ČLÁNKY AUTORA
Pečení chleba v roce 1922Osud sochy T.G. MasarykaLetiště HájekVzpomínka na tátuZákaz kouření vyšel už v roce 1860Profesor HajnVrátil se z Kounicových kolejíKdyž jsem se narodilStáříJeden den staré ženy1. Babička žurnalisty Ivana Kytky žijícího od roku 1992 v Anglii2. Babička žurnalisty píše svému vnukoviDopis prababičce z vojny v roce 198513 sjezdKnížka z roku 1866Opuštění PrachaticZe vzpomínek pamětniceK článku Josefa Hofmana z Horního BezděkovaJak přišly domky k hanlivému názvuLenostDopis z USA roku 1998Rakouští úředníciVelikonoceDědeček ZábranskýZemědělství po roce 1989 Třetí a poslední město v mém životěKamarád Karel BočekZmatek nad zmatek, kdo se v tom může vyznatKouřim - město mého dětstvíJe listopad 1989Josef Brousek - celokožená vazba Z válečných dopisůSignál 1968Na studiích v PrazeTak se čas pomalu dokulil k roku 1968Šefčík 19683. Nemoce - operace2. Nemoce – operace1. Nemoce – operace3. Ze zápisků J. Pergla.2. Ze zápisků J. Pergla.1. Ze zápisků J. Pergla.Kaldoun1. máj v roce 1961MUDr. Josef Daníček Protistranická kampaň sílíPřes dva kontinenty, po sedmi mořích.Bály - plesyPřed osmdesáti létyMilánekRod Karplesů - Karsů na zámku v Unhošti1887 založen Sokol v UnhoštiO církviOmnipol a AnglieNejvětší letadlo světaZemský ráj to na pohledZačátek rokuPsí sádloNepřestávám žasnout J.P.Rodokmen Slánských z Unhošťska.Omnipol 1Zážitky z válkyDomov důchodcůProfesor ŠolínRecept na dobré vdolky s rozvařenými jablkyBabička Kytková a její rodyŘemeslaJak se vyšetřovaloRod KarpelesůPadesátá létaHaváriePokus o historickou studii našeho pomýleníStalo se v jednom městěTaké nepůjdete k volbám?Jak se volil tajemník obce - r. 1970Trempská osada RujanaTrempink v roce 1930 blízko UnhoštěVojna v padesátých létechPrvní máj v roce 1914 v KyškovicíchMVDr. Antonín Šnobl – zvěrolékařVzpomínky na staré časyLetecký provozZ činnosti 11. Stlp v ChebuProfesor ŠolínGenerál PateraVagony bez kolejí, nouzová obydlí v Unhošti3. Pokračování. Pokus o studii našeho pomýleníToníkStanovisko k německé otázceJaro v UnhoštiRybníky dílo lidských rukouChvála léta, chvála domova, chvála životaZemědělství v UnhoštiExekutor v roce 1924- 1940.Trdlo makovéPrvní světováVzpomínka na květen 1945Tenkrát v pětačtyřicátémJiný světAni gram uranu.Dubček r.1968 Jak to bylo v Moskvě.Pokus o historickou studii našeho pomýleníKonec armády2. Pokus o historickou studii. Profesor Hajn2. Pokus o historickou studii.Vyrůstal jsem ve vsiŽivé snyPřišla za mnou vnučka.Slavnost 500 let bitvy u LipanVzpomínky na rok 1968.Dopis ŠrámkoviMarketing - polovina 19 století.Viděli jsme prvně letadlo nad Unhoští, Jaromír Šmíd vzpomíná r.1916PRIMAÚryvek z novin Motorletu, rok 1968 - 1970.Karel SlánskýKantořiČeské vdolkyKAPLIČKY DO HÁJKUČEŠI ŽIJÍ V PRAZEROK NA VSIRozhlas po drátě

2. Babička žurnalisty píše svému vnukovi

Naďa Malá 11:52 0 komentářů

1920 přišla církev Československá. V kulatce Veselské sloužil kaplan Josef Lugr, římský katolík, ale vystoupil proti církvi a založil církev Československou. Od 1. ledna 1920 vstoupili do církve celé obce. Ve Vetlé sloužil mši římskokatolický kněz, a když odsloužil, sloužil československý kněz v plné shodě, až římské církvi otrnulo, vykázali kněze československého z kostela.

Mše se v létě sloužily pod širým nebem a v zimě ve školách a v hostinstvích neb kostelech evangelických. Naše obec  vystoupila z církve římské celá až na tři rodiny, Profeld, Pánek a Malý. Pepa Malý ten vystoupil již v Rusku, vrátil se jako ruský legionář, ale jeden z posledních, takže se nemohl dostat nikam. Žádosti posílal na všechny strany, ale všude obsazeno. V létě dělal u sedláků, v zimě chodil do paseky v lese a zásoboval rodinu dřívím na celý rok.

