ČLÁNKY AUTORA
Ze vzpomínek staré generace.Stříbrný JosefRodinné a dělnické domyPo MnichovuPečení chleba v roce 1922Papíry na vodě mramorovanéOsud sochy T.G. MasarykaLetiště HájekVzpomínka na tátuZákaz kouření vyšel už v roce 1860Profesor HajnVrátil se z Kounicových kolejíKdyž jsem se narodilStáříJeden den staré ženy1. Babička žurnalisty Ivana Kytky žijícího od roku 1992 v Anglii2. Babička žurnalisty píše svému vnukoviDopis prababičce z vojny v roce 198513 sjezdKnížka z roku 1866Opuštění PrachaticZe vzpomínek pamětniceK článku Josefa Hofmana z Horního BezděkovaJak přišly domky k hanlivému názvuLenostDopis z USA roku 1998Rakouští úředníciVelikonoceDědeček ZábranskýZemědělství po roce 1989 Třetí a poslední město v mém životěKamarád Karel BočekZmatek nad zmatek, kdo se v tom může vyznatKouřim - město mého dětstvíJe listopad 1989Josef Brousek - celokožená vazba Z válečných dopisůSignál 1968Na studiích v PrazeTak se čas pomalu dokulil k roku 1968Šefčík 19683. Nemoce - operace2. Nemoce – operace1. Nemoce – operace3. Ze zápisků J. Pergla.2. Ze zápisků J. Pergla.1. Ze zápisků J. Pergla.Kaldoun1. máj v roce 1961MUDr. Josef Daníček Protistranická kampaň sílíPřes dva kontinenty, po sedmi mořích.Bály - plesyPřed osmdesáti létyMilánekRod Karplesů - Karsů na zámku v Unhošti1887 založen Sokol v UnhoštiO církviOmnipol a AnglieNejvětší letadlo světaZemský ráj to na pohledZačátek rokuPsí sádloNepřestávám žasnout J.P.Rodokmen Slánských z Unhošťska.Omnipol 1Zážitky z válkyDomov důchodcůProfesor ŠolínRecept na dobré vdolky s rozvařenými jablkyBabička Kytková a její rodyŘemeslaJak se vyšetřovaloRod KarpelesůPadesátá létaHaváriePokus o historickou studii našeho pomýleníStalo se v jednom městěTaké nepůjdete k volbám?Jak se volil tajemník obce - r. 1970Trempská osada RujanaTrempink v roce 1930 blízko UnhoštěVojna v padesátých létechPrvní máj v roce 1914 v KyškovicíchMVDr. Antonín Šnobl – zvěrolékařVzpomínky na staré časyLetecký provozZ činnosti 11. Stlp v ChebuProfesor ŠolínGenerál PateraVagony bez kolejí, nouzová obydlí v Unhošti3. Pokračování. Pokus o studii našeho pomýleníToníkStanovisko k německé otázceJaro v UnhoštiRybníky dílo lidských rukouChvála léta, chvála domova, chvála životaZemědělství v UnhoštiExekutor v roce 1924- 1940.Trdlo makovéPrvní světováVzpomínka na květen 1945Tenkrát v pětačtyřicátémJiný světAni gram uranu.Dubček r.1968 Jak to bylo v Moskvě.Pokus o historickou studii našeho pomýleníKonec armády2. Pokus o historickou studii. Profesor Hajn2. Pokus o historickou studii.Vyrůstal jsem ve vsiŽivé snyPřišla za mnou vnučka.Slavnost 500 let bitvy u LipanVzpomínky na rok 1968.Dopis ŠrámkoviMarketing - polovina 19 století.Viděli jsme prvně letadlo nad Unhoští, Jaromír Šmíd vzpomíná r.1916PRIMAÚryvek z novin Motorletu, rok 1968 - 1970.Karel SlánskýKantořiČeské vdolkyKAPLIČKY DO HÁJKUČEŠI ŽIJÍ V PRAZEROK NA VSIRozhlas po drátě

1. Babička žurnalisty Ivana Kytky žijícího od roku 1992 v Anglii

Naďa Malá 11:59 0 komentářů

Narodila jsem se v malé vesnici u Roudnice nad Labem. V Kyškovicích kde bylo v té době 65 čísel, dnes nevím kolik jich je, ale staví se tam jako všude jinde. Vesnička je dlouhá, postavená podle břehu Labe. Než jí přejdeš, trvá to hodinu, ovšem pěšky. Začíná myslivnou a končí lisem.

