1989 - rok nadějí a zázraků

Eva Hozmanová 14:25 0 komentářů

Jjak ho zažila a pamatuje kronikářka města Lovosice Eva Hozmanová

Pár všeobecných informací úvodem
            Rok 1989 je částečně popsán v rukou psané kronice (kronikář Karel Hájek, pokračoval Ing. Jiří Skalský). Pravdou je, že výjimečnost tohoto roku a zvláště pak jeho posledních týdnů, v Evropě, Československé republice i v Lovosicích samotných si vyžaduje podle mého názoru rovněž zvláštní způsob zachycení těchto událostí. Proto mi laskavý čtenář zajisté promine, že události zachycuji částečně ze svého hlediska; kronikář Města Litoměřice Oldřich Doskočil tak činí každým rokem a nikdo mu jeho přístup nevyčítá. Po konzultaci s Mgr. Tomášem Hromádkou, známým odborníkem v oboru vedení kronik, jsem se ve svém přesvědčení utvrdila.
 
Několik slov v roce 1989 ke mně samotné
 
            V té době jsem byla zaměstnána v Severočeských chemických závodech v Lovosicích ve funkci vedoucího referenta průmyslových práv, což obnášelo práci s vynálezy, ochrannými známkami a zlepšovacími návrhy. Byla jsem členkou dílenského výboru č. 8 (kulturní referent technického úseku) a v kulturní komisi ZV ROH jsem prováděla objednávky, distribuci a vyúčtování vstupenek do pražských divadel. Až do té doby jsem nikdy nebyla členem žádné politické strany.
 
V roce 1989 jsem se přihlásila do konkursu v České televizi v Brně na soutěžní pořad „3x víc nebo nic“ v oboru „Velké osobnosti české a slovenské literatury“, 9. 6. 1989 jsem obdržela vyrozumění, že jsem se dostala do užšího výběru a od září 1989 jsem do Brna na natáčení do studia Netopýr jezdila. (Zajímavé bylo i to samotné vyrozumění, kde jsem byla původně vybrána jako první, to bylo přeškrtnuto a napsáno plnicím perem třetí, snad, abych věděla, že výběr podléhá určitému schvalování nad dramaturgií. První dva soutěžící vypadli a tak jsem se do soutěže dostala.) V té době tam už nosil doc. Viktor Kudělka moderátorce pořadu paní Martě Skarlandtové samizdatové Lidovky a při natáčení tam tehdy s bolševiky snad už nemluvil ani stojan od kamery.
 
Vedoucí výrobního štábu byla paní Darina Levová, dramaturgem Dr. Miroslav Sedláček a atmosféra natáčení byla fantastická, hned v prvním kole v mém oboru přednesl úryvek z básnické prózy Františka Halase „Já se tam vrátím“ Mistr Radovan Lukavský, v přírodovědném oboru (psi) byl přítomen nestor českých spisovatelů Jaromír Tomeček (*1906), který žil v Brně. Poznala jsem paní Karlu Mahenovou, Božidaru Turzonovou, Terezu Brdečkovou, Andreje Kvašňáka, Milana Nedělu… Lidé se tam v České televizi (alespoň v tomto natáčecím štábu) chovali úplně jinak než u nás v Lovosicích, nebáli se a k politické situaci se vyjadřovali jako ke končící. Měli pravdu.
 
Měli jsme tehdy v odboru technického rozvoje tři pracovnice jménem Marie a jednu z odboru výzkumu a v té době se slavilo v  práci kdeco. Náš odbor sedával v takovém kamrlíku vzadu za technickou knihovnou a náš šéf mě zavolal, abych řekla něco nového z natáčení, bylo to myslím 10. října (v kalendáři byla Marina). Slovo dalo slovo a my se s jedním kolegou vsadili, že to určitě do Vánoc praskne (on tvrdil, že až po Novém roce). Spletli jsme se oba, přišel 17. listopad…  Jak to tedy tenkrát bylo?
 
 
 
Politická situace před 17. listopadem
 
Celý svět      7.1. zemřel japonský císař Hirohito. George H. W. Bush se stal 41. prezidentem USA. Jásir Arafat byl 2.4. jmenován exilovým prezidentem Palestiny. SSSR se stáhl z Afghánistánu. 24.3. havaroval ropný tanker Exxon Valdez,což mělo za následek jednu z největších přírodních katastrof, pří níž uhynula spousta mořských živočichů (USA, Aljaška). V Číně probíhaly ve dnech 15.4.–4.6. studentské protesty na náměstí Tchien-an-men (Nebeského klidu). Demonstrující požadovali demokratizaci společnosti. Protesty ukončila armáda; podle vyjádření studentské organizace a Čínského červeného kříže zemřelo 2000 –3000 lidí. 22.9. zemřel americký hudební skladatel Irving Berlin a 7.11. spisovatel Jan Skácel.
 
Evropa          Rok 1989 byl rokem revolucí ve všech státech východní Evropy; ty měly za následek zhroucení komunismu ve všech těchto zemích. Ale jak řekl v listopadu britský novinář Timothy Garton Ash: „Co trvalo Polsku deset let, Maďarsku deset měsíců, východnímu Německu deset týdnů, to potrvá v Československu možná deset dnů.“  A měl bezmála pravdu. Ono to tak úplně nebylo, ale cizinci to tak mohlo připadat.
 
Polská lidová republika       
Už v roce 1980 vznikl v Polsku úplně první nezávislý odborový svaz v celém Východním bloku – Solidarita. Tento svaz měl nezanedbatelných 10 miliónů členů, což přinutilo komunistické elity v roce 1989 k vzájemnému dialogu a fakticky to znamenalo úspěch reformního hnutí v Polsku. Od února 1989 probíhala jednání u kulatého stolu mezi opoziční Solidaritou a komunistickou vládou v Polsku. V Polsku se 4. června 1989 se konaly jako v první zemi komunistického bloku téměř plně demokratické a pluralitní svobodné volby, v nichž Solidarita zvítězila na celé čáře. V srpnu se stal představitel do té doby opoziční Solidarity Tadeusz Mazowiecki premiérem. A samozřejmě až po telefonickém rozhovoru posledního předsedy vlády z řad Polské sjednocené dělnické strany s Michailem Gorbačovem, který sám jménem ústřední mocnosti Varšavské smlouvy rozhodl, že výsledky voleb mají být uznány.
 
Maďarská lidová republika
Na začátku roku se v Maďarsku začaly formovat první nekomunistické politické strany. Dne 19. srpna 1989 se uskutečnil tzv. Panevropský piknik, který zahájil hromadný útěk občanů Východního Německa přes rakousko-maďarské hranice. Byla to povolená pokojná demonstrace na rakousko-maďarských hranicích poblíž Šoproně 19. srpna 1989, spočívající     v tříhodinovém otevření hranic mezi Maďarskem a Rakouskem. Několik stovek občanů NDR ji využilo k útěku na Západ, a tomu se dostalo široké publicity. Panevropský piknik tak byl jednou z předzvěstí pádu železné opony a komunismu v Evropě. Maďarsko pro občany Východního Německa definitivně otevřelo hranice 11. září 1989 (vypovědělo smlouvu s NDR o pravidlech cestování, a to s odvoláním na závěry helsinské Konference o bezpečnosti a spolupráci). Celkem za ony srpnové a zářijové dny uprchlo z NDR 24,5 tisíce lidí, většina z nich přes maďarsko-rakouskou hranici. Na té byly v květnu 1989 odstraněny zátarasy, což začali turisté z NDR houfně využívat. Stejně jako v dalších zemích střední Evropy, i v Maďarsku se socialismus v roce 1989 zhroutil; Magyar Socialista Munkáspart (Maďarská socialistická dělnická strana) se sama rozpustila a 23. října 1989 Mátyás Szürös z balkónu Országházu slavnostně vyhlásil Maďarskou republiku.
 
 
 
Německá demokratická republika 
Východní Němci po Panevropském pikniku utíkali na podzim 1989 přes Československou republiku. Přelézali i s dětmi zeď západoněmecké ambasády a zanechali v Praze přes 900 automobilů. Pražské obyvatelstvo bylo s Němci solidární: lidé jim nosili deky, přikrývky, potraviny… V roce 1989 se Lobkovický palác stal místem německých a evropských dějin, když bylo tisícům občanů tehdejší NDR po týdnech čekání na území velvyslanectví umožněno vycestovat do Spolkové republiky Německo. Na území velvyslanectví pobývalo přechodně až 4000 uprchlíků. Po zdlouhavých jednáních mohl tehdejší spolkový ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher 30. září 1989 oznámit lidem čekajícím na zahradě Lobkovického paláce, že jejich vycestování do Spolkové republiky Německo je možné. Byly vypravovány zvláštní vlaky a autobusy.
Náhlý nápor na velvyslanectví Spolkové republiky Německo, který začal v srpnu 1989, byl něčím úplně novým a představoval kvalitativně zcela novou situaci, se kterou bylo třeba se vypořádat. Ta nakonec 3. listopadu 1989 vyústila v nová pravidla o vycestování, která proměnila železnou oponu a Berlínskou zeď v minulost. 7. listopadu 1989 rezignovala komunistická vláda NDR, ale Egon Krenz, první tajemník Sozialistische Einheitspartei Deutschland (Jednotná socialistická strana Německa), zůstal i nadále hlavou státu.
Pád Berlínské zdi 9. listopadu 1989 je symbolem rozpadu komunistického režimu ve střední a východní Evropě, který započal v Polsku a Maďarsku. Vzhledem k masovým emigracím vlastních občanů na Západ otevřela vláda NDR hraniční přechody v Berlínské zdi, po desetiletích mohli občané NDR volně překračovat hranice, den na to začali oslavující občané strhávat zeď . V západním Berlíně vypukl 9. listopadu 1989 lety karneval. K radosti byl důvod; po 40 letech komunismu padla berlínská zeď. Na berlínském bulváru Kurfürstendamm se objímali neznámí lidé, noční oblohou létaly rachejtle, hospody vyvalily sudy a točily pivo zadarmo. Michail Gorbačov se dohodl s Helmutem Kohlem, že Sovětský svaz nebude bránit sjednocení Německa. V době revolucí se čas zrychluje a Gorbačov dělal dějiny po telefonu v marné snaze vypadat jako ten, kdo o událostech rozhoduje.
Na Václavském náměstí v Československu se v té době prohánělo jenom podzimní listí. Několik chodců, kteří se vraceli šedivými ulicemi domů, nemělo o událostech v Berlíně ani potuchy. A jenom málokdo z nich by věřil, že podobnou radost jako Berlíňané zažijí už za pár dní. Spolu s Rumunskem bylo Československo poslední baštou komunismu v Evropě. Pesimisté tvrdili, že režim vydrží ještě dvacet let. Optimisté počítali jeho život na měsíce a čekali na impuls. Pád berlínské zdi jím mohl být. V Československu však nenašel ohlas. Signál dala až studentská demonstrace o osm dní později.
Bulharská lidová republika
Podobně jako v ostatních zemích střední a jihovýchodní Evropy vedla i v Bulharsku nespokojenost obyvatel na podzim 1989 k masovým demonstracím. Sílící demokratická opozice přinutila Komunistickou stranu Bulharska dobrovolně se vzdát své vedoucí úlohy. Dne 10. listopadu 1989, po čtyřech a půl desetiletích vlády komunistické strany v Bulharsku,  odstoupil Todor Živkov a byl postaven před soud. V čele přeměn stál reformní komunista Petar Mladenov, ministr zahraničí. Komunistická strana Bulharska byla přejmenována na Socialistickou stranu Bulharska.
 