V roce 1922 přišel k nám, kde jsme  se  blíže poznali. Chodili jsme spolu rok a 12. listopadu 1923  jsme  se vzali. Svatbu jsme měli v Roudnici   na  úřadě. Tenkrát pracoval jako zedník v cukrovaru. Měla  jsem  14 tisíc věna. To jsem přidávala na živobytí. Psali jsme žádosti a čekali, že  se  snad něco uvolní.

Rok 1924   konečně dostal příkaz na prohlídku, byl přijat k policii. Než se vrátil z Prahy, přišel dopis, aby nastoupil 2. prosince v Kolíně, že je přijat k finančnímu ředitelství. Rozhodoval se, k policií  měl nastoupit 1. ledna 1925. Byl u nás můj děda Horáček mu  poradil, aby nastoupil v Kolíně a když  se mu to nebude zdát, může 1. ledna nastoupit k policii.

V Kolíně byl přijat a poslán do Kouřimi jako berní vykonavatel. Byl  šťastný, ředitel Hlaváč mu radil a pomáhal.   Našel byt a  1. Bydlel v Dubové ulici u nějakého hajného, penzisty jako podnájemník. Snídani měl v podnájmu. Na obědy chodil do hostince u Brejchů v kde končil  v srpnu. V září 1925 jsme se stěhovali do Kouřimi. V dubnu 1925 se mám narodila dcera Naděžda, byli jsme tříčlená rodina. Začala jsem hospodařit, ale nebyla jsem znalá toho života ve městě a tak se mi nedostávalo peněz, plat nebyl tak velký jak se zdálo.

Na vesnici se žilo jinak, než ve městě. Doma bylo mléko, brambory, chléb i omastek a maso. Když  se muselo vše koupit, bylo  to málo. Tenkrát si lidé věřili tak nám dávali na dluh. Přidali nám na platě a tak jsme to zaplatili.  Na jedno dítějsme dostali 100  korun. Nezaměstnanost vzrůstala, obchod váznul a obchodníci se snažili všelijak. Byli  rády i když se přišlo na dluh.

1928
Po třech létech se nám narodil syn Jaroslav, to zvýšili plat o 80 korun měsíčně. Zdálo se jako by  se poměry zlepšily, za nějaký čas se zase zhoršily. To bylo republice 10 let, již začínaly  různé strany vystrkovat růžky a ohřívat si svoji polívčičku,  ale Masarykova síla  a rozum udržela vládu i strany v mezích slušnosti i možnosti.

1929
Narodilo se nám třetí dítě, dcera Miroslava. Na Mirku už přídavek nebyl, takže  jsme se museli dělit. Já jsem onemocněla, potíže se žaludkem a celková slabost. Dr. Řehák chtěl, abych šla na léčení do Prahy na Masarykovu ligu  proti  tuberkulose. Nemohla jsem, co by bylo s dětmi.

Manžel  vařil co mohl. Psal lidem žádosti o slevu na daních,  ti  mu  dávali různé věci, abych si mohla přilepšit. Bylo to máslo, tvaroh, vejce, maso, holuby, kuřata a tak jsem se trochu sebrala. Dr. Řehák rozhodl, že musím mít v pořádku zuby, trpěla jsem záněty okostice a nechutenstvím. Měla jsem snížení dělohy. Tak  mi  všechny  zuby vytrhal,  rok  jsem byla bez zubů a přitom jsem kojila dceru. Nebyla jsem v pořádku, hubená sešlá. Po roce mi zuby nasadil, umělé stály 720 korun, splácela jsem je po 20 koruně měsíčně.

1934
Byla jsem v jiném stavu v roce 1934, 9. října, když zabili krále  Alexandra a  jeho ženu ( ne  francouzského ministra zahraničí Barthoua, poznámka  písaře) se narodila Hanička jako čtvrté dítě. Můj stav se  hodně zlepšil  těhotenství mi prospělo. Vnitřnosti přišly do správné polohy, tím jsem měla chuť k jídlu a začala jsem přibývat na váze. Dr. Řehák měl radost, že se mu podařilo mne vyléčit. Když mne přišel po porodu navštívit, chtěl  abychom mu Hanu dali za vlastní, že oni mají dva chlapce a že by jeho žena  byla šťastná. To nešlo, byla by měla všechno, ale máma je máma.