(Vzpomínky na svůj život napsala Anna MALÁ.) Já jsem byla jediná dcera   měla jsem tři bratry: Josefa, Antonína a Václava Rodiče se přestěhovali do Kyškovic  z  Černěvse. To vyprávěla maminka, že to bylo v roce 1896, kdy koupili v Kyškovicích barák č. 5. Ten je už dávno přestavěný.
  
Já jsem  se narodila  3. 4. 1900, Antonín  29.2. 1904, Václav  6.  12. 1906 v Kyškovicích. Josef nejstarší se narodil ještě v Černěvsi 24. 4. 1896. Měli jsme krásný výhled na Labe. Teče kolem jako stuha. V dálce asi dvě hodiny je hora Říp, kam jsme rok co rok chodili na pouť. Je to první pouť v okolí po svátku sv. Jiří. Chodili jsme pěšky, což bylo pro nás  daleko, ale šli jsme     V roce 1904, 6. 12. 1904 začala maminka  prodávat. Na domku udělali různé úpravy, přestavěli z  černé kuchyně místnost a z té nejlepší místnosti udělali krám. Vybourali okno, udělali dvéře, dali tam pult a začal obchod.

Nad dveřmi byla tabule Alžběta Čmejlová KRAMÁŘKA A HOKYNÁŘKA.
 
Kramářka a hokynářka znamenalo, že může prodávat všechno co se prodávat dá.. Potraviny, pivo, kořalky, látky, boty, hřebíky, petrolej, atd. Měli jsme pole, nějaké najaté a dosti velkou zahradu.
 
Moje vzpomínka je z raného dětství, jednou maminka zjistila, že nemá  droždí mně  byly  čtyři a půl roku. Jezdívala jsem  než-li  jsem šla do školy s rodiči na trhy do Roudnice. Znala jsem  obchody kam jezdili a tak mne máti poslala pro kvasnice. Peníze mi nedala jen na lístky na přívoz, aby mne převozník převezl a u pekaře, že mi dají kvasnice a maminka  to zaplatí až přijde na trh. Dobře, ale bylo odpoledne a pekaři měli dopoledne před krámem stůl s ohrádkou na něm vyložené zboží. Chodila  jsem  v  židovské ulici sem tam, ale pekař nikde. Vyšel z jednoho domu pán, poznal mně, byl to ten pekař. Takže jsem kvasnice přinesla.
 
Můj bratr Josef byl o tři roky starší než-li já, měl jiné zájmy. Navštěvoval statky, kde byli kočové a voláci. Kočové jezdili s koňmi a voláci vodili voli. Navedli jej, aby až půjde mamince pro něco do Roudnice nakupovat. Schoval  si nějaké peníze, které mu  obchodnícidávali zpět.  On je poslechl a peníze si zahrabával na zahrádce. Přišla řipská pouť. Teta  která  pocházela z Rovného pod Řípem, že prý nás vezme na pouť. Šli  jsme dostali jsme od rodičů každý šesťák, to bylo dvacet haléřů, dva krejcary jsme museli mít na přívoz a 8 krejcarů jsme měli na útratu. U tetiny sestry jsme se nejedli koláčů a šli jsme na horu.  Bratr, šel na každý kolotoč a já s ním koupil mi panenku. Teta se divila, že má tolik peněz. Utrácel vesele a za mne platil. Teta v pondělí, než  přišel ze školy, to řekla mamince. Maminka mne zpovídala jestli nevím kde  vzal Pepík tolik peněz, ale já jsem nevěděla. Maminka byla rozčílená. Upekla vdolky, ty Pepík  hrozně rád. Mazané povidly a sypané tvarohem, polité smetanou.
 