Rumunská socialistická republika
Podnětem pro začátek povstání zoufalého zbídačeného obyvatelstva se stalo roku 1989 vystoupení faráře Lászla Tökése z Temešváru, který se postavil na odpor nezákonnému rozhodnutí úřadů o vystěhování z obce, ve které působil. 17.12. se v protestních akcích spojili Rumuni, Maďaři. Srbové a Němci. Rumunský komunistický diktátor Ceaušescu chtěl odpor zlomit brutálním násilím a dal rozkaz ke střelbě do demonstrantů. Násilí však vyprovokovalo povstání a 22. prosince vypukla i v Bukurešti revoluce. Navzdory tomu, že oddíly tajné služby kladly dlouho odpor, armáda, která se přidala k povstání, je postupně likvidovala. Nicolae a Elena Ceaušeskovi byli zatčeni a na základě rozsudku mimořádného vojenského soudu 25. prosince popraveni. V jediné východní zemi byl komunismus svržen povstáním.
Československá  republika
Mluvčí Charty 77 pro rok 1989: Saša Vondra, Dana Němcová, Tomáš Hradílek
Od 20. ledna 1988 vycházely každý měsíc samizdatové Lidové noviny, redaktor Jiří Ruml (redakční rada: Jiří Dienstbier, Václav Havel, Ladislav Hejdánek, Miro Kusý, Petr Pithart, Jan Šabata, František Šamalík, Zdeněk Urbánek, Josef Zvěřina)
 
Palachův týden            Výročí sebeobětování Jana Palacha vyhnalo v roce 1989 do ulic tisíce lidí. Praha se týden od 15. ledna otřásala demonstracemi, jaké režim od roku 1969 nezažil. Za houkání policejních sirén, s použitím pendreků a vodních děl, byly ještě naposledy demonstrace rozehnány. Dobové noviny psaly: „Příslušníci pořádkových jednotek Veřejné bezpečnosti rázně zakročili proti provokatérům a jim plánovaným akcím, které znemožnili, přičemž 91 nejaktivnějších narušitelů zadrželi. Na žádost pracujících Prahy se na udržování pořádku a klidu ve středu města podíleli příslušníci Lidových milicí z pražských závodů. Plnou odpovědnost nesou iniciátoři tzv. nezávislých struktur včetně Charty 77. V zájmu zajištění pořádku a bezpečnosti Pražanů a návštěvníků Prahy byli příslušníci pořádkových jednotek Veřejné bezpečnosti nuceni proti těmto živlům rázně zakročit.“ (Pokud je mi známo, z Lovosic účasten manifestací nikdo nebyl.)
 
Pohyb nastal také v občanské společnosti. Po tzv. „Palachovu týdnu“ v lednu působila od června roku 1989 jako sjednocující platforma pro opozici petice Několik vět. Přibývající počet podpisů se stal zřetelným symbolem překonávání izolace mezi disentem a většinou občanů; petici podepsalo 37 000 lidí. To už nebyl disent, to už byli lidé, kteří zde normálně žili. Z Lovosic petici podepsali Marie a Jiří Kudrmanoví (možná i jiní občané), paní Marie byla dokonce čtena ve vysílání ze Svobodné Evropy. V týdeníku Proud se tehdy sice žádalo o potrestání iniciátorů i podpisujících, ale dopisů příliš nebylo a podpisy byly anonymní, různé kolektivy BSP apod. Pod vlivem událostí v okolních sovětských satelitech začala být i v Československu situace napjatá.
Kanonizace Anežky České 12. listopadu 1989            Papež Jan Pavel II. ve Vatikánu 12.11.1989 svatořečil Anežku Přemyslovnu, za blahoslavenou byla prohlášena už v roce 1874. Obřadu se zúčastnila i československá vládní delegace vedená ministrem kultury ČSR Milanem Klusákem, kardinál František Tomášek a přes 10.000 poutníků z Československa; Podle týdeníku Proud bylo z Litoměřicka asi 330 věřících (jeli údajně dvěma autobusy nebo letěli); mezi nimi byli i někteří občané z Lovosicka a mnoho studentů bohosloví z teologické fakulty v Litoměřicích. Podle poutníků bylo autobusů z okresu nejméně dvacet. (První a poslední zmínka o svatořečení byla v deníku Průboj v pondělí 13.11.1989, předem ani slovo.)
 
 
Den poté se konala audience jedenácti tisíc českých a slovenských poutníků u papeže. Bylo domluveno, že pozdravné slovo k poutníkům těsně před příchodem papeže do auly pronese Tomáš Halík. Přednesl projev k poutníkům a v něm řekl, že existuje česká legenda        z barokní doby: „Až prý bude Anežka Přemyslovna svatořečena, bude v Čechách konečně dobře a že již cítíme příchod těchto lepších časů jako jarní vánek, dotýkající se už našich srdcí.“ Poutníci na to odpověděli bouří potlesku a Halík stačil ještě zahlédnout nenávistně sevřené obličeje zástupců československého Úřadu pro věci církevní v první řadě. (O týden později mu v pražské katedrále vyprávěla jedna žena, jak druhý den po návratu vyprávěla o tomto proroctví svému šéfovi, který se jí hurónsky vysmál; za tři dny se jí však tváří v tvář událostem 17. listopadu omluvil a dodal, aby té Anežce vyřídila, že je "frajerka".)
Listopadová revoluce začala  v Teplicích                    Protikomunistická revoluce nezačala 17. listopadu 1989 v Praze, ale o týden dříve. Nebyla sametová, ale smogová. Byl to podzim jako každý jiný. Ovzduší v Podkrušnohoří bylo na přelomu října a listopadu 1989 znovu prosyceno sírou, dusíky a těžkými kovy. Koncentrace škodlivin překračovaly pětkrát až desetkrát limity stanovené komunistickými úřady.
Rozptylové podmínky byly zhoršené už od počátku listopadu všude v kraji /překračování koncentrací bylo několikanásobné (454 – 1454 mikrogramů/m3)/. Ve Štětí 10. listopadu a 12. listopadu v Litoměřicích, v Lovosicích a Roudnici nad Labem, kde jsou měřící místa pro obsah oxidu siřičitého v ovzduší, byl zaznamenán rychlý nárůst imisní koncentrace SO2 nad nejvyšší přípustnou koncentraci. Tato situace byla způsobena nepříznivými rozptylovými podmínkami především v západní a východní části kraje, na které upozornila odbočka Českého hydrometeorologického ústavu v Ústí nad Labem. V pondělí 13.11.1989 byla uplatněna také v našem okrese v oblastech MěNV Litoměřice, Lovosice, Třebenice, Libochovice, Roudnice nad Labem a Štětí opatření vůči předškolním, školským, zdravotnickým, sociálním a tělovýchovným zařízením. Regulační opatření provedly mezi největšími výrobci v kraji také SEPAP Štětí a SCHZ Lovosice. Jak ukázal aktiv svolaný na úterý 14.11. na OV KSČ, k regulaci se připojily i další podniky (Čížkovická cementárna a vápenice, SETUZA Lovosice, ZAZ Litoměřice a další). SCHZ snížily výkon teplárny o 10% a ihned přešly na spalování kvalitnějšího paliva (snížení SO2 až o dvě třetiny) a nebyla najeta jedna jednotka výrobny kyseliny dusičné.
Hrozivý stav životního prostředí v severních Čechách způsobil, že lidé vyšli do ulic. V reakci na mnohadenní inverze probíhaly v Teplicích od 11. listopadu denně ekologické demonstrace. Jejich význam byl značný – v severních Čechách s finančně dobře situovanými horníky a obyvatelstvem upláceným tzv. pohřebným, školami v přírodě a bezplatnými školními svačinami, bylo něco takového skutečně nečekané. Vždyť dosud se protesty proti režimu odehrávaly vesměs jen v Praze. 11. listopadu 1989 se v Teplicích uskutečnila demonstrace asi 1000 lidí, kteří protestovali proti stavu životního prostředí. Většinu tvořili studenti, učni, vysokoškoláci, mladí lidé. Na záda demonstrantů začaly poprvé dopadat policejní obušky. Obušky ale nepomohly. Třídenní masové demonstrace za čistý vzduch přinutily tamní komunistické funkcionáře k dialogu s veřejností. Teplice byly prvním místem mimo Prahu, kde byla tak velká demonstrace a zároveň se staly prvním městem, kde komunistický režim pod tlakem ulice začal s lidmi jednat. Skupina demonstrantů sestavila petici.
 
 
V pondělí 13. listopadu převzal archy předseda městského národního výboru. Kromě policie proti demonstrantům zasáhly i pohotovostní jednotky z Ústí nad Labem. Teplické demonstrace vyvrcholily v pondělí 20. listopadu na tamním zimním stadionu. Ekologické zaměření demonstrací se však už změnilo, už šlo o politiku. Také proto, že na stadionu vystoupil student z Prahy Radek Chmel a vylíčil, co se stalo na Národní třídě. Tisíce lidí pak jako v uplynulých dnech kráčelo městem, jen obsah volaných vět už byl jiný: "Na Štěpána bez Štěpána, Jakeše do koše nebo Zůstali jste sami".
Vše změnil 17. listopad            Další vývoj na sebe nenechal dlouho čekat. O několik dní později, 17. listopadu, proběhla v Praze ohlášená studentská manifestace k připomenutí 50. výročí uzavření vysokých škol  nacistickými okupanty. Po několika hodinách se pokojná manifestace změnila ve spontánní protest proti komunistickému režimu, který byl – jako dosud obvykle – násilně potlačen; demonstrantů bylo chvílemi až 15 tisíc. Mezi lidmi se rozšířila zpráva, která se později ukázala jako nepravdivá, o smrti jednoho z demonstrujících studentů. Do té doby vesměs mlčící společnost se začala ozývat a žádat vyšetření zásahu. Od požadavku k vyšetření zásahu proti demonstrujícím studentům k požadavku na konec vlády jedné strany, byl už jen kousek. Sametová revoluce začala…
V průběhu soboty 18.11. se objevují některé informace, jako např. počty zraněných, svědčících tomu, že zásah na Národní třídě nebyl zcela bezproblémový. V neděli 19. listopadu 1989 došlo k neplánovanému svolání předsednictva ÚV KSČ. Až do tohoto okamžiku akutní krize režimu, jež vypukla ve dnech 18. a 19. listopadu 1989, představovala opozice jen volnou strukturu nezávislých iniciativ. To se rázem změnilo 19. listopadu večer, když se paralelně ustavily v Praze a Bratislavě dvě reprezentace veřejnosti a formující se občanské společnosti - Občanské fórum a Verejnosť proti násiliu. Představitelem OF se stal jeden z první trojice mluvčích Charty 77 Václav Havel.
Kalendárium
17. listopadu - Povolené pietní shromáždění asi 15.000 převážně mladých lidí k uctění památky Jana Opletala, zavražděného nacisty v roce 1939, přerostlo v mohutnou demonstraci požadující politické reformy. V 19 hodin se po nábřeží k Národnímu divadlu valilo asi padesát tisíc lidí. Ve 21.10 se na Národní třídě strhlo peklo; při policejním zásahu zde bylo zraněno zhruba 560 demonstrantů. Ještě téhož večera se na místě policejního násilí objevily svíčky, v Divadle Na Zábradlí se zrodila myšlenka na protestní stávku. Mnozí nic nevědí, spí.
18. listopadu - Deníky informovaly jen o pietním shromáždění na Albertově a, kromě Lidové demokracie, o incidentu na Národní třídě mlčely. Centrum Prahy se postupně zaplňovalo rozhořčenými občany. Na DAMU vznikl stávkový výbor, jenž vyhlásil protestní studentskou stávku, ke které se v Realistickém divadle přidali herci a divadelníci. Ti vyzvali národ k podpoře studentských požadavků a k účasti na generální stávce 27. 11. Mezitím se Prahou šířily zvěsti o nejméně jednom účastníku demonstrace, který zásah nepřežil a Hlas Ameriky a Svobodná Evropa ve svém vysílání přinesly zprávu o úmrtí studenta Martina Šmída. V Realistickém divadle sdělil ředitel rozhodnutí divadelníků divákům, že se nebude hrát a student DAMU popsal včerejší události na Národní třídě. Obecenstvo vstává, tleská a zpívá hymnu a pak divadlo opouští, aniž by chtělo vrátit vstupné.
 
