ČLÁNKY AUTORA
Rod Malých 2.Dělení na reálky Rody Malých.Léta předškolní a školníOkupace 1939-1945Němci 1936-1938.Rok 1939Generál František Patera (1906-1986)Energie a myJosef Brousek - Umělecké knihařstvíGenerál Gibiš r.1918Život r.1925 - 1938Pokračování vzpomínek 2VzpomínkyV nemocniciZ první světové války, generál Gibiš.Kariéra KSČ Být pamětníkem - 1935-1938.JAK SE PRALO VE 20. STOLETÍ. Psací stroj a počítačIng.Jiří PerglDopis z roku 1997Prachatice 1938 - UnhošťSENIOŘIVÝHAZOVJak se žilo za RakouskaJak se žilo za RakouskaVEDENÍPrvní světováVyřazené knihyŽivotopis mých rodičů.Setkání po 25 letech100 let školy v UnhoštiSokol po roce 1948SOKOLOVÉHostivice v roce 1944-45ROD SLÁNSKÝCHRevoluce 1945 UnhošťDůsledky válkyJak to bylo s NěmciRuzyně za válkyCesty venkovského kluka k uměníDrogerieMandlováSokol - sestry ValtrovyWaltrovkaTyfus v UmhoštiRomské rodinySvětová válkaVýroba adres Rod BubeníčkůBrigády (1945 - 1953)Zdravotnictví I.Zdravotnictví II.historie městaZÁMEČEKCECHY 2ZdravotnictvíMUDr. Rudolf ŠkeříkkoželužnaCechyKONEČNĚ MÍRPohnuté dnyAmerika IIIKoželužnaLetiště Ruzyně po válcePraha letiště 1.Ruzyně za válkyLetiště RuzyněSpolupergloviKlecan - FučíkOtec a syn ExnerovéO rybnícíchČin šílené odvahy podruhéKuratoriumSokolovna - Unhošť Josef Brousek - živnostníkJosef BrousekSvátek matekVzpomínky na vojnuPrvní světováFirma HIEKEPovzdechZačátky divadlaTři ŠidlíkovéTotální nasazení Divadlo v UnhoštiŠidlíkovéÚtěk r. 1938Noviny ze zářijových dní 19383x VánoceZámečnictví v roce 1890Kolem světaVzpomínky mojí tchyněDopis ŠrámkoviHostiviceÚderStbSlovní úlohamatkaPÉZETKYSeznam soukromých tisků Josefa Brouska.Morava - Kunoviceklášter HájekJosef BrousekL.Bradáč,J.Brousekknihařkou

3x Vánoce

Naděžda Stejskalová 17:51 0 komentářů

Vánoce před rokem 1900, 1932, 1942.

V Á N O C E  Růženy Stejskalové – Slánské * 5. 9. 1891 v Unhošti

Jako děti jsme se těšívaly na  vánoce, tenkrát jsme měli vždy stromeček smrček, laciné pěnové cukroví, ozdoby jsme  dělaly ve škole z hedvábného papíru třepení a deštníčky. Bratr udělal řetěž a byly také svíčky. Cukroví  vánoční pekli jen  v zámožných rodinách. Rybu jsme nikdy neměli, tatínek chtěl jen kubu. Byli jsme vždy čistě ustrojeni a do pokoje byl přinesen větší stůl, čistý ubrus, my jsme se těšili na závin, ten byl jen o vánocích a čaj byl též vzácností. Tatínek  měl z punčem, obyčejně darovaný od kupce u kterého jsme nakupovali. Pod stromečkem žádné dárky neb maminka nám koupila obuv a šaty kdy jsme potřebovali. Před večeří jsme se všichni pomodlili a byli jsme spokojeni. Popřáli jsme rodičům  a navzájem  příjemné  svátky , jenže maminka někdy chyběla , byla za svým povoláním jako  porodní bába. Sestra  Anda šla vždy k tetě  kde byl dědeček a babička. Dědeček vždy před večeří oloupal 12 plátků cibule do  každého  plátku  stejné množství soli. Po večeři prohlížel plátky, někde zůstala sůl suchá a dědeček určil, že ten měsíc bude suchý a kde zvlhla, že bude ten měsíc mokrý. Vždy prý se to osvědčilo. Když jsem si přála panenku, jezdíval  muž  z  vozíkem,  sbíral staré hadry a dával za to panenku , kus placatého dřeva na něm byla namalovaná panenka. Sestra říkala, co je lepší mám na záplaty  a ostatní mám na mytí.. Maminka  zabalila váleček a měla jsem panenku. Tak chudé vánoce bývaly před rokem 1900.