Pepík přišel ze školy s ohromnou náladou, hnal se na vdolky, ale maminka ho zakřikla, ne žádné vdolky  nedostaneš, až řekneš kde si vzal ty peníze, co si včera utrácel. Nechtěl říci, šel spát bez večeře, ale ráno kápnul božskou. Dostal poučení u snídaně a zákaz návštěv ve státních statcích a dal si pozor.
  
Vzpomínám na sklizeň vína. Na vinobraní přijížděli z Roudnice , kníže s kněžnou a jejich celá rodina. Bylo vždycky pozdvižení ve vsi.. Kněžna a kníže přijeli v kočáře. Jejich děti na koních, služebnictvo. Stála jsem ve špalíru s vdolkem v ruce, děda stál vedle mě. Kněžna nechala zastavit a žádala mne o vdolek. Já jsem jí vdolek nedala. Děda mně pochválil, že ona si může nechat upéci, vdolků kolik chce.
  
Chodívali jsme si o prázdninách k Labi. Tam bylo naše eldorádo. Měli jsme na starosti husy, ale často se stalo, že jsme o husách nevěděli až večer jsme se dozvěděli, že je máme zavřené  na obecním úřadě, to nebylo příjemné museli naší zaplatit pokutu a potom nám husy pustili.

My  u  Labe měli plno práce Z kamenů a drnů jsme stavěli kuchyně, pokoje, hráze v Labi. To bylo možné  pokud Labe nebylo regulované, mnohokrát jsme se dostali až na druhý břeh. Pamatuji , takové suché léto dvakrát. Jednou to jsem byla ještě malá a po druhé asi v roce 1916. Chodili jsme v noci na trávu, otrhávali akáty a křoví, jen aby bylo čím krmit krávy.
    
V roce 1910 byl dostavěn most, byla to velká sláva. Kníže Zdeněk Lobkovic, uspořádal  velikou  benátskou noc, při otevření mostu na Labi pluli lodě, lodičky osvětlené lampiony. Na  parníku  hrála  početná kapela. Prám  na kterém byly moždíře, stříleli rakety různých barev, na mostě  točila osvětlovala celé okolí červeně, modře, zeleně, žlutě, oranžově. Bylo to ohromné, v životě jsem už něco podobného neviděla.  Začalo se chodit po mostě, tam byl v budce výběrčí. Když se šlo do Roudnice platilo se 10 haléřů, říkali jsme pětník, zpět se muselo platit znovu.
       
V roce 1912 jsem byla v Praze, 16. května  bývala v Praze  pouť. Byli jsme tam přes noc. Paní  MIkulanská která mne sebou do Prahy  vzala, měla v   Podolí strýce který nás provázel Prahou. Já jsem měla  ráno  tu  smůlu, že když  jsem ráno vstávala nemohla jsem otočit hlavou, měla jsem nějaké křeče v týle, točila jsem se celým tělem. Poprvé v Praze a taková  smůla.
      
Šli jsme přes Vyšehrad, kde jsme navštívili hroby našich velikánů. Potom jsme šli dál a dál až jsme se dostali na hrad do chrámu svatého Víta.. Všude bylo lidu plno, těch krojů a všichni očekávali přichod  arcibiskupa,  jen co se mi nelíbilo,  bylo líbání země, lezení po kolenou, před kočárem toho pohlavára. A litovala jsem jen těch květů, těch byla plná zem. Což ta  mše  ve Svatovítském chrámu. To bylo klanění a zvonění. Já jsem si připadala, jako když k nám přijede Kaiser a hraje nám loutkové divadlo. Nelíbil se mi ten přepych a nádhera. Byli jsme se podívat na korunovační klenoty, korunu svatováclavskou, žezlo, jablko a košili svatého Václava.
 