 
19. listopadu - V neděli se napětí v centru Prahy vystupňovalo. Úřady proto ke shromažďujícím se Pražanům městským rozhlasem vysílaly uklidňující prohlášení. Večerní Televizní noviny zprávu o oběti dementovaly a ještě v pozdních večerních hodinách na televizní obrazovce promluvil předseda české vlády František Pitra. V Činoherním klubu bylo založeno Občanské fórum (OF) složené z představitelů nezávislého hnutí, studentů, oficiální kultury a disentu.
20. listopadu - Zatímco Federální vláda v pondělí 20. 11. páteční zásah SNB podpořila, Čs. strana lidová a Čs. strana socialistická vydaly protestní prohlášení. U sochy sv. Václava se sešli mladí lidé, kteří seznamovali se stanoviskem studentů a herců. Deník Rudé právo občanské hnutí tradičně odsoudil, narozdíl od ostatních deníků, jež byly rodícímu se opozičnímu hnutí výrazně nakloněny. Krok s Rudým právem držely jen Čs. rozhlas a Čs. televize. Stávka umělců a studentů se rozšířila i mimo Prahu. Na Václavském náměstí se konala první z řady velkých demonstrací. Na Slovensku vznikla Veřejnost proti násilí (VPN), jejíž požadavky v zásadě odpovídaly stanoviskům OF. V ulicích a na náměstích byly statisíce lidí, kteří se otevřeně distancovali od režimu. Přelomovou událostí byla vedle demonstrací generální stávka 27. listopadu.
21. listopadu - Setkání předsedy vlády ČSSR Ladislava Adamce s "představiteli studentských, uměleckých a občanských kruhů". Šlo o první informativní schůzku, bez účasti Václava Havla. Vznik "Garáží" Mnozí televizní zaměstnanci nechtěli k událostem na Národní třídě mlčet. Považovali za nutné, aby do Prahy vyjely reportážní vozy a všechno natáčely, a také, aby se zveřejnila pravda o zákroku. Na 21. 11. bylo svoláno - formálně pod hlavičkou ROH - setkání zaměstnanců do garáží přenosových vozů, kde byl dostatek místa. Na druhý den 21. 11. se ráno v garážích sešlo asi 100 lidí. Odboráři vytvořili stanovisko, kde vyjádřili protest vůči pátečním událostem a formulovali požadavky na pravdivost a objektivitu zpravodajství ČST. V případě nesplnění svých požadavků, pohrozili účastí na generální stávce. Jménem herců Divadla Na Vinohradech pozdravila shromážděné pracovníky ČST, z nichž už mnozí museli stát na přilehlém dvoře, herečka E. Balzerová. Další řečníci pak přečetli provolání vysokoškoláků k dělníkům a prohlášení Občanského fóra.
22. listopadu - Způsob, jakým bylo protestní prohlášení v TN zveřejněno, přivedl účastníky mítinku ve středu 22. 11. do garáží znovu. Odsoudili pokračující neobjektivní zpravodajství a požadovali odvysílání záběrů studentů FAMU ze zásahu na Národní třídě, objektivní zpravodajství z Prahy a pravdivé informace o reakcích světového tisku. Tyto požadavky se staly předmětem složitého vyjednávání zástupců "Garáží" s vedením ČST. Byl odvysílán první přímý přenos z odpolední manifestace na Václavském náměstí. V rámci pořadu Studio Kontakt bylo odvysíláno šest živých vstupů a poté, co jeden z řečníků pochválil rok 1968, byly další čtyři vstupy odvysílány ze záznamu. Pokud se pamatuji, jeden z rozhovorů byl s herečkou Věrou Galatíkovou. Počet demonstrantů den ode stoupal, přestože byla velká zima, ležel sníh a denní teploty se pohybovaly hluboko pod bodem mrazu, -50C až -15 0C.
"Protože jsme stále hrozili generální stávkou, vedení nakonec přistoupilo alespoň na živé vstupy. Usoudili jsme, že je lepší něco, než nic“, vzpomíná bývalá hlasatelka Marta Skarlandtová. (Kolikrát jsem s ní tehdy v pohnutých listopadových dnech telefonem mluvila, báli jsme se o lidi z televize, zvlášť, když do Prahy odjely autobusy s milicionáři. A „Kavky“ byly obklíčeny pohotovostním plukem.) A jak jsem jí tenkrát přála tu radost, když dělala v televizi dlouhé interview s budoucím prezidentem Václavem Havlem (a Havel byl tehdy neformálně ve svetru). Vlastní vysílání řídil M. Švehla, jeden ze tří zástupců šéfredaktora Hlavní redakce Televizních novin.
 
 
 
23. listopadu - Přímý přenos z Václavského náměstí pokračoval. Televizní noviny odvysílaly reportáž o tom, jak v ČKD vypískali Miroslava Štěpána. („Nejsme malé děti!“ ).
24. listopadu - Ve 20.25 byly na 1. programu odvysílány materiály FAMU z Národní třídy, které byly v ČT sestříhány. Odvysílání záběrů z policejního masakru bylo velkou chvílí asi pro každého, protože do té doby se z televize jenom lhalo. Zasedání ÚV KSČ přijalo rezignaci Miloše Jakeše a novým generálním tajemníkem zvolilo Karla Urbánka.
25. listopadu - Vytvořen stávkový výbor ČST, jehož cílem bylo připravit průběh pondělní generální stávky. Od 14 hodin proběhla na Letné manifestace OF – půl milionu lidí. 
26. listopadu - Odpoledne opět proběhla na Letné od 14 hodin manifestace OF, zúčastnilo se přes půl miliónu lidí. Setkání delegace ÚV Národní fronty a federální vlády vedené Ladislavem Adamcem se zástupci OF v čele s Václavem Havlem. Jednání bylo označeno za "začátek dialogu".
27. listopadu – V celé zemi se uskutečnila dvouhodinová generální stávka. Kdyby nebylo televizních "Garáží", asi by se revoluce nerozšířila do celé republiky tak rychle. Lidé celá léta žili v domnění, že co je v televizi, je svatá pravda. A venkov byl dlouho od dění v Praze odříznut. Bez vysílání přímých přenosů by šlo všechno pomaleji.
29. listopadu - Mimořádná schůze Federálního shromáždění ČSSR schválila změny Ústavy ČSSR. Parlament mimo jiné zrušil článek o vedoucí úloze KSČ ve společnosti.
3. prosince - Jmenována rekonstruovaná federální vláda v čele s Ladislavem Adamcem - z 21 členů vlády bylo 16 příslušníků KSČ, po jednom z Československé strany socialistické (ČSS) a Československé strany lidové (ČSL) a tři nestraníci.
4. prosince - V Praze a v dalších městech protestovaly desetitisíce lidí proti složení nové federální vlády. OF i VPN pohrozily další generální stávkou. Byly zrušeny výjezdní doložky nutné pro cesty čs. občanů do zahraničí.
5. prosince - Jmenována nová vláda ČSR (pět nestraníků, osm ministrů KSČ a po dvou z ČSS a z ČSL). Občanské fórum, v němž měli přirozenou autoritu a rozhodující slovo chartisté, se stalo nejdůležitější politickou silou v zemi. Ve dnech 5. až 7. prosince 1989 se rozhodlo OF podílet na moci, vstoupit do jednání o složení federální vlády, prosadit, že vláda pod vedením Mariána Čalfy byla jmenovaná 10. prosince ve složení, jež vycházelo na prvním místě z předběžné dohody OF a VPN, a zasáhnout do jednání o obsazení úřadu prezidenta republiky.  
6. prosince - První dvoustranné setkání představitelů KSČ s reprezentanty OF a VPN.
7. prosince - Demise předsedy vlády Adamce. Sestavením nové vlády byl pověřen místopředseda vlády Marián Čalfa.
8. prosince - Prezident Gustáv Husák vyhlásil amnestii týkající se politických vězňů.
10. prosince - Jmenována federální "vláda národního porozumění" v čele s Mariánem Čalfou. Poprvé od roku 1948 v ní měla KSČ menšinové zastoupení (10 členů KSČ, sedm bezpartijních, dva členové ČSS a dva členové ČSL). Prezident Gustáv Husák abdikoval. Rychlé zrání ochoty OF podílet se na moci a z vlády, z parlamentu a z Hradu spolurozhodovat o transformaci systému, pomohlo dohnat zpoždění, které mělo Československo při uskutečňování demokratické transformace oproti srovnání s Polskem a Maďarskem.  
17. prosince 1989 - Ministři zahraniční ČSSR a Rakouska Jiří Dienstbier a Alois Mock v prostoru hraničního přechodu u Hevlína symbolicky přestřihli hraniční dráty. Obdobný akt uskutečnili Jiří Dienstbier a ministr zahraničí NSR Hans-Dietrich Genscher 23. prosince na hraničním přechodu v Rozvadově. Symbolicky tak padla "železná opona".
20. až 21. prosince - Mimořádný sjezd KSČ. V čele nového vedení stanul Ladislav Adamec.
28. prosince - Předsedou Federálního shromáždění ČSSR se po obměně poslaneckého sboru stal Alexander Dubček.
 