Tam jsme poznali i komunisty. Než se Hana narodila, doporučoval lékař výměnu bytu, ten co  jsme měli byl špatný, vlhký studený, xyolitové podlahy. Dali nám byt v  prvním poschodí, ale ženil se Hejtmánek, dal 100 korun Cikánovi, který měl jako komunista na městském úřadě na starosti rozdělování bytů, ten nám dekret na byt zrušil a přidělil byt  Hejtmákovi, ten co jsme měli, nám vysokomyslně nechal. 1. září z prvního poschodí se odstěhoval  Blecha do Kolína. Lékař sám žádal o přídělení bytu nám. Mně se blížil den porodu, ale klíče nikde. Hledali jsme klíče, měla je uklízečka, která prohlásila, že nám je nedá. Přišel druhý komunista Záruba, který dohonil Cikána, Ten vyzvedl klíče a nám je přinesl. Nejdříve prohlédli byt. Nebyl v pořádku. Rozbitá okna, na kamnech popraskané tály a ještě jiné nedostatky. Zálohu si Blecha, když se stěhoval  vyzvedl. Bylo to 100 Kč. Vše musel Blecha uvézt do pořádku. Jak se vypořádal s tím přestupkem z Cikán nevím. To bylo 28. září 1934. My jsme na jeho  žádost  mu vyplatit 30Kč za prozahálení času v práci. Bylo to správné nevím. Ale my jsme se přestěhovali a  9.října se  narodila Hana. V tom bytě jsme bydleli dva roky, než byl manžel přeložen do Prachatic.

Rodiny s více dětmi měli posílit pohraničí proti Němcům. Ještě vzpomínka na doktora Kelbla, Němce, který mne léčil celý rok, aby mne vyléčil. Chodila jsem k němu i v neděli tři měsíce, později ob den až do konce roku léčby. S radostí mi  řekl: je vše dobré, tak končím léčbu.

Začal rok 1938, ale již v 37 roce začali henleinovci vystrkovat růžky. Život v Prachaticích byl plný vzruchu a nepříjemností. Mělo se optovat, v Prachaticích bylo 60% Čechů. Prvního máje pochodovali s českými organizacemi i Němci sociální demokrati, kteří soukmenovcům nevěřili a nepřáli. V únoru zabrali Rakousko a přišli jsme na řadu my. První máj byl bouřlivý. Čechů se sešlo hodně. Němci  svým  chováním narušovali klidný chod oslav, strhávali naše vlajky, provolávali svá hesla. „Ať žije Hitler“, napadali naše občany. Policie se k nim stavěla slušně. Bylo po klidu.

Já jsem pracovala, šila jsem rukavice pro vojáky. Našívala jsem na rukavice voskované plátno. Nebo tunely kde se muselo chytit každé očko. Byla jsem jedna z šiček, našila jsem 100  párů za týden za teré jsem dostala 70 Kč, ale to jsem dokázala za pomocí svých dětí, ty než odcházely do školy mi navlékly hodně jehel, abych se nezdržovala. Naďa obstarávala nákup, třeba již kulhala, dokázala, když přišla ze školy, vzít na záda nůši a jít do lesa na kůru, součky a různé odpadky z lesa, s těmi se dobře topilo. Na borůvky jsme chodili. Paní Němcová vždy požádala syna Slávu, aby jí přinesl borůvky. Za  čtvrt litrový hrneček mu dávala korunu.  Nechtěla je od nikoho jiného,  že  přinesl jí vždy čerstvé. Říkávala  „apetitlich“. jinak  jsme chodili na maliny, ostružiny, jahody a hlavně na houby. Než šly děti do školy doběhly za  kasárna kde houby rostly, hlavně lišky, bylo hned co vařit.
V září 1938 bylo již zle. Manžel byl třetího října ještě na výkonu v německé vesnici, jméno si nepamatuji, prodával tam němci jalovici za dlužné daně. Já šila rukavice a o děj se nestarala. Z berního  úřadu se chodili ptát zda je už doma.  Věděli jak to vypadá a měli o něj strach. Vrátil se vše dobře dopadlo. To jsem se teprve dozvěděla, že se do 20.30 musíme vystěhovat. Děti běhaly na náměstí zda se vrátilo nějaké auto. Konečně jeden voják s autem, nemohl a kříž. Tak jsme vše s manželem tahaly dlouhou chodbou  po  třiceti schodech, děti co mohly nám pomahaly. Konečně manžel odjel na nádraží, kde bylo každému přiděleno půl vagonu. Já s dětmi šla pěšky, každý nesl  nějakou drobnost. Naďa kulhající nesla klec s čížkem. Odjeli jsme sice včas, ale růstali stát do rána v Čičenicích.  V půl sedmé za deštivého počasí jsme vystoupili v  Protivíně.  Byla dlouhá cesta k protivínskému zámku, kde bylo dlouhé dohadování, zda pustit nebo ne. Bydleli jsme zde do  21.10.1938.




Komentáře
V blogu nejsou žádné komentáře.