                                                                             Přepsala 2015 N. Stejskalová



                                                                          Zdena Maternová.  * 1932
 
VZPOMÍNKA NA TRADICI VÁNOC.
   Jako každý rok kdy se blíží svátky vánoční, vzpomínáme jak jsme je prožívaly my děti.
První zvěst blížících se svátků, přinášely přilétající vrány, které zvětovaly, že  napadne brzy sníh, byla jich plná pole a krákání bylo slyšet daleko široko. Další předzvěst přinesl   11. listopad svátek sv. Martina, který přijížděl na bílem koni a často se to potvrdilo a napodlo sněhu k radosti dětí.
 Nadešel  6.prosinec svátek sv. Mikuláše který v předvečer s čertem a andělem naděloval dětem drobné dárečky, často  v punčoše černé uhlí ,proty které zlobily.
Pak už začal předvánoční shon, gruntovalo  se,  začalo péci  cukroví, aby se rozleželo a přiblížil se Štědrý den. Ještě ráno se někde pekly vánočky a štrůdl, připravoval  se  bramborový  salát, někde se slanečkem, obaloval se kapr, dělal se na černo a různě se upravoval. Také se opékaly vinné klobásy, které vyráběl řezník Kukelka.
O štědrém dnu se nemělo jist nic tučného, držel se  půst, k obědu byla kuba.  Aby se večer vidělo zlaté prasátko. Když se začalo stmívat, bylo tradicí, že svobodné dívky třásly  bezem a  vyslovovaly přání.“Třesu, třesu bez, ozvy se mi pes, kde můj milý dnes“ a z které strany se pejsek ozýval  tam se nalézal.
 Když na nebi vyšla první kvězdička, začaly vánoce. Čekalo  se kdy před domem zatroubí trubač večerku, byl to hasič, Václav Mach, kterého doprovázela  paní Čiháková (babička bývalého hokejisty   Antonína Čiháka), která pronesla  „vinč“ popřáli hezké svátky a byli všude obdarováni výslužkou. Vždy to byla vánočka, cukroví, ořechy, ovoce a někdy i nějaký  „truňk“ ( něco ostřejšího k pití). Paní Čiháková nosila na zádech velkou nůši a do ní bez lady a skladu složilo se vše a když nestačila nůše, skládala to  do zástěry, pak se o to dělili. Byli vždy netrpělivě  očekáváni,  po jejich odchodu se  zasedalo k štědrovečerní večeři. Po té se  teprve  všichni odebrali k vánočnímu stromečku, který byl ozdoben  slaměnými   výrobky, červenými jablíčky, pečenými perničky, fontánovým cukrovím, vysely na něm  pěnové věnečky a košíčky, které pekl vyhlášený cukrář Václav Šefčík (kronikář města). Věšely   se  různě barevné řetězy vyráběné ve škole a na špici svítila hvězda. Rozsvítily se svíčky a prskavky.
 V kamnech praskal oheň, topilo se hlavně dřevem a celým domem se linula vůně chvojí  a purpůry. Všichni jsme zazpívali koledy, popřáli hezké svátky a radovali se z dárků.
                                                                                                          2015 nsm                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                           Ing. . Jiří Pegl                    
  V Á N O C E                                                                                                
 Znovu jako každým rokem je tu čas na který  jsme my jako děti netrpělivě čekaly. Jaké bohatství zvyků, písní literatury vzniklo kolem vánoc! Jsou to svátky staré zřejmě jako lidstvo samo, od dob kdy neoblečení, hladoví lidé, třesoucí  se  mrazem, hladem i strachem před dravými zvířaty pozorovali, že je  začátek  konce  vlády zimy, že dne pomalu  ale  jistě přibývá, že návrat sluníčka slibuje lepší časy. Je to první záchvět toho, že  přichází  konec  tmy  a hladu. Podobá se to narození dítěte. Slabé nezmocné postupně sílí a je sobě a rodině i rodné zemi k užitku. Není divu, že návrat  slunce  spojuji křesťanské církve s narozením dítěte, které mělo spasit svět. Ať lid považuje Ježiše Krista za syna božího nebo za člověka, musí alespoň uznat, že to byl člověk geniální, který dal lidem nový smysl života, hlásal rovnost všech lidí, sliboval spokojený život a lehkou smrt těm, kdo budou zachovávat pravidla, která stanovil. Byl i geniálním organizátorem, svoji družinou učedníků pronikl do celého tehdy známého světa.