 
 
29. prosince - Volba prezidenta republiky. Na společné schůzi sněmoven Federálního shromáždění byl zvolen jednomyslně Václav Havel (jediný kandidát).
V listopadu 1989 se Češi i Slováci nadýchli z plných plic čerstvého a čistého vzduchu svobody. Bylo to jako probuzení z krásného snu. Čekali jsme na takový okamžik dlouhých čtyřicet let. Možná proto připomínala atmosféra v ulicích našich měst jeden velký karneval nebo svátek demokracie. Lidé dřeli na hranici sebeobětování, byli k sobě ohleduplní a solidární. Byli odhodláni udělat vše proto, aby už dál nežili v podmínkách prolhanosti, pasivity a zotročení. Pocítili národní hrdost a hýřili tvůrčí aktivitou, iniciativou, dobrou vůlí a sebevědomím.
            Listopad také proměnil vnímání naší země v zahraničí. Měli jsme pověst vystrašených, zbabělých a nesebevědomých lidí, kterým vládli zabednění starci odtržení od reality končící studené války a kteří svoje vlastní selhání sváděli u piva v hospodách na intriky velmocí. A najednou světová média zaplavily obrázky zvonících klíčů, nabízených květin a usměvavých tváří. Na Hrad mířil ?král ? filosof?, jak tehdy na titulní straně oznamoval Newsweek. Svět oceňoval nenásilí, rozum a lehkost, se kterou jsme se dokázali zbavit totalitní nadvlády. „V Polsku to trvalo deset let, v Maďarsku deset měsíců, v NDR deset týdnů a vy jste to zvládli za deset dnů,“ psal tehdy z Laterny Magiky britský novinář a historik Timothy Garton Ash. Radostná nálada ovšem netrvala věčně.
            Lidový karneval nahradila realita všedních dnů, svár různých koncepcí a politický zápas o moc a místo na slunci. Budování demokracie a tržního kapitalismu ani nemohlo být bez problémů.  Zapomenuta byla tradice a výchova k morálce, chyběly čerstvé zkušenosti, také jsme postrádali - pokud se zrovna nehrál fotbal nebo hokej - vědomí o potřebě elementární soudržnosti. Zbavili jsme se okovů totalitního bolševismu, ale závan svobody odkryl častou bezradnost, potlačené frustrace a neuspokojené ambice.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Lovosice v době předlistopadové
Z Volebního programu Národní fronty na roky 1986-1990 v Lovosicích      (citace jsou krácené)
            Materiál má zajistit vytváření podmínek pro neustálé zlepšování životního prostředí a vzhledu města a uspokojování životních a kulturních potřeb obyvatel města a jeho integrovaných částí. Mezi jiným je nutno:
  • zajistit projektovou přípravu pro další (panelovou) bytovou výstavbu v 9. pětiletce včetně výstavby ubytoven SCHZ
  • v předstihu realizovat výstavbu zvláštní školy (zajistit projektovou dokumentaci)
  • zahájit výstavbu rodinných domků v prostoru za hřbitovem
  • opravit komunikace ulice Máchova a S. K. Neumanna
  • zřídit parkoviště pod Centrem a vybudovat novou komunikaci spojující ho se silnicí na Ústí nad Labem
  • generální úprava koupaliště v Lovosicích (zajistí SCHZ)
  • dokončit akci Ústřední topení na 1. a 2. ZŠ a gymnáziu a vytvořit podmínky pro napojení všech škol na centrální vytápění
  • zajistit finanční pomoc pionýrským skupinám pro letní pionýrskou činnost
  • provést rekonstrukci objektu v Gottwaldově ul. 3 a umístit zde odborná pracoviště polikliniky V rámci rekonstrukce řešit i dětské oddělení.
  • Za účelem rozšíření lékařské péče a k tomu získání potřebných kvalifikovaných zdravotníků uspokojovat přednostně jejich žádosti o byty – zařazovat na vyhrazený pořadník rady MěstNV.
  • Orgány MěstNV zaměří na úseku kultury svou řídící a kontrolní činnost na zpracování Jednotných plánů kulturně výchovné činnosti pro léta 8. pětiletky, na kterých se budou podílet společenské organizace NF i závody, školy, knihovna, kino, a Spojený klub ROH SCHZ.
  • na úseku práce s filmem se bude dbát na to, aby převážná část promítaných filmů byla z produkce socialistických států
  • vhodnými rozhlasovými relacemi propagovat kulturně výchovnou činnost organizací NF a při práci s knihou nabízet vhodnou formou literaturu socialistické produkce
  • agitační práci občanských výborů zaměřit na získávání občanů k účasti na školení požární a civilní ochrany, k účasti na dobrovolných směnách, k zabezpečení výzdoby města k významným výročím a k účasti na plenárních zasedáních
  • dbát na to, aby jednotlivé organizace NF a závody měly každoročně zpracován plán masově politické práce, ve kterém budou konkretizovány jednotlivé úkoly
  • zajistit plynulé zásobování vnitřního trhu kvalitním potravinářským zbožím a zlepšení sortimentu nabídky průmyslového zboží, oděvů, textilu a obuvi s cílem vyrovnat soulad mezi spotřebitelskou poptávkou a nabídkou obchodu; bude se jednat s řediteli obchodních organizací
  • bude provedena rekonstrukce parovodu (OPBH Litoměřice)
  • Okresní podnik technických služeb postupně doplní stav velkoobjemových kontejnerů tak, aby cyklus oběhu v sídlištích nebyl delší než 6 týdnů
  • městský rozhlas bude rozšířen do všech sídlišť v Lovosicích
S úkoly intenzivního rozvoje národního hospodářství a rozvíjení socialistické společnosti je těsně spjata i výchova a vzdělání mladé generace. V souladu s těmito aspekty bude na všech školách a školských zařízeních cílevědomě rozvíjena výchova k vědeckému světovému názoru, socialistickému vlastenectví, proletářskému a socialistickému internacionalismu, úctě ke stáří a péči o životní prostředí.
 
Některé zajímavější události roku 1989 v Lovosicích
  • Na Nový rok se uskutečnil pod patronací oddílu turistů TJ SCHZ Lovosice tradiční výstup na Lovoš; účast 700 osob.
  • Od ledna se začaly připravovat podmínky pro přestavbu hospodářského mechanismu národního hospodářství a demokratizace ve všech podnicích a organizacích (vzorem byla Gorbačovova „perestrojka“ a „glasnosť“); tato přestavba měla vypuknout od 1. 1. 1990. Od 1. 1. 1989 platily nové velkoobchodní ceny, vznikaly nové hospodářské struktury a státní podniky. Chemopetrol, koncern pro chemický průmysl a zpracování ropy, státní podnik, Praha, koncernový podnik Severočeské chemické závody byl zapsán do obchodního rejstříku 6. července 1989.
  • Na 1. zasedání celozávodního výboru KSČ v SCHZ v roce 1989  byl projednán a schválen jmenný seznam pracovníků, kteří přicházejí v úvahu pro nezbytné zahraniční služební výjezdy v souvislost s výstavbou LAV III.
  • Dne 16. 2. byl řediteli Technoexportu, Severočeských chemických závodů a Chemopetrolu podepsán s konsorciem VOEST-ALPINE + DIDIER Eng. kontrakt na výstavbu výrobní jednotky a expedice LAV III „na klíč“ do 31. 5. 1991.
  • V únoru proběhl v SK Lovoš Večer otázek a odpovědí – soutěž pro školy k 41. výročí Února.
  • Celoměstská manifestace na počest 41. výročí Vítězného února se uskutečnila 28. února 1989 na náměstí Rudé armády v Lovosicích. Hromadný odchod pracujících SCHZ byl proveden ve 14 hodin od hlavní vrátnice podniku.
  • V březnu se ve Spojeném závodním klubu Lovosice uskutečnily oslavy MDŽ pro SCHZ, Státní banku československou, SETUZU a ČSD.
  • Konala se také soutěž v krasobruslení Zlatá brusle Lovosic.
  • Na všech školách bylo slaveno 40. výročí založení pionýrské organizace SSM (24. 4. 1949).
  • Ve dnech 12. -16. dubna proběhla v SZK Lovoš burza letního a jarního odívání.
  • V dubnu se uskutečnil 24. ročník okresní soutěže zpěváků tanečních písní Lovosická granule.
  • Dne 30. dubna se konal 10. ročník dálkového pochodu Jarní putování okolím Lovoše, účast 217 osob.
  • Celoměstská manifestace na počet Svátku práce 1. máje se uskutečnila tentokrát na prostranství před nádražím ČSD. Hromadný odchod pracujících SCHZ byl proveden v 8 hodin od hlavní vrátnice podniku. U zámku hrál potom Velký dechový orchestr a u obchodního střediska Centrum skupina country.
  • 17. 5. se konala v SZK Lovoš Pionýrská mozaika, zábavný pořad pro děti lovosických škol.
  •  V areálu ČSAD byly při archeologickém průzkumu v červnu 1989 (opravovala se kanalizace v garážích ČSAD) objeveny čtyři kostrové hroby z doby stěhování národů (Proud č. 30/1989).
  • Dechový orchestr SK ROH Lovosice za řízení Josefa Turka získal v Ústředním kole národní soutěže středních dechových orchestrů, která se konala u příležitosti festivalu Kmochův Kolín, bronzové pásmo; Velký dechový orchestr se zúčastnil rovněž slavnostního průvodu v Kolíně.
  • Dne 21. 6. se konala beseda s osmi redaktory Rudého práva v čele se zástupcem šéfredaktora Jaroslavem Kojzarem za přítomnosti tajemníka OV KSČ M. Kubeše ve Spojeném klubu ROH Lovoš; na téma Vnitropolitická a mezinárodní situace bylo vysloveno kolem 50 dotazů, některé opravdu tzv. na tělo (k Solidaritě v Polsku, k roku 1968 aj.).
  • V červenci bylo v Lovosicích po rekonstrukci otevřeno koupaliště.
  • Dne 25. července vztyčili vlaječku k. p. SCHZ Lovosice na vrcholu Elbrusu v SSSR občané Lovosic Miroslav Šanda, Ing. Jiří Řezníček, Ing. Martin Burian, Milan Škoula, Miloš Frieser a Ing. Pavel Russe; výstup provedli pod záštitou ZO SSM a TJ SCHZ Lovosice.
  • V Severočeských chemických závodech Lovosice se začal stavět nový provoz perlové celulózy.
  • Ve středu 9. srpna se konal v sále SCHZ aktiv k přestavbě národního hospodářství.
  • 15. srpna navštívil SCHZ Lovosice ministru průmyslu ČSR Ing. Petr Hojer v doprovodu místopředsedy Severočeského krajského národního výboru a zajímal se o rozvojový program podniku do roku 2000 a o otázky životního prostředí.
  • Dne 27. 8. byl v Litoměřicích vysvěcen nový biskup ThDr. Josef Koukl.
  • V srpnu 1989 vyšel v nakladatelství Československý spisovatel román lovosického rodáka Petra Bartůňka Slavnostní odhalení sochy a to s obálkou jeho bratra Jiřího Bartůňka s použitím fotografie Petra Berounského.
  • Koncem srpna byla v SCHZ zlikvidována po 30 letech provozu věžová výrobna kyseliny sírové.
  • Hned 1. září byla v Lovosicích otevřena nová prodejna Českého svazu chovatelů v Lovosicích.
  • Lovosice navštívil 18. září v rámci geografických přednášek v SZK Lovoš RNDr. Jiří Grygar a vyprávěl o „Mimozemských civilizacích“; sál praskal ve švech, všechny zajímaly létající talíře, Tunguzský meteorit či zajímavý útvar - lidský obličej na Marsu.
  • Pod obchodním střediskem Centrum bylo vybudováno nové parkoviště.
  • Dne 29. 9. se konal krajský přebor v kulturistice.
  • Po půlnoci ze čtvrtka na pátek 10. 11. došlo na trati mezi Bohušovicemi nad Ohří a Lovosicemi u zastávky Nové Kopisty k najetí rychlíku Balt-Orient ve směru od Prahy do stojícího osobního vlaku ve stejném směru. Pět osob bylo na místě usmrceno, 52 cestujících zraněno (z toho 30 přijato do nemocničního ošetření). Škoda na vlacích a železničním svršku činila 12 milionů korun. Pravděpodobnou příčinou bylo, že strojvedoucí nereagoval na výstražné návěstidlo a návěšť Stůj! Před zastávkou Nové Kopisty. (Proud č.46/1989)
  • Ještě ve středu 22. listopadu uspořádal celozávodní výbor SSM SCHZ večer otázek a odpovědí pro žáky lovosických škol a učilišť s tématikou Velké říjnové socialistické revoluce. Závěr večera patřil diskotéce.
  • Ve dnech 25. a 26. listopadu se v sále SCHZ uskutečnil 30hodinový taneční maratón.
  • 1. prosince se konečně objevila v Rozvoji chemie první stanoviska k 17. listopadu a dalšímu dění v zemi a pochopitelně i v Lovosicích. Že nikomu nenapadlo vydat zvláštní vydání podnikového časopisu Rozvoj chemie! Asi se všichni báli ...
  • V prosinci 1989 bylo obnoveno lovosické středisko Junáka.
 
