21.srpen 1968

František Schmíd

Jak jsme prožívali okupaci.

Všichni jsme s radostí sledovali uvolňování politické situace a fandili socialismu s lidskou tváří, ale přišel 21.srpen 1968 a

rázem bylo vše jinak. Byl to doslova šok. Manželka odjížděla v pět ráno do práce a vstávala ve čtvrt na pět. Já pracoval od

šesti a vstával až v půl šesté. Manželka mě vzbudila, abych si poslechl rádio, že neví, co se děje. Moje reakce na hlášení, že

naše země byla napadena a je obsazována armádou, zprvu byla trochu zmatená, ale pak jsem požádal, aby mi žena našla vojenskou

knížku. Přečetl jsem si instrukci, jak se mám zachovat v případě mobilizace. Jako vojenský řidič jsem měl v závodě vzít Tatru

111 a odjet na asi 30 km vzdálené stanoviště. V práci jsem se ujistil, že Tatra stojí na nádvoří, takže by stačilo doplnit

naftu.
U nás v práci se nedělo nic, pracovali jsme v úkolu, tak jsme požádali, aby nám pustili rádio a sledovali neustále zprávy z

okupace. Reakce soudruhů byla jednoznačně proti okupaci, pouze ten nejkovanější chodil mezi lidmi a říkal, že je to správné.

Nikdo si ho však nevšímal a většina lidí měla v paměti "kontrarevoluci" v Maďarsku v roce 1956 a její krvavé následky.
Manželka, která pracovala v Pelhřimově, prožívala první den okupace jinak. Jim vedoucí řekl, že nemusí pracovat, a protože

okna dílny směřovala k silnici, pozorovali kolony aut, na kterých se krčili vojáci. Byly to většinou kloučci a občas některý

namířil samopal, ale nevystřelil nikdo. Když náhodou byla chvíli pauza, starší ženy utíkaly do města nakoupit zásoby. Mladším

pracovnicím doporučovaly, co mají koupit. Manželka měla u sebe padesátikorunu a to by na nějaké zásoby mouky a cukru

nestačilo, tak to vzdala. Po návratu z práce jsme pustili televizi, která kupodivu stále vysílala a odsuzovala okupaci.

Abychom chvíli zapoměli, co se stalo, navrhl jsem, že půjdem míchat suchou omítku březolit, aby měl stejnou barvu. Měli jsme

omítat chaloupku. Slyšeli jsme burácení motorů a dodnes mi moje žena připomíná moje chování.
Jedinou trochu pozitivní věcí bylo, že rázem bylo dostatek stavebnin. Švagr, který v Humpolci stavěl dům, dostal avízo, aby si

okamžitě přijel pro dosud nedosažitelné cihly a vápno. Jel jsem mu pomoci a cestou si odskočil do lesíka. Náhle jsem uslyšel

těžké motory, rychle jsem milovanou Jawu uklidil do lesa a nechal kolonu přejet.
Jinak naše městečko si okupantů neužilo, ale nápisy "Moskva 2000 km" či "Jdi domů Ivane" a "Idítě domoj" nikdo dlouho

neodstranil.
V práci už soudruzi pookřáli a připravovaly se prověrky. Určitý počet museli ze strany vyloučit. S námi pracoval starý

komunista, který pracovní problémy řešil tak, že otevřenými dveřmi hodil stranickou legitimaci do kanceláře a tam vletěla jako

červený motýl. Ovšem za pár dnů mu ji vedoucí přinesl a domlouval mu:"Franto neblbni, co zase chceš". Osudný srpen byla

legitimace opět na výletě, ale tentokrát přišel za Fandou předseda KSČ, legitimaci nepřinesl a optal se lišácky:"Tak ty tu

legitimaci už nechceš?". A soudruzi měli prvního pravicového oportunistu. Nestačilo to však a tak při prověrkách vyloučili

další tři a ti nevěděli vůbec za co.
V manželčině práci vedoucí, který věděl, že určitě vypadne, předsedovi prověrek na otázku, co dělal 21.srpna odpověděl, že to

musí vědět, protože stáli vedle sebe a plivali na ruské tanky.
Potom nastala normalizace a vše se vrátilo do horších kolejí než dříve.