrany. Tam jsme se cvičili ve zřizování polního telefonního vedení, učili se stavět také permanentní vedení – ve zmrzlé zemi kopali jsme díry pro sloupy, cvičili se v zacházení s telefonní ústřednou, učili se řády a předpisy, velet družstvu, střílet a další úkony, bez nichž se voják neobejde: šůrovat rajóny, provádět pořadové cviky, přišívat knoflíky, žehlit puky na kalhotách, viset na hrazdě, běhat, mašírovat, pít pivo a čistit zbraň i boty do oslnivého lesku.
V těch kasárnách u Březové na jaře roku 1964 došlo k události, která se mne silně dotkla. Odkroutil jsem si otravnou strážní službu: dvě hodiny bloumání kolem střeženého objektu s nabitým samopalem, dvě hodiny spánku v šatech a botách, dvě hodiny bdění na strážnici, a takhle čtyřikrát dokola, po čtyřiadvacet hodin. Byl jsem rád, že to mám z krku, zalezl jsem si na kavalec a usnul za bílého dne, po službě jsem na to měl nárok, když tu se ozvalo: -Poplách! Bez onoho obvyklého „cvičný bojový“. Byl to opravdický poplach. Popadli jsme samopaly a navěšeli na sebe malou polní, vyfasovali zásobník ostrého střeliva, naskákali na korby vejtřasek a ujížděli směrem k hranici s Německou demokratickou republikou, se spřátelenou zemí, přesto bedlivě hlídanou pohraničníky, drátěným zátarasem, zoraným pruhem a strážními věžemi. Tuto hranici i přes bdělost a ostražitost vojáků s psími hlavami na výložkách narušil narušitel a naším úkolem bylo narušitele polapit, neboť se mu podařilo proniknout na naše území a nevědělo se, kde zrovna je. Rozseli nás po určené linii v rozestupech na dohled s rozkazem nepřítele zadržet. Jakmile se objeví, vyzvat ho slovy: Stůj! Kdo tam? Neuposlechne-li: Stůj, nebo střelím! Pokud se ani poté nevzdá, varovný výstřel do vzduchu. A když ani to nepomůže, zamířit a nepřítele zneškodnit. Tak zněl rozkaz.
Byl to lov na člověka a my jsme byli lovci. Zadání jasné, voják je tu od toho, aby plnil rozkazy. Přísahali jsme. Lili nám do hlav, že jsme ohroženi a naším úkolem je bránit vlast proti nepříteli. Nejen vlast, celý tábor míru a socialismu jsme tady, na této linii, my vojáci Varšavské smlouvy, bránili.
V jarní brázdě kdesi v západních Čechách mně, čerstvě vylíhlému učitýlkovi, položil život zapeklitou otázku: -Co uděláš, když se ten člověk objeví v mířidlech tvého samopalu a neposlechne výzvu? Splníš ten jasný, srozumitelný a jednoznačný rozkaz? Vzpomněl jsem si na svého dědečka, který za první světové války na ruské frontě střílel místo do nepřítele do srovnaného dříví. Protože mu víra zakazovala zabíjet. A bylo tu řešení: Ano, vystřelím a budu mířit tak, abych netrefil. – Je to tak správně? Není tento postoj, aby se vlk nažral a koza zůstala celá, nedůstojným pokrytectvím? Ten člověk na útěku, na nějž tu číhá taková síla vojsk s nabitými zbraněmi, přece není žádný nepřítel, vždyť nikoho neohrožuje, vždyť jenom přešel hranici. Proč kvůli tomu takový povyk? Jenže kdybych řekl, co si myslím a samopal hodil do žita, odvedli by mě v poutech k vojenskému prokurátorovi.