  • Ze zápisů Rady MěstNV
76. schůze rady MěstNV, usnesení 50/89, bod j) – Informace předsedy Fechtnera ve vztahu k nepokojům v hlavním městě (předneseno 21. 11. 1989)
77. schůze rady MěstNV, usnesení 51/89, bod f) – Informace předsedy o dění ve městě – současná situace (12. 12.) – nic podrobnějšího nebylo uvedeno
Další body:
  • při inverzích kriticky zhoršena kvalita ovzduší,
  • koncem listopadu a začátkem prosince holomrazy, byla zastavena orba
  • nebude nutno přistupovat k regulaci prodeje (jen mandarinky – pouze 2 kg)
 
 
 
 
Listopadové události v Lovosicích
            Jak už jsem na začátku uvedla, od konce září 1989 jsem jezdila do televizního studia v Brně natáčet jednotlivá kola vědomostní soutěže „3x víc – nebo nic“ v oboru „Velké osobnosti naší literatury“. Z častého pobytu mezi lidmi z uměleckých kruhů jsem si odnesla dojem, že už se dlouho trápit nebudeme. Jedno z natáčení proběhlo 10. listopadu (vím to přesně, protože mi Milan Neděla podepsal kartičku, abych měla na památku autogram). Natáčelo se 5. kolo, o dvojici Voskovec a Werich. Chtěli po mně tenkrát mimo jiné nějaký citát a já jsem řekla ten známý – „Nikdo nikdy nic nemá míti za definitivní!“ (Už v autě, když jsme jeli zpátky do Prahy, pochybovala paní Skarlandtová, že by tam můj výrok zůstal.)
Vysílání soutěže bylo vždy 1x za 14 dní v pátek, toto kolo připadlo na pátek 17. listopadu. Televizním novinám jsme moc pozornosti nevěnovali (odvysílaná byla snad jen informace o pietním studentském mítinku k uctění památky Jana Opletala a o začátku nepovoleného pochodu do centra Prahy), těšili jsme se na soutěž; syn se snachou a malým vnoučkem bydleli u nás. 5. soutěžní kolo bylo hezké (Caesar, Hlavou proti Mihuli, Golem, Vest pocket revue, kniha o Werichovi Listování a Falstaffovo babí léto); citát pochopitelně vystřihli. Kdyby ho nechali, tak jsem dnes byla slavná. V sobotních novinách (Svobodné slovo) byl celkem rozumný článek od Radky Kvačkové o povolené studentské manifestaci, a protože v televizi jsme se dívali jen na cestopisy a předpověď počasí, tak jsme nic nevěděli.
V pondělí 20. listopadu jsem přišla do práce (do tehdejší Sechezy) a kolegyně Ema Králová mi ukázala první svobodné noviny po jednadvaceti letech, pondělní vydání Svobodného slova s prohlášením Československé strany socialistické proti neadekvátnímu zákroku StB na Národní třídě. Byly jsme nadšené, ale bály jsme se o osud demonstrantů, protože zprávy od přímých účastníků byly děsivé. Shodou okolností tam byl i švagr jedné kolegyně, kterému se podařilo bez zranění uniknout, a ten říkal, že to bylo hrozné.
Naše prohlášení k 17. listopadu    Z prohlášení redakce Svobodného slova 20.11.1989 (na 1. straně nahoře)
PRAHA (r) – Předsednictvo ústředního výboru Čs. Strany socialistické, sekretariát ÚV strany, kluby poslanců ČSS ve Federálním shromáždění a České národní radě, redakce Svobodného slova a redakce Ahoje na sobotu přijaly toto Prohlášení k událostem 17. listopadu 1989:
Již po delší dobu představitelé Československé strany socialistické, naši poslanci ve Federálním shromáždění i České národní radě, územní stranické organizace, členové redakce Svobodného slova i ostatního stranického tisku, ale i řadoví členové využívali každou vhodnou příležitost, aby zdůraznili nezbytnost skutečného a otevřeného dialogu s každým, komu leží na srdci osud této země a jejich národů. Činili tak proto, že si uvědomovali, že je to jediná možná cesta, jak nalézt ta nejlepší řešení problémů této země. Potřeba dialogu, upřímného a otevřeného, byla nesčíslněkrát zdůrazněna na stránkách Svobodného slova, v článcích našich redaktorů.
         
Skutečnost, že stále znovu a znovu docházelo k násilným zákrokům proti pokojným demonstrantům, vedla předsednictvo ÚV Čs. Strany socialistické k tomu, že dne 29. srpna 1989 schválilo náš návrh zákonodárných iniciativ k právu shromažďovacímu a spolčovacímu a předložilo je ÚV Národní fronty ČSSR s doporučením na jejich urychlené schválení.      ...
Naše setrvalé úsilí, naše výzvy k dialogu, naše opakované zdůrazňování potřeby povolování pokojných demonstrací zůstaly nevyslyšeny. Tváří v tvář národu, vědomi si názoru našich členů, vycházejíce z našich humanitních kořenů a tradic jsme nuceni jasně a veřejně vyjádřit svůj zásadní nesouhlas se zákrokem bezpečnostních složek proti účastníkům páteční manifestace konané k uctění památky studenta Jana Opletala. V okamžicích, kdy přijímáme toto prohlášení ještě neznáme celý průběh a rozsah následků této události. Mimo vší pochybnost však víme, že opětovně, tak jako po několikáté v tomto roce, došlo znovu k fyzickému napadení bezbranných manifestantů a následky na zdraví, ale zejména na duši a svědomí národa, jsou nezměrné.     ...
            Požadujeme, aby řešení podobných událostí tímto způsobem se již nikdy neopakovalo. Zároveň důrazně požadujeme přešetření oprávněnosti i metod zákroku a vyvození nezbytných závěrů a v této souvislosti urychleně a naléhavě přezkoumat, zda zadržení v této situaci učiněná skutečně odpovídají trestnímu řádu i uplatnění ústavních práv. Plně chápeme rozhořčení, které tato událost vyvolala a našla svůj výraz v prohlášeních pražských studentů, českých divadelníků a dalších občanů i jejich organizací.  ...
Nedopusťme, abychom promarnili tuto chvíli, kdy je poslední příležitost prosazovat zájmy lidu této země ještě demokratickými prostředky.
V Praze 19. listopadu 1989             Předsednictvo ÚV ČSS a všichni výše zmínění
V Praze měl děj rychlý spád - zahájení studentské stávky (první stávkový výbor vznikl na DAMU již 18. 11. dopoledne), ke které se odpoledne přidali herci, založení Občanského fóra v neděli 19. 11. v Činoherním klubu, denně manifestace (v pondělí poprvé 100 000 lidí na Václaváku, nejprve u Melantrichu na Václavském náměstí, v dalších dnech také; syn tam jezdil od úterý 21.11.). Syn, jeho kamarád Jaroslav Hofírek a další chlapci z Lovosic jezdili denně odpoledne do Prahy, přiváželi letáky, v SCHZ je kopírovala dívka jednoho z nich a oni je pak lepili spolu se studenty po Lovosicích a my jsme doma jen trnuli hrůzou, že je také někdo přizabije. Za nimi v patách totiž chodili esenbáci a ty plakáty zase strhávali; činili tak i někteří uvědomělí komunisté. Z Lovosic jezdilo na manifestace od úterý 21. listopadu dost lidí, hlavně mladých. V sobotu 25. a v neděli 26. listopadu byly manifestace přemístěny na Letenskou pláň, protože na Václavské náměstí se už manifestující národ prostě nevešel. Na pondělí 27. listopadu vyhlásilo Občanské fórum od 12 do 14 hodin na podporu požadavků generální stávku. (Musím uvést, že na sobotu 25. 11. měla SECHEZA zakoupeny vstupenky do Divadla ABC v Praze, herci už stávkovali a mně bylo na kulturní komisi nařízeno, lístky do divadla vrátit a požadovat zpět peníze nebo nezaplatit. S tím jsem absolutně nesouhlasila a naštěstí stejného názoru byla i hospodářka ZV ROH a fakturu promptně proplatila.)
 
U nás v Lovosicích to šlo trochu pomaleji, ale přesto se něco dělo. Ve středu 22. listopadu byly na všech odborových úsecích svolány mimořádné výrobní porady, na kterých se nás, obyčejných zaměstnanců, odbory a KSČ poprvé ptaly, jaký je náš názor na události 17. listopadu (předtím v červnu 1989 byli o podpisové akci Několik vět informováni pouze straníci, a pokud snad odešlo ze Sechezy nějaké stanovisko, tak o tom obyčejní lidé vůbec nevěděli). Protože náš vedoucí technického rozvoje Ing. Bohuslav Soukup měl na vysoké škole v Praze dceru, která také stávkovala, byli jsme informováni celkem detailně, a proto se celý odbor jednoznačně postavil za studenty. V té době nás už hlídali na vrátnici milicionáři, zřejmě, aby nás nikdo neukradl (odvoláni byli snad v sobotu). Celozávodní organizace Svazu socialistické mládeže vydala ve čtvrtek 23. 11. své stanovisko k situaci, inspirace vyšla od pracovníků z výpočetní stanice (jen za čtvrtek bylo získáno přes 200 podpisů, pak vedení podniku akci zakázalo).
Ze Stanoviska celozávodní organizace SSM SCHZ Lovosice 23. 11. 1989
            Plně podporujeme stanovisko městského výboru SSM a městské vysokoškolské rady SSM v Praze ze dne 20. 11. 1989 a prohlášení sekretariátu ÚV SSM ze dne 21. 11. 1989. Zdůrazňujeme požadavek objektivní informace o průběhu vyšetřování. Vyjadřujeme obavu z formálního obvinění. Domníváme se, že stanoviska vlády a ÚV KSČ přišla pozdě a nejsou konkrétní, což dále prohlubuje nedůvěru a nejistotu.  ...
 Distancujeme se od všech forem násilí. Vyzýváme k osobní odvaze a zároveň k projevu vysoké politické kultury v duchu našich demokratických tradic. ...
Denně jsem pracovala do 16 hodin (napracovávala jsem dobu strávenou na soutěži) a tak jsem se teprve v pátek dozvěděla, že ve čtvrtek nebyla do SCHZ vpuštěna delegace studentů z Prahy a že na ně dokonce milicionáři zavolali Veřejnou bezpečnost. Studenti nebyli vpuštěni do podniku ani v Severočeských tukových závodech v Lovosicích. Zde byli také vedoucí pracovníci vyzváni, aby hlásili jakékoli náznaky, že se zaměstnanci chystají na připravovanou generální stávku. Mezitím 24. 11. proběhla ještě v SCHZ konference ROH, kam jsem byla za náš DV č. 8 také delegována. S kolegyněmi jsme se dohodly, že v případě zveřejnění stanoviska závodní organizace SSM je za náš dílenský výbor podpoříme a že určitě nic neschválíme proti studentům. Konference probíhala naprosto obyčejně, řešily se obvyklé hlouposti a zástupce tehdejších odborů Šaňovský o událostech 17. listopadu informoval lživě. Chtěla jsem odejít, ale jeden z kolegů u stolu mě prostě nepustil. V Usnesení z konference bohudíky nic proti demonstrantům nebylo, už si komunisté nebyli jisti s podporou.
Lístky do Divadla ABC bylo nařízeno dílenským výborům vrátit na ZV ROH, mně ale zůstaly 2 lístky pro náš DV č. 8, 2 lístky si nějaký DV neodebral a 1 lístek se dával šoférovi. 3 lístky jsem dala synovi (prý se tam na ně dostalo 10 mládenců) a dva si vzala Ema Králová, která tam jela s manželem autem. Do letákové akce se Královi zapojili také, dokonce si nějaké letáky vyráběli i sami. (Mluvil tam tenkrát mimo jiné i Horníček, který prý odešel na revers z nemocnice.) Syn přijel v noci z Letenské pláně plný euforie a vystoupení herců a disidentů v Divadle ABC ho ještě více nadchlo pro nové ideály. Přes mráz kolem 15 0C mě přesvědčil, že musím být u toho, že „Už je to tady!“ Já jsem to pochopila už na té konferenci, kde se zástupce republikových odborů vyjadřoval tak nenávistně, že se mi z toho udělalo až nevolno.
 