   V tomto čase leží (Ježíšek) v jesličkách nahý a bezbranný. Jeho příchod oznamuje jasná hvězda. Přicházejí nejchudší se svými dary, ale nechybí mezi darovníky ani korunované hlavy.  Není možné odolat síle této legendy. Pochyby o skutečné události mizí pod záplavou citu a dojetí. Jak silná byla  tato tradice dosvědčuje i to, že největší odpůrci víry, náboženství i církve, zapřísáhlí ateisté komunistické éry, stáli doma ten večer zjihlí pod stromečkem, obklopeným kupou dárků. Od koho? Asi od dědy Mráze- Ježíšek byl neodstranitelný ze života lidí..
To jen  pionýrské častušky v rozhlase nahradily koledy – doma se hrály koledy na gramorfonu a tajně se zpívaly. Obyčejní lidé bez stranických ambicí je považovali za samozřejmý doprovod vánoc.
   Poddejme se této náladě i my při naší poslední schůzce v letošním  roce .Pomysleme  na to co nám vánoce říkají. Každý konec je počátkem něčeho nového. Zavzpomínáme na časy našeho mládí, na to, co říkali o svých vánocích naše rodiče i dědeček s babičkou
   Porovnejme to s tím jaké  vánoce jsme dovedli připravit svým dětem. Bylo to dobře, máte-li nějaké vzpomínky, které jsou neobvyklé, abyste se s námi oně podělili.
        Příprava na Vánoce začínala velmi brzy. Celému období se říkalo advent. Trval čtyři týdny a neděle měly svá jména. První se  říkalo železná, ostatní byly bronzová, stříbrná a zlatá. Známe jen tu poslední a pro obchodníky bývá skutečně zlatá. Jinak se ze starých zvyků zachovalo jen uctívání svatého Mikuláše.
    Je to zbytek větší slávy k poctě sv. Barbory – chodívaly někde dvě Barborky, mladá děvčata v bílém rouchu, obě měly košík, jedna s dobrotami, druhá s metličkami. Jak komu nadělovaly je zřejmé. Z kultu svaté Barbory dodnes zůstal půvabný zvyk: větvičky z keřů a stromků – dobré byly třešně, jabloně forsytie. Na Barboru (4. prosince) dávají děvčeta do vody trochu cukru a větvičky. Podařilo-li se dílo drobné kvítky.. Které dívce vykvete barborka do Štědrého dne, do roka se vdá. To tehdy, dnes děvčata o brzskou svatbu nestojí. Podobný krajový zvyk s dvojicí, obcházejí ves, býval o sv. Lucii. Chodily dvě „Lucky“, Báby s maskami s ohromným nosem, spíše zobákem, ten strkali hospodářům do chlévů a stodol a selkám do kuchyně a komor, káraly nepořádek. Jaká příležitost pro obecní drbny. V severských zemích má Lucie jiné renomé, mladé dívky na  svých plavých vlasech nosí věnec se svíčkami. Podobá se to známému obyčeji – zapalování adventního věnce. To je zvyk poměrně mladý (19. století) a ku podivu z oblasti protestanské. Jistý pastor už měl pokrk dotazů dětí, kdy už bude  Štědrý den, umístil kolo od vozu na něm devatenáct červených a čtyři větší bílé svíce. Ty pak pastorovy ovečky postupně zapalovaly a měly přehled o zbytku adventu. Katolíci přejali tento zvyk, jen na věnečku s chvojí  jsou  čtyři  svíce a trvá to dodnes i v neznabožských Čechách. Kupují ho i lidé, kteří nemají o adventu ani šajnu.Doplňuje dnes i adventní kalendář- jak jinak v prožraných Čechách. Místo svíček jsou v něm čokoládové figurky, které by měly skončit na stromečku, kdyby.
   Pro církev byl advent doba přípravy na narození Krista. Trval čtyři neděle  a byl ve znamení zklidnění, jak to pdpovídalo životnímu stylu našich předků. Ustávala práce na polích, zbylo více času na rozjímání. Pro naše praprababičky to byla doba brzského vstávání. Chodilo se na roráty. Cesta  obvykle zasněženou krajinou, nebyla zrovna příjemná.
   Roráta bývaly mariánské mše, většinou zpívané. Jistě bychom v unhošťském kancionálu, vzácné památce z 18. století nalezli i rorátní zpěvy. To byl bohatě zdobený zpěvník literátského bratrstva, sboru zpěváků z řad měšťanů Unhoště. Tyto zpěvy jsou unikátní v celé Evropě. Naplňuje nás hrdostí, že i naši předkové přispěli vzácnou bohatě zdobenou  památkou. Tradice rorátních zpěvů zanikla, ani naše prababičky už je nepoznaly. Zato starosti hospodinek okusily až dost. Nebyla na Vánoce taková žranice, jako dnes a tím se nedá srovnat ani doba našeho mládí, pamatujeme i my.