Nakonec byl poplach odvolán, posbírali nás, v kasárnách jsme vrátili samopaly do stojanů a náboje vrátili staršinovi do skladu. Pár kilometrů od našeho stanoviště polapili chlapce v bílých teniskách. Vydal se na cestu z východní do západní části své rozdělené země přes naše území v domnění, že tudy vede cesta na svobodu. Živý byl předán zpátky domů, do vězení. Kdykoli na to pomyslím, cítím odpudivou pachuť ze vzpomínky na vzrušení lovce číhajícího na kořist. Vzrušení, které jsem v sobě musel potlačit racionální úvahou. Obávám se, že většina mých spolubojovníků o hlubších souvislostech, o morálce vůbec neuvažovala. Že by v kritickém okamžiku loveckému pudu podlehli. Děkuji Pánu Bohu, že při mně stál a neuvodil mne v pokušení... Ani jsem nemusel vykřiknout: Stůj! Kdo tam?

Na závěr poddůstojnické školy mne dekorovali svobodnickou nudlí a poslali přes Brno do Krmelína u Ostravy, blíž k domovu. Tam už jsem v prvním roce pár dnů prožil. Nastal druhý rok vojny, z bažanta stal jsem se mazákem a vyfasoval šest maníků, spojovací družstvo, a vejtřasku s řidičem. V Krmelíně byly dvě roty Vnitřní stráže; první hlídala skladiště třaskavin pro uhelné doly a druhá – zabezpečovací – tu byla k službám Krajské správě Sboru národní bezpečnosti v Ostravě. Kdyby vypukla válka, měla se krajská správa přesunout do záložního postavení kdesi v lesích a naše rota měla v Ostravě cosi zabezpečovat; úkolem mého družstva byla obsluha telefonní ústředny. Jednou týdně jsme sloužili v Ostravě, abychom ústřednu, až bude válka, dokázali obsluhovat. Lákal mě tam jeden pověřený policejní kapitán, abych se dal k nim, k esenbákům, že půjdu dřív z vojny, stanu se důstojníkem a vydělám hromadu peněz, víc než učitel kreslení, češtiny a dějepisu na základní škole. To bych věru vydělal. Za dvanáct let poté mě do téže budovy v ulici 30. dubna tahali estébáci k výslechům – to už jsem měl odkroucený rok vězení za pobuřování z nepřátelství k socialistickému společenskému a státnímu zřízení republiky –, odtud mě pak vyhnali do exilu.
V Krmelíně probíhala vojna se vším všudy: výcvik, politické školení, překážková dráha, služba dozorčího roty, utloukání času, vycházky do hospody, rutina, nuda. Čas, s nímž by se dalo lépe nakládat, ztracený čas. Zpívali jsme si do kroku, psali dopisy, leštili podlahy červeným hydrovoskem, na vycházkách se svévolně vzdalovali z okruhu posádky, pěstovali falešné kamarádství – což znamená, že jsme drželi při sobě a nepráskali jeden na druhého, chodili za holkama... Budu taky jednou na stará kolena přehánět v hospodě u piva, co všechno jsem zažil na vojně?
Stará kolena jsou tady a mně se vynořil vojín Vítek, můj bažant v Krmelíně, člen komunistické strany. Vysoký chlapec rozměklé svalové konzistence, dosti výřečný, což však při plnění časového limitu při stavbě tří kilometrů polního telefonního vedení nebylo k ničemu. Vojín Vítek nestíhal a my všichni, celé družstvo, jsme museli běhat po poli a po lese s těžkými cívkami, na každé kilometr drátu, ověšeni vojenskými krámy, znovu a znovu, protože limit se splnit musel. Najednou jsem se přistihl, jak na Vítka, kvůli kterému jsme místo pití lahváče pod lipou museli lítat s dráty po lesích, ječím, jak mu na záda věším další plnou cívku a řvu na něj, ale ne kvůli tomu, že je komunista, ale kvůli tomu, že je sračka, která nám kazí poklidné chvilky falešného kamarádství s pivem u venkovského obchůdku. Najednou jsem si uvědomil, že ze mne udělali vojáka, cosi, čím jsem nechtěl být ani trošku.