Na Letenské pláni vládla nadšená atmosféra, všichni jsme měli trikolóry; prostor byl ozvučen spojenými aparaturami asi 15 různých hudebních skupin, 53 kilowattů výkonu. Promluvili, pokud se pamatuji, Václav Havel, Ladislav Adamec, Alexandr Dubček, Michael Kocáb, Michal Horáček a mnozí další, také zástupce Romů JUDr. Emil Ščuka; manifestaci moderoval Václav Malý. Slovo dostali také příslušníci pohotovostní jednotky ministerstva vnitra, kteří se nezúčastnili zásahu; poprosili za odpuštění za sebe i za své kolegy. Po půlnoci byli z vězení v Ruzyni propuštěni redaktoři Lidových novin Jiří Ruml a Rudolf Zeman; oba se také manifestace na Letné zúčastnili. Dobrovolníci roznášeli čaj, na pláni ležel sníh a byla opravdu velká zima. A přes 800 tisíc lidí, kteří se nakonec vskutku disciplinovaně rozešli. My jsme se ještě stavěli v Mikulandské, kde hořely svíčky, u sochy sv. Václava a na Václaváku se tvořil živý řetěz. Kde se dalo, visely plakáty s vtipnými hesly a letáky s výzvou ke dvouhodinové generální stávce v pondělí 27. listopadu.
Generální stávka v Lovosicích
V sobotu a v neděli nás bylo zřejmě v Praze více, a  tak generální stávka proběhla v Lovosicích úspěšně. Do práce jsem jela autobusem v 5.20 a svolala náš DV č. 8. Dohodli jsme se, že ať bude vyjádření ZV ROH jakékoli, náš DV půjde stávkovat (podotýkám, že jsme nemohli narušit výrobu, šlo o odbory technického úseku, odbor výzkumu, technického rozvoje, technické přípravy výroby a podnikové projekce). Rovněž měl náš zástupce za úkol zastavit volby, které měly od 27. 11. probíhat do ZV ROH. Od 8 hodin zasedala volební komise, našemu zástupci Jiřímu Hrnčířovi se volby nepodařilo zastavit, přidal se jen DV č. 2.
V 6.30 bylo v SCHZ v závodním rozhlase ohlášeno, že na počest nového generálního tajemníka Karla Urbánka bude 2 minuty houkat siréna, stávkovat se ale nebude, aby neutrpěla ekonomika SCHZ (!). Nevím opravdu, kdo tento projev tenkrát měl, ale mluvčí každopádně naštval většinu zaměstnanců, i ty, kteří původně stávkovat jít nechtěli. Většina DV permanentně zasedala a dohadovali jsme se, které DV půjdou na náměstí (původně jsme chtěli stát od 12 do 14 hodin před závodem). Některým zaměstnancům bylo vyhrožováno, že lidé budou mít stávku jako absenci a že nedostanou přídavky na děti. Dílenské výbory nakonec doporučily, aby si lidé stávku na vrátnici odpíchli jako odchod, a tak již v 11.45 stála na vrátnici fronta u píchaček. (Také bylo doporučeno, aby nestávkovali zaměstnanci nepřetržitých provozů, aby nedošlo k výpadku výroby.) Z výrobny kyseliny sírové přišlo velké množství lidí dokonce s praporem, myslím, že ho nesl směnový mistr Jaroslav Stára.
Ze Stanoviska vedení SCHZ a ZV ROH vydaného 27. 11. (před stávkou); podepsáni podnikový ředitel Ing. Mikula a předseda ZV ROH Voldán
            V současné době jsme svědky bouřlivého politického vývoje, který směřuje k budování společnosti, jejímž cílem musí být socialismus bez chyb. Za toto se jednoznačně staví vedení podniku i naše odborová organizace. Takový socialismus se neobejde bez silné ekonomiky. ...            Z tohoto důvodu podporujeme stanovisko CZV KSČ a vyjadřujeme podporu nově zvolenému generálnímu tajemníkovi a předsednictvu ÚV KSČ v jeho úsilí ve spolupráci se všemi zdravými a demokratickými silami vybudovat prosperující socialistickou společnost. Proto žádáme jednotlivé pracovní kolektivy, aby setrvaly na svých pracovištích a dál pokračovaly v práci.       ...
           
Ze Stanoviska celozávodního výboru KSČ 27. 11. 1989 (před stávkou)
            Diskuse, které v naší společnosti v těchto dnech probíhají, jsou obrazem společenské a politické situace. Každý soudný člověk však ví, že tento proces nemůže probíhat v chaosu a atmosféře emocí. Dlouhodobé problémy nelze řešit okamžitě, je nutná poctivá a zodpovědná práce každého z nás.                   ...
            Jsme pro manifestační stávku, která bude vyjádřena 30vteřinovým zahoukáním sirény. Žádáme všechny pracovníky našeho podniku o zachování klidu a pořádku na pracovištích. Zabraňte narušení ekonomiky našeho podniku, zabraňte znehodnocení hodnot nás všech.
Ve 12 hodin odešel z  SCHZ průvod cca 600 - 700 lidí, velká skupina se připojila u učiliště. Na silnici stála auta a autobusy, většinou ozdobené vlaječkami a houkala nám na pozdrav. Ve městě se přidávaly další skupiny (Agrochemický podnik, DELI, SETUZA) a zaměstnanci obchodů stáli alespoň přede dveřmi. Atmosféra to byla přímo nepopsatelná, většina lidí měla trikolóry a některé ženy plakaly radostí, že ke stávce opravdu došlo, ač ji v Lovosicích nikdo oficiálně neorganizoval. Ve 12 hodin prý také zvonily zvony, to jsme ale my u SECHEZY neslyšeli. Při stávkové manifestaci vystoupil zcela určitě jako mluvčí Ing. Evžen Kaláb z výpočetního střediska, snad paní Dana Beranová, ozvučení bylo provedeno amplionem ze sanitky řidiče OÚNZ pana Černěgy. Delegace stávkujících se několikrát domáhala vstupu do budovy lovosického Městského národního výboru, ale bylo zamčeno. Pak nám vzkázali, aby lidé nerozbíjeli výlohy, nevytrhávali dlažbu atd. V 13.30 manifestace skončila bez jakýchkoli zmatků a zaměstnanci SCHZ se v průvodu opět spořádaně vrátili do podniku, aby od 14 hodin znova začali pracovat (SECHEZA tenkrát dělala v pondělí do 16.15).
Někteří jsme měli mít v inkriminované době poradu (u nás na technickém úseku jsme ji vypustili pouze Ing. Bohuslav Soukup a já, ostatní vedoucí na ní disciplinovaně zůstali), takže při návratu do podniku byla atmosféra dusná, ale stejně nás radost neopustila. (Ve středu 29. 11. porada vedení schválila, že se ty dvě hodiny mohou napracovat nebo vzít jako neplacené volno.) Odpoledne 27. 11. od 16 hodin byla další manifestace za účasti studentů z Prahy. Lidé žádali opět vystoupení někoho z MěstNV, nakonec promluvil tehdejší předseda Městského výboru KSČ JUDr. Jiří Bauer, později i předseda MěstNV Jiří Fechtner. Manifestace trvala cca do 18 hodin a kluci Jarda Hofírek a náš Pavel tam dávali čaj, naučili se to v Praze (byla opravdu velká zima, alespoň deset pod nulou).
V úterý 28. 11. organizovali komunisté z  SCHZ od 15 hodin svou manifestaci, ale šlo jich ze závodu málo, protože ti komunisté, kteří v pondělí stávkovali, odmítli poprvé v životě poslušnost a řekli, že když byli v pondělí, tak tam v úterý nepatří (pozn.: V době, kdy píšu kroniku, už většinou v KSČM nejsou). Od 16 hodin byla opět veřejná manifestace, přijeli i studenti; tentokrát už nechyběla aparatura. Když už manifestace končila, přijeli informovat o situaci v Praze a zahrát a zazpívat pro sympatizanty OF bratři Neckářové, které pozval pan Malík. V Zelenině u pana Lola byly k dispozici podpisové archy na podporu OF, kluci opět dávali čaj. Myslím, že už v úterý zamontovali kluci do výlohy Snahy (dnes Cukrárna John) video se záznamem 17. listopadu a rozhovory s několika zbitými studenty v nemocnici (původně bylo video v Zelenině, ale někdo si stěžoval, že to brání provozu - stálo tam vždy hodně lidí). Závěrem manifestace tentokrát zazněla hymna. Další manifestace byla i ve středu.
 
Založení Občanského fóra (dále OF) v Lovosicích
Ve čtvrtek byla do vinárny Beseda, kterou k tomuto účelu ochotně propůjčil vedoucí provozovny pan Václav John, svolána na 15 hodin zakládající schůze OF Lovosice. Přítomni byli (podle abecedy): Dana Beranová, Petr Bulirsch (DELI), Věra Gotteltová (u Gotteltů doma se pak konaly schůzky rady OF), Karel Hájek, Eva Hozmanová, Josef Jehlík, Jozef Klouček, Ema Králová, Vladimír Malík, Jiří Paur, Ing. František Procházka a Stanislav Rožec; tyto občany je tedy možno považovat za zakládající členy Občanského fóra v Lovosicích.
Stranou seděli mladí sympatizanti (Hofírek, Pacák, Pavel Hozman, také Vladimír John s přáteli a další); chlapci byli příznivci OF a později vykonávali různé technické práce - např. sundali hvězdu z MěstNV, lepili letáky a pod.). Odpoledne 30. 11. byla opět u zámku manifestace a Ema Králová zde přečetla požadavky občanů, mimo jiné, aby Lovosice dostaly tzv. pohřebné (stabilizační příspěvek), jako pánevní oblasti (tehdy tam bylo takové malé pódium). Večer už byly dohadovány technické otázky, kdo bude jezdit na Koordinační centrum do Litoměřic, jak se bude distribuovat Zpravodaj OF aj. Z počátku jsme se scházeli porůznu, také v rybářských chatkách (zprostředkoval pan Rožec), u Dany Beranové doma aj.
Mezi další členy OF již počátkem prosince zcela určitě patřili Jiří Hauf, Jaroslava Výravová, Josef Výrava, Václav Vaněk, Oldřich Hofman, Zdeněk Beran, Roderick Slavík, Jan Kuře, Jiří Ficík, Petr Jaškov, Jiřina Krečmerová, Eva Havránková, Vladimír Froňka a Jaroslav Davídek, možná také Milan Němeček. Možná i několik málo dalších občanů, ale buď jsem je neznala, nebo přestali pravidelně docházet a hlavně pracovat.
 
Vzpomínky na 17. listopad 1989
(Napsala vlastní rukou paní Dagmar Hedánková, bytem Komenského 1, Lovosice, přepsáno.)
 
Od 17. listopadu 1989 jsem byla v důchodu, a tak jsme dne 27. listopadu, v den generální stávky, šli s manželem před 12. hodinou podívat se do města, jaká je situace. Přesně ve 12 hodin houkaly sirény a zvonily zvony. Potom jsme u kostela narazili na manifestační průvod s vlajkami a transparenty. V čele průvodu byl Agrochemický podnik, a tak jsme se mezi jeho pracovníky, pro nás neznámé lidi, zařadili. Když průvod procházel kolem MěNV, dav skandoval: „Vyvěste vlajku!“ Pak šel dál na křižovatku k Besedě, byla otočka a šlo se zpět k DELI. Tam se na průvod napojily další závody, učiliště SCHZ a pracovníci SCHZ. Tam jsme se setkali s bývalými pracovníky a přeběhli k nim. Znova jsme pochodovali k Besedě, zpět k DELI a opět na náměstí. Tam pochod skončil a začala manifestace.
 
První mluvčí, přestože se namáhal, nebyl daleko slyšet. Proto se vydala delegace na MěNV, aby jí byla zapůjčena rozhlasová aparatura. MěNV je zamčen, ačkoli je plně obsazen. Členové MěNV naprosto neprojevili zájem, co se ve městě děje a co od nich lid požaduje. Po delší chvíli byla delegace vpuštěna dovnitř. Vrátila se však s nepořízenou a vyřizovala vzkaz MěNV, že nás prosí, abychom nerozbíjeli výlohy, nevytrhávali dlažbu a nepřevraceli auta. Všichni se tomuto vzkazu zasmáli, protože manifestace byla klidná, nic násilného se nedělo. Velikou solidaritu nakonec projevil řidič sanitního vozu, který předjel před OÚNZ - zubní a dal k dispozici svoje rozhlasové zařízení. Tím umožnil, aby byli lidé informováni o všech důležitých událostech, které probíhaly v Praze.
 
 
 
Pracovníci MěNV celou manifestaci sledovali za záclonami, bylo je vidět osvětlenými okny. Manifestace skončila v 13.30, aby se zaměstnanci SCHZ dostali zpět na pracoviště do 14 hodin. Bývalé spolupracovnice mi říkaly, jaký je v SCHZ zmatek, jeden den se podepisuje rezoluce jako výraz podpory Jakešovi, další den Urbánkovi. Po ředitelské budově se lepí plakáty, které chodí ředitel sám osobně strhávat. Manifestaci měli zaměstnanci rozhlasem zakázanou, ale přesto utekli a nevěděli, jaké budou důsledky. Nad branou závodu visel plakát: “Stávka není dialog.“
 
            Další manifestace, „studentská“, byla tentýž den v l6 hodin. Shromáždilo se sice méně lidí než v poledne, ale náměstí bylo plné. Protože už bylo šero a na MěNV se svítilo, začal dav skandovat: „Předsedo, vylez!“ Delší dobu se nedělo nic, ale když skandování nekončilo, vyšel z MěNV pan Bauer, zaměstnanec SCHZ (a rovněž předseda městského výboru KSČ v Lovosicích), a začal kuse diskutovat. Na dotaz lidí, proč vedení MěNV nepřišlo ani v poledne, ani nyní k lidem, odpověděl p. Bauer, že v poledne měl MěNV polední přestávku, obědval. Lidé to komentovali smíchem, že na oběd potřebovali 1 a půl hodiny. Předák studentů informoval o dění v Praze. Pak se přidali občané a opět volali předsedu, který se bál dostavit. Nakonec to předseda nevydržel a přišel. Lidé ho zahrnuli takovou spoustou dotazů a poukazem na nepořádky ve městě, že na to nestačil reagovat. Zato p. Bauer začal rozčileně gestikulovat, ať si to prý lidé jdou dělat na MěNV sami, když se jim to nelíbí. Ke všem požadavkům lidí se stavěl negativně. Předseda i p. Bauer říkali v té době oblíbenou frázi, že nebudou diskutovat na ulici, ať přijde několik delegátů na MěNV, tam se dá diskutovat. Na to ale lidé nepřistoupili. Manifestace skončila asi v 18 hodin s tím, že další den se sejdeme opět v 16 hodin k „dialogu“, kde bude zapůjčena aparatura. Další den si však komunisté z  SCHZ udělali již v 15 hodin „trucmanifestaci“, o níž jsme nevěděli, protože skončila před 16. hodinou.
 
            V 16 hodin začala manifestace, tentokrát ozvučená. Jakási tribuna byla na chodníku u OÚNZ-zubního oddělení a lidé stáli na náměstí a na ulici. Na žádost manifestantů přislíbilo SNB, že odkloní dopravu Gottwaldovou ulicí. Pár vozů i autobusů tak projelo, ale pak už byla silnice v normálním provozu, SNB to prý nezvládlo. Na manifestaci hovořili nejen studenti, ale i jiní občané. Studenti z Prahy líčili, jak přišli požádat vedení SCHZ, aby směli promluvit k pracujícím a informovat je o 17. listopadu v Praze. Nejprve je do závodu nechtěli vpustit a nakonec po 2 hodinách jednání s ROH, KSČ a vedením podniku stejně odešli s nepořízenou. Potom na manifestaci vystoupili další občané, ale p. Bauer a zástupci KSČ, kteří chodili okolo, se k žádnému „dialogu“ už nehlásili. Když už manifestace končila, přijeli bratři Neckářovi a opět informovali o brutálním zásahu v Praze, a co následovalo. Nakonec zazpíval V. Neckář asi 2-3 písně. Závěrem zazněla hymna, která manifestaci ukončila.
 
Ve dnech, kdy byla situace ještě velmi napnutá, a nevědělo se, jak všechno dopadne, jediné budovy ozdobené státní vlajkou byly OÚNZ-zubní, OÚNZ-hlavní budova a Centrální školní jídelna. Ostatní budovy byly bez vlajek.
 
Velice záslužnou práci během bouřlivých týdnů v listopadu a prosinci vykonával mladý vedoucí ZELENINY (proti MěNV), který lepil veškeré letáky zevnitř svého obchodu na výkladní skříně. Lidé tak byli informováni a komunisti nemohli letáky zničit. Také vedoucí SNAHY projevil aktivitu, když ve své výloze nechal na televizi běžet videozáznam ze 17. listopadu 1989.               (Zpráva paní Hedánkové byla napsána v prosinci 1989.)
 
 
 
Ekologie nezabrala
 
            V úterý 5. prosince uspořádal Městský národní výbor v Lovosicích pro své občany aktiv s tematikou podílu SCHZ na stavu životního prostředí; aktiv se konal v sále SZK Lovoš. Vedení SCHZ se na tento aktiv zodpovědně připravilo a zúčastnilo se jej 22 technicko- hospodářských pracovníků ochotných zodpovídat vznesené dotazy, dále byli přítomni 2 zástupci Okresní hygienicko epidemiologické služby, 2 zástupci měst NV Lovosice a celkem 3 občané. Po zodpovězení dotazu jednoho občana a zástupce národního výboru byl aktiv ukončen. Z jeho průběhu je zřejmé, že alarmující stav životního prostředí nebyl v těchto dnech pro občany Lovosic to nedůležitější. Navíc se pravděpodobně vedení města snažilo odvést touto akcí od politické situace.
 
V SCHZ vznikl stávkový výbor
 
            Stávkový výbor SCHZ vznikl ze všeobecné potřeby politických změn formulovaných studentskými a hereckými stávkovými výbory, spontánně vyjádřené při generální demonstrační stávce konané 27. listopadu 1989. Stávkový výbor měl původně vzniknout na popud závodního výboru pouze z předsedů dílenských výborů. Těsně před tím se však u prostoru strojních dílen sešlo asi 300 zaměstnanců SCHZ a zvolilo si tam 5 svých zástupců, myslím, že to byli Miroslav Macháček, Miloš Hájek, Ing. Zdeněk Kaftan, Ing. Evžen Kaláb a posledního si nepamatuji. Někteří předsedové do stávkového výboru nechtěli, například místo předsedy DV 12 tam byl místopředseda Ing. František Procházka.
 
Výbor byl nakonec dne 7. prosince v SCHZ ustaven ve složení Karel Holejšovský (údržba úseku I), Karel Trejbal (výstavba), Ing. Jan Hora (odbor plánování a ekonomiky údržby), Ing. František Koutek (kontrola měřících přístrojů III), Miroslav Sukdolák (zásobovací odbor), Jindřich Pohl (ÚÚ II), Ing. Pavel Brož (kyselina dusičná), Oldřich Kutílek (kyselina sírová), Heřman Schwarz (generální opravy III), Jiří Chadraba (teplárna), Miroslav Macháček (teplárna), Ing. Zdeněk Kaftan (odbor technické přípravy výroby), Arnošt Landa (ÚÚ dopravy), Miloš Hájek (ÚÚ dopravy), Ing. Milan Hulín (odbor bezpečnostně technických služeb), Josef Falta (střední odborné učiliště), Ing. František Procházka (výrobní odbor I), Ing. Jan Nováček (výpočetní středisko), Ing. Evžen Kaláb (výpočetní středisko), Miloš Barcal (ÚÚ III) a Jaroslav Špringl (superfosfát).
 
Rozhodnutím okresního výboru KSČ ze dne 7. 12. 1989 byla ukončena činnost celozávodního výboru KSČ v k. p. SCHZ Lovosice. Posledním předsedou byl Jiří Čábela.
1. diskusní fórum v Lovosicích (autentický záznam z restaurace Máj; dělala jsem tehdy zápis a jeho kopie je jeden z mála materiálů, který mi spolu se zápisem z 26. 1. z kina zůstal).
První významnou akcí v Lovosicích pod střechou bylo Diskusní fórum, konalo se ve čtvrtek 7. prosince 1989 v sále restaurace Máj od 17 hodin. Fórum mělo politický charakter, jednalo se převážně o studentských požadavcích a o prohlášení OF. Plakát tehdy navrhla Zuzana Hozmanová, rozmnožen byl v propagaci SCHZ Jiřinou Burdovou a vystaven téměř ve všech lovosických obchodech. Výborně při propagaci pomáhaly prodejny Masna a Kniha v Centru, Nábytek, Zelenina Lolo, Kovočas, nádraží ČSD. Lidé přicházeli od 16 hodin a v 17 hodin bylo plno i v předsálí; sál se podařilo ozvučit.
 
 
Na jednání přijeli studenti lékařské fakulty Univerzity Karlovy z  Prahy, medici Jehlík ml. a jeho kamarádi Hrušák a Klupsa. Jeden z nich byl přímý účastník manifestace 17. listopadu. Herce se nepodařilo zajistit (původně byl přislíben Jiří Bartoška), akcí bylo mnoho. Když jsem volala na OF do Ústí n/ L. do Činoherního klubu, řekli mi, že jsou všichni na výjezdech. Dalšími hosty byli pracovníci Stavoprojektu Liberec. Moderátoři pořadu a účastníci kulatého stolu: Ema Králová, Josef Jehlík st., Roderick Slavík (všichni OF). Další účastníci kulatého stolu: Jan Piegl (ČSS), Miloslav Dvořák (ČSSD), JUDr. Jiří Bauer (KSČ), Jiří Fechtner, předseda MěNV, Ing. Zdeněk Vybíral, technický náměstek SCHZ.
Besedu zahájila Emilie Králová a přečetla Prohlášení OF v Praze. Zprávu stávkového výboru SCHZ přednesl Ing. Evžen Kaláb z výpočetního střediska SCHZ. Pan Jan Piegl uvedl, že už v roce 1988 byla v Lovosicích založena Československá strana socialistická. Zástupci MěNV se pokoušeli převést politický průběh fóra na hospodářský – za účasti  pracovníků Stavoprojektu Liberec a odboru výstavby ONV Litoměřice se začal projednávat plán zástavby Lovosic (sídliště panelového typu); projektantem byl pan Králíček. Sídliště mělo být postaveno pod Centrem (440 bytových jednotek). Bylo doporučeno někde ve výloze vystavit územní plán a projekt. V tomto okamžiku si občané vynutili, aby se jednalo o studentských požadavcích a o prohlášení OF. Zástupce studentů, pan Hrušák, přednesl studentské požadavky. Student Klupsa informoval o průběhu masakru 17. listopadu na Národní třídě. Medik Jehlík ml. je doplnil o pomoci Pražanů studentům – finanční příspěvky, buchty, čaj. Emotivní vystoupení na podporu studentů pronesl MUDr. Hromádka, připojilo se k němu několik žen.
Poté se řeč přesunula na odvolávání poslanců, jmenování nových (Libuše Horáková, RSDr. Václav Šípek, CSc.); s odvoláním vystoupilo několik občanů (návrh z pléna na pozvání poslanců na další fórum). Pan Světlík z čížkovických cementáren informoval o založení stávkového výboru v podniku. Na dotaz, jak je možno odvolat poslance, zazněla odpověď, že byl návod z Prahy už zaslán a že bude zveřejněn na vývěskách. Závěrem plénum odhlasovalo požadavek na odstoupení (demisi) poslanců MěNV v Lovosicích, podpořilo studentské požadavky a prohlášení Občanského fóra v Praze. I když jsme se rozešli až kolem osmé, nebylo na všechny náměty a připomínky dost času. Snad příště.
Průh Besedy pořádané Občanským fórem Lovosice ostře zkritizoval v týdeníku Proud č. 51/1989 z 22.12.1989 pan Jiří Jiroušek, v té době byl politickým pracovníkem OV KSČ.
Soudruh Jiroušek mimo jiné píše:                   Pražští herci nepřijeli. Nastává první zklamání. Ještě, že přijeli studenti. Dobrovolně se přijeli zapojit do diskuse pracovníci Stavoprojektu Liberec. Mají konkrétní a věcné náměty k výstavbě bytových jednotek. Jsou zde také zástupci politických organizací národního výboru a největšího místního podniku. Ale co to? Mezi občany nastává zděšení. Z úst pozvaných slyší, jak řešit místní problémy. Výstavbu bytů a ekologii. Přece kvůli tomu sem nepřišli. Chtěli slyšet senzaci. Někteří nervózně gestikulují, po chvíli odcházejí. Teprve, když se dostali ke slovu studenti, dostává beseda správný říz. A zase je tu jeden zádrhel. Občané neznají poslance všech stupňů zastupitelských sborů. Kladu si otázku: to už zapomněli, koho volili, nebo si nechtějí vzpomenout?  ...
 
 
V podobném tónu dopis pokračuje. Ještě autor pochválil komunisty:           „Jsem toho názoru, že v našem městě je celá řada poctivých komunistů, kteří toho udělali ve svém volném čase mnoho. Proto se podívejme objektivněji kole sebe.“               A potom zkritizoval členy OF: „Ještě jeden poznatek. Vedení OF ve městě jsou lidé, kterým určitě o něco jde. Jenže nemohou předstupovat před občany s materiálem, jehož obsahu sami nerozumějí a neumějí ho zdůvodnit. Dochází k manipulování s vědomím lidí. V jednom se s nimi shodnu, jestli to myslí poctivě a upřímně: Budujme tuto republiku a naše města s přívlastkem socialistická. Konejme besedy, veďme dialogy, ale jen za účasti místních odborníků a ne herců, kteří vyvolávají jen euforii a vášně. Neznají místní problémy. Herce nechme hrát. Jestliže se někomu zdá, že jde o fikci, stalo se v Lovosicích 7. prosince 1989.
Protože odpověď OF Lovosice týdeník Proud z nějakého důvodu tenkrát neotiskl, otiskli jsme odpověď v cyklostylovaném deníku Občanského fóra Litoměřice, vyšla ale až 9. 1. 1990 v čísle 31. Není možno zde reagovat na všechny ironické poznámky soudruha Jirouška, tak jen krátce. Případný zájemce bude muset přejít k původnímu prameni. Cituji:
„Pane Jiroušku, osobujete si právo veřejně hodnotit všechny občany tak, že o řešení nedostatků nemají zájem. Posledních několik týdnů dostatečně ukázalo, že lidé chtějí nedostatky řešit a také ty nejzákladnější vyřešili bleskově. Divíte se, že část lidí, těch rezolutnějších, kteří 20 respektive 40 let museli trpět, že za ně i o nich rozhodují jiní, většinou jednotlivci, jsou agresivnější ve svém vystupování. My ne. Také Vám uniklo, že organizátoři toho jednání se snažili toto potlačovat a vést večer formou co nejbližší dialogu.“
K Vašemu tvrzení o předčasném odchodu některých účastníků.       „Rovněž vaše konstatování, že po hodině, hodině a půl se lidé rozešli, je zajímavé, protože ještě v 19.20 chtěli lidé dále diskutovat, ale oficiální diskuse byla už ukončena. Občanské fórum 7. 12. 1989 v Lovosicích bylo trochu jiné, než si sami organizátoři představovali. Jmenovitě začátek, ale hlavní účel – aktivizovat občany, dát jim možnost svobodného projevu tehdy v bouřlivé době, ukázat náladu a sílu lidu oficiálním institucím, vyburcovat Městský národní výbor – byl z větší části splněn. Další jednání, která na MěNV Lovosice i v jiných organizacích proběhla a probíhají, to potvrzují a o to vlastně šlo. Nezdá se Vám, že jste svým ironickým laděním Vašeho článku a hlavně názorem na účast herců ukázal, že Vám vlastně vadilo to, že se toto shromáždění vůbec konalo.“  Panu Jirouškovi asi vadila všechna ta shromáždění, která se v zemi konala.
Koncert v hale Chemik         Dne 17.12. se uskutečnil v hale Chemik v Lovosicích Koncert Hany Zagorové, Michaely Linkové a Stanislava Hložka s orchestrem Karla Vágnera. Občanské fórum uspořádalo v rámci koncertu besedu zpěvačky i ostatních umělců s občany o politické situaci v ČSSR; jak si všichni pamatují, zpěvačka měla kvůli podpisu petice Několik vět nepříjemnosti, Milouš Jakeš ji přímo jmenoval ve svém projevu a nemohla vystupovat.
V prosinci byla v Lovosicích obnovena činnost organizace Junák. Počátkem prosince roku 1989 se sešli lovosičtí skauti a skautky, kteří zde před 20 lety působili, aby obnovili činnost skautské střediska v Lovosicích pod vedením br. Zdeňka Berana.
Na některých lovosických školách bylo už v prosinci založeno učitelské Občanské fórum.
 
Dne 8.12 bylo v Litoměřicích na Okresní odborové radě (dále OOR) vytvořeno Odborové fórum; je složeno ze zástupců stávkových výborů okresu a 5 členů OOR. Jeho základním cílem je udržení jednoty odborového hnutí v případě sjezdu. Tam, kde volby do odborových orgánů proběhly, je třeba ověřit, zda funkcionáři mají mandát členské základny. Tam, kde mají teprve proběhnout, je nutné dokončit tajné volby funkcionářů s přihlédnutím k odbornosti, morálnímu profilu a bezúhonnosti. Okresní fórum zároveň vyslovilo podporu stávkovým výborům v úloze garanta svobodných demokratických voleb.
V závodě Zemědělské stavby 02 bylo založeno OF i stávkový výbor, uskutečnila se stávka. V prosinci bylo zrušeno kádrové oddělení a v závodě rozpuštěna KSČ.
V sobotu 16. prosince jsme byli autobusem ROH SCHZ na výletě ve svobodném světě, ve Vídni (4. prosince 1989 byly zrušeny výjezdní doložky). K překročení hranic stačil už pouze platný cestovní pas. Každý občan také získal nárok na směnu 500 korun za devizy. Rozvoj cestování připomínal explozi. Občané plně využívali nabyté svobody k návštěvám dlouho zakázaných zemí. Ze zájezdu nás několik bylo v Schönbrunnu, v dómu sv. Štěpána a procházeli se ulicí Mariahilfestrasse (to je asi 5 km dlouhá ulice, ve které je nepřeberné množství obchodů, restaurací, rychlých občerstvení); ostatní nakupovali v levných obchodech a na trzích bez vyzkoušení elektronické výdobytky kapitalismu, které v Československu nebyly k dostání a nemoderní nevkusná trička s nápisy a obrázky. (Tenkrát mě zajímalo, kde na to vzali peníze, dnes už vím, že kvetla černá ekonomika a mnozí měli peněz dost.)
V Rumunsku byl za cenu velkých a krvavých obětí svržen komunistický režim a vládu převzala Fronta národní spásy. V rámci humanitární pomoci Rumunsku v prosinci 1989 a lednu 1990 začaly sbírky na pomoc rumunskému lidu i v Lovosicích, sbíraly se trvanlivé potravy, čisté šatstvo a lůžkoviny. O převoz do Rumunska se zasloužili hlavně členové Bratrské jednoty baptistů v Lovosicích.
V roce 1989 byl průměrný plat 3 170 korun. Nejlépe placenými obory byl Rybolov a chov ryb (4 173 korun), Zemědělství, myslivost, lesnictví 3 430 korun. Nejlépe placené zaměstnání byl krmič býků, ten mohl vydělat až 6 tisíc korun měsíčně, předseda stejného JZD míval plat nižší.  Auto Škoda Favorit stálo 84 tisíce, barevná televize 13 tisíc, video 25 tisíc, benzin Normal (1 l) 7.50, máslo čtvrt kg 10 a hovězí zadní bez kosti 46 korun
Postupně byly v Lovosicích zaváděny do systému Občanského fóra organizační formy. První dobrovolníci se scházeli denně, a to přímo v partyzánských podmínkách, po bytech nebo třeba v rybářských chatkách u Labe.  Trochu později byla ustavena rada, která na počátku zasedala téměř denně. Pro veřejnost byly zavedeny pravidelné informační středy OF s informacemi a poradenskou službou pro občany ve staré dětské knihovně. Později začala probíhat pléna OF v knihovně, pak v hudebně SZK Lovoš. Dne 9. ledna 1990 se konal první kulatý stůl na MěNV na projednání požadavků lovosického OF (za Československou stranu socialistickou pan František Rudl a pan Jan Piegl, za Československou sociální demokracii pan Miloslav Dvořák, za OF většinou Ing. Procházka, p. Václav Vaněk, p. Jan Kuře). Ale to už se píše rok 1990.
Co říci závěrem?
 
 
 
Skončil rok, jehož závěr v několika málo týdnech změnil naprosto charakter našeho (nejen) politického života. Pod tlakem veřejnosti se zhroutil monopol moci, který léta dusil svobodné projevy lidí. Bezprostřední příčinou tohoto zhroucení byl brutální útok proti pokojným demonstrantům 17. listopadu 1989. To byla poslední kapka do plné číše problémů, k jejichž řešení se vedení Komunistické strany Československa včas neodhodlalo.
V pátek 29. prosince 1989 byl ve starobylém Vladislavském sále Pražského hradu poprvé po 41 letech do funkce hlavy státu navržen a zvolen nekomunista, spisovatel a dramatik Václav Havel. Ve Svatovítské katedrále se uskutečnilo slavnostní Te Deum. Doufejme, že nás příští roky zavedou mezi civilizované a opravdu demokratické a svobodné státy světa.


Komentáře
V blogu nejsou žádné komentáře.