      
Již pomalu se blížil rok 1914, kdy jsem 3 dubna opouštěla školu. Tenkrát když  jste  dovršila  čtrnácti let končila školní docházka. Radost  jsem  z toho neměla, já jsem do školy chodila ráda. Vždy když naší jeli na trh, já musela zůstat doma. Že mne potřebují, abych ohlídala doma hospodářství a prodávala v krámě.   Když jsem ještě chodila do školy, raději jsem vstávala v pět hodin, abych stačila umýt nádobí, uklidit a připravit vše na plotnu i do topeniště, aby naší mohli jen škrtnout sirkou a vařit. Odešla jsem do školy cesta trvala jednu hodinu do Vetlé. Doma jsem byla hubovaná, že jsem ten den do školy nemusela byli by to tam beze mě vydrželi. Ale já školu  měla ráda V pátek jsme měli zpěv, který jsem nerada zameškala. Zpívala jsem ráda cestou do školy, na pastvě, u Labe, všude kde se dalo, kravám při dojení. Otec nás učil zpívat. Večer po práci, přinesli jsme houni, položili na zem, otec nám zpíval  písničky národní, lidové, kostelní, on byl dobrý zpěvák. Maminka při těch písničkách zašívala  někdy i na stoličce usnula.
  
Když přišla zima, přišly zimní radovánky. Na Labi zamrzl led a  napadl  sníh,  vytáhly jsme sáňky a jíž to začalo. Když jsme šly do školy koulovaly se a  v  poledne, když byla přestávka, klouzaly se na rybníčku Jordán,  který byl a snad je ještě v půli vsi. Když už začaly ledy povolovat, šly se tři spolužačky klouzat. Jedna z nich byla moje sestřenice Marie Horáčková. Když vstoupily na led ten se probořil  a  ta nejmladší se začala topit. Ty dvě jí  vytáhly a tím jí zachránily.Lidé když to viděli, vzali je domů usušit. Odpoledne šly domů jako by se nic nestalo. Ale  od  těch  dob byla Marie nemocná, tenkrát se neběželo se vším k lékaři, ale byla to chyba.  Marie  celé  léto polehávala k lékaři šli pozdě 4. 10. 1913 zemřela. Dostala z  toho promrznutí revma, zesláblo jí srdce a byl konec. Já jsem v tu dobu dostala spálu. Strýc z  Černěvsi se dozvěděl, že zemřela a přišel na pohřeb mně. Jaké bylo jeho leknutí když odevřel dvéře a uviděl mně na posteli. Naší mu vše vysvětlily, byla jsem dlouho nemocná. Do školy  jsem  šla až   10. ledna 1914.
      
Dne 10. června 1914 jsme šli s dědou Josefem Horáčkem, to byl matky otec, na svatbu do Kostomlat pod Řípem. Byla to maminčina sestřenice, matka jim zemřela a děda byl ustanoven poučníkem, byl bratrem jejich matky.
       
Svatba byla veliká, Božena  byla  schovankou  u sedláka Valtýře a ty jí vystrojili svatbu. Hostů bylo osmdesát, já a můj bratr Pepík jsme byli za družičku a mládence. Mimo to byli ještě dvě družičky a dva mládenci. Zabili tenkrát tele, prase, čtvrtku hovězího, 20 hus, 20 kachen a těch kuřat nepočitatelných. Svatba se odbývala v hostinci, hrála tam kapela z Roudnice. V sobotu jsme začínali a v pondělí končili. Bylo to opravdu velké.
        
