ČLÁNKY AUTORA
Rod Malých 2.Dělení na reálky Rody Malých.Léta předškolní a školníOkupace 1939-1945Němci 1936-1938.Rok 1939Generál František Patera (1906-1986)Energie a myJosef Brousek - Umělecké knihařstvíGenerál Gibiš r.1918Život r.1925 - 1938Pokračování vzpomínek 2VzpomínkyV nemocniciZ první světové války, generál Gibiš.Kariéra KSČ Být pamětníkem - 1935-1938.JAK SE PRALO VE 20. STOLETÍ. Psací stroj a počítačIng.Jiří PerglDopis z roku 1997Prachatice 1938 - UnhošťSENIOŘIVÝHAZOVJak se žilo za RakouskaJak se žilo za RakouskaVEDENÍPrvní světováVyřazené knihyŽivotopis mých rodičů.Setkání po 25 letech100 let školy v UnhoštiSokol po roce 1948SOKOLOVÉHostivice v roce 1944-45ROD SLÁNSKÝCHRevoluce 1945 UnhošťDůsledky válkyJak to bylo s NěmciRuzyně za válkyCesty venkovského kluka k uměníDrogerieMandlováSokol - sestry ValtrovyWaltrovkaTyfus v UmhoštiRomské rodinySvětová válkaVýroba adres Rod BubeníčkůBrigády (1945 - 1953)Zdravotnictví I.Zdravotnictví II.historie městaZÁMEČEKCECHY 2ZdravotnictvíMUDr. Rudolf ŠkeříkkoželužnaCechyKONEČNĚ MÍRPohnuté dnyAmerika IIIKoželužnaLetiště Ruzyně po válcePraha letiště 1.Ruzyně za válkyLetiště RuzyněSpolupergloviKlecan - FučíkOtec a syn ExnerovéO rybnícíchČin šílené odvahy podruhéKuratoriumSokolovna - Unhošť Josef Brousek - živnostníkJosef BrousekSvátek matekVzpomínky na vojnuPrvní světováFirma HIEKEPovzdechZačátky divadlaTři ŠidlíkovéTotální nasazení Divadlo v UnhoštiŠidlíkovéÚtěk r. 1938Noviny ze zářijových dní 19383x VánoceZámečnictví v roce 1890Kolem světaVzpomínky mojí tchyněDopis ŠrámkoviHostiviceÚderStbSlovní úlohamatkaPÉZETKYSeznam soukromých tisků Josefa Brouska.Morava - Kunoviceklášter HájekJosef BrousekL.Bradáč,J.Brousekknihařkou

100 let školy v Unhošti

Naděžda Stejskalová 12:28 0 komentářů

Hrst vzpomínek ke 100 výročí měšťanské školy v Unhošti. Oslavujeme sté výročí měšťanské školy v Unhošti

Oslavujeme sté výročí měšťanské školy v Unhošti
 
 
Nemůžem   nevzpomenout nejtrpčí kapitoly v historii školy i celého národa. Výstavná budova nové měšťanské školy zářila novostí, čistotou, když jsem na ní byla v roce 1937 ustanovena.
 První co mne hned na začátku překvapilo, byl živý zájem rodičů o školu. Přicházeli rodičové a kladli mi na srdce, abych byla na kluky puberťáky, co nejpřísnější, nic jim neodpouštěla. Dovolovaly použít všech karných prostředků a osobních a tělesných  trestů, aby z kluků něco pořádného  vyrostlo. Přinášeli listy. Kde to  stálo černé na bílém a pod tím podpisy  otce i matky. Povolení nebylo třeba  použít. Chlapci dobře věděli, že rodiče pevně stojí za autoritou učitelovou., tak raději dělali dobrotu.

Rodiče žáků byli poctivý lidé, horníci, hutníci, zemědělci, pracující v různých oborech. Z Kyšic, Valdeku, Braškova, Pleteného Újezda,M. Přítočna, Horního Bezděkova, Hřebče, Pavlova, Hostouně,, Červeného Újezda, Svárova,  Ptic,  Úhonic, Podkozí.

Svou lidovou moudrost pochopili, že tenkrát , když škola a rodina táhnou za jeden provaz, mohou získat jejich děti. Vedli je k práci a učení, k přísné kázni, k pořádku a  co nejcennějšího: k úctě a lásce  ke škole a učení a poslušnosti k učitelům.  Tito přísní a poctivý a pracovití otcové a matky celou rodičovskou  vahou stáli za učitelem. Nezažila jsem na této škole, že by si některý  z rodičů přišel do školy na učitele  si stěžovat.
 
V čele měšťanské školy chlapecké stál ředitel Antonín Chvoj.. Byl to výborný ředitel, vzdělaný pedagog, schopný organizátor, přísný spravedlivý učitel a ušlechtivý citový člověk. V  době  životních zkoušek bylo na něj spolehnutí a v kritické chvíli dokázal spolupracovníka  podepřít a pomoci mu. Pracovní kolektiv nové měšťanské školy byl – podle  lidového rčení: K obrazu a podobenství svého vedoucího.
 
Pracovalo se  s chutí, nadšením, rádo, přesně, svědomitě a pilně. Ve škole byl  vzorný pořádek, klid harmonie, poctivé úsilí učitelů a žáků. Mezi žáky byla řada velmi nadaných a schopných dětí. Jejich samostatné práce z oboru historických památek unhošťského kraje a listů z rodinných kronik byli vytištěny ve Vlastvědném sborníku kladenska.. Důkazem  toho, že se žákům v unhošťské škole líbilo a rády na ni avzpomínají. Je  skutečnost, že po třiceti létech se s mnohými máme do dneška rádi.

Do této šťastné pohody a pilné práce se na politickém nebi začali stahovat zlověstné mraky z hitlerova nacismu. Protože škola je úzce spjata se životem. Zažili jsme tu bleskový ukázněný a nadšený nástup mužů v mobilizaci. Dívali jsme se s oken jak ulicemi Unhoště postupují nepřetržité proudy výborně vyzbrojeni a odhodláni naší armády k hranicím do nedobytných linii obrany země. A na vlastní oči jsme pak viděli také smutný návrat Zklamaných, roztrpčených a nešťastných bojovníků po zlověstné mnichovké zradě. Byl nejošklivější březnový den v roce 1939. Vál řezavý ostrý vítr, padal mokrý sníh a uléhal na čvachtavé bláto. Paní učitelka Paclíková se trásla  se slzami v očích mi sdělovala, že Němci překročili naší hranici a táhnou na Hrad do Prahy. Odůvodněný strach šel na nás z těch nenáviděných okupantů.

V roce 1940 stáli jsme v hloučku přes  vyučováním před budovou školy, když přišla zpráva, že vypukla druhá světová válka. Otřáslo to s námi do základů bytosti. Neboť není strašnějšího slova v lidském slovníku, než je slovo válka. Za dva roku na to jsme tady prožívali v těsném sousedství děsnou tragedii Lidic. Která otřásla nejen námi, ale burcovala svědomí celého světa. Ani po dlouhých létech  není možno zapomenout. Jak přibíhali zděšení lidí a sdělovali, co strašného se děje v Lidicích. Celá obec ze  všech  stran byla obklíčena esesáky. Střelba byla slyšet a pak mohutné detonace a mráky dýmu nenechali nikoho na pochybách o tom co se otřesného děje nedaleko od nás. Vyhlazení Lidic a tragedie jejich obyvatel působila na nás tak děsně. Že si to mladá generace, která to nezažila, neumí  vůbec  představit. Pak se vylepovali po ulicích Unhoště plakáty se jmény obětí Heynrichády.

                                                                                                  Lidie Kašparcová

Bydleli jsme na konci Unhoště směr Kyšice a viděli příjíždět Němce na motorkách a otevřených autech. Vál hrozný vítr se sněhem. Závěje , že do města se nedostali. Kudy to objeli nevím. Zde se nezastavili. Lidice jsem zažila při jizdě autobusem do Kladna do Pokračovací školy. Autobus jezdil kolem gymnázia  odkud byl slyšet strašný  pláč a nářek Těžko  se zapomíná.
                                                                                                         Naďa Stejskalová[i]