A pak tu bylo to neštěstí s lapiduchem Baránkem ze strážní roty. Kromě ošetřovny spravoval taky armu – vojenskou kantýnu s pivem sedmičkou, známkami, alpou, hašlerkami a keksy. Jednou v noci měl Baránek službu dozorčího roty, když tu začalo na signální stěně blikat červené světýlko, že došlo k narušení plotu u prasečího chlívku. K narušením docházelo často, kasárny byly u lesa, občas nějaké zvíře drclo nosem do plotu, signální drát se spojil s očkem a u dozorčího začalo blikat signální světýlko. Někdy stačil prudší poryv větru a bylo třeba dojít k plotu na kontrolu. Vojín Baránek popadl samopal... a už se nevrátil. U prasečího chlívku obrátil zbraň proti sobě a stiskl spoušť. Než prst povolil, prošlo mu hrudníkem patnáct střel. Nikdo nechápal, nikdo tomu nerozuměl, nic se nevypátralo, žádné vysvětlení. V rodné obci měl pohřeb s vojenskými poctami. Na jeho počest ti vojenští pitomci s vzácným smyslem pro pietu vypálili na hřbitově salvu.
Jednou při rozkaze určil velitel roty jako pohotovostní vozidlo Tatru 111, na kterou se často zapomínalo. Řidič Malota se přihlásil a oznámil veliteli, že si na její korbě udělali hnízdo jacísi ptáci, a že tam sedí na vejcích. Kapitán Hrubý, náš velitel, původním povoláním krejčí, aniž by chvilku zaváhal, rozhodl, že stojedenáctka nebude stavěna do služby, dokud mláďata nevylítnou z hnízda.
Na jaře roku 1965 se při záplavách u Komárna protrhly hráze, Dunaj se vylil ze břehů a zaplavil kus krajiny. Jeli jsme tam z Krmelína hasit. Místo určení Palkovičovo, maďarská obec. Rozlitá voda už vysychala, komáři se ženili. Práškovací letadlo je hubilo dvakrát za den, hladina Dunaje byla pokryta jejich mrtvolkami v souvislé vrstvě, jenže komáři se množili nelítostně dál a žrali nás i přes vrstvy repelentů, hlavně v noci. Vykládali jsme z lodí kameny na opravu hrází a nakládali je na korby náklaďáků – holýma rukama. Pracovní doba byla jen šestihodinová, delší bychom nevydrželi. Taky jsme uklízeli pytle písku a štěrku z protipovodňových zábran a čistili nánosy z komunikací. Obyvatelstvo bylo ponuré, nevraživě na nás hledělo, děvčata někam poschovávali, nikdo s námi nemluvil, jako by neuměli slovensky, vína nenalili... Přesto jsem měl dobrý pocit; konečně jsme tu byli, my vojáci, k něčemu.
Užiteční jsme byli ještě jednou, koncem léta toho roku 1965, když nás poslali do jesenických lesů likvidovat následky vichřice. V polomech jsme osekávali větve padlých stromů, kopali základy pro ubikace, v nichž ubytují lesní dělníky, dřeli jsme, ale bylo to k něčemu a konec vojny se už blížil. U toho podivného vojska se sloužilo dvacet šest měsíců, o dva měsíce déle, než byla uzákoněná povinná vojenská služba. Bez vysvětlení.
Počátkem října 1965 jsem nastoupil do školských služeb.

Byl to zmarněný čas? Nemyslím si to, bylo by škoda ztratit dvacet šest měsíců života. I negativní zážitek může mít pozitivní důsledky. S odstupem času docházím k názoru, že mi uniforma neublížila. Musel jsem vycházet s lidmi, s nimiž bych se jinde sotva setkal, musel jsem řešit situace, jaké by jinak nenastaly, byl jsem vystavován zkouškám, jež bych dobrovolně nepodstupoval. Poznal jsem kousek sebe. Vojna byla jakýmsi substrátem života v totalitní společnosti. Když mě pak zavřeli do vězení, zkušenosti z vojny mě ochránily před nemilým zjištěním, čeho je člověk schopen, a ujistily v poznání, co člověk vydrží, aniž by se sesypal; že toho vydrží dost. Ve vojenském skřipci jsem pochopil, jak nádherná a nezbytná je pro člověka svoboda. A také mě tam naučili střílet ze samopalu. Kdoví, třeba se mi to bude někdy hodit...

V Praze, 15. března 2013