Pomalu začíná červenec, pro nás všechny konec radovánek  vše co může mladé lidi těšit. Přichází 26. červenec 1914, u nás bývalo pouť. Tu přišla zpráva, že byl zastřelen následník trůnu Ferdinand a jeho choť v Sarajevu.
Hned byla vyhlášena mobilizace a všichni mladí muži nastoupili k svému pluku. Všichni  kterých se  to týkalo,  přišli se rozloučit do hospody s nadějí, že se brzy vrátí.  Ale  kámen  úrazu. Byla vypovězena válka Srbsku.  Povolávání dalších a dalších ročníky. Na jaře 1915  šel k odvodu i můj bratr Pepík, Jarda Frída, Pepa Malý, František Aim, Pepa Hrouda, Jarda Sluka a Václav Hájek. Odvedeni byli  všichni  až na  Václava Hájka ten byl velice malý. Jarda Frýda se přišel s námi rozloučit, velice si naříkal. My jej těšili, ale on řekl, že už se nevrátí. Také jak narukoval do prvního boje, přišel o život, to bylo v červnu 1915 a vojnu nastoupil 15. dubna 1915.
     
Pepa Malý když se vrátil  ze zajetí v Rusku, jeden z posledních ruských legionářů vyprávěl. Dostal jsem se do zajetí hned při prvním nástupu do boje proti Rusům. Bylo nás více, zvláště Češi neměli chuť obětovat životy za Rakousko. Umluvilo se nás asi 30, že hned při první příležitosti se necháme zajmout. Nastoupili jsme do boje 10 května 1915 a hned při první přestřelce jsme  hledali ukrýt. Byl to lesík, ne moc velký, ale my jej přijali jako úkryt. Rusové stříleli, ale my zalezli hlouběji, otevřeli konzervy, najedli se  a krásně usnuli. Nestarali se o boj a spali a spali. Ráno ještě bylo šero, já jsem procitl všude  ticho jako v kostele, opatrně jsem vylezl z lesa. Vidím po boji. Vracím se  zpět  a říkám: kluci máme nahnutý kvartýr.  Rusové jsou již před námi a za námi ruská hlídka, tak co budeme dělat? Musíme se vzdát, zahodili jsme pušky a vše co  jsme  měli,  zvedli ruce a šli k té hlídce. Zajali nás a sanitář nás zahnal pohřbívat mrtvé. Pohřbívali jsme jeden den, druhý a třetí, jídlo žádné, spali jsme ve stodole. Ráno nás  vyhnali ze  stodoly sem tam nás přetáhl nahajkou a zase do práce. Stalo se, že jsem u jednoho mrtvého Němce našel chleba, byl od krve, to jsem odkrojil a s chutí snědl. Když jsme zjistili, že nás nikdo nepočítá, utekli jsme a hledali práci. ( Rusové uměli počítat jen do deseti).  Vzala  nás  nějaká žena na sekání dříví a pařezů. Měli jsme tam jídlo a nocleh nad chlívkem a bylo nám dobře.

Pepa  Malý když  odcházel  do  války pronesl: je mi jak když spráská kocoura a hodí ho pod schody. Také když se dostal do zajetí, nebylo o něm zpráv. Vzpomínali jsme na všechny i na kocoura. Přicházeli různé zprávy ze všech bojišť. Můj bratr byl na rakouské frontě, ale skončil na Italské Na ruské byl jako zpravodaj, jezdil na koni, ale když mu dostal vysoké horečky. Přijel 10. října to u běželi zprávy, že se blíží konec války. Bratr měl u sebe 30 tisíc na zaplacení zelí, které mu nakládali v „ Zel lam SEE“  měl  strach, že bude postaven před válečný soud tak xe vysoké horečce se vracel na bojiště to  bylo 26. října 1918, ale jak vyprávěl, místo jejich štábu nenašel, ale sešel se s nějakým důstojníkem ze štábu a tomu, peníze odevzdal. A jíž tu byl  28. říjen 1918 konec války- Češi, kteří patřili k píseckému 28. Pluku se vraceli  co mohli nejrychleji domů. Pepík se vrátil 2. Listopadu.