     Daleko dříve než ozdobený smrček byly v českých rodinách stavěny betlémy. Od uměleckých výtvorů, nad jejich krásou a vynalézavostí starých řemeslníků žasne celý svět až k jenoduchým vystříhaným z papíru. O jejich rozšíření se postaral Mikuláš Aleš, náš malíř nejčeštější. Od doby našich dědů přes otce až do dnešních dob vycházejí  archy Alšova betlému. Novější verzi  pořídila  Marie Fišerová-Kvěchová. Nevím jestli součastni mladí se výrobě  a stavbě betlémů věnují, spíš bych pochyboval.
   Každý kostel měl svoje jesličky mnohdy díly renovovaných autorů, které se s těmi starými nezadaly. Stromek se v našich  krajích začal strojit poměrně pozdě. Asi v době našich prapradědů. Začala s tím  česká šlechta a ze zámků se nový zvyk, původem německý, rozšířil i do podzámčí, Na rozdíl od těch šlechtických, byly zprvu ozdoby velmi prosté. Jablíčka,  vlašské ořechy, později pozlacené bronzem. Také šišky jehničanů.Za našic čásů přibyly řetězy, slepované z pestrých papírů moukou, později z barevných papírů s lepem na rubu. Za našich časů čokoládové solitéry –parník, balon, letadlo, auto se nesnědly použily se příští rok. Za to fondánové věnečky, někdy polevou z čokolády, padly  za oběď mlsounům. To bylo u jedináčků. (Doma jsme byly čtyři děti a stromeček byl očesán  do  tří dnů i když to bývala tří poschoďová kolekce která byla od obchodníka jako dar, kde se celý rok nakupovalo.). Stromeček měl vydržet do Tří králů, to už byl. ( u nás vydržek  do tří dnů). Ani po tom jeho sláva nekončila, ořezáním dolních větví vzniklo štouchadlo na prasečí brambory. Vánoce a jejich zvyky také zneužívany, vdavek chtivými děvčaty. Ozvi se mi pes, kde můj milý dnes. To bylo házení střevíce přes hlavu., ubohá bota byla svým směrem ukazatelem, kam vdavky dívčinu zanesou.
 Některé zvyky byly úsměvné. Na roudnicku hospodáři měli vyhraženy patky od vánoček, proč? Už se můžete smát – aby se jim leskly krávy!
Málem jsem zapoměl na hlavní dětskou atrakci – dárky. Nedavno v televizi uváděli výsledek ankety, kolik kdo utratí za dárky. Průměrná cena se blížilas deseti tisícům, Naše babičky dostávaly panenky s porcelánovou hlavičkou a textilním tělíčkem. Za našeho dětství se rozšířily plyšoví medvídci, za našich dětí nafukovací zvířátka z napajedelské Fatry. Snem děvčat byla kuchyňka, někde dokonce celý domeček s několika místnostmi a miniatůrním nábytkem, sporákem, vanou. Nejmenší kluci dostávali také panáky. Obvykle oblečení Harlekýna, čím pestřejší tím lepší. Snem chlapců, mnohdy marným, bylo kolo, také vzduchovka, ale tu rozumný rodič odmítl, bylo v pasměti neštěstí, kdy mladý statkář v Řepích trefil kluka do oka. Ceněné byly u obou pohlaví brusle, ovšem na kličku. K těm patřily těžké šněrovací boty. Až za našeho dospívání dostávali rostenci z bohatších rodin lyže či brusle na botách, dokonce i kanady.. Že k tomu patřila hokejka je samozřejmé. Po létech krize se i u méně situovaných rodin objevily pod stromečkem autíčka na pero, různé hry, samozřejmě  člověče
školáci projevovat povinnou radost. Boty rokavice, košile, svetry nezlob se, loto , dáma u starších šachy. A také knihy, od pohádek k verneovkám či máyovkám.
„Babička“ byla takřka povinná, Také srdcervoucí příhody italského chlapce v knize s názvem Srdce od Edmonda de Amicis „Amičis). Nad některými dárky by dnešní děti ohrnuliy nos, ač museli ti staří atd. předškoláci i školní brašnu, sešity, barvičky ( u menších dětí provázené omalovávankami).
    Součástí Vánoc byly i projevy dobrosrdečnosti. Z darů místních obchodníků a podnikatelů byly nakoupeny pro nejchutší žáky boty.. Byl to zbytek starého zvyku, podarovávat nejchutší. Ti ale kdysi „ chodili po koledě“ Také obecní pastýř, aškoliv rozhodně nepatřil k chudině. Byl to vlastně tehdejší veterinář, léčil dobytek sedláků, měl za to „ospy“ předem. Předem smluvené objemy obilí. Do „důchodu“ obyčejně stačí naspořit na služnou chalupu.
Snad už jenom  o tom, co se jedlo o Vánocích.
   Za našich let už bývala ryba. Převzali jsme  to od  Němců, lépe od Bavoráků. Jsou nám s vými stravovacími zvyky velmi podobní i co do množství sněděného. Naproti dnešním smaženým řízkům kapra, byla ryba na mnoho jiných způsobů. Kapr se sdělal na modro, marinovaný a kdo ví jak ještě i v městských rodinách. Býval i zajíc či králík v černé omáčce, sladké s rozinkami. Leckde se k němu jídala vánočka. Vánočka to byla maturita tehdejší kuchařky. Musela mít úhledný tvar. Když se hospodince nepovedla, byly i slzičky. Kdy se začalo péci vánoční cukroví už asi nezjistíme. Nevyhlášená soutěž panovala mezi kuchařkami o množství druhy. Na vánočním stole nesměly  za našich časů chybět vedle domácího ovoce, datle a fíky. Valná část hodovníků nevěděla že se jedi i čerstvé ze stromu utržené a nikoliv navlečené na chlupatém sysálovém  špágátě do kruhu vyschlé a  slisované. Nebo v úhledném kvadříku jako datle, sladké až po nich trnuly zuby. Domácí plody představovaly  ořechy, lískové, vlašské a také cizí para či obří kokosové, ořechy kešu až po válce. Nesmíme zapomenout na pomeranče, bánány  a ananasy, ale to se za nás ocítáme v domácnosti velmi dobře situovaných lidí. Zajímavé je, že dovezené cizokrajné plidy prodával již kramář Kžíž na dnešním Betlémském náměstí v Praze za mistra Jana Husa (Jeho dcera AniČka se provdala za pražského purkmistr Medka, sídlícího na Břvech a psala se Anna z Břev, tedy ze Břvů“.
  Co jedli ti nejchutší? Tradiční byla kuba. (Dodnes o ní o vánocích žobroním). Také patřila k štedrovečerní hostině pučálka, pokm z naklíčeného hrachu. Ten na stůl přicházel jen jako postní jídlo. Naklíčený hrách se vařil nebo pekl. Zbytky po večřeři nepřišly na zmar. Zprávu o tom nám zanechal K. .J. Erben v básni. Štědrý večer. Cituji: Ovocnému stromoví od večeře kosti. Kohoutovi česneku, hrachu jeho družce a zlatoušky na stěnu tomu kdo se postí. Podle církve půst měl končit až o půl noci Štědrého večera  ( proto asi ta ryba – postní jídlo, jako ústupek církve), ale kde, na půlnoční mši se chodilo i vyvětrat a to byl v kostele někdy nedýchatelný vzduch. Půlnoční – černá můra hlídacích psů socializmu minulé éry – psali „nahoru“ hned po Vánocích o čase o kázání faráře, o průběhu o provokacích. Oni na půlnoční chodili (a chodí) lidé, kteří po celý rok o kostel nezavadí.
  Pro školáky za našich dětských let byly Vánoce nejmilejší svátky. Prázdniny trvaly dlouho až do Tří  králů. Dovolovaly plné využit zimní radovánky, zvláště když Ježíšek přinesl něco vhodného k zimním sportům. To rybníky i rybníčky, někde dokonce kluziště na politých tenisových kurtech, od rána do noci plnilo okolí neuvěřitelným rykem malých sportovců. Nerad bych byl za staromilce, ale nějak se mi zdá, že bývalo víc sněhu, dlouho pokojně ležel.(Když přece jen nafoukal vítr závěje, býval u vjezdu do obce mohutný sněhový pluh a místní sedláci a majitelé potahů měli povinost silnici protáhnout. Dělali to rádi. Koně špatně snášeli zimní klid.
Nebylo tolik  sněhových kalamit ( o té z 15. března 1939 kdy vítala příroda německé okupanty neobvyklou sněhovou bouří se mluví už třičtvrtě století, zatím  co podobnou kalamitu zažíváme několikrát za zimu).
 Sníh, leckdy již celý černý od sazí ležel dost dlouho, také led poskytoval bruslařům službu, po tuhých zimách někdy vydržel do března než na něm
kluci jezdili na krách „lodnicích“, ale to už je jiná historie.
 
                                                                                            Ing. Jiří Pergl  2005