Konec války  28. října 1918 byl krásný den, slunce svítilo, všude bylo plno jásotu, radosti a dobré nálady. Druhý den velké davy lidu za koně zastřelili byl  alu končila, ale v  zázemí  řádila španělská chřipka, leželi celé rodiny., mnoho lidí umíralo. Lidé byli velmi válkou vysíleni, byl hlad.  přidělen jako nákupčí a zásobovatel na Italské frontě.  V  18 roce to už  válka  pomalu končila. Pak už byl 28. říjen 1918.

Byl krásný den, slunce svítilo, všude radosti a jásotu a dobré nálady. Druhý den  velké davy lidu za zpěvu a hudby pochodovali  k Roudnici n/L. tam byly různé proslovy, zábavy, všude plno zpěvu. Pochodovali jsme po ulicích od rána do večera. Všechno  bylo krásné.
 
Pomalu se začali vracet vojáci ze všech bojišť. Nejdříve se vraceli vojáci z ruské fronty, potom z Italské
Bratr Pepík  přijel z italské fronty, ale dlouho doma nebyl neb vypukla nějaká nespokojenost na Slovensku ze strany Maďarska a nastupoval znova, ale dlouho tam nebyl, vše se uklidnilo, vrátil se koncem listopadu.
 
Otec byl ještě nemocen a byl převezen do nemocnice v Roudnici kde  5.prosince  zemřel,  na  zánět hrtanu po chřipce. Bratr měl děvče, brzy se oženil a my jsme zůstali s matkou sami.
 
1918
Byl konec války, nastoupila nová vláda, Masaryk a jeho věrní pomocníci Beneš a Štefanik. Měli to těžké, na místech bylo ještě dost úředníků z Rakouska, nepřijímali češství tak, jak by měli. Masaryk chtěl odluku církve od státu, ale nedokázal to. Tenkrát bylo heslo: Za práci pro vlast se neplatí, za práci proti vlasti ať se platí“. Do míst  na kterých zaleželo  se dostali  lidé i legionáři, kteří nebyli nejlepší podléhali všemu, pití a různým náladám. Kdo se vrátil ze zajetí jako první, měl  výhodu, dostal se na místo kterému nerozuměl a podle toho to vypadalo.

Nám doma scházel otec,  Pepík  se  vrátil zpět o odchodu do Roudnice kde se vyučil. Byl to obchod Gustava Šterna koloniál, byl hned pod mostem. Byla na něm různá pořekadla jako „ Spořivost blahobytu grunt. Řemeslo má zlaté dno a jiné“. To si už nepamatují. Pepík se brzy oženil.

Mladší bratr Antonín učil se  pokrývačem, po otcově smrti zůstal doma po roce učení, že bude hospodařit., ale byl příliš mladý nebylo mu ještě 15. Václav byl o dva roky mladší byl by se spíše hodil do hospodářství, ale učil se kolářem a já nejstarší měla hodně práce. Antonín nechtěl poslouchat, špatně pracoval a tak zůstal doma i Václav. Pracoval, ale byl příliš mlád a malý, na všechny práce nestačil a tak to nešlo čtyři a půl roku jako za otcova života. Maminka nám radila, ale pracovat nemohla, byla po těžké operaci. Byla operována ve Vinohradské nemocnici v Praze. Odebrali jí prs. Ležela rok, práce to byla hrozná, ale pomoci nebylo. Leky byly drahé lékaře jsme museli platit. Byl to dlouhý rok, přes den jsem šla na pole, vařila, poklízela dobytek. V noci maminka nemohla spát, často mne volala, abych jí šla přestlat postel nebo něco číst. Často jsem únavou usnula ve starém křesle, které jsme dostali od paní Koškové, která jezdila každé léto se svoji sestrou Lantarerovou do Kyškovic na letní byt. Po čtyřech létech hospodaření, umírá maminka na rakovinu. Byla upoutána  na  lůžku od  28. 9.1921 do  5.9. 1922. Jak to dopadlo.
    
Podle přání rodičů zdědil Antonín. Zda to propil nebo prohrál v kartách nevím, ale o vše brzy přišel.  Naďa.
 



Komentáře
V blogu nejsou žádné